Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
3.1.2021

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)

Závěrečný cestopis z Jirkovy svatební cesty po Francouzské Polynésii nám poodhalí krásy ostrova Huahine, odkud se už Jirka s Haničkou vrátili zpátky domů. 

I. díl – Místo Bora Bora, zlákala mě Kutná Hora

II. díl – Vzhůru do Francouzské Polynésie

III. díl – Za lidojedy na divoké Markézy

IV. díl – Konečně Bora Bora

V. díl – Pokračujeme v krasojízdě na ostrovy Maupiti a Raiatea

24. září 2020

Když už v Raiatee bydlíme u vlastní pláže, tak ji alespoň poslední den na chvíli využíváme – dopoledne šnorchlujem, kajakujem a dronujem. Jenže… Trochu mi nedochází, jak ten čas letí. Už je 9:30, nemáme sbaleno a odlet je zase v 11.

Takže rychle zpátky, házíme věci do báglů a upalujem na letiště. Naštěstí benzínka je od letiště kousíček, přijíždíme s dotankovanym autem do půjčovny. A tam nikdo není. Rychle jim zkouším volat, nikdo to nebere. Do odletu zbývá necelá hodina a ještě nemáme odbavené bágly. Začínají mě napadat černé scénáře jako obětovat depozit a nechat auto s klíčky zaparkované před půjčovnou a zmizet.

Telefon.

„Budu tam do pěti minut.“

„Ok, a stíháme let v 11h?“

„Jééé, to máte ještě času, hlavně v klidu.“

Ok, trochu nás tím paní uklidnila, a trpělivě čekáme.

Jedno se musí Polynésanům nechat. Na rozdíl od jiných teplomilných národů jako jsou Řekové, Italové či Španělé – už jsem to psal, ale musím to zopakovat. Jsou přesní jak švýcarské hodinky. Paní opravdu do pěti minut dorazila.

Na letišti jsme byli cobydup, odbavení zavazadel u vnitrostátních letů končí 30 minut pře odletem, takže času bylo opravdu dost.

Z Raiatey míříme na naší poslední zastávku před cestou domů, na ostrov Huahine. Let byl opět typicky polynéský – krátký (13 minut), nabouchaný až po střechu a odletěl opět načas.

Čekání na Franka

Po příletu nás měl očekávat Frank s dodávkou – půjčení auta tu je cenově dobrej ústřel – cenově někde okolo 4000 Kč/den, takže odvoz za pár stovek od majitele pensionu to jistil.

Jenže Frank tu nebyl.

Kontroluju na telefonu e-mail. Vypadá to, že mi e-mail pro Franka neodešel a zůstal v neodeslaných e-mailech. Ach jo, takže o nás ani neví, že máme přijet.

Naštěstí je na letišti signál, hnedka mu voláme, dorazí prý do 20 minut. Uff, tak to je ještě pohoda.

Během čekání se nás ptá snad celý personál letiště, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct, jestli na nás nikdo nezapomněl. Tady se opět projevila ta polynéská zdvořilost – jednou tu jsi s námi, tak ať jsi spokojenej.

Za chvíli doráží dodávka a v něm Frank. Usměvavý Francouz od ucha k uchu, naladěný na polynéskou pohoda a chill atmosféru, který uměl naprosto perfektně anglicky.

Z auta nám představuje ostrov, pracuje se tu v tropickém čase – „do doby kdy mě to baví, do doby, kdy mě to ještě baví nebo mám co prodávat.“ Tady je pošta, tady je benzínka a tady jeden obchod.

Huahine se nám jeví zatím takový pohodový malý ostrůvek, s pěkným centrem v přístavu, kde máte prostě vše, co k životu potřebujete.

„Tady je náš nejkrásnější výhled ze silnice na lagunu a ostrov, co na to říkáte?“ ptá se Frank.

„Jo, je to moc pěkné.“

„Jo, to jsem rád, protože tady dole pod tím bydlíte.“

Bambusové chýše

A ukazuje nám nádherné chýše, udělané jen z bambusu a dřeva.

Za ty prachy to patřilo mezi nejlepší ubytování v Polynésii. Třeba takový držák na mýdlo byl udělaný z perlorodky.

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
Bambusová chýše

Na Huahine je všude vychvalovaná pláž Huahine Iti. Odsud je to po vodě přibližně 2 kilometry. Frank nám radí, ať vezmem doublekajak a dojedem tam na něm.

