Zápisky z cest: El Salvador

Je 12. června 2017 a Aeromexico pouští do světa zpáteční letenky z Amsterdamu do celé Střední Ameriky okolo 4000 Kč. Rychle kupuju Havanu. A přemýšlím dál. letenky do Havany mi svítí už v mailu, ale chtělo by to ještě někam. Peru? Tam jsem byl. Ekvádor? Nemůžu najít termíny. San Salvador? Jo, tak třeba tam, za 4380 Kč je to povinnost, ač tedy nevím, co tam budeme dělat. Píšu rychle jména a příjmení, adrenalin stoupá. Platba prošla. Letenky v mailu. Chybná cena byla za dalších 5 minut opravena a já mohl začít v klidu slavit super úlovek.

Není všechno zlato, co se třpytí. Přeci jen odlet byl z Amsterdamu a Flixbusem se mi tam jet moc nechtělo. Přípoj KLM vychází na 2510 Kč. To na zpátečku určitě špatné není, ale přeci jen se ve mě ozve skřítek šetřílek, jestli by to nešlo nějak levněji. Přeci jen hlavní letenka přes půl světa stála jen o 30 % víc.

O osmi měsíců později…

Letadlo KLM má zpoždění více než 3 hodiny kvůli technické závadě. Odlet z Prahy okolo 20:00, to už smrdí průšvihem, že nestihnu přestup. Na přestup mi zbývá v Amsterdamu okolo 30 minut. Nad Amsterdamem jeden vyčkávací okruh, další cenné minutky jsou v tahu. Koukám na hodinky, zbývá 22 minut do zavření brány. Upaluji přes celé letiště, potkávám zaměstnankyni KLM, prosím ji, aby zavolala na bránu F3, aby na mě počkali. Říká, že je to setsakra daleko, ať máknu, že tam cinkne. Ukazuji pas na pasovce s palubenkou, jsou v klidu, posílají mě dál. Dobíhám k F3, zbývají 2 minuty. Boardovací agent na mě zdálky mává, vypadá to, že….

…na to se probouzím celý orosený na sedačce na té samé bráně F3, přede mnou stojí Boeing 787 Aeromexico, koukám rychle na hodinky… Je 19:00, do odletu zbývají pořád ještě 2 hodiny. Ach ty vzpomínky… Před několika týdny při letu na Kubu jsem málem zůstal viset v Amsterdamu. Ty nervy a přestup za 17 minut přes celé letiště ještě ve mě zůstalo…

Nejnovější Boeing 787 je svým způsobem krásné plastové letadlo. Aspoň na první pohled. Na ten druhý to z pohledu pasažéra tak příjemné není. Užší sedačky, sezení 3 ulička 3 ulička 3 prostě komfortní není ani za mák. Zlaté Airbusy A330 či Boeingy 767, v konfiguraci 2 – 4 – 2. Aeromexico ale nepohodlí ještě „vylepšuje“ naprosto příšerným občerstvením. Nejen, že dávají na stejném letu stále stejné jídlo (asi ok, kdo by každý den letěl z Amsterdamu do Mexico City),  problém je v tom, že to jídlo je naprosto nepoživatelné. Neosolený kus kuřete s brokolicí a nedovařenou rejží, no na základce ve školní jídelně vařili lépe… Ani jednou neprocházela posádka s tím, jestli někdo nemá žízeň, kdo má, musí je vyrušit v galley v zadní části letadla a neochotně dostane něco k pitivu.

Snídaně byla už trochu lepší, jen tedy, proč dávají k snídani máslo, když je k tomu jogurt a nukleární omaleta, která se při výrobě musela kamarádit s plutoniem?

Všechno považuju za banalitu, letenky stály pár kaček, platit ale 22 000 Kč za zpáteční letenku Amsterdam – Mexico City, tak by mě to mrzelo víc.

Mexico City je příjemné letiště pro čekání na další let, pokud letíte s některou z aerolinek ze Skyteamu. V rámci Priority Pass kartičky vás pustí do salonku, ve kterém si můžete dát zdarma sprchu a dají vám i čistý ručník. To považuju za asi největší přidanou hodnotu, není nic příjemnějšího, než začít den svěží a voňavej než smradlavej a zničenej… Ostatně, kdyby vás zajímalo, kde mají ještě zdarma sprchu v salonku – jsou to všechna města, která mají v názvu „city nebo town“. Ho Či Minovo Město, Kapské Město, Mexico City. A jestli znáte nějaké, klidně doplňte, u ostatních letišť to bylo vždy za tučný poplatek (třeba Hong Kong).

Odlet do San Salvadoru byl z brány K… Alespoň to ukazovala odletová tabule. To by nebyl ale mexický bordel, aby nás zaměstnanec letiště poslal na jeden konec letiště a další zaměstnanec zase zpět, protože si s námi nevěděli rady. Nakonec jsme narazili na člověka, který šel tento let boardovat a poradil nám, že to bude určitě 75 A.

Embraer 185 je prostě krásné a pohodlné letadlo. Špičatý čumák, celkem krátký, vevnitř uspořádaný ve velmi pohodlné kombinaci 2 – 2. A k tomu parádní snídaně – croissant s džemem a jogurt. Co víc si přát…

O další 2 hodiny později přelétáváme farmy, rychlá otočka nad malým letišťátkem připomínající Pardubice a přistání. Jsme tu! San Salvador.

