V cestopise „Gulliverovy cesty“ s číslem 5 jsme se v roce 2016 podívali na německý, severofríský ostrov Sylt. Na některá místa je třeba se po čase vrátit, zvláště když si člověk napoprvé neprohlédne všechno. Nabídce společnosti easyJet, která nově na Sylt létá z Berlína, se nedalo odolat. Ke covidové době patří, že se lety ruší a mění. Naše červnové lety byly zrušeny, ale v červenci jsme konečně mohli vyrazit.
📆 Pátek 23. července 2021
Praha – Amsterdam
Odjezd tramvaje číslo 97 ve 3:32 v noci je bezesporu jedním z málo příjemných cestovatelských zážitků. Na I. P. Pavlova ospale přestupuji do autobusu číslo 910, kterým přijíždí Kryštof. To už je veselejší. Na letišti nás šokuje dlouhatánská a velmi pomalu postupující fronta. Kvůli rozmanitým procedurám a předkládání různých potvrzení a certifikátů se totiž nelze odbavit online. Díky Kryštofově kouzelné kartičce se nás ujímá šéf přepážek. Ani ten ale neví, jaká opatření vládnou v Německu. Vždycky mě rozčílí, když pracovníci na přepážce místo odbavování telefonují. Ani tentokrát se tomu nemůžeme vyhnout, ale po pár minutách jsme shledáni letuschopnými a můžeme se odebrat ke gatu. Na hojně využívaný let KL 1350 je nasazen 21 let starý Boeing 737-800 s imatrikulací PH-BXE. Startujeme sedm minut po šesté a míříme na Karlovy Vary, Kassel, Paderborn, Münster, Zwolle a Utrecht. K snídani se podává k mému úžasu velmi chutný banánový biskupský chlebíček, džus a káva. Letadlo je skoro plné, vždyť tento let představuje přípoj na spoje do celého světa. Po hodně a šesti minutách přistáváme v Amsterdamu. Je zataženo a nevlídno. Čas před dalším letem trávíme opět díky Kryštofově kouzelné kartičce v decentním salónku. Mají tam vynikající kávu, džus, šunku, ovocný salát a spoustu zásuvek pro nabíječky.
Amsterdam – Berlín
Na letu KL 1823 do Berlína nás čeká 17 let starý, o číslo větší Boeing 737-900 s registrací PH-BXT. Stejně jako snad všechna letadla KLM nese název De Vliegende Hollander. Nejsem si jistý, jestli Bludný Holanďan jakožto nejznámější loď duchů je skutečně ideální název pro jakýkoli dopravní prostředek, nota bene pro letadlo. Když vidíme, že před námi bez obav nastupuje černošská rodina čítající rodiče, babičku a sedm dítek, jdeme na palubu i my. Zcela obsazený let trvá přesně hodinu a minutu. Vede přes Osnabrück, Hannover, Stendal a Straußberg. K svačině servírují Coconut Macaroon. Navzdory názvu to nejsou makaróny, ale chutný, vláčný kokosový zákusek. Po přistání nás čeká nekonečně dlouhý výstup. Těm lidem se snad ani do Berlína nechce. Zdlouhavě si sbírají saky paky a pak se plouží k východu. Vstup do Německa probíhá úplně nebyrokraticky. Nikdo po nás nechce nic vidět. Na novém berlínském letišti není moc co obdivovat, ale povedla se mi fotka (viz níže). Už mi na ni mnozí naletěli. Není to dvojbarevné letadlo. Modré letadlo KLM je odraz ve skle. Na stojánce stojí červený Boeing islandské společnosti PLAY.
Rychlá zastávka v Berlíně
Moc se nezdržujeme a jdeme rovnou na stanici S-Bahnu. Jedeme do centra na Hackescher Markt. Kryštof by mi neodpustil, kdybychom si v Mustafa Döner Gemüse-Bistro nedali vyhlášený kebab. Poprvé ochutnáváme mangový ayran. Zřejmě je to novinka, ayran se přece odjakživa pije jako mírně slaný nápoj.