Dá to zabrat, ale stojí za to. Sice ve všech průvodcích o téhle pláži jako totálně nedotčená turisty či osamělá, jak ta, na které přistál Robinson Crusoe. Úplně sami jsme tu nebyli, v zátoce kotvilo pár jachet a na pobřeží se Amíci učili kurz přežití v přírodě, kdy si měli rozdělat oheň.

Pak přijelo pár místních domorodců na lodi, vyskákali ven a začli hrát docela zajímavou soutěž. Na vysokém kůlu byl zapíchnutý kokos a z nějakých dvaceti metrů se do něj místní snažili trefit ručně dělaným oštěpem.

Pomalu polehoučku je obešli, nasedli do kajaku a zmizeli. Neradi bychom skončili jako trofej pro vítěze na rožni.

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
Huahine Iti z ptačí perspektivy

25. září 2020

„UAAAAAAH.“ Zařvala Hanička.

Okamžitě startuju na nohy, ale nohy se nedotýkají země, nýbrž se zamotává do moskytiéry jak chycená kořist v pavučině.

„BROOOOUK!“

No jo, takovej menší šváb přišel k nám na návštěvu a chtěl s náma ležet v posteli.

U snídaně domlouváme s Frankem pronájem skútru. Vychází na nějakou tisícovku za den. Hm, proti půjčení auta je to super cena, ale… když to srovnám s Thajskem, kde si za 150 Kč/den půjčíte silnější skútr, je to prostě drahota.

Frank ho přiváží – je to ten nejmenší skútr, který se v Čechách smí řídit už od patnácti. Ptám se, jestli s tím vyjedeme na ostrově všechny kopce, protože na něm pojedem ve dvou.

„Jo, na 99 % vyjedete všechno. My tu zas tolik kopců nemáme“ ujišťuje Frank.

Skútr, co vyjede vše

Hned za první zatáčkou nám vychází to krásné jedno procento, skútru se do kopce prostě ve dvou nechce a Hanička tak musí jít vedle mě po svých.

Huahine je ale na skútr jak dělané, objet ho kolem dokola včetně kochání se v zátokách zabere jeden celý den.

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
Pohoda kdesi na Huahine

Na druhé straně ostrova je dokonce postavený most k jednomu motu, k ruinám hotelu Sofitel. S tímhle luxusním hotelem, který měl i domečky na nožičkách do nádherné laguny to nedopadlo dobře po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku. Jezdili sem hlavně Američané a najednou sem nejezdil nikdo.

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
Tady býval Sofitel

Je pravda, že tyhle luxusní hotely si místo umějí vybrat, ta laguna včetně průlivu mezi dvěma motu patří mezi nejhezčí místa na Huahine.

I na Huahine je pár treků a kopců, které by šly zdolat, nicméně na nohách ještě pořád bolely puchýře z náročného treku z Raiatey. Bylo nad slunce jasné, že nic jiného, než šnorchlování a koupání se v teplých vodách Jižního Pacifiku na programu být už nemůže.

Při návratu na penzion se stavujeme ještě nakoupit pohledy v přístavu. Vstupujeme do krámu, všichni roušky kromě prodavačky, která kašlala snad tuberu.

Přišla za námi, jestli nám může nějak pomoct a ukázala, jaký hlen umí hezky pěkně vykašlat.

Z krámu jsme vyhučeli bez loučení a jeli se raději přeléčit do místní maličké destilérky.

Destilérka s velkým D

A to bylo něco! Destilérka, která se zaměřuje na pálenky z místního ovoce a působí dost přátelským dojmem – dají vám ochutnat panáka čehokoliv a můžete pít do té doby, než padnete.

Trochu mi to tu připadalo jak u rybníka za vesnicí, kde sedí 5 štamgastů s pivem a rumem a před hospodou je zaparkovaných 5 aut (a kdo zná Menčice a hospodu u Hastrmana, ten si to do rovnice dosadí).

A podobné to bylo tady – destilérka byla pěkně dost daleko za vesnicí, takže tam všichni přátelé dobrého alkoholu dorazili autama/na skútru.

To samozřejmě nikdy nedělejte, nicméně když tu jedete pomalu a klidně, nikoho neohrožujete, policajti si vás všímat nebudou.

V destilérce bylo doslova natřískáno, panáky lítaly o sto šest.

Většina z návštěvníků bere malou 250 cl lahvičku jako suvenýr domů, my do toho šli pěkně od podlahy – bereme 3 velké třičtvrtě litrové banánovice – nejslavnější a nejlepší destilát, který tu mají.

To zpozornil i pan majitel a přišel s námi prohodit pár slov.

