Druhý díl Jirkovy cestopisné série o jeho dobrodružstvích z Francouzské Polynésie nás již skutečně přenese daleko do vod Tichého oceánu. Společně s Jirkou a Haničkou začneme objevovat ostrov Moorea.
I. díl – Místo Bora Bora, zlákala mě Kutná Hora
8. září 2020
Den D, hodina H, ráno R a minuta M. Začínáme opět v 6 ráno v Říčanech na nádraží, tentokrát ale ČD jedou načas. S batůžkem a krosnou přestupujeme 2× na metru a následně na ten nebetyčně příšerný bus 119, co jezdí z nádraží Veleslavína na letiště.
Je ale pravda, že od té doby, co jsme tu byli posledně, se toho dost změnilo. Už tu jsou eskalátory a ne portýři (škoda, to bylo fakt super, že vám někdo vynesl kufry, byla to opravdu totální evropská rarita) a ruiny nádraží Veleslavína nebo co to bylo jsou pryč. Místo nich je billboard, že na letiště se dostaneme už brzy vlakem. Jsem zvědavý, kdy to „brzy“ bude.
Letiště vypadá jak po nějaké apokalypse. Na to, že je 8 hodin ráno a měla by vrcholit ranní špička všech evropských letů, působí hodně ospalým dojmem. Nejbližší let je právě ten náš, do Paříže.
Nasazujeme roušky a jdeme se odbavit. Paní na check-inu je velmi milá, ačkoliv máme 2 separátní rezervace, obě Air France, dává nám to na jeden boarding pass a odbavuje nám zavazadlo až do Papeete. Proběhne ještě běžná kontrola všech dokladů – je toho celkem dost – eTA visitor pro tranzit v Kanadě, negativní test na COVID-19, vyplněný tahitský eTIS dotazník s QR kódem a platný pas.
In da lounge
Jdeme se občerstvit tradičně do salonku Erste, jenže zkratka k salonku je „z provozních důvodů“ zavřená a musíme to tak celé obejít přes klasickou rentgenovou kontrolu.
V salonku to vypadá přesně tak, jak si to v salonku nikdy představit nechtěli. Češi jsou známí tím, že cokoliv jde odnést, to si odnesou a právě proto před koronakrizí měli chipsy rozbalené v mísách, sendviče se musely dávat na talířek a mazat.
A teďka je to přesně naopak. Vše je balené, sendviče připravené. Z toho krásně poznáte, kdo je Čech a bere si to s sebou a kdo je normální, běžný průměrný zákazník salonku.
V 9:15 probíhá boarding Embraeru 190 společnosti HOP!, patřící pod Air France. Vypadá to na slušnou obsazenost, všichni jsou upozorněni na to, že je potřeba mít jednorázové roušky a žádné šité, které jsme si v březnu udělali na koleni doma. Kdo ale nemá, ten ji dostane od aerolinky při nástupu zdarma. A to mi přijde fér.
Jsem hrozně rád, že let z Prahy do Paříže mi ČSA 2× zrušili a nakonec přehodili na Air France. Já teda ani Air France moc nemusím, ale na let do Paříže je to aktuálně nejlepší volba.
Let byl obsazený z více než 90 %, což je na dobu pokoronavirovou velmi slušné. Ani jsem nedoufal v nějaké občerstvení, ale přesto jsme dostali slané krekry a pití. Příjemné překvapení.
Rozhodujeme se, jestli se pojedem podívat postopádesátý na Eiffelovku a zajdem na něco dobrého na Montmartre. Jirka má ale hodně práce, tak těch pár hodin trávíme v salonku Air France (na Jirkovu vylítanou zlatou kartu od Delty).
In da lounge podruhé
A tohle se musí Francouzům nechat. Jestli jsou na něco pečliví, tak je to kvalita jídla a speciálně vína. Je pravda, že oni nic moc jiného neumí (třeba francouzská auta nebo pracovat), ale to jídlo a víno mají vymazlené. Jen samotné šampaňské v salonku bylo chutově naprosto vynikající a když jsem se zběžně díval, dá se koupit online asi za 30 €. K tomu měli v nabídce hromadu sýrů a šunky, takže pobyt v salonku utekl rychle jako víkend.