Po obědě jdeme přes Muzejní ostrov až k nově postavenému, za války zničenému zámku. Je to taková strohá, prušácky studená stavba. Mnohem pěknější jsou nedávno otevřené stanice metra – Museumsinsel, Rotes Rathaus a Unter den Linden. všechny si prohlížíme a pak už míříme na letiště. Rychlejší vlak jezdí v neuvěřitelně dlouhých intervalech, takže se na letiště vracíme opět S-Bahnem. Rádi bychom se podívali na vyhlídkovou terasu, ale ouha – je zavřená.
Berlín – Sylt
Náš třetí dnešní let je se společností easyJet, která dala život Gulliverovi. EasyJet zabírá podstatnou část terminálu T1. Na náš 443 km dlouhý let EJU 5705 nasadila Airbus A320 vyrobený v roce 2016. Má rakouskou imatrikulaci OE-IVE. Letadlo je obsazené přibližně z jedné třetiny. Přes zákaz si během letu přesedám dozadu k okénku. Stejně ale není nic vidět. Až těsně před přistáním se objevuje ostrov Föhr a pak už dosedáme na dráhu letiště Westerland na ostrově Sylt. Z letiště se dá do města dojít pohodlně pěšky. Za odměnu si dopřáváme zmrzlinu s příchutěmi „babiččin švestkový koláč a „rebarbora“. Během večera ještě stíháme procházku po rušné městské promenádě až k pláži a pak už hurá na vlak. Musíme se ještě dostat na pevninu, do města Niebüll, kde jsme ubytovaní.
📆 Sobota 24. července 2021
Snídaně v hotelu Niebüller Hof je celkem bohatá a probíhá v krásné hotelové restauraci. Stoly jsou od sebe oddělené skleněnými přepážkami, což působí poněkud nezvykle. Nepředstavitelně nacpaným vlakem jedeme zpět do Westerlandu. Je zvláštní, že na Sylt vedou koleje, ale nevede tam silnice. Auta se nakládají v Niebüllu na vlak a ve Westerlandu z něj zase sjedou. Železniční trať vede po umělé hrázi Hindenburgdamm, kterou obklopuje Watt nebo také Wattenmeer, česky Waddenské moře. Je to vlastně mořský mokřad s mělčinami vznikajícími při odlivu. Má bohatou flóru a faunu, a tudíž i velikou ekologickou hodnotu.
Nejsevernější německá obec a její okolí
Ačkoli je Westerland nazýván nejelegantnějším lázeňským letoviskem u Severního moře, my se v něm nezdržujeme a pokračujeme autobusem do nejsevernější německé obce jménem List, která až do roku 1866 patřila Dánsku. Celé okolí je krásné, ale poměrně chudé. Dříve zde lidé žili pouze z chovu ovcí a sběru racčích vajec. Až do 80. let 20. století se vajíčka racků jedla a byla považována za delikatesu. Jako máme dosud sezónu chřestu, bývala každé jaro i sezóna racčích vajíček. Prý si na nich pochutnával i Richard Strauss.
Písečné duny v okolí Listu, mezi nimi i několik posledních pohyblivých dun, o nichž bude řeč později, jsou už sto let chráněnou přírodní rezervací, jež nabízí krásné vyhlídky, pláže, přístav, ze kterého jezdí trajekty do Dánska, a hlavně nádherně udržované domy obklopené obrovskými hortenziemi a voňavými růžemi vyrůstajícími z kamenných zídek.