Pan majitel

„Koukám, že máte stejný pozitivní vztah k alkoholu jako já, to je dobře, odkud jste?“ spouští na nás slušnou angličtinou.

„Z Čech.“

„Aha, tak moment, tohle by vám mohlo chutnat.“

Pan majitel odchází dozadu pro neoznačenou lahvičku.

„To si tu pálíme pro sebe. 75 %, nesmíme to prodávat, u vás se tomu říká slivovice, my to pálíme tady z těch přerostlejch keřů. Oni to lidi považujou za plavel, já tu ale už vypálil kde co a tohle mi chutnalo ze všeho nejvíc“ dodává chraplavým a významným hlasem.

A opravdu. Velmi jemná a hodně silná slivovice. Hanička chtěla taky ochutnat, pan majitel se tak trochu podivně na ní podíval, jestli to myslí vážně, že je to fakt silný.

Dala to, navíc bez grymas či zakuckání, jak to bylo silné a ještě to panu majiteli pochválila.

To mu evidentně dělalo dobře.

„Víte, tohle by Frantíci pít nemohli, oni pijou v hektolitrech ty svý nízkoprocentní vínečka, tohle by je zabilo.“

Loučíme se víc než přátelsky a pomaloučku polehoučku a opatrně jedeme zpátky do penzionu.

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
Huahine byla pecka

26. září 2020

Všechny výlety, které mají svůj začátek, mají bohužel i svůj konec. Nastal čas se vrátit. Jak já ty cesty zpět nemam rád. Kdo by taky měl. 🙂 V Čechách zuří koronavirus s přírůstky okolo 3000 nakažených denně a my jsme tady v ráji na druhém konci světa.

Je teda pravda, že bychom tu spíš umřeli hlady a zbankrotovali, než by nás přijel zabít koronavirus.

Dopoledne trávíme ještě na pláži u ruin Sofitelu, šnorchlovačka a rychle zpátky. Sbalit si pár švestek, nasednout do auta a odjet na letiště.

Frank nám povídá, jaké jsme měli štěstí na počasí, tím, že končí období sucha, sem tam se objeví den, kdy celý den proprší. A vzhledem k tomu, že obchoduje s tropickým ovocem, čeká na déšť jak na smilování.

Prý mu na ostrově nic nechybí, ale je to tu na něj malé a na důchod se určitě vrátí do Evropy. Někam do Španělska, do Francie prý už ne. Tomu celkem i rozumím. Loučíme se a jdeme na točené pivko. Toho je v Polynésii jak šafránu.

Mají ho v letištní sámošce. Za 120 Kč prostě musí chutnat dobře.

Zábava na palubě

Let je na polynéské poměry docela dlouhý, letíme poctivých 45 minut. A vzhledem k absenci bezpečnostní kontroly na letištích kromě Papeete na palubě není nuda. Jedna paní si lakuje nehty (velmi hořlavé), druhý borec přede mnou se mazlí se svou harpunou…

V Papeete přistáváme až téměř se zapadajícím sluníčkem. U vyzvedávání báglů si všímám jedné zajímavosti – u nás na letišti ty bágly jezdí dokola – tady ne, tady jedou jedním směrem a na konci spadnou hezky pěkně na zem. Všechny to tak motivuje, aby si je co nejdřív vzali.  🙂

Hotel U dvou švábů máme už s věrnostní slevou a celkem brzy usínáme. Aby ne, když ten pokoj nemá okno.

27. září 2020

Crrrrcrrrr… Vstávat a cvičit, je ráno! Budík nekompromisně hlásí pátou hodinu ranní. Před hotelem nás vyzvedává náš věrný taxikář, který nás už vezl třikrát. Povídáme si o tom, kde byl na dovče. Je hrdým otcem třech dětí, tak vyrazili na své oblíbené místo na Mooreu. Obvykle bydlí v jednoduchém penzionu a na takovém Bora Bora byli všehovšudy stejně jako my – jen jednou. Je to prý hlavně pro turisty. A jestli bydlel někdy v domečcích na nožičkách? Ne, nikdy.

Na odbavení bylo k dispozici asi 10 přepážek, z toho 3 prioritní pro business a pro kartičkáře. Zatím ještě kartičkář jsem, takže jsme využili přepážku u tu Sky Priority. Obvykle na těchto přepážkách dávají zkušenější agenty, kteří aspoň trochu rozumí tomu, jak odbavit člověka a kufr do Paříže a ne někam jinam.

Ovšem chyba lávky. Nevím, jestli to bylo tím, že bylo ráno nebo že ten borec byl evidentně novej, ale…

„Máme prosím booknuté dvojsedačky, máme na ně udělanou rezervaci“ ptám se.

