Pátý díl Jirkova cestopisu z Francouzské Polynésie nás zavede na ostrovy Maupiti a Raiatea.
I. díl – Místo Bora Bora, zlákala mě Kutná Hora
II. díl – Vzhůru do Francouzské Polynésie
III. díl – Za lidojedy na divoké Markézy
24. září
Moc jsme toho nenaspali, Žabožrouti dělali bordel do brzkých ranních hodin. Nám zvoní budík ve 4:50. Protože na Maupiti nemáme moc času, chceme stihnout aspoň nejznámější trek na nejvyšší horu Maupiti Teurafaatiu. Program je ráno nabušený až po strop, zpět musíme být do 7:30, kdy je snídaně a v 8 nás odveze lodí na letiště, odkud nám v 9 letí éro na Raiateu.
Děláme solidní rambajs, ti Francouzi si nic jiného nezaslouží. A ještě za tmy tmoucí jedeme na kole opatrně nějaké 2 kilometry.
Hážeme kola do příkopu a vydáváme se s pomocí baterek na mobilu do kopce. Snad jdeme správně. Už se trochu rozednívá, ale rozpoznat pěšinku uprostřed džungle je dost těžké. Za nějakých 50 minut dorážíme k vrcholu a sluníčko akorát vychází na obzoru. Pod námi je laguna, je vidět runway letiště. Ale to je vše. Jsme trochu zklamaní, v průvodcích a na internetech psali, že to má být 360° výhled na celý ostrov, ale nebyla to ani polovina. Zbytek byl už slušně zarostlý džunglí.
Někdo by mi možná poradil když už tam jsi, tak proč si nevyletěl s dronem?
Jo, rád bych, ale 2 kilometry od letiště jsou 2 kilometry od letiště. A byť tam skoro nic nelétá, pravidla jsou pravidla. Na Maupiti tu minimální bezpečnostní vzdálenost od letiště prostě nedáte, takže dron bude odpočívat.
A rychle na letiště
Z vyhlídky spěcháme rychle ke kolům. Je to takové ošemetné, musíme máknout ale zároveň dávat pozor, abychom někam nespadli. Snídani nakonec stíháme úplně přesně, ani nám to pan domácí nechce věřit, že jsme ten kopec zdolali.
S Francouzi se loučíme hezky po česku „tak nazdar žabožrouti“ a frčíme lodí na letiště.
Bárka nepřistává u žádného mola, ale hezky pěkně do jemného písku. Kromě toho, letištní dráha nemá žádné další dráty či oplocení, takže rovnou z pláže tu můžete jít do letadla.
Air Tahiti jsou přesní jak švýcarské hodinky, tedy nejen tahle aerolinka ale obecně Tahiťané – když řeknou, že budou tehdy a tehdy připraveni, tak fakt jsou. A to sem si původně myslel, jak tu bude všechno na párku.
Let nebyl nikterak dlouhý, za 17 minut s tim třískl kapitán o ranvej na ostrově Raiatea.
Raiatea, předposlední ostrov
Jsem na Raiateu a Huahine zvědavej, nemam na ně žádné očekávání a do programu jsem je dal hlavně proto, že byly v rámci leteckého pasu.
Na letišti si půjčujeme auto od klasické ostrovní půjčovny, která dle referencí je velmi na pohodu a drobné problémy na autě řeší lepicí páskou. Ale zase nutno uznat, ceny má nejlepší. 🙂
Dostáváme nějakou Dacii, která ukazuje najeto 10 000 km, podle oděrek na volantu bych to tipoval aspoň o nulu víc.
Na cestách jsme už druhý týden, do toho ranní vstávání před pátou, přesuny s báglama. Projevila se únava a správná nechuť hned po příletu něco dělat a hned poznávat ostrov. Jedeme se tedy ubytovat, nějakých 12 kilometrů na sever. Těsně po obědě padáme do postele a odpoledne dospáváme únavu.