Když jsme se dosyta vynadívali na tu krásu, řekli jsme si, že být u moře a nezaplavat si, to je hrubě proti přírodě. Ještě před týdnem jsem se hodiny válel v 30 stupňů teplém Středozemním moři, tady je voda o deset stupňů chladnější. Místní se radují, jak je teplá. Mám poněkud jiný názor. Jakmile vstoupíte do takové vody po kotníky, máte pocit, že jste o nohy dočista přišli, tupá bolest však naznačuje, že vám patrně jen slézají nehty. Po smočení partií kolem pasu začíná kolabovat krevní oběh a po prvních dvou tempech dochází k jeho zástavě. Aspoň takhle jsem to cítil. Ale protože český učitel vydrží víc než člověk, nakonec jsem si docela té ledárny užil. Na místní poměry je velmi teplo. Obyvatelé Fríska už 25 °C nad nulou považují za vedro a dneska je dokonce i o trochu víc.
„Saint Tropez“ německého severu
Opouštíme pláž, osvěžujeme se výtečnou ledovou kávou a míříme autobusem pár kilometrů jižněji, do půvabného městečka Kampen, které hrdě nese přezdívku Saint Tropez severu. Tady šplháme na písečnou dunu a kocháme se pohledem na malebný Červený útes.
Rezolutně odmítám uznat, že je červený. Prý ale při pohledu z moře za určitých světelných podmínek se pobřeží jeví jako načervenalé. Ať má barvu jakoukoliv, vypadá velmi pěkně. Hned vedle se vypíná Uwe-Düne, 52 m metrů vysoká duna a zároveň nejvyšší místo na Syltu. Lázeňské městečko Kampen, kdysi vyhledávané hlavně malíři, je celé takové šikimiki, pozná se to podle krásné písečné, zčásti nudistické pláže, okázalých vil s doškovými střechami vyrobenými z rákosí, ještě okázalejších automobilů a okázalého nezdravení. Tady je vidět, proč se Syltu říká „ostrov nahých a bohatých“ a zde in natura vidíme pravý Jetset, německy Schickeria, mezinárodní společnost bohatých i zbohatlíků, kteří svými soukromými letadly poletují mezi nejdražšími místy světa a chovají se, jako by jim patřila celá planeta včetně okolí.
Tady to není pro chudý
V podobně snobském duchu se nese také přepychový lázeňský Wenningstedt, kde mají své letní příbytky německé celebrity, jímž se tady říká Promis. Bonitě obyvatelstva zcela odpovídají i závratné ceny místních nemovitostí. Takový rodinný domek s doškovou střechou na Syltu stojí bratru tři miliony eur. Větší usedlost taky třeba osm milionů eur.
Z Wenningstedtu pokračujeme opět autobusem do Westerlandu. Rádi bychom se někde navečeřeli, ale všechny restaurace jsou beznadějně obsazené; místa je zde nutno si předem rezervovat. Kromě toho zde vládnou nepředstavitelně příšerné ceny. Takže jedeme raději do Niebüllu a večeříme pro změnu u Turka.
Neděle 25. července 2021
Po parádní snídani uháníme na vlak. Cestou obdivujeme úhledná fríská stavení, která si v ničem nezadají s těmi syltskými. Niebüll má dvě nádraží ležící hned vedle sebe. Z toho hlavního se jezdí jednak na Sylt, jednak do Dánska a jednak na jih do Hamburku. Z toho vedlejšího jezdí lokálka do stanice Dagebüll-Hafen, odkud odplouvají trajekty na ostrovy Föhr a Amrum. Jak je v kraji zvykem, obce zde mají dva názvy, německý a severofríský, takže Niebüll je zároveň Naibel, Sylt je také Söl a Westerland se současně jmenuje Weesterlön. Severní fríština je svébytný jazyk s mnoha dialekty. Více než němčině se podobá angličtině a běžný Němec jí nerozumí. Navíc na každém ostrově se vyskytuje jiné nářečí, které se dost odlišuje od nářečí sousedního. Jako všude v Německu, i tady se jazyk a jeho dialekty považují za národní bohatství a Němci si ho hýčkají.
