Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
19.12.2020

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)

Čtvrtý díl Jirkovy cestopisné série popisující jeho svatební cestu do Francouzské Polynésie nás konečně zavede na ikonické souostroví Bora Bora.

I. díl – Místo Bora Bora, zlákala mě Kutná Hora

II. díl – Vzhůru do Francouzské Polynésie

III. díl – Za lidojedy na divoké Markézy

17. září 2020

Pořádný tropický slejvák buší do střechy. Je nejvyšší čas vstát, vždyť je už půl sedmé! Z okna nemáme tak krásný výhled jako včera, obloha je na horizontu zatažená a jen pár slunečních paprsků proniká skrz mraky.

Dojídáme zbytky vajíček, šunky a všeho, co jsme si nakoupili v obchodě, balíme se. Dnešek bude čistě přesouvací, opouštíme Markézy a míříme zpátky na Společenské ostrovy.

Na kruhovém objezdu ještě jedeme třetí odbočkou do zátoky Hanaiapa. Měl by tu být šutr s petroglyfy.

Celkem dost složité ho najít, i v průvodci je napsáno „zeptejte se místních.“ A tak se ptáme. Jeden šedesátiletý Polynésan zahazuje krumpáč a říká, že když ho tam vezmem autem, ukáže nám to.

Asi za necelý kilometr ukazuje, ať odbočím do prudkého kopce, kde vede jen malá cestička. Suzuki Jimmy se s tím pere dobře, o kus dál se ale z cesty stává už jen malá pěšinka. Vystupujeme z auta a po dalších tři sta metrech dorážíme k balvanu. Říká, že je to on.

Tajemný balvan

Na balvanu je nanesená hromada hlíny, asi tu moc turistů nejezdí. Hlínu rukama hážeme dolů. A nakonec nalézáme pár rýh, které měly údajně představovat želvu. Hm, tak super. 🙂 Domorodec ale říká, že tam je toho vidět víc, jenže balvan byl dřív jinde a zřejmě ho otočil bagr a petroglyfy jsou na spodní části. Takže máme smolíka.

Borcovi je to evidentně líto a říká, ať se jdem podívat do lesa na nejvíc smějící se sošku Tiki. Nikde v průvodcích jsme o ní nečetli, ale dost do detailu vysvětluje, kde ji najdeme.

Borce vyhazujeme zpátky u krumpáče, loučíme se. Nic za to nechtěl, byl děsně rád, že nám mohl dělat společnost. To být někde v Indii, tak už jsme byli místo balvanu 2x na prodeji koberců, jednou ve směnárně a 3x okradení a až pak by možná následoval nějaký balvan.

Kousek za letištěm v lese přelézáme závoru a jdeme dle instrukcí. A opravdu, po deseti minutách chůze džunglí za druhou palmou vlevo se na nás usmívá maličkatá tiki. Je pravda, že nebyla tak zachovalá jako ta ze včera, ke které jsme se museli proklestit mačetou, ale je taky roztomilá.

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)

Užuž bychom chtěli jet na letiště vrátit auto – zapomněli jsme natankovat. Jediná benzínka je, jako všude jinde na Markézách v přístavu, navíc otevřená jen pondělí – pátek od soumraku do úsvitu. Máme štěstí, víkend není a pumpař nám ochotně tankuje plnou. Benzín tu stojí míň jak v ČR, 24 Kč/litr. Asi jediná věc, která je tu levnější, než u nás.

Ze dvou dnešních treků k balvanu a k tiki jsme slušně zablácení, na letišti z nás opadává bahno, ale evidentně to nikomu nevadí.

Skákání po ostrovech do Papeete

Éro letí tentokrát rotaci Papeete – Hiva Oa – Nuku Hiva – Papeete, takže nás nejprve čeká třicetiminutový přískok zpátky do Nuku Hivy.

Z Papeete éro přilétlo na čas a při výstupu vidíme menší oslavy – přilétli 2 novorozenci. V Hiva Oa se děti rodit nemůžou, není tu nemocnice, jen lékař a pár sestřiček. Budoucí maminky proto musí letět předtím buď do Nuku Hivy, a nebo do Papeete.

Je plno až po střechu, a protože nastupujeme do letadla mezi posledními, sedíme každý u někoho cizího. Já sem vyfasoval místního, potetovaného pána ve středním věku. Hned se dáváme do řeči, zaujal ho český pas. Sice nikdy v Evropě nebyl, ale Čechy zná. Pětašedesátiletý Eduard létá mezi ostrovy coby učitel markézštiny. Zapáleně vysvětluje, jak je to od té tahitštiny úplně jiný jazyk. Z ostrova na ostrov cestuje jednou za dva měsíce, jinak bydlí na Nuku Hivě. Ptám se ho na Jocelyn, u které jsme bydleli – tu samozřejmě zná, stejně jako všechny ostatní.