„Jojo, máte, podává mi palubenky se sedačkami 26GH.

„Prosím vás, to nejsou dvojsedačky, ale nějaké sedačky uprostřed na čtyřsedačce vepředu.“

„Aha, vy jste chtěl dvojsedačky?“

„Ano.“

„Ty ale nejsou potřeba, letadlo bude prázdné, navíc 26GH je střed a ulička u okýnka.“

„Dobře, ale 26GH je podle mě čtyřsesdačka ne?“ ptám se tak trochu zvídavě, únava je na mě znát, tak mi to moc po ránu nepřemýšlí.

„Nene, je to 100 % trojsedačka.“

Samozřejmě že nebyla. Let byl ale opravdu poloprázdný, v celém letadle bylo tak 40 lidí, takže každý měl dvou trojsedačku pro sebe.

Francouzská Polynésie – 6. díl (Huahine a domů)
Air Tahiti připravující se na odlet do Paříže

ByeBye Tahiti

A jak to probíhalo?

Po rozloučení s Tahiti let probíhal jako klasickej let s Francouzi. Hlášení, že kvůli COVIDu bude limitovaný servis, mě nechalo v klidu – to vlastně u Air France na palubě není žádná změna.

Po dvou hodinách letu kdesi za Markézami začali roznášet teplé jídlo. Docela solidní hovězí s bramborem.

„Prosím šampaňské a vodu.“ Francouz se na mě zřejmě usměvavě kouká (přes tu roušku to jen odhaduji) a podává mi jen teplou vodu.

Hm, tak znova „Můžete mi prosím přinést ještě k tomu jídlu šampaňské?“

Francouz opět kýve a ztrácí se kdesi v zadní části letadla a už nepřichází.

Tak nevím, jestli sem se nedostal už na nějakou černou listinu Air France, ale to šáňo mi prostě nepřinesli.

Jdu odhodlaně dozadu, „prosím, mohli byste mi dát šampaňské?“

Tentokrát to už vyšlo a dostávám po teplé vodě i teplé víno s bublinkama.

Přede mnou sedí evidentně čerstvě zamilovaný pár, který musí dávat najevo, že na to má. Polka a Španěl, kteří si přivolávají stewarda a říkají mu dost povrchně, že právě jedou z líbánek (stejně jako půlka letadla).

Posádku to nechává ledově klidnou, steward jim přeje hodně štěstí a přináší jim teplý šampáňo. Evidentně pár čekal modré z nebe, ale tím to končí. Místo toho, aby si lehli hezky pěkně každý sám na trojsedačku, rezignují na nějaké další ovace a jdou se k sobě tulit. A to tu na spaní místa v letadle bylo dost.

Na skok ve Vancouveru

Tranzit ve Vancouveru tentokrát proběhl u jiné brány a jiného tranzitního prostoru. Celé by to bylo ok – po deseti hodinách v letadle se příjemně protáhnete, projdete a ideálně se napijete. A to byl kámen úrazu. Pítka byla kvůli covidu vypnutá a automat na vodu vedle byl zaseknutý. Všem žíznivcum tak nezbylo jiného, než výborná teplá voda na záchodě.

Dopadli jsme ale ještě dobře – údajně na prvních červencových linkách Air Tahiti Nui přes Vancouver vůbec nepovolili lidem vůbec vystoupit a museli celou dobu čekat v letadle. To je pak slušnej vopruz.

Vyměnily se posádky, přišla čerstvá francouzská posádka, plná energie a úsměvů, a ta polynéská šla po šichtě na zasloužený dvoudenní odpočinek, kdy se bude vracet zpátky do Papeete.

Druhý let jsem solidně proklimbal, moc si z toho nepomatuju. Blbý je, že jsem se probudil pořádně až těsně před přistáním, kdy hodinky ukazovaly něco málo před pátou odpoledne. To se z jetlagu budu dostávat pěkně dlouho. :-/

V Paříži po přistání není tradiční večerní cvrkot, ale spíš takové menší cvrčení. Lidé už cestují, ale pořád jich není tolik. Je to tak poctivá třetina. Bylo to vidět i na nudící pomocné síle, které je na Charles de Gaulle opravdu požehnaně.

Zpátky v Paříži

„Hm, klobouček, opálení, úsměv… neletíte náhodou z Papeete?“ ptá se zdálky černoch lámanou francouzštinou.

„Jo, dobrá trefa!“

„Tak vítejte zpátky v realitě.“

V normální době bychom vzali nejbližší spoj do Prahy, vždyť to létalo v dobrých dobách i 8x denně.