Nekonečně pomalým vlakem, který na každé výhybně čeká na protivlak, cestujeme opět z pevniny na ostrov. Na nádraží si ukládáme zavazadla a autobusem číslo 2 jedeme na jih. Ostatně autobusové spojení je zde přes den velmi dobré, časté a klasicky německy spolehlivé. Linky 1 a 2 nahrazují ostrovní úzkorozchodnou železnici, které protínala celý ostrov od severu na jih. Bohužel vzala zasvé. Její likvidace je nyní oficiálně považována za chybu. Ostatně likvidace každé trati je vždycky chyba.
Poznávání jižní části ostrova
Přijíždíme pro změnu do nejjižnějšího syltského městečka Hörnum. Kdysi zde stála kasárna a obec měla vojenský ráz. Dnes jsou z kasáren zotavovny pro děti a z vojenského přístavu se stal přístav civilní a turistický. Mnoho armádních budov bylo strženo a na jejich místě vzniklo golfové hřiště s přepychovým hotelem. Podél pláže vede nová pěkná promenáda, jejíž dominantou je atraktivní maják z roku 1907. Prozatím odoláváme všem lákavým nabídkám, ale z hörnumského přístavu po chvíli vyrážíme na naučně dobrodružnou plavbu za tuleni. Na lodi nás doprovázejí dvě mladé ochranářky přírody. Vyhazují menší síť, kterou loď smýká po dně, a po chvíli ji vytahují plnou krabů, hvězdic a ústřic. Pluje s námi celá školní výprava. Zatímco děcka čučí do mobilů, my hltáme zajímavý výklad. Mezitím se blížíme k písečným ostrůvkům, na nichž se líně povalují tuleni. Nesmíme se k nim přiblížit více než na 300 metrů, takže si je nemůžeme prohlédnout úplně zblízka. Jeden tuleň kuželozubý (Kegelrobbe) ale chvíli doprovází naši loď, aniž by dodržoval minimální odstup tří set metrů.
Vždycky se mi pletly názvy tuleň, lachtan a mrož. Tady jsme se konečně dozvěděli, jak je od sebe odlišit.
Po návratu do přístavu obědváme vynikající rybí sendviče a skvělý německý nápoj Apfelschorle, který už dorazil i od Česka. Autobusem popojíždíme do pěkné obce Rantum, v jejímž okolí se nachází nejužší místo ostrova. Sylt je tady široký jen sotva 600 metrů. Ačkoliv je Rantum jedním z nejmenších míst na Syltu, pochází odsud velké množství obyvatelstva, protože v roce 1809 ve zdejších vodách ztroskotala loď, ze které se kromě jiných zachránil i Nor Peter Nikolai Lassen. Ten se zamiloval do místní dívky jménem Merret. Miloval ji tak moc, že spolu měli 21 dětí, které měly dohromady přes 90 potomků, takže skoro všichni původní Sylťané jsou s Lassenovými nějak příbuzní. Dům Lassenových již neexistuje, ale spousta jiných a velmi krásných tady od jejich dob vyrostla.
Z obce vede přes duny stezka až na mořský břeh, kde se rozkládají široké pláže, písečné převisy a útesy. Lidé se zde hlavně sluní, někteří z nich bez sebemenšího kousku textilu, a věnují plážovým radovánkám. Na některých místech je kvůli vlnám a nebezpečným proudům zakázané koupání. Škoda, dnes je 26 °C, na místní poměry vedro. Kocháme se písečnými dunami a rozlehlými pláněmi, na nichž začíná nádherně rozkvétat růžový vřes. Místní písečné duny jsou veliký úkaz. Až do 18. století zde byly duny až 35 metrů vysoké a stěhovavé. Někde vítr dunu navál, pak změnil směr a ona se přesypala o kus dál. A tu a tam třeba zasypala nějaký ten domek. Syltští na to ale vyzráli. Začali na dunách vysazovat Strandhafer, česky kamýš, nenáročnou rostlinu, která má bohatý kořenový systém a klidně přežije i pod dvoumetrovou vrstvou písku. Její kořeny brání dunám v putování krajinou.