Jsme zpět v Nuku Hivě na letišti. S Eduardem si přejeme hodně štěstí, stewardi nás vyhazují z letadla, že si tu dáme padesátiminutovou pauzu na dotankování.

 

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Odlet z Hiva Oa

Bageta a citronáda

To je príma, dáváme si v bistru naší oblíbenou citronádu a k tomu tuňákovou bagetu. Nejlepší tuňákovou bagetu, kterou jsem kdy měl. S takhle čerstvým tuňákem ji nedostanete asi nikde. Takže až sem někdy pojedete, určitě si ji dejte! 🙂

Dopíjíme rychle kafíčko, velí k odletu. Ani nevíme, jestli to má nějaký čas odletu, prostě všichni nástup k jediné bráně. Ale ještě nemůžeme nastupovat, jsme seřazeni jak děti když jdou ve školce na procházku. Přijíždí sanitka a do letadla na poslední tři sedačky opatrně nakládají nějakého ležáka. A až po něm nastupujeme my.

Úplně mu to nezávidím, do ATRka se nastupuje zadními dveřmi, takže všichni půjdeme kolem něj. Soukromí má ale naštěstí zajištěné, před odletem kolem něj připínají plachtu, takže na maroda vidět není.

Pohodový, ničím nerušený let do Papeete trval o 5 minut méně, za 3 hodiny a 15 minut sedáme opět na Tahiti.

Nocovačka v Papeete

Vnitrostátní terminál je maličký, jedny dveře, jeden pás na zavazadla a hned jste venku. Pohodové letiště. Před ním stojí hromada taxíků, kde je předem známá cena, nikdo se vás nesnaží vojebávat jako v Praze. Od výstupu z letadla jsme za 15 minut na recepci hotelu v centru.

Vybrali jsme ten samý hotel u mrtvého švába. Za ty prachy je to neporovnatelné s čímkoliv jiným. Paní na recepci nás poznává a dostáváme upgrade – tentokrát pokoj s oknem ven a bez švába. Trochu mi to připomíná Tři Veterány – pokoj se štěnicema, bez štěnic a bez štěnic s ramýnkama! Tak my dostali ten s ramýnkama.

Ještě by to chtělo něco k snědku, bříško hlásí, že má hlad. Google hlásí, že je tu nedaleké čínské bistro s hodnocením 4,9/5. Tak to zkusíme.

Pár plastových židliček, malý stánek a 2 milé Číňanky. Přináší nám menu – jsme jedni z mála, co si tu dávají jídlo, všechno ostatní je rozvoz. Mají tu všechno možné, od nudlí přes maso a krevety. I tak je to prostě za ranec, nudle a trocha coca coly vychází na jednoho přes 500 Kč. :-/ Už tu jsme týden a pořád jsme si na tu ultra vysokou cenovou hladinu nezvykli. A asi nevyzkneme.

18. září 2020

Na pokoji nebyli švábi, ale tím, že pokoj má okno, párkrát nás vzbudilo přistávající letadlo. Kromě Air France sem totiž v noci ještě létá Air Tahiti Nui a United z Los Angeles. A ty přistávají právě v noci.

Po dlouhé době si přispáváme, vstáváme až v pozdních 6 hodin ráno. Na letiště nás veze ten samý taxikář, co nás vezl před čtyřmi dny, co jsme letěli na Markézy. Kupodivu nás poznává a dává se s námi do řeči. Máme prý štěstí, odpoledne odjíždí s celou svou rodinkou na prodloužený víkend pryč. Tak jak my Češi jezdíme na Sázavu, tak Polynésané jedou trajektem na Mooreu. Je to zkrátka nejblíž, a hlavně se tam dá dostat lodí. Dál prý ne, je to prostě drahé.

Na vnitrostátním terminálu panuje ranní špička, odlétají hned tři letadla – jedno směrem na Gambierovy ostrovy, jedno na Markézy a to poslední, naše, na Bora Bora a pak na Raiateu.

Nikdy jsem nepochopil, jakým způsobem v Air Tahiti vymýšlí letové plány, pokaždé to éro letí přes jiné ostrovy, v jiný čas, jinou hodinu… Trochu mi to přijde, že se podívají do křišťálové koule a podle toho to poskládají.