Ach ty kohouti
„Kykyryký!!!“
Ach bože, i tady mají ty otravné kohouty. Není ráno, ale čtyři hodiny odpoledne. Ještě že nás vzbudil, akorát bychom si rozhodili totálně denní režim.
Co tedy budeme dělat? Máme necelé 2 hodinky, než zas bude tma. Nějak se ještě jednou fyzicky utavit. Bereme dvoumístný kajak, Jirka se kapitánsky rozhlíží a v dáli vidí malý ostrůvek motu plný palem. Ještě rychlá kontrola u paní domácí, jestli to není soukromý ostrov, a vzhůru na vodu!
Prvních pár metrů je na pohodu, voda je klidná, všude samej korál. Problém nastává v momentě, kdy vyjedeme na otevřenější prostor a už nás nechrání záliv. Začíná dost brutálně foukat a máme co dělat, abychom to proti vlnám ukočírovali.
Dobrý, k motu jsme dojeli, jenže… Byly to poctivé 3 kilometry a sluníčko už začalo zapadat. Takže na motu jsme se moc neohřáli a plnou parou zpět jsme zase pádlovali zpátky.
Uff, ráno v 5 výšlap na horu Teurafaatiu, večer téměř 6 kiláků veslování… Vaříme si rychlou večeři – mahi mahi rybu bez chuti a zápachu a padáme do postele.
22. září 2020
Někdo rád sbírá známky, někdo rád chodí na houby. A někdo rád hledá malou kytičku, tiare apetahi, vzácný exemplář, který roste pouze na jednom místě v Jižním Pacifiku. A přesně tu dneska jdeme hledat!
Ne, nejeblo mi v hlavě, když jsem to četl v průvodci, že to tu na Arateie je. Krásná bílá kytička s květem ve tvaru bílé ženské dlaně. Řekli jsme si, že to prostě zkusíme.
Trochu si hrajeme s myšlenkou, jestli nebudem potřebovat s sebou průvodce. Prý to bez něj nejde a kytičku určitě nenajdem.
Stahujem do mobilu mapy, žhavíme GPS a vyrážíme do hor. Potkáváme první ceduli, ve francouzštině „soukromá cesta, vstup zakázán“. Děláme, jako že nic, protože těhlech přehrazených cest, aby jim tam nejezdili turisti, je v Polynésii mrak, to se pak nikam nepodíváte.
Jenže vybíhá domorodkyně, ať koukáme z té cesty vypadnout, že to je soukromá cesta a přes ní je zákaz vstupu. A to jsme byli od lesa, kde začíná trek, už asi jen 30 metrů!
Vypadněte!
No dobře, omlouváme se, že neumíme francouzsky a jdeme pryč. Podle mapy je další vstup do lesa silnicí o kilometr dál. Nasedáme do auta a ujíždíme další kilometr. Opět cedulka „soukromá cesta“. Jenže… V kopci vidíme 2 hlídací psy. Tady to majitel bere asi trochu vážně.
Ach jooo! Koukáme do mapy, když objedem ostrov k nám na západ, kde bydlíme, vede odsud nějaká lesní cesta, kterou by tam mělo jít taky dojít. Ukazuje to ale téměř 20 kilometrů tam a zpátky. To bude dlouhý výšlap.
A hádejte, co u té příjezdové cesty bylo napsané – „soukromá cesta“. Auto necháváme kdesi pod stromem a rychle cupitáme do hlubin lesa, ať nás nikdo nevidí… Jdeme 500 metrů, kilometr… Uff, vypadá to dobře!
Směr Temehani Plateau
A tentokrát to vyšlo! Sice delší, ale horší cesta, která vede pořád do kopce, do kráteru Temehani, ve kterém by se měla nacházet ta zmiňovaná ultra vzácná kytička.
Trek je to celkem příjemný, cesta nejprve vedla piniovým lesem, pak podél menších keřů, sem tam nějaký výstup po balvanech, kde to jistil i provaz, až jsme vystoupali do nadmořské výšky 450 metrů, kde začíná kráter.