Blíží se boarding. Opouštíme salonek přepití a přejásaní a míříme k bráně K49. Cestou potkáváme lidi, oblečené do protiatomových obleků a potápěčských brýlí, holt někdo ten koronavirus bere fakt mega vážně. Jsem zvědavej, jestli podobnej přístup bude na lednovou epidemii chřipky.
Trochu jsme si dávali naději, že bude éro prázdné a ono ne. Letíme Boeingem 777-200ER, což znamená, že kromě klasických troj a čtyřsedaček uprostřed je vzadu u užšího trupu pár dvojsedaček. A naštěstí tam sedíme.
Ach ti Francouzi
Kdesi u Inverness nad Británií se začala podávat velmi dobrá večeře. A k tomu šampáňo. Ale to je tak všechno. Sedačky jsou příjemné, asi jako byste seděli na dřevěných lavicích někde v kostele. Navíc jsou nepříjemně úzké, takže pokud soused není zrovna kámoš nebo manželka, určitě se s ním seznámíte víc, než byste chtěli. Celkem i chápu cestovatele, kteří na cestách preferují jakoukoliv aerolinku, kromě Ryanairu a Air France.
Usínáme spánkem spravedlivých a probouzí nás nádherný západ slunce asi hodinu před přistáním na dotankování ve Vancouveru. Ach ta Kanada! Byl jsem tu naposledy před 11 lety (na východním pobřeží) a klidně bych jel znovu.
Po přistání stále není jasné, jestli se vystupuje do letiště nebo ne, protože do/z Vancouveru letenku koupit nešlo. Nakonec se lidi zvedají a vycházejí ven z letadla. Jdeme taky.
Na letišti nás nakonec nahnali do boardovací haly, kde byly zavřené dveře ven do terminálu, takže nás jen nechali vyvenčit, dojít si na záchod a za hoďku a půl po dotankování opět boardujeme.
Kromě plných nádrží až po špunty dorazila také čerstvá posádka z poloviny tvořená Tahiťany a z poloviny běžnými stewardy z Air France. Na palubě už začala znít v rozhlase i tahitština.
Po startu míříme podél západního pobřeží USA až někam po Portlandu a pak „bye-bye“ pevnino, kapitán otáčí kormidlo na jihovýchod a asi si snad jde i lehnout, protože je to už jen rovně dolů.
Podává se večeře. Je toho málo, ale aspoň něco, bez nějakých řečí to do sebe hážu a snažím se usnout. Ale nejde to. Tu evropskou noc jsem prospal na předchozím letu, jediné řešení je větší množství šampaňského, které dle očekávání pomáhá rychle.
Probouzíme se až kdesi u Markéz, přibližně 1,5h před přistáním. Dostáváme malou taštičku s jídlem jako snídani. Je toho tradičně na Air France málo. Břicho trochu kručí, ale do Papeete je to už kousek.
BUM, třísk, REVEEERS! Vítejte po více než dvaceti hodinách ve Francouzské Polynésii.
Ale jo, nakonec se to dalo, sice zadek poznal středověk, rouška na nose vydržela celou dobu, jsem mega hladovej, vyspalej/nevyspalej, ale jsme na druhým konci světa!
Po příletu nám všem rozdali testy na COVID-19, které máme odevzdat čtvrtý den na recepci hotelu a to bylo vše – po necelých 10 minutách jsme byli venku, takže jsme se pustili do zařizování nezbytností.
Na druhém konci světa
Chvilku přeci jen čekáme, jsou 4 ráno a obchody na letišti otevírají až okolo páté šesté. Nejprve internety. Bez nich bychom si svět nedokázali představit. Borec ve Vodafonu mi nabízí 5 GB s pokrytím po všech ostrovech za tisícovku. No budiž. Věc číslo 2. Tahiti Pass. Když letíte na Tahiti a chcete letět na více než jeden ostrov, je tohle alfa a omega cestování. Jinak vás například samostatný přelet na Bora Bora bude stát 8 000 Kč či letenky na Markézy pak 20 000 Kč. Dopředu jsem si to koupit netroufl, jelikož jsme čekali na výsledky covid testů.
Trochu se nám hroutí plány, nelítá to tu po ostrovech každý den a některá letadla jsou v našem itineráři plná. Tahiťanka je ale ochotná a trpělivě zkouší další a další možnosti. Po pětačtyřiceti minutách jsme spokojení, konečně máme zakoupený Bora Bora pass s rozšířením na Markézy, dohromady to máme 10 letů. A věc číslo tři – vybíráme z bankomatu pacifické franky. Na Markézkách a v drobných obchůdcích ještě karty neberou.
