Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
12.12.2020

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)

Třetí díl Jirkovy cestopisné série Francouzské Polynésie nás zavede na souostroví Markézy, kde ještě donedávna žili skuteční lidojedi.

I. díl – Místo Bora Bora, zlákala mě Kutná Hora

II. díl – Vzhůru do Francouzské Polynésie

13. září 2020

Budí nás poprvé budík. Tradiční kohouti sice slyšet jsou, ale tak, jako na Mooree, kde řvou do té doby, než vás vzbudí.

Objednaný taxík byl na minutu přesný a v 6 hodin ráno upalujeme přes liduprázdné Papeete na letiště Faaa na terminál pro vnitrostátní lety. Čeká nás první z deseti přískoků po ostrovech s Air Tahiti. Jeden z těch opravdu dlouhých, poletíme 3 hodiny a 20 minut na souostroví Markézy.

Ač netradičně cestujeme se zavazadly k odbavení (holt ploutve na šnorchlování se do kabinového nevejdou), na odbavení je celkem fronta. Ale ouha – pokud se odbavíte online, můžete využít drop off přepážku. Vytahuji telefon, dva kliky a je to! Odevzdáváme zavazadla, máme sice o jedno kg nadváhu, ale agentka nad tím přimhouří oči a říká, že máme jít pomalu přes security do letadla.

Je to zajímavé, check-in u vnitrostátních letů s Air Tahiti zavírá až 30 minut před odletem,  nástup do letadla začíná 10 minut před odletem.

Po security je hned maličká čekárna s dvěma bránami a jednou kavárnou. Zas těch vnitrostátních letů tolik není a kromě našeho ještě na atol Hao/Makemo. A to je za dopoledne prosím pěkně vše.

 

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Souostroví Tuamotu cestou na Markézy

Poprvé s Air Tahiti

Trochu jsem čekal, že bude Air Tahiti podobně příjemná aerolinka jako Air Tahiti Nui, co lítá mezinárodní velmi dlouhé lety s modrým logem ibišku na ocase. A ono ne, je to obyčejná předražená aerolinka, těžící z toho, že nemá konkurenci.

V jejich letadlech nemá nikdo přiřazené sedačky, takže kdo dřív přijde, ten sedí u okýnka/exitu. Cenovky jsou jak z konce devadesátých let, krátké hodinové přískoky začínají na ustřelených 8 – 10 000 Kč, vzdálenější destinace typu Markézy nebo Gambierovy ostrovy pak stojí ještě klidně 2x až 3x tolik. Jedinou výhodou je Tahiti pass, ve kterém máte několik letů po ostrovech, ale i tak je to hromada peněz za málo muziky.

Leteckého fanouška alespoň nadchne letový park, který se skládá z několika turbovrtulových ATR42 a ATR72, případně u některých letů na Markézách Twin Otterů.

Rvačku u okýnka jsme vyhráli, domorodcům to bylo nakonec jedno, kde budou sedět, a my se okolo půl osmé ráno vydali na Markézy do Nuku Hivy.

Trochu jsme čekali, že když nám zabavili při bezpečnostní kontrole v Papeete vodu , bude se na palubě alespoň něco podávat nebo prodávat. Ale chyba lávky. Téměř 3,5hodinový let je klasický hladolet bez možnosti si cokoliv koupit. Měli jsme si něco koupit v automatu.

Kromě pár pěkných atolů souostroví Tuamotu to byla při pohledu z okýnka letadla trochu nuda – voda, voda voda a voda… A pak najednou země! Při přiblížení pořádně foukalo, na malém vrtulovém ATRku to bylo setsakra znát. Trochu přetažený přistání, ale hlavně to dobrrrrrrzdit!

Směr Markézy

A protože naše éro dělá rotaci Papeete – Hiva Oa – Nuku Hiva – Papeete, nejprve vysazujeme první dobrodruhy na vedlejším ostrově Hiva Oa. Už z přistání to vypadalo dramaticky – vysoké skály, o které se tříštily vlny a za nimi v mlze zahalené vrcholky. Sem zamíříme o dvě dny později, máme se určitě na leccos těšit!