Na jedné blízké duně stojí podle všech průvodců vyhlášená restaurace Sansibar. Koupili jsme si tam jakousi značkovou limonádu a chtěli jsme pár minut posedět a pokochat se pohledem na bělostnou pláž, ale personálu připadalo příliš neomalené, že bychom mohli vzít místo u stolu bez oběda o třech chodech, štoudve šampaňského a půl kila kaviáru, takže nás docela neomaleně vyhodili. No, dlouho se tam zase neukážeme.
Když uděláte čelem vzad, spatříte místo bílého písku výraznou kombinaci zelené a růžové. Koncem července tady začínají kvést rozsáhlé pláně vřesu obecného, německy Besenheide čili košťatový vřes. Správně se jmenuje vřes obecný. Dříve se z něj ale skutečně vyráběla košťata. Dnes by si nikdo nedovolil tuhle krásu ničit, protože se na ni jezdí dívat turisté ze široka daleka.
Návrat domů nebude hladký…
Červencové slunce rozpálilo ostrov na třicet stupňů, což je zde naprostá výjimka. Jenže víkend končí a my musíme pomýšlet na návrat. Nejprve musíme autobusem na nádraží, pozorní čtenáři si pamatují, že jih s nádražím spojuje dvojka, ale na letiště se pak ubíráme pěšky. Od nádraží ke hřbitovu, pak doleva a už vidíte ranvej. Sledujeme přílety Lufthansy z Mnichova a z Frankfurtu a Eurowings z Düsseldorfu. Náš easyJet do Berlína má dnes odlétat jako poslední. Miniaturní letiště přímo praská ve švech. Majetní chataři a zazobaní chalupáři se vracejí z víkendu domů. Naše letadlo se však stále neobjevuje, ani na ploše, a dokonce ani na radaru, zato se na tabuli odletů objevuje nápis, který je noční můrou všech cestovatelů „cancelled – gestrichen“. Ukazuje se, že v Berlíně, odkud naše letadlo mělo odletět, zuřila bouřka, kvůli níž byly pozastaveny všechny starty. Žádná bouřka nepotrvá věčně, dalo by se namítnout, až přestane, letadlo poletí. Chyba lávky! Nestačilo by se totiž do metropole vrátit do půlnoci a po půlnoci jsou v hlavním městě Německa veškeré lety zakázané. Vzhledem k tomu, že letiště leží v pampě daleko za městem, je toto pochybné nařízení pochopitelné snad jen s ohledem na noční komfort syslů, krtků a zajíců.
V reakci na oznámení, že dnes už se nepoletí, zaměstnanci letiště rozdávají lahve vody a pak dlouze telefonují. Mají totiž povinnost se o nás postarat. Jednotlivé cestující pracně umisťují do zcela obsazených hotelů. Nám zavolali taxi a odvezli nás do super snobského hotelu Stadt Hamburg, který podle průvodce patří „mezi přední německé hotely“. Krásný výraz pro drahotu, že? Pro představu: jedna noc pro dvě osoby = 400 €. Jelikož jsme za zpáteční letenku zaplatili dohromady asi 50 €, nebude to s námi pro easyJet zrovna výnosný obchod. Než jsme se dostali do hotelu a ubytovali se, bylo už všude zavřeno. Hádejte, kde jsme večeřeli. Zase v turecké kebabárně.
📆 Pondělí 26. července 2021
Na snídani si musíme přivstat. Kvůli protikoronavirovým opatřením se snídaně podává na etapy. Je však přebohatá. Jak se na hotel této kategorie sluší, nejsou zde jinak obvyklé švédské stoly, nýbrž skoro každý stůl má svého hbitého číšníka, který hostům ochotně a s intenzivním úsměvem snáší, co si poručí – lososa, omelety, sýry, šunky, jogurty, čerstvé ovoce a ovocné šťávy. Sněz, kolik chceš. Museli nám přinést ještě pomocný stolek, protože na ten náš se všechno nevešlo.