Zatímco na Markézy bylo osazenstva letadla dost staré, byli jsme tam stoprocentně nejmladší, tentokrát je éro narvané čerstvě zamilovanými páry, námi dvěma a pak páry v letech, kteří si na Boru letí zřejmě oslavit nějaké větší jubileum.

Let je kraťounký, za 45 minut začínáme klesat na letiště Bora Bora. Už z okýnka letadla to vypadá, že je to úplně jiný svět. Popsat tu hromadu modrých barev a v pozadí horu Otemanu zkrátka nejde a musíte se na to podívat na fotkách nebo ještě lépe – si sem zaletět.

Bora Bora

Letiště na Bora Bora je na samostatném ostrově – je vidět, že tu kdysi bývala ranvej ještě o kus delší a širší, to jsou pozůstatky z druhé světové války, kdy tu měli Američané strategickou základnu.

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Krátce po příletu
Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Cedulka, že jste na letišti Bora Bora

Už na letišti probíhá rozškatulkovávání, do jaké sociální vrstvy na tomto ostrově patříte. Bora Bora je totiž specifická v jedné věci – je tak hezká úměrně tomu, kolik tu utratíte peněz. Ti nejbohatší bydlí v jednom z resortů typu Four Seasons či St. Regis. Na ně čeká privátní loď přímo u letiště, která je odveze rovnou ke svému domečku na nožičkách. Tyto hotely jsou většinou na jednom z menších soukromých ostrůvků motu, odkud je nádherný výhled na horu Otemanu.

No a ta střední třída bydlí někde na Bora Bora. Ta jede hezky pěkně sockou, rychlou lodí do přístavu.

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
MHD na pevninu

Sockou na pevninu

Bylo to v pohodě, moc nás sockou nejelo. 🙂  V přístavu si půjčujeme auto a sem tam zastavujeme u výšlapu k dělu z druhé světové války, co tu nechali Američané. Ostrov je to maličkatý, máme ho objetý asi za dvě hoďky. Auto můžeme vrátit hned u našeho hotelu. Stalo se mi snad poprvé v životě, že mi ručička na benzínu neklesla ani o čárku. Benzínka byla na druhém konci ostrova, tak holt to vrátíme bez tankování.

A kde jsme bydleli my? Ubytování na Bora Bora jsem sledoval poměrně dlouho dopředu, ale nějaké nevratné rezervace jsem si booknout netroufl. Neměli jsme ani letenky, ani negativní test na Covid.

Samozřejmě, domečky na nožičkách se slaměnou střechou jsou tu lákavé, jako nikde jinde ve světě. Ale je to strašnej ranec. Kdysi slyšel od jednoho známého, booknete si Four Seasons, přijedete do domečku na nožičkách, dojdete si na záchod. A za ty 4 minuty, co jste na  pár minut na záchodě vyšlo na 350 Kč. Zkrátka tyhle hotely stojí řádově vyšší desítky tisíc korun za noc a pokud chcete ten nejlepší pokoj, dostanete se někam přes 250 000 Kč za noc…

Trochu jsem spoléhal, že ceny půjdou dolů kvůli covidu. Dolů to šlo, ale pořád v měsíčním předstihu dát 25 000 Kč/noc se snídaní v domečku na nožkách je prostě úlet.

Domečky na nožičkách v praxi

Na Bora Bora by to ale bez vodní vily nešlo, zážitek je pak poloviční, proto v nejlepším poměru cena/výkon jsme nakonec vybrali hotel Maitai, který disponuje asi dvaceti baráčkami nad vodou. Není to tak luxusní jako Four Seasons, ale wow efekt to splnilo.

Jdete takhle po molu, otevřete dveře, čeká na vás pohodlná postel, uprostřed máte konferenční stolek s průhledným sklem dolů, abyste mohli pozorovat vodní svět přímo z vodní vily. Prosklený stoleček je pěkný hlavně v noci, kdy si tam můžete rozsvítit, a připlavou za vámi hejna rybiček.

Každá vodní vila má vlastní molo a schůdky do moře, odkud můžete rovnou šnorchlovat u korálů. Ty jsou tu sice uměle přivezené, ale rybičkám to evidentně nevadí.

Je to zážitek, který je asi jen jednou za život, ale je to boží. Můžete sedět na terase a kochat se Pacifikem, který tu září všemi modrými barvami, co existují (a já jako chlap znám jen tu základní modrou).

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Domečky na nožičkách
Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Bora Bora z vrchu

A jak tam funguje záchod?