Ten je už slušně zarostlý, všude jsou keře, příroda si tu už po poslední erupci udělala své.
Víme, že tire apetahi se vyskytuje od 400 metrů a výš. Trochu zpomalujeme, ale nikde nic. Všude známé keře, sem tam nějaký banánovník nebo co (no botanik by ze mě asi dobrý nebyl). Až dorážíme na samotný vrchol Arateiy, odkud je slušný výhled.
Vypadá to blbě, po kytičce ani vidu, ani slechu. Trochu googlíme a podle všech fotek z internetu, kde jí lidi našli, to vypadá na trochu jinou cestu dolu. Zkoušíme to více na západ…
„HELE!“
A opravdu! My jí našli.
Tiare Apetahi
Maličká rostlinka, jako by tu byla úplně cizí a neměla tu co dělat s listy jak z Jurského parku. Roste pouze v tomto kráteru, a byť byly pokusy ji rozmnožit kdekoliv jinde, nikdy se to nepodařilo. Jenže… To nejhezčí, co na ní je, chybělo. Nekvetla.
Takové Pyrrhovo vítězství. Ale dobrý, měli bychom být rádi, že jsme ji aspoň našli.
Pokračujeme dál skrz roští, zkusíme dobýt vrchol naproti, abychom měli výhledy i na druhou stranu ostrova, když už jsme tu.
Fotím panoramatickou fotku na telefon, juknu vpravo… A tam malý bílý květ ve tvaru ženské dlaně. Kvetoucí tiare apetahi. Stává se ze mě najednou botanik profesionál a užívám si ten pocit štěstí, že jsme našli svatý grál Jižního Pacifiku!
S kytičkou dáváme opatrně pár fotek a připravujeme se na sestup dolů. Čeká nás poctivých 9 kilometrů dolu. Nohy ještě poslouchají, ale objevují se první puchýře a musíme zpomalit. Navíc, navigace je z nějakého důvodu dost nepřesná, a ke konci se i trochu zamotáváme a jdeme jinou lesní cestou. Do toho přibývají problémy, dochází voda a zabodnul sem si pořádně velkou třísku do chodidla (holt úděl, chodit tyhle treky v sandálech, ale když je vedro…).
Sestup
Naštěstí do cíle zbývají 2 kilometry. To to už nějak dokulhám. Zpomalujeme na úplné minimum, šetříme s vodou a modlíme se, aby nám majitelé soukromého pozemku mezitím nepropíchali gumy u auta.
Naštěstí se tak nestalo, a v akčním stylu nasedáme do auta a mizíme do centra. Řeknu vám, že je to fajn pocit po těch necelých 20 kilometrech v horách, že nemusíte dřív vy, ale tu auto. Byť je to Dacie s objemem motoru ze sekačky na trávu, jsme rádi, že nemusíme dál po svých.
V centru Utuory si sedáme do stejné hospody, kde jsme byli včera, bylo to na místní poměry levné bistro a mají tu točené pivo. Obsluhující Číňan trochu nechápal, proč si objednávám rovnou 2 velký piva, ale když viděl, jak to jedno jen zasyčelo, jen přikývl a přinesl jídelní lístek.
Mezitím, už s doplněnými tekutinami začínám vymýšlet program na další den. No, trek už asi nee, to celkem stačilo, chtělo by to něco ve vodě odpočinkového.
Obvolávám pár vodních taxi, které jezdí na lagunu. Pro všechny jsme moc malej business. Až jedni nám nabízí, že nás připojí k anglicko-francouzské skupince na celodenní výlet lodí okolo ostrova Taha’a (čti Tahá a).
Chtělo by to slevu
Týpek nabízí celodenní výlet za celkem levných 2200 Kč, obsahující troje šnorchlování, oběd a občerstvení na palubě. Ptám se na obligátní otázku:
„A nedal byste nám slevu?“
Borec na druhý straně suše odpověděl: „NE. Nedal, proč jako?“
To mě mírně zaskočilo, prakticky vždycky mi nějakou slevu dali.