Do letadla přistoupilo pár dalších dobrodruhů, pár jich přestoupilo na nastartovaný ještě menší vrtulový Twin Otter, mířící na opravdu pidiostrůvek Markéz – Ua Huka (s letištní drahou dlouhou 755 m, tam toho moc nepřistane). A my se vydali na krátký, ani ne třicet minut trvající let do Nuku Hivy. Let byl jak na horské dráze, nicméně pilot dal přistání napoprvé. Ne, že by to tu bylo nějak dramatické, dráha je dlouhá tak, že by na ní těsně těsně mohl přistát klasický Boeing, ale ten boční vítr nebyl zrovna dvakrát příjemný.

Možná jste už o Nuku Hivě četli e zprávách – před pár lety se Nuku Hiva proslavila zajímavou událostí – přeci jen Polynésie je známá tím, že tu bývali lidojedi a vypadá to, že ještě nezmizeli. Připomeňme si tedy ten příběh, který se tu stal v roce 2010 – za poznáním sem vyrazil německý mladý pár. Na Nuku Hivě se potkali s jedním domorodcem, který nabídl borci, jestli s ním nechce jít na lov.

Souhlasil, že to bude dobrodrůžo a že přítelkyně počká v pensionu. Domorodec se nakonec vrátil bez Němce s tím, že se mu něco stalo a že mu musí jít přítelkyně na pomoc. No a jak šli, tak dorazili k ohýnku, kde byly ostatky Němce, mladou Němku přivázal domorodec ke stromu, zřejmě si jí chtěl dát jako zákusek. Nicméně Němce se podařilo z provazů dostat a alarmovala místní úřady. Domorodec ale zmizel a už se nenašel. No, příběh mi přišel celý takový… prapodivný.

Při výstupu z letadla asi každého zaujme letištní budova – malá chatička s ostrou střechou jak kdybyste si dávali v Jizerkách svařák na Knajpě, jedna menší řídící věž (pod ní se sušilo prádlo věžníka) a celou vtipnou část dokreslují dva hasiči, kteří to důležitě pozorují zdáli, jestli opravdu něco náhodou nehoří.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Srandovní letiště na Nuku Hivě

Jak to bylo s lidojedy

Na letišti nás vyzvedává Jocelyn (žoslin), pětašedesátiletá energická Markézanka (tedy původně Francouzka), která nás vítá ručně dělanými květinovými věnci. Krásné a voňavé!

Ač Francouzi neumí dělat auta, neumí udělat pohodlné sedačky do letadla (Air France) a už vůbec neumí jinej jazyk, než francouzštinu, tak tahle paní byla výjimka. Kromě francouzštiny ovládala perfektně i angličtinu. Nasedli jsme do VW Transporteru a vyrazili po serpentinách na druhý konec ostrova, kde je jedna ze dvou vesnic. Cesta nejprve vedle přes desert land, okolo letiště to totiž vypadalo jak někde ve vyprahlé poušti kdesi na Kanárských ostrovech. Následovaly serpentýny až do téměř tisíce metrů nad mořem, odkud byl vpravo vidět nádherný místní „Grand Canyon“, do červena laděné údolí a napravo ostré boky hor, pokryté exotickou zelení. Začli jsme klesat, krajina tu najednou připomínala Švýcarsko, pak jako bychom byli v Čechách – jehličnaté lesy jak někde u Sázavy. A pak zase palmy.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Kaňon v Nuku Hivě

S Jocelyn jsme se dali během jízdy do řeči – když už tak dobře mluví anglicky, tak to je škoda toho nevyužít. Manžela, Polynésana z Gambierových ostrovů poznala ve Francii, později se přesunuli na vojenský výcvik do Gabonu a následně se chtěli vrátit zpátky do Polynésie a vybrali si Nuku Hivu. A žijí tu šťastně už 25 let.