Čekali byste, že náhradní odlet bude hned ráno? Omyl, letí se až odpoledne. Celé dopoledne se tedy touláme po městě. Protože jsme asi nevyužili celý rozpočet, hotel nám velkoryse na účet letecké společnosti poskytl pro bratru dva kilometry dlouhou cestu na letiště taxi. Před nástupem do vozu se dávám do řeči s jednou ze dvou starších dam, které byly ubytovány ve stejném hotelu. „Já si vás pamatuji z letiště“, praví, „ale nechci jet s támhletou, ona hrozně smrdí“. Druhá dáma opravdu vypadá trochu jako bezdomovkyně, neboť místo značkového elegantního kufříku s sebou vleče několik omšelých igelitových tašek, které se různě kácejí a sypou se z nich nevábné oděvy a další ušmudlané propriety. Nakonec jely dámy opravdu spolu.
Návrat: pokus č. 2
Odbavení probíhá hladce. Máme spoustu času, který trávíme v gatu, jenž připomíná výběh pro ovce či drůbež. Protože odbavovací hala je příliš malá na to, aby pojala cestující běžného letadla, pasažéři mohou čekat venku za ohradou. Po 18hodinovém čekání všichni upřeně hledí na oblohu a dychtivě očekávají přílet letadla z Berlína. Jakmile se objeví, všichni si zhluboka oddychnou. Ale co to? Těsně před dosednutím na dráhu zase začíná stoupat a mizí v oblacích. Průlet se tomu říká. Průser tomu říkáme my. Das hätte unser Flugzeug sein können, to mohlo být naše letadlo, říká pobaveně chlapec visící na ohradě jako opice. Takový překrásný konjunktiv plusquamperfekta, raduji se, neboť moji žáci tento mluvnický tvar považují za příliš výstřední a tudíž zbytečný.
Naše letadlo nemohlo napoprvé přistát patrně kvůli hejnu ptáků nad ranvejí. Po nezdařeném přistání po dráze projíždí auto a intenzivní střelbou (!) nevítané ptactvo rozhání. Po několika minutách se malý airbus opět objevuje na horizontu a tentokrát už doopravdy přistává.
Do Berlína letíme 12 let starým Airbusem A319 s imatrikulací OE-LQB. Je tak z poloviny obsazené, krásné, čisté. Až na pitomý seating 9C je to příjemný, 55 minut trvající let. Před Berlínem slyšíme lakonické hlášení: „Bude to trochu houpat, ne každému se to líbí, ale bohužel se s tím nedá nic dělat“. V originále to znělo takto: „Es wird ein bisschen wackeln, nicht jeder mag das, aber leider ist es nicht zu ändern.“
Tak jsme v Berlíně a co dál? Na letadlo je pozdě. České dráhy, vzhledem k cenám jízdenek spíše „České drahé“, vypravují poslední vlak do Prahy v 17 hodin, což je stejně neuvěřitelné jako fakt, že jízdenka stojí skoro stejně jako letenka s KLM s přestupem v Amsterdamu. Ale když už jsme sem dorazili s easyJetem, u Jetů zůstaneme. Volíme Regiojet. Dost mě znepokojuje jeho dlouhé pojíždění. Pořád ne a ne se vznést. Aha, tenhle Jet je autobus ☹. Dálnice do Drážďan je snad nejnudnější dálnicí v Evropě. Borovice, borovice, borovice… Cesta do Prahy trvá skoro čtyři a půl hodiny.
Další Gulliverovy cesty
Baví vás cestopis „Gulliverovy cesty“? Pak si přečtěte o dalších dobrodružstvích medvěda Gullivera.