„Protože mi to přijde dost drahý, navíc jsme dva, kteří vám doplní skupinku, která tam už tak jako tak jede.“
„Ne, jestli chcete jet, 2200 Kč je prostě konečná cena. Nebojte, za tu cenu je to fakt boží výlet.“
Drsný obchodník, ale budiž, slíbil, že to bude boží, tak teda jo. Plácli jsme si i bez slevy.
I tak mi to přišlo celé nějaké divné.
23. září 2020
Jupí, zase pojedeme na fakultativní výlet. Ne s českým delegátem ale s nějakou místní malou cestovkou kolem ostrova Taha’a.
Po osmé ráno upalujeme do přístavu a řešíme po ránu hned 2 problémy – nemáme dostatek hotovosti (chybí nám zhruba dvě stovky) a tlačí nás čas. V 8:15 máme sraz u pumpy Shell v přístavu Utuora, odkud máme následně odjíždět v 8:20 lodí. Navigace ale hlásí příjezd přesně v 8:20.
Šlapu na to, co se dá, no, asi bych autoškolu teď neudělal, ale k Shellce přijíždíme v 8:18. Auto parkujeme hned vedle lodí a běžíme na nastartovanou menší bárku pro 12 lidí.
„Tak jsme tady!“
„Jiří? To jste správně.“
„Super, teď jedna technická, berete karty?“
„Bereme.“
Vůbec jsem tomu nevěřil, starej mořskej vlk vytáhl z kapsy hypermoderní terminál zabalenej do igelitového sáčku, aby na něj nenatekla mořská voda, píp píp a výlet byl zaplacenej.
Hned jak jsme nasedli, loď odrazila od břehů a vyrazila směr Taha’a.
Tak to bylo setsakra rychlé, od zaparkování k odplutí to netrvalo ani 4 minuty.
Lodička se závažím
Na palubě kromě nás se dáváme do řeči s Litevci, párem okolo čtyřicítky, kteří bydlí v Americe a létají do Ugandy jako zdravotníci. Takovej správnej, světovej život žijí. A taky s pár Francouzi, kteří výjimečně umí i trochu anglicky a snaží se. To hlavně oceňuje Hanička a po dlouhé době se s nějakým Francouzem dává do řeči. A celkem s chutí. Jedni dokonce jeli ultradrahý výlet na polynéské lodi Aranui, která brázdí vody Jižního Pacifiku. Měli prý soukromou kajutu pro dva (pod tím si představte cenovku 370 000 Kč).
První zastávka byla šnorchlovací se žraloky černoploutvými, těmi samými, se kterými jsme šnorchlovali už na Bora Bora. Opáčko nám nevadí a žraloci jsou super! Navíc svítí sluníčko, laguna hraje tou správnou tyrkysovou barvou a je perfektně vidět.
Následovala druhá zastávka, první na ostrově Taha’a, a to na vanilkové farmě. O vanilce jsem toho moc nevěděl, snad jene to, že se dováží hlavně z Madagaskaru a že je fakt hodně drahá. Farmu vlastní postarší Dán. Když šel v roce 1992 z armády do důchodu, byl na výletě na Raiatee a řekl si, že tohle je ideální místo na strávení důchodu. A tak tam nakonec zůstal a založil si farmu na vanilku. My jsme mu říkali pan Vanilka, protože kdykoliv kolem nás prošel, tak byl cítit vanilkou. A on prý už vanilku necítí. Nedivím se.
MR Vanilka
Pan Vanilka se pustil do problematiky, jak je to s tou vanilkou složité – úroda je jen jednou za rok a když náhodou přijde hurikán nebo větší deštík, máte po ptákách a musíte to zkusit zase za rok znova.