Nemůžu se hned nezeptat na to, jak to bylo s těmi lidojedy. Na Jocelyn bylo vidět, že se na to ptá víc lidí a moc jí na to nebaví odpovídat. Lidojedi tu sice prý byli, ale jsou to stovky let zpět. Na ten německý nešťastný pár si vzpomíná. Ale bylo to jinak – holt to na lodi ve třech „nevyšlo“ kvůli hádce o Němku. Domorodec toho Němce zavraždil a nakonec spálil. Měl se ho ale zbavit prý jinak – měl ho shodit ze skály, přeci jen místní vody jsou plné žraloků a už by ho nikdo nikdy neviděl.

V zátoce Taiohae 

Zátoka Taiohae, kde bydlíme, působí na první pohled takovým ospalým dojmem. Kotví v ní pár dobrodruhů, co sem přijeli po několika týdnech na moři, těsně nad pláží je rozeseto pár jednopatrových domečků, položených do zeleně.

Nepůsobí to tu na mě nějak moc exoticky, ale je tu příjemně! S Jocelyn se jdeme ještě projít na jednu vyhlídku nad zátoku a ladíme trochu detaily, co bude k večeři. Je tu jedna hospoda, kde musíte být předem objednaní, a nebo si koupit něco v obchodu a uvařit si to. Jo pro představu, na Jocelyn jsme narazili na AirBnB, booking.com nezná na Nuku Hivě jediné ubytování.

 

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Zátoka Taiohae
Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Pohoda v houpací síti

Trochu bojujeme i s časem. Ne, že bychom nestíhali, ale na Markézách je o půl hodiny ještě více než v Papeete. A telefon ani hodinky ručně přendat nejdou (nebo nám to alespoň nejde), tak to vždy pracně přepočítáváme.

Ubytováváme se v Jocelyn guest housu, jednopatrová polynéská chýše, vkusně zařízená s kuchyní a záchodem a sprchou. Nevíme, co to je za zvyk, ale ani tady nemají prostě dveře do koupelny či na záchod!

V šest je, jako všude jinde v Polynésii tma tmoucí a protože je osvětlená jen část hlavní silnice přímo u pobřeží, hvězdičky tu jsou vidět jako nikde jinde.

Jocelyn nás raději vyzvedává autem, byť to pěšky není daleko. Seznamuje nás s manželem, který ale umí už jen francouzsky a Hanička si s ním moc nepokecá. Zkouším to lámaně alespoň já. A celkem to jde. Paní učitelka z francouzštiny se asi otáčí v hrobě, časy a koncovky se snažím neřešit, ale co, dorozumíme se.

K večeři dostáváme mega flákotu masa, chutná to jak svíčková, ale není to svíčková. Jocelyn nás ještě veze domu a do postele opět padáme okolo osmé.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Ňami ňam, Jocelyn to uvařila výborně!

14. září 2020

Po probuzení se jdu na chvilku pohoupat do houpací sítě s výhledem na zátoku. Cítím mírné svědění na nohou a je to, to, co sem si myslel – otravné mušky nono. Maličké, téměř neviditelné mušky, jejichž štípnutí je horší než od kdejakého komára. Drbu se všude, ale je to horší, než předtím. A to samozřejmě v průvodcích radí, že se nemáte drbat, že to bude horší. Ale to prostě nejde! 😀

Jocelyn je přesná jako hodinky, v 7:30 doráží k nám do guest housu s čerstvou francouzskou bagetou, ovocným salátem a vaří nám kávu. Vyrážíme na roadtrip po ostrově. Tedy roadtrip, jak se to vezme. Na ostrově je jedna silnice na letiště, jedna do Taiohae, kde bydlíme a jedna přes údolí Taipivai do zátoky Hatieu k posvátným místům. Takže jediné, co nás čeká, je uhnout na jediné křižovatce doprava a prozkoumat východní část ostrova.