V samotném Papeete a hlavním Tahiti ostrově chceme trávit času minimálně, proto nasedáme do taxíku, mířícího do přístavu. Loď nám na ostrov Moorea odjíždí v 07:35. Jenže… Jako byste byli na jiném zámořském francouzském ostrově (Guadeloupe či Martiniku), je tu pořádná dopravní zácpa. Podle gůglu bychom to stíhat měli, ale podle aktuální zácpy ne. Odjíždějící trajekt akorát vidíme z okýnka taxíku při výstupu. Hm, to bylo těsný. Další loď ale jede celkem brzy, už za 3 hodiny. Nejsme tu naštěstí někde na Maledivách, kde to jezdí jednou týdně.
Jdeme alespoň omrknout centrum Papeete. Je to tu takový, prostě betonový a francouzský. Nicméně v pozadí města jsou opravdu vysoké zelené vrcholky a vypadá to celkem i hezky. V sámošce si dáváme kávičku a nějaký ten dortík – platíme skoro pět stovek. Jo, tohle nebude úplně levnej vejlet.
Směr Moorea
Trajekt z Papeete odjíždí na minutu přesně, jako nám zdrhnul ten předchozí. Jsme přeci jen rozlámaní a dáváme si kafe. To je překvapivě za solidní peníze – vychází na nějakých 40 Kč.
Po třiceti minutách se začíná objevovat nádherná laguna napravo, nalevo, trajekt kličkuje, aby nenajel na mělčinu. Během přistání nás zaujaly dvě námořní pracovnice – obě oblečené do fialových zdobených šatů, za uchem květ z ibišku. A i tu roušku měly do křiklavě růžových, ale hezkých barev. Nádhera. A to jsem si myslel, že tyhle slečny existují už jen v cestovních katalogách.
V přístavu máme zamluvený Peugeot 106. Tajně doufám, že dostaneme něco většího, ale ani tady nejsme se štěstím úspěšní. Když dáte sedačky v tomhle autě úplně dozadu, tak se vám do kufru a na sedačky vejdou stěží 2 větší batohy. Ale ok, nám to stačí.
Pomalu vyrážíme na východ k našemu ubytování. Cestou se stavíme na parádní pláži To’atea – nikde nikdo, voda teda zase jako kafe není, ale je to ta tyrkysově modrá, kterou od Polynésie čekáte. Vpravo se kocháme prvním resortem – domečky na nožičkách nad lagunou.
Hlavní silnice, která vede dokola kolem ostrova je parádní udržovaná asfaltka. Směrem k ubytku podél ní potkáváme hromadu místních, kteří prodávají to, co jim zrovna dozrálo – ananasy, manga, banány a celou řadu dalšího ovoce, o kterém nemám ani ponětí, jak se jmenuje. Mimochodem, ono by se mohlo zdát, že tu bude zrát všechno a pořád, ale není tomu tak. Celoročně tu zrají akorát banány, na takové ananasy si musíte počkat na správnou dobu.
Po 20 kilometrech navigace ukazuje, že máme z hlavní silnice uhnout doprava. No, tam žádná silnice není, jen udusaná hlína. Moc se mi tam s Peugeotem 106 nechce, ale když v dáli vidím, že tam jezdí podobná auta, tak to risknu. Přinejhorším to auto odnesem zpátky do půjčovny. 😀
Fare Om. Název našeho ubytka jak z nějakého postapokalyptického filmu znamená prostě „ubytování v hostelu“. Jediné, co jsme chtěli, abychom měli v ubytku soukromý pokoj s vlastní koupelnou a internetem. To máme, nicméně třeba na takové dveře do koupelny či na záchod jsme se neptali a ty tam jaksi nebyly. Neva, za ty prachy je to paráda, stejně se sem budem jezdit akorát vyspat.
V hostelu potkáváme přibližně čtyřicetiletého Slováka. Zezačátku nám přišel celkem sympatický, jenže časem sympatie odpadly.
„Jak dlouho tu jsi?“ ptám se.