Na imigračním trochu zdržujeme. Hm, asi jsem neměl být tak upřímný, na otázku otázku „Proč letíte zrovna do San Salvadoru?“ – jsem odpověděl: „asi bych sem jinak neletěl, ale byly sem fakt levné letenky.“ Nakonec nám paní úřednice vrací pasy i s razítky a vydáváme se ven. Tam už čeká Vincenzo, který ví, kam nás má odvézt. Popravdě, neměl jsem koule na to si brát z letiště taxík a radši jsem si během čekání na imigračním zavolal Uber.

Vincenzo si chce povídat, problém je v tom, že jeho angličtina je stejně dobrá jako moje čínština, takže si vyměníme pozdravy a po 30 minutách nás vyhazuje na západním autobusovém salvadorském nádraží.

Nasedáme rychle do typického amerického školního autobusu, který plní potřeby dálkových spojů po Salvadoru a spolu s kukuřičnými chipsy koupenými od obchodníka na nádraží za několik desítek centů si to upalujeme (no spíš šineme šnečí rychlostí) na sever do El Conga.

Řidič nás vyhazuje po hodně a půl jízdy, že už jsme na místě a dál musíme po svých. Stopujeme si tříkolku, kterou usmlouváváme z 10 USD na 1,5 USD. Na hostelu jsme za necelých 10 minut.

Od hostelu jsem čekal trošku víc. No popravdě, pokud vám teče voda jen ve sprše a občas na záchodě, máte díru ve stropě a všude mega špína, není to úplně ono. Musím říct, že to bylo asi jedno z nejhorších ubytování, ve kterých jsem kdy bydlel (a to jsem přežil i taková super smradlavé lahůdky, jako byl dormitory hostel v indonéské Yogjakartě či indickém Váránásí). No, na bookingu ani jiném srovnávači v téhle lokalitě je dostupný jeden předražený hotel za 8000 Kč/noc a jinak nic. Rezervace šla udělat pouze v tomhle hostelu přes facebook stránku, takže to nemůžeme ani jen tak zničehonic změnit… Ach jo. No nějak ty dvě noci tady přežijeme.

Na druhou stranu, na vyhlídku k jezeru Coatepeque je to jen 10 minut pěšky, tak tam hnedka vyrážíme a dáváme si vynikající místní specialistu – sladkovodní rybu plněnou krevetami. Food porno!!!

Sopky nad Mexikem

Jezero Coatepeque

Jetlag je svinstvo. Můžete letět v business class, ve First… a stejně si na to nezvyknete hnedka. Budíme se okolo třetí ráno a odpočítáváme minuty do snídaně. Ta byla vynikající. Vajíčka, jogurt a fazole se sýrem. Výborné. Nasedáme na bus za pár centů a s jednou výměnou autobusů na mostě v El Congu míříme do parku Volcanoes National park. V 11h nás tu čeká (jako všechny ostatní turisty, je nás tu dohromady asi 40) průvodce, který nás povede na vrchol vulkánu Santa Any.

Cestou se dáváme do řeči s Kanaďankou. Klasika, narozená v Rumunsku, její rodiče emigrovali. Je jí okolo 30 a když jsem se jí zeptal, jak dlouho je na cestách… Rok a tři měsíce… a hodlá pokračovat dál. Kde tihle lidé berou peníze na cestování, je mi záhodou. Z Instagramu či jiných sociálních sítí to ale nebylo.

Výšlap byl ve stylu „tak a teď si chvilku oddechnem, počkáme na posledního a až dorazí, tak hned jdeme dál“. Ale v pohodě, pár lidí jsme sice cestou ztratili, vrcholu (sopky) jsme dosáhli za slabé dvě hodinky. Čekali tam na nás policajti. Ochrana musí být, před pár lety tu bylo totiž přepadeno pár turistů a dolary jsou na další dny ještě potřeba.

Sopka na hoře slušně bublala, uprostřed kráteru je nádherné sirné zelené jedovaté jezírko, všude cítíte síru. Je vidět a cítit, že sopka je stále aktivní. Ostatně poslední erupce tu byla v roce 2005.

Sestup byl daleko rychlejší, sešli jsme jen k silnici k restauraci, na parkoviště parku jsme zpět nedošli. Potkali jsme tam bábušku, která za pár dolarů nabízela vynikající oběd. Riskli jsme to. A vyplatilo se to, výborné hovězí s rýží se za 5 USD povedlo na výbornou.

Bylo úterý, naštěstí druhé a poslední ráno v hostelu. Přestala téct voda i ve sprše a na záchodě, takže nejvyšší čas dojít si na záchod a rychle odsud vypadnout. U snídaně se nás ani paní domácí neptá, co si dáme a automaticky přináší to, co jedí i oni – avokádo, kus buřtu a pečený banán s bagetou. Ale jo, bylo to chutné.

Hned po snídaně bereme za pár centů chicken bus, prostě opět starý americký školní autobus do El Conga, přestupujeme na jiný bus do Sonsonate (nebo též Cinncinati) a tam hned na další bus, který nás doveze do Juayua. Původně jsem to četl jako džunó, správná výslovnost je ale prostší – juajua.

Krásné horské město v horách na slavné trase Route de las floras. Silnice do pravého úhle jak někde v USA, ubytování se nám daří najít až na druhý pokus v nádherném dřevěném Juayua Innu. Necháváme