Ostrov je celý hodně hornatý, kocháme se nádhernými výhledy, sem tam nějakým vodopádem. V Taipivai nám Jocelyn zasvěceně popisuje, jak tu misionáři pečlivě vše zbořili a postavili katolické kostely, tahle kůlna je pošta, tahle zase radnice. A všude nás cestou zdraví úsměvem a zamáváním místní. Přeci jen turistů sem moc nezabloudí.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
S energickou Jocelyn v zátoce Taiohae

Hatieu a petroglyfy

V Hatieu se stavujeme u archeologických nalezišť. Je to celkem zajímavé, určitě zajímavější, než nějaké řecké vykopávky. Uprostřed naleziště je obrovský strom jak z avatara, prorostlý fíkovník banyán, na kterém se konaly různé obřady a rituály. Oběti tu byly samozřejmě lidské. Většinou se vybrali tři zajatci, z nichž se nakonec vybral jeden nešťastník, kterého vzali, hlavu přiložili na obětní šutr a palicí mu jí rozdrtili. Kosti vhodili potom ke kořenům fíkovníku a zbytek poslali nepřátelskému kmenu pro výstrahu.

Kromě zachovalých náměstí z poskládaného kamení nám Jocelyn ukazuje petroglyfy, co si domorodci tesali a kreslili do skal.

Nastává čas oběda, v zátoce je jedna paní, co vaří pro turisty obědy, tak jdeme k ní. A je to teda petarda.  Téměř pět stovek za misku mořských plodů nebo tři stovky za kozí maso s bramborem. No, nic jiného nám stejně nezbývá, tak tu kozu prostě přežijem.

Výšlap na Ha’atuatua

Odpoledne nás čekal ještě krátký výšlap na vyhlídku do zátoky Ha’atuatua – tady mi to zas trochu připomínalo thajské Phi Phi– krátká úžina, vedoucí k většímu poloostrovu. Ale už bych měl přestat srovnávat, vždyť jsem na Markézách!

Mimochodem, samotné Markézy jsou exotické hlavně kvůli tomu, jak jsou nedostupné. Když sem chcete přiletět, musíte tak jako tak letět s minimálně třemi přestupy a za samostatnou letenku z Papeete stejně vysolíte skoro 25 000 Kč. Pak si můžete taky půjčit loď a plout sem několik týdnů. A nebo, pro ty nejodvážnější, nasednout na proslulou nákladní loď Aranui, která už desetiletí jezdí po Polynésii se zásobami a kromě nákladu na palubě má ještě pár kabin, pro cestovatele šílence. Nicméně i za tuhle srandu zaplatíte minimálně 60 000 Kč.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Zátoka Ha’atuatua

Jocelyn se evidentně líbilo, že jsme talíře při večeři vymetli včera do posledního sousta a proto nám udělala s manželem specialitu – dostali jsme megaporci narychlo opraženého tuňáka s bramborami a zálivkou. Opět to bylo ňami ňam!

15. září 2020

Nařizujeme si tu poprvé budíka – v 6:15 nás vyzvedává Jocelyn a veze nás do přístavu. Chce nám ukázat něco pěkného. Tušíme správně, že se rybáři vrací z lovu. Na tom by nebylo nic tak zajímavého jako to hejno žraloků, které přitáhli do přístavu. Nebezpečné žraločí ploutvičky se mihotají těsně u mola a to hlavně kvůli tomu, že při porcování ryb dostanou žraloci hezky pěkně zbytky ryb nařazené jako snídani.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Žraloci

Když už jsme u těch rybářů – když náhodou tolik neberou ryby, berou kozy. Jak? Skalní kozy chodí lízat zaschlou sůl tam, kde se tříští voda o skály no a když rybář nic nechytí, střelí harpunou kozu a místo ryby bude k obědu skopové.

Vracíme se zpět na guest house, kde nám mezitím Jocelyna kamarádka Cécile připravuje snídani.

Nevím, co sem udělal jinak oproti předchozím dnům, ale jsem brutálně sežranej od komárů a mušek nono.  Cécile mi radí, ať si vezmu šťávu z limetky a pořádně si ty nohy namažu. Jsem vychovanej kluk a tak jí poslechnu. Au to páááálí, jak kdyby mi ty nohy někdo zapálil! Je ale pravda, že za pár minut je po svědění a domorodá rada pomáhá. Musim někdy vyzkoušet i u nás v ČR na komáry!

Collete Baie

Dopoledne nám zbývá ještě krátká procházka do Collete Baie (jako dobrý, odškrtnuto, byli jsme tu) a okolo jedenácté na letiště.