„Ale už tu som teraz tretim rokom.“
„Aha, a co tu děláš?“
„No, já prijel zo Slovenska, páč mě to tam nebavilo, že sem musel chodit do roboty. Tady do roboty chodit nemusim, něco občas opravím a užívám si volna.“
„Hm, tak to jo….“
Prostě regulérní nemakačenko, kterej by nejradši nedělal nic, aby mu lítali pečení holubi do huby.
No nic, jedeme se koupat. Podle Lonely Planet je parádní pláž u mysu Ahuru. To je, ale ani s navigací se tam ne a ne dostat, všude samé soukromé pozemky, ploty a cedule „Interdit – accése privéé (Soukromý pozemek, vstup zakázán). To je trochu otrava, nakonec se tam dostáváme přes pláž jednoho hotelu.
Šnorchlovačka by tu měla být nejlepší na Mooree. Jo, špatné to rozhodně není, nakonec potkáváme jednoho pořádného rejnoka a hejno korálových rybiček. Šnorchlovat dlouho nevydržíme, nasazená rouška přes 22 hodin v letadle zanechala na uších trochu šrámy a šnorchlovací brýle tak dost tlačí.
Blíží se pátá hodina odpoledne, nejvyšší čas dojet zpátky na ubytování. Jetlag se začíná naplno projevovat, přeci jen 12 hodin posun dozadu je 12 hodin. S vypětím všech sil přijíždíme už za tmy na ubytko, padám do postele a okamžitě usínám.
10. září 2020
Spíme skoro 12 hodin, cesta byla náročná a budí nás naštěstí až kokrhající kouhouti. Je to dobré, sil máme dost, fyzicky zatím zničení nejsme. Volba padá na nejtěžší trek na ostrově, ať se pořádně protáhnem – tříkilometrový výšlap na horu Mouaputa. Několik cestovatelů to na několika fórech silně nedoporučovalo jako opravdu extrémně těžký výšlap. To nás ale neodrazuje, to dáme, vždyť to jsou jen tři kiláky do kopce.
Jenže… jsou tři kilometry a tři kilometry. Samotná vzdálenost je tady absolutně irelevantní, protože na třech kilometrech vystoupáte z nuly do 800 m. n. m. Na treku nás čekalo nejprve několik ostrých úseků do příkrého svahu, následovala procházka korytem horské bystřiny. Tam nás dohání nějaký místňák, který moc nemluví, ale naznačuje, že by rád šel s námi. Hanička se trochu bojí, přeci jen v Polynésii zuřili kdysi dávno lidojedi. Tenhle na lidojeda ale nevypadá. Nakonec se domorodec trochu rozmlouvá a říká, že výšlap bude ještě pořádně náročný, čeká nás totiž hromada vertikálních úseků, kde je potřeba vyšplhat na lanech.
A opravdu, těch lan bylo celkem sedmnáct! Ale nic nějak nebezpečného, prostě jen vertikálně nahoru. 🙂 Moupautu zdoláváme po více než 2 hodinách, odměnou jsou nám nádherné výhledy na celou Mooreu. Cesta dolů je možná nebezpečnější než cesta nahoru. Musíte dávat pozor, aby vám to na vlhkých šutrech nepodjelo, což se taky párkrát stalo. Nakonec to ale zvládáme bez ztráty květinky a za další dvě hoďky jsme dole.
Bahno a špínu se odpoledne snažíme ze sebe smočit na pláži To’atea, ale moc to nejde. Bahno za nehty si odvezem zřejmě až do Čech.
11. září 2020
Opět nás budí kohouti, tentokrát o hodinu dřív. Ještě jsme si na ten jetlag nezvykli. Snídani si dáváme v zátoce Cooks bay v jednom z místních snacků, kam chodí i místní. Slaný koláč, kafe a a džus vyjde na přibližně dvě stovky, chuťově je to skvělé.
Míříme na druhý trek, tentokrát jsme chtěli zdolat horu Rotui. Nejprve trochu bojujeme s parkováním, protivní Francouzi nás odhání, že před jejich barákem parkovat nemáme, ať to necháme na parkovišti pro zaměstnance hotelu Hilton. Tam nás samozřejmě taky odhání, že tam nemáme co dělat. Nakonec auto necháváme stát u silnice a zdrháme do kopce.