Ale v téhle době letí sotva jedno éro ráno a jedno odpoledne. A to odpolední nám už zdrhlo.

Bereme Uber a ubytováváme se za nádherných 40 EUR za noc se snídaní v hotelu u letiště.

Návštěva Careffouru nám hnedka připomněla, jak je ta Francie levná – některé potraviny mají daleko levnější, než u nás a to jejich průměrná mzda je přes 80 000 Kč hrubého!

Užíváme si podzimu a brzy jdeme spát. Jetlag, je setsakra znát.

29. září

Svatého Václava jsme slavili vlastně v letadle z Vancouveru, dneska už je úterý, devětadvacátého. Sníme pravou francouzskou snídani – všechno hezky pěkně pořádně na sladko.

Uberem se necháváme odvézt na terminál 2A. To je terminál, odkud létají samé exotické aerolinky jako Air Madagaskar, Air Serbia a… bohužel také ČSA. Ačkoliv ČSA patří spolu s Air France a KLM do Skyteamu, v Paříži je odbavují kdesi na konci terminálu v koutě, stejně tak odlet je odkud si z hangáru a ne terminálu. Aspoň že nemusíme do letadle autobusem.

Obsazenost je celkem slušná, poctivých 80 %. Ještě aby ne, když spojili několik zrušených linek právě do téhle.

A i tak ty ČSA mam rád – stewardi všem pomáhají se zavazadly, všechny dvojjazyčně pozdraví, celou dobu se usmívají. Dokonce dostáváme i vodu. Po přistání nechybí v reproduktorech Vltava.

Škoda, že už to není to, co to bývalo. Na jejich zámořské linky vzpomínám strašně rád. Teď už z nich je de fakto jen aeroklub.

A už jen ta zavazadla. Pařížské letiště Charles de Gaulle je známé tím, že velmi často ztrácí při přestupech kufry. Tentokrát jsem jim věřil, protože jsme si kufry po příletu vyzvedli a další den znovu odbavili. To by mi skončit v New Yorku nebo v Tokiu nemusely.

První várka kufrů, nic. Druhá várka kufrů? Taky nic. Už už začínám nadávat na ty zpropadané Francouze a v hlavě mi začíná rezonovat vtip „Kterou zemi byste v pandemii COVID-19 obětovali a proč zrovna Francii?“ Pás se znovu rozjíždí a na něm přijíždí samostatně, tadááá, moje krosna!

Ačkoliv jsem ji měl díky vylítané zlaté kartičce u Delty otagovanou „Priority“, tedy aby dorazila mezi prvníma, v Praze tomu asi rozumí jako „a to nejlepší na konec!“.

A jak to celé zhodnotit?

Jo, splnil jsem si částečně sen, jet na svatební cestu a bydlet v domečku na nožičkách na Bora Bora stálo za to. Dokonce i manželce se to líbilo 🙂 Škoda jen, že kvůli COVIDu nevyšel Velikonoční ostrov, ten si budeme muset nechat zase na jindy.

Francouzská Polynésie je opravdu ráj na zemi, šnorchlování tu patří mezi nejlepší na světě, lidi jsou naprosto fajn, skvělí, rádi vám se vším pomůžou. Ale ta cenová hladina. Na tu sem si po třech týdnech prostě nezvykl. Drahota, drahota, drahota.

Tím, jak je to extrémně daleko od pevniny a všechno se sem musí dovážet lodí/letadly, stojí to petardu. Jo, u domečků na nožičkách je to jasné, tam převládá obrovská poptávka a nabídka o moc vyšší být nemůže. Navíc provozní výdaje jsou u vodních vil podle vyprávění místních naprosto šílené.

I tak mi to ale přijde divný, protože Cookovy ostrovy, které jsme navštívili minulý rok, tak drahé nejsou.

Asi bychom se sem jednou rádi vrátili a třeba prozkoumali Gambierovy ostrovy nebo souostroví Tuamotu, jenže… Jestli mám dát za jeden výlet do Polynésie ty samé peníze, jako za deset výletů do Thajska, tak to radši pojedu s batůžkem do Thajska. Anebo s kamarády na Sázavu, kde to bude párty a možná i větší zábava.

guest
2 Komentáře
nejnovější
nejstarší nejlépe hodnocené
Zpětné vazby
Ukázat všechny komentáře
Martin

No bomba, moc jsem si čtení užil 🙂 Nemáte prosím někde sepsané zápisky i z předchozích cest? Líbí se mi váš styl psaní a hlášky. Děkuji

Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)