Ještě nám Jocelyn ukazuje ibišek, kterému se říká červená rtěnka nebo také chili paprička. A nebo tomu taky lidi z Barbadosu, kteří strom na ostrově mají taky říkají vládní peněženka. A víte proč? Protože se to nikdy neotevře.

Čas se nám v Nuku Hivě krátí a Jocelyn se ptá, jestli nám nevadí ostřejší jízda serpentýny, přeci jen ráda jezdí trochu rychleji. No, málem sem blinkal, VW Transporter se přeměnil na Formuli 1 a za necelých 30 minut jsme byli zpátky na letišti.

Paní na malé dřevěné přepážce obalené proticovodovou fólií mi dává boarding passy a ptá se:

„Nevezete něco nebezpečného?“

„Ne nic.“

„Tak v pohodě, můžete do letadla.“

Letadlo tentokrát letí v opačné rotaci Papeete – Nuku Hiva – Hiva Oa – Papeete a my využíváme jen ten přískok z Nuku Hivy. Už jsme ho letěli obráceně, éro opět plné hlavně místních s pár nadšenými postaršími, zřejmě francouzskými, turisty.

Hiva Oa

Letiště v Hiva Oa vypadá, jak kdybychom přistáli na nějakém ostrově Robinsona Crusoa. Na náhorní plošině je jedna malá budka, na té je na dřevu z lodi napsané Hiva Oa. A za ní čeká pár místních potetovaných domorodců tmavší pleti. Jeden z nich, pětatřicetiletý William má cedulku na dřevě s mým jménem.

„To jsme my.“

„Aaa, yess, Sir, já neumět moc anglicky.“

Nabízím mu, že to zkusíme francouzsky, ale on vytrvale trvá na tom, že to anglicky prostě dá. A dal to.

Domlouváme odvoz do ubytka, máme tu zamluvený od nějakého mísťnáka přes AirBnB za pár kaček maličký domeček u vody.

Borec je dost vstřícnej, v autě nám nabízí svou káru (Suzuki Jimmy, bez 4×4 SUV se na tomhle ostrově nehnete). A že to stačí vrátit na letišti, nemusíme pak prý platit další transfer.

Super, to se nám líbí. Ještě nám staví v krámu – máme si nakoupit, jinak budem o hladu. Na ostrově jsou 2 obchody, které mají otevřeno do 18 hodin a údajně žádná restaurace. Nakupujem nějaké a bagetu a nějaký exotický tavený sýr. U něj později zjišťujeme, že je vyrobený v Praze… 🙂

U ostatních potravin mě nepřestává fascinovat to, jak je tu ukrutně draho. Třeba takový půl litr mlíka za 220 Kč? No nekup to! A ještě jedna věc – pivo si tu nekoupíte nikdy studené, ale vždy teplé. Je to boj proti alkoholismu – zkrátka všechny chlaďáky s alkoholem jsou schválně vypnuté.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Drsná Hiva Oa. Nikde nikdo.

Užuž to vypadalo, že jdeme spát, venku už byla tma tmoucí, v domečku jsme byli sami, byl slyšet jen bouřící příboj.

Najednou se ozvalo podivné ťukání.

„Tos byl ty Jirko?“

„Ne, podle mě nikdo neťukal.“

Ťukťukťuk….

A zase… ŤUKŤUKŤUK. Haničce naskakuje husí kůže, jestli to nejsou náhodou lidojedi. Opatrně otevírám, a tam náš domorodec, co nás vezl z letiště… Jestli nechceme jet zítra na protější ostrov na výlet ještě (to už nestíháme).

Uf, ne. Dobrou noc.

16. září 2020

Až do ložnice je slyšet příboj vln, a to jsme od moře vzdálení dobrých 500 metrů. Sluníčko vychází přímo proti horizontu, takže to je ranní romantika level milion.