Trochu si postěžoval na Afričany z Madagaskaru, cena za 1 kg vanilky spadla oproti loňsku z 14 000 Kč na 10 000 Kč. Úroda prý byla loni velmi dobrá, tak museli jít s cenou dolu, aby to všechno prodali. Moc to nechápal, protože vanilka má jednu kouzelnou věc. Dá se prakticky neomezeně skladovat. Afričané to mohli prodat na části a zbytek si nechat na horší časy. V těch horších časech zas prý poleze cena nahoru. No, je to s tou vanilkou složité, stejně jako s naftou či zlatem.
Nakonec kupujeme pár lusků taky (počítáme, že 100 gramů vanilky za 1000 Kč je vlastně taková dobrá, velkoobchodní cena J), s panem Vanilkou se loučíme a lodí frčíme na oběd.
Bufet to byl jednoduchý, ale dobrý – nějaké kuře, čerstvá ryba, rýže a špagety. Moc nechápu, co tam dělaly, ale asi byly v akci. Jinak jsem je tu v Polynésii vůbec nikde neviděl.
Perly bez příběhu
Odpoledne se neslo trochu ve stylu Horsta Fuchse. Nejprve zastávka na perlové farmě, kde jsem tak trochu čekal, jak se tu budou domorodci potápět na jeden nádech pro perly a z desítek lastur je bude mít jedna dva. Ale chyba lávky – perlorodky tu jsou uměle pěstované na pozemku větším, než jeden hektar. Navíc do nich není dávaný písek, ale nějaký šutr z Mississippi, který je obalený perletí. Ani příběh to nemělo, abychom aspoň trošku mohli uvažovat o koupi.
Druhá zastávka byla v destilérce na místní rum. Takhle velkou destilační soustavu má průměrný Čech destilatér – amatér v garáži. Když ale dáme velikost stranou – destilují tu teprve čtvrtým rokem a podle ochutnávek jim to moc nejde. Trochu jsem se bál, jestli neochutnávám anticovid dezifenkci a ne místní rum.
Naštěstí, obě dvě business zastávky kompenzovaly ještě 2 zastávky na šnorchlování. Ta první byla ve stojaté vodě, zatím nic co bychom neviděli, ale rybiček hromada. A ta druhá byl mega zážitek. Loď nás dovezla na jedno motu, po břehu jsme došli na začátek průlivu mezi dalším, až k hraně, kde končí laguna. A odtud byl opravdu velmi silný proud, byla to jak řeka, kde stačilo splývat nad hladinou a nechat se nést stovky metrů korytem s nasazeným šnorchlem a brýlemi.
Šnorchling s kapitánem
Šel s námi i kapitán lodi, vzal s sebou banány, na které tropické rybičky samozřejmě slyší. Tím, ale že jim je přímo nedal a plaval jako první, tak hejna rybiček plavala korytem za námi.
Trochu se mi mlžily šnorchlovací brýle, kapitán za mnou přijel, a ukázal „biologicky-ekologické“ čištění brýlí. Vzal z břehu list čehosi, pořádně to vymačkal a listem brýle sestřel. A brýle se mlžit přestaly.
Návrat byl už jen s pivem a pokecem s ostatními, takže už jen pochystat večeři. Tentokrát zkoušíme mnohými na ostrově doporučovanou restauraci Fish and Blue. Dávám si rybí carpacio, které je ochucené tak, že bych nepoznal, že to není tatarák a zalejvám to Maitai koktejlem. Celkem si to užíváme, prostředí přímo u pláže s výhledem na západ je samozřejmě parádní, ale na lepší večeři jsme za celý výlet teprve podruhé.
Trochu jsem se bál, jestli kombinace syrová ryba, volej a koktejl mi neudělají v břiše díru, ale ne… Za ty necelé tři týdny, co jsme v Polynésii, mi nebylo zle ani jednou. Vše je perfektně čerstvé a jde z vody rovnou na talíř.
>> Pokračuj na závěrečný díl „Zápisků z cest po Francouzské Polynésii“.