Je to hodně náročný trek, převýšení téměř 900 metrů, nicméně údajně bez lan a nemělo by to být tak drsné jako na Mouaputu. Jenže… Sluníčko svítí, stín tu není nikde, jde se prakticky po hřebeni boční hory a voda ubývá rychlostí světla. Na cestu jsme si vzali celkem tři 1,5 l láhve s vodou. Jenže po hodině a půl chůze do kopce je jedna láhev už prázdná a v druhé je tak polovina. To nedáme. Už jednou se nám v Salvadoru na treku napříč národním parkem El Imposible stalo, že nám došla voda a bylo to tenkrát hodně blbý. Otáčíme se a jdeme dolů. Rotui si budeme muset nechat na příště.
Sil máme ještě dost, proto jedeme opět k mysu Ahuru na šnorchlování mezi dvěma motu (malými ostrůvky). A ejhle, vyhřívalo se tam tentokrát celé hejno rejnoků! Nic jiného jsme sice neviděli, ale tohle byla pecka.
Večer byl na hostelu pestrý, nevíme, co se slavilo, ale jedna místní slečna si vzala kytaru, její přítel z Francie bonga a začli společně vyhrávat tahitské písničky. Něco vlastní tvorba, něco lidová jako naše Škoda lásky. Pro představu, pusťte si písničku Faafaite, je to tahitský hit.
12. září 2020
A opět ti kohouti! Poprvý to bylo sranda, podruhý ještě jetlag, ale potřetí! GRRRR! Kéž by z nich byl co nejdřív vývar! Čas na Mooree se blíží ke konci, čeká nás jeden odpočinkový trek se srandovním názvem – „3 cocotiers“ (kokotijé). Žádní tři kokoti, ale tři kokosy. A ani ty tři kokosy tam nejsou, ty tam údajně bývaly kdysi dávno, než je nějaký hurikán odnesl. Trek je to pěkný, opět tříkilometrový, ale nikterak náročný a výhledy jsou takové… Ale jo, pěkné, ale celkem běžné, normální. Trochu jsme byli zklamaní, protože o tomhle treku se básnilo všude možně.
Odpoledne poprvé relaxujeme na pláži Ta’ahiamanu, ale relaxovat se tu moc nedá. Hitem všech Tahiťanů je prostě jít nebo jet na kole s co největším reprákem, ze kterého zní techno nebo předělané songy do housu.
Když tohle všechno pomineme, mají to Tahiťané ale zařízené pěkně… Luxusně udržovaná pláž s parkem plným palem. Pod nimi jemná zelená tráva, na které se vyvalit a k tomu sprchy, převlíkárny a obří parkoviště.
Zpátky do Papeete jsem přemýšlel, že bychom vzali éro a letěli. Je to pořádná šílenost, vzdušnou čarou je to nějakých 17 kilometrů a z jednoho letiště je vidět na druhé. Za těch pár minut ve vzduchu ale Air Tahiti chtějí skoro 2000 Kč, takže nápad vzal rychle za své a pojedeme lodí.
Loď Aremiti vyplula na minutu přesně v 17:30 a my se loučíme s nádhernou Mooreou. Do Papeete dorážíme už za pořádné tmy, stmívá se tu dost rychle. Pouliční osvětlení tu mají velmi zřídka, takže si na cestu musíme svítit mobilem. Na každém rohu hraje z reproduktorů nahlas polynéská hudba, škoda, že smrad, špína a hnusné betonové baráky Polynésii nepřipomínají ani z rychlíku. :-/
Bydlíme v tom nejlevnějším ubytování, co šlo booknout, u přístavu. Potřebujeme se jen vykoupat přespat a brzy ráno na letiště. Pravda, ta cenovka odpovídá i kvalitě – pokoj byl tak veliký, že se tam sotva vešly 2 postele, bez okna s dírou do kuchyně. A ani švábum se tu nelíbí, když nás jeden pořádně velkej přivítal už s nožičkama nahoře. Do toho netěsnící sprcha a protékající záchod, který nejde spláchnout. Hm, za dvojku na noc pěkné. A to nejsme někde v Indii, ale ve Francouzské Polynésii. :-/
Stejně, okolo deváté usínáme, čeká nás velké dobrodružství, protože další den letíme k lidojedům na Markézy.
Pokračuj na >> III. díl – Za lidojedy na divoké Markézy