Snídáme na terase vajíčka. Snažím se je trochu přisolit, ale vlhkost ze slánky udělala jednu velkou kostku. Marně.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Dobrou chuť

Jocelyn na Nuku Hivě byla jako průvodce super, Hiva Ou si ale prozkoumáme sami. Jen s tou navigací je to trochu problém – máme stažené mapy do MapsMe a Google Mapy v offline verzi ale ani v jedněch není pořádně Hiva Oa se silnicemi zakreslená. Google si myslí, že jedem lesem, a MapsMe nás pro změnu na kopci hnalo doprava z útesu, kde údajně vede silnice. Ke slovu se tak dostává stará dobrá papírová mapa z průvodce.

Před každou cestou je potřeba naplánovat i jídlo. Podle všeho na cestě není nic, kde by se dalo naobědvat (benzínka je tu jen jedna v přístavu a nejbližší McDonald je 1500 km v Papeete na letišti). V průvodci je ale napsaný kontakt na jakou si Marii Antoinette, u které se se dá na druhém konci ostrova objednat něco k snědku. Lámanou francouzštinou to dávám tak nějak dohromady, sice sem si spletl „oběd“ a „snídani“ ale paní snad rozuměla a těší se na nás.

Te I’pona

Jedeme směrem k letišti, kde je jediný kruhový objezd (prý kvůli autoškole, jiný důvod to nemá), hned za ním končí asfaltka a začíná šotolina. Cesta se hezky klikatí džunglí až do tisíce metrů nad mořem, odkud pak opět klesáme k východnímu pobřeží ostrova. V jedné z mnoha serpentýn se najednou objevuje bagr a s cedulí, že se tu dnes kope. Vyskakuje bagrista a říká:

„Co tu děláte? Silnice je zavřená.“

„Aha, my jsme chtěli jet jen do Te I’pony, kde máte největší sošky Iki.“

„Jasný, tak přijeďte za dvě hodiny, kdy budeme mít polední pauzu, pak vás opatrně pustíme dál.“

„Super, to jste hodní, ale co máme ty 2 hodiny dělat?“

„Jeďte do Hanapaoy, o asi 20 zatáček zpět je taková menší cesta doprava, kterou projedete, ve svahu je tam taky jedna nádherná Tiki.“

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Trochu se to v Hiva Oa klikatilo

Asi nadvacekrát otáčím pomalu polehoučku na úzké silničce ve svahu bez svodidel našeho Jimmyho a vyrážíme vstříc dobrodružství. Odbočku nalézáme tak, jak nám pan bagrista popsal. A i tu Hanapaou. Parkujeme. Jenže který kopec? Je jich tu mrak, nikde ani nevidím banyán, posvátný strom, podle kterého se pozná, že tam bydleli kdysi Polynésané.

Je tu ale pár chatiček, tak se zkusíme poptat. Z jedné chatičky vystupuje těhotná, asi třicetiletá Polynésanka. Chybí snad už jen kost v drdolu a řekl bych, že bude patřit mezi kanibaly. Radí nám, ať jdeme na támhleten kopec, že to tam někde je. Děkujeme a už už vyrážíme, ale v ten moment do dveří doráží její manžel.

„Co tu chcete?“

„Promiňte, hledáme malou tiki.“

„Tiki? Tak pojďte se mnou, tu byste sami nenašli.“

Borec bere mačetu a máme jít za ním. V Haničce by se nikdo krve nedořezal, jak se bála, jestli to opravdu nejsou lidojedi, kteří na těchto ostrovech kdysi pobývali.

Jdeme pomalu za ním, ukazuje nám banyán, u kterého leží lebka a lidské kosti, údajně lidí, které obětovali pro boha.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Banyán, kosterní pozůstatky a vpravo domorodec, který vysekává cestu k tiki

S Markézanem v džungli

Borec vytahuje pomalu mačetu, na Haničce je vidět, jak je ukrutně vystrašená. Borec se otáčí a mačetou začíná usilovně prosekávat cestičku do kopce. Až k malé, nádherné tiki.

Francouzská Polynésie – 3. díl (Markézy)
Tiki, s pěknym výhledem

Jestli něco byl silný kulturní zážitek, tak to bylo tohle. Po pěti minutách hustou džunglí k ní docházíme. Je to určitě nejroztomilejší soška, kterou jsem kdy viděl.