Po drobném opadnutí wow efektu mě začínají napadat takové ty praktické věci – každá vila má vlastní záchod a koupelnu, tak pak teče ta odpadní voda? A jak je tam přivedená elektřina a internet? Vše mají důmyslně schované pod moly, které k vilám vedou. A už taky trochu rozumím tomu, proč to bývá většinou tak drahé – ty vily dostávají od moře neskutečně zabrat – ono stačí, když se jdete vykoupat a pak se párkrát projdete po pokoji. Slaná voda udělá po pár týdnech své.

Na večeři jsme zamířili do hotelové restaurace. Vlastně vůbec poprvé za výlet jdeme do normální restaurace. A není to už o tolik dražší, než jsou fastfoody či jiné snacky. Vybral jsem si Polynéskou trilogii, která se skládala z trojkombinace ryb z místních vod, jemně opražených na másle a kupodivu tu měli i točené pivo! Celé jsem to zakončil naprosto božím fondánem. Ne čokoládovým, ale kokosovým.

A jak se spalo? S otevřenými dveřmi celkem na pohodu. Bora Bora má ještě jednu obrovskou výhodu – nejsou tu komáři ani otravné mušky nono, takže snad jen kdyby to moře nedělalo tolik bordel (ale to musíte u bydlení nad vodou čekat).

19. září 2020

Budím se až nezvykle pozdě, okolo sedmé. Jo, opravdu jsme na Bora Bora v domečku na nožičkách. Prvních pár minut relaxuju jak nějakej důchodce na terase domečku, ale není se čemu divit, ty výhledy se ani druhý den neokoukají.

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Ranní kafe a co je nového

Trochu váháme, co se snídaní. Nad tradiční bagetou se sejrem (ble, to už nee) vítězí hotelová snídaně. Čekali jsme se od toho samozřejmě trochu víc, obsluha se snaží, ale tím, jak je všechno balené, musíte mít roušku při nabírání, chybí kompletní nandavátka a musíte si tak vždy vzít čistou vidličku je to děsná otrava.

Ani výběr není bůhví jaký, ale člověk se v klidu nasnídá. Dopoledne jsme měli chill – Jirka šel lítat s dronem, Hanička šla šnorchlovat na korálový útes.

Nastal čas oběda – a ne, do restaurace nepůjdem, dáme si bagetu s tim sejrem. Odpoledne bylo ve znamení šnorchlingu na laguně. Vyzvedává nás lodí přímo u hotelu usměvavý Henry a spolu s jednou rodinkou a jedním starším párem skáčeme přes vlny kamsi na konec laguny. Tam, kde končí ta hezká modrá a začíná tmavá, hlubinná modrá.

Šnorchling na Bora Bora

Šnorchlování má jednu velkou nevýhodu – čím víc šnorchlujete, tím chcete vidět víc a víc a víc… A když jste už šnorchlovali v Egyptě, na Mauriciu, u Velkého bariérového útesu či na Maledivách, už to není takové wow, jako předtím.

Ale i tak, Francouzská Polynésie má nádherný podvodní svět a byli jsme nadšení Na první zastávce to tedy vypadalo jak někde v Itálii, ale na druhé a třetí to už byla pecka! Strašně moc malých žlutých, typicky tropických rybiček, jedna nebezpečná muréna a pár žraloků černoploutvých.

Při návratu potkáváme loď s názvem „Romantic Bora Bora“, taková ta kánoj s postranním závažím. Byla komplet celá pomalovaná kytičkama a pomalu si to šinula po laguně. Vepředu seděl v obětí pár, který se rozjímal nad romantikou ostrova. No a vzadu, když jsme projeli, byl totálně unuděnej borec, který kormidloval. Když jsme kolem něj projeli, zamávali jsme mu aspoň pro rozptýlení. Celý se rozzářil a pantomimou nám předvedl, že by ty dva nejradši svázal provazem a hodil do vody. 🙂

Večeře byla opět v hotelové restauraci, jo bylo to dobré, ale ještě by to chtělo se něčím dorazit! Na pokoji na mě čekalo vychlazené pivo a Pringles. A tak trochu mi začalo chybět domácí krmení rybiček v akvárku – tak sem otevřel v domečku na nožičkách konferenční stolek a začal sem krmit rybičky. A jak jim panečku chipsy chutnaly! 🙂

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Žralok černoploutvý,ťuťu
Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Rybičky byly zvědavé

20. září 2020 – „Zazvonil zvonec a na Boře je tomu konec…“

Je nejvyšší čas se posunout o ostrov dál. Je to prostě divný, ale já sem vydržel podruhé za sebou se válet před domečkem na nožičkách na terase. Objednáváme před obědem tágo a hurá do přístavu. A protože včera rybičkám chipsy děsně chutnaly, to samé zkouším se sýrem, který už nemůžu s bagetou ani pozřít. Jdu na konec přístavu, hážu sejra do vody… Rybičky přijely, nakously a zase odjely pryč. Zájem nebyl. A v ten moment přišel velký poryv větru a můj klobouk odletěl kamsi nad vodu. Hm, je to nějakých 20 metrů a pořád se to oddaluje, to by ještě šlo zachránit. V ten moment se zpomaluje čas, na scénu přibíhá Hanička ve stylu Baywatch night v plavkách, skáče neohroženě do vody, čas se zrychluje… A rychle plave pro klobouk. No sláva, zachráněno, co bych si bez svého slaměného klobouku na Maupiti počal. 🙂

Příjezd na letiště je každopádně stylový – nijak jinak než lodí se sem nedostanete. Jasně – z Four Seasons či jiných luxusních ubytek vás přivezou soukromou hezkou dřevěnou lodičkou, nás přivezla MHD v podobě rychlého katamaránu.

 

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Ještě jeden výhled na Boru a čus

 

Čeká nás krátký přískok na nejvzdálenější ostrov Společenských ostrovů – Maupiti. Při plánování celého výletu jsem si dával na Maupiti alespoň 3 dny. Četl jsem na něj jen samou chválu. Nicméně letový řád Air Tahiti byl proti. Buď tam budeme necelý jeden den, nebo potom 10 dní. Všechny ostatní lety byly beznadějně vyprodané. Ono se není čemu divit, létá to tam taky jen 2x týdně…

Byl to opravdu velmi krátký přískok, letadlo nestihlo ani pořádně nastoupat a už klesáme. Vzdušnou čarou je Maupiti nějakých 74 km, takže jsme se v krátkém ATR42 moc neohřáli, celkově jsme byli na cestě 13 minut.

Francouzská Polynésie – 4. díl (Bora Bora)
Maupiti. Mimochodem, tohle je je u nich na letišti.

Tam na konci světa, na Maupiti

Maupiti je hodně podobné Bora Bora, jen tu nejsou žádné luxusní resorty, na bookingu ani na AirBnB neseženete žádné ubytování. Zkrátka musíte to obvolat a v penzionu, kde mají volno, vás ubytují.

A stejně jako na Bora Bora, letiště je 2 kilometry vzdáleném ostrově, odkud musíte do ubytka jet lodí.

Přistání bylo celkem drsné, foukalo jako blázen a pilot to doslova přišpendlil na přistávací dráhu. Není divu, runway je tu dlouhá pouhých 956 metrů. A na té mohou přistávat jen menší turbovrtulová letadla ATR42.

Éro po přistání dorolovalo k menšímu přístřešku, připomínající nějaké rychlé občerstvení než letiště. Pod ním byli schovaní 2 kluci, kteří měli za úkol odbavení, výdej zavazadel, občerstvení a závěrečný úklid.

Venku jsme byli raz dva, přivítal nás typickým polynéským věncem borec z ubytování, nasedli jsme na jeho bárku a jeli na hlavní ostrov. Cesta lodí trvala asi 5 minut, ale i za těch 5 minut stihl během jízdy vylemtat jedno pivko. Asi aby mu cesta líp utíkala.

Na ostrově

Z bárky ještě přesedáme krátce do auta, kde nemáme zavírat dveře – prý nefunguje klima, tak trochu vyvětráme. Aneb bezpečnost až na druhém místě, na prvním je přeci pohodlí! 🙂

Půjčujeme si kola a mizíme na jedinou pláž na ostrově, dokud je ještě světlo. Škoda, že tu nemůžeme být déle, koupání v laguně je skvělé, voda jako kafe a okolní ostrůvky motu si říkají také o návštěvu.

V ceně ubytování máme i večeři – čerstvě ulovená rybička, k tomu ananasovozelné pyré a rýže. Jedinou vadou na kráse byli ostatní návštěvníci, kteří večeřeli s námi. Byla to banda těch nejhůř vychovaných Francouzů, co znám.

Jasný, byli jsme tam jediní Češi, ale sakra na anglickou otázku mohli aspoň manželce anglicky odpovědět. A ne, že to řeknou mě, abych jí to přeložil.

Od stolu odcházíme, co nejdřív to jde, plán na zítra ráno je jasný, ráno to bude asi bolet.

 

Pokračuj na V. díl >> Poznávání ostrovů Maupiti a Raiatea

Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
nejnovější
nejstarší nejlépe hodnocené
Zpětné vazby
Ukázat všechny komentáře
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)