Při návratu se ptám, co jsme dlužní. Prý nic, vždyť nám jen šel ukázat tiki. Kus jejich kultury a historie. S borcem se loučíme a dáváme mu aspoň dupetky (takové ty české slané oplatky, které máme pro případ, že by došlo jídlo).

Na jedenáctou dorážíme zpátky k bagristovi. Silnice se za tu dobu trochu změnila, strhnul pro nás kus země, abychom přes to mohli přejet. Trochu se bojím vlevo dvousetmetrový sráz do vody, vpravo skála a proti nám jen šutry, po kterých to máme pomalu přejet. Rozjíždím se… A nic, hrabu. Zapínám 4×4… a nic. Řadím z 4H na 4L, hodně se rozjíždím a konečně! Auto nadskočilo nad balvany, párkrát si tam hráblo a nebezpečný úsek doslova přeskákalo. Ufff…

Bagrista se s námi loučí a říká, ať jsme před čtvrtou zase tady, cestu pak do údolí opět zavře. Pořádně to drncá, míjíme dvě krásné zátoky plné palem, sem tam nějaká chatička, kde bydlí místní (asi tu nikdo nebude mít víkendové sídlo, kdo by do takových končin proboha jezdil). A konečně ve třetí zátoce přijíždíme k největšímu archeologickému nalezišti v celé Polynésii.

Je to pěkné, mají tu největší Tiki, téměř 2 metry vysokou. Bohužel se už na ní dost projevil zub času. Stejně jako na ostatních několika sochách. Pěkné jsou i petroglyfy, vytesané želvy do šutrů. Vše je pod střechou, takže už je to takové sterilní, pro turisty. Měla tu být všude cítit mana, nekonečná energie proudící ze země. Já teda cítil jen koblížky od krav, které se tu pásly hned vedle.

Oběd u Marie Antoinette

Kousek od naleziště by na nás měl čekat oběd. A opravdu, Marie Antoinette nás vítá, je evidentně ráda, že sem taky občas někdo zavítá. Je to teda randál, přes pět stovek korun za kombinaci skopového v kokosovém mlíce, trochu rýže. Ještě jsme dostali nějaké další 3 mystičky s dobrotami, ale raději nechci vědět, co to bylo. Když máte hlad, sníte prostě všechno.

Marie nám radí, ať se jdeme po obědě vykoupat, že je tam krásná pláž s černým pískem.

Jo, pláž tam sice je, černý písek taky, ale o těch pětimetrových vlnách nepadlo ani slovo. 🙂

Jdeme se alespoň projít podél pobřeží, času máme do půl čtvrté ještě dost. Evidentně sem moc turistů nejezdí, přichází se s námi bavit 2 místňáci, jeden sedmnáctiletej a jeden třicetiletej. Jsou rádi, že sem i někdo přijede, že to je samá Bora Bora, ale Markézy, to je jiná káva. Když už sem někdo přijede, jsou to hlavně Evropané, kterým nejde jen o pláž, ale také o kulturu a místní zvyky. Název „Czech republic“ asi nikdy neslyšeli, ale když jim řeknu, že je to kousek od Francie, tak vlastně už ví.

Loučíme se, kluci jdou dělat kopru (něco z kokosu nebo co to je) a my vyrážíme domu. Bagrista nás už vyhlíží a hrdě ukazuje, kolik za tu dobu udělal práce. Asi tři další metry. Zbývá už jen asi 50 kilometrů a pak může začít znovu…

Do Atuony přijíždíme před šestou, začíná se stmívat. Ještě rychle stíháme obchod, který má do šesti, nakupujeme 2 kousky tuňáka za 560 Kč, kterého si dáváme později na pánvičce k večeři a před desátou padáme únavou do postele.

Pokračuj na >> IV. díl – konečně Bora Bora

guest
1 Komentář
nejnovější
nejstarší nejlépe hodnocené
Zpětné vazby
Ukázat všechny komentáře
Martin

Několikrát jsem se během čtení upřímně zasmál, děkuji 🙂

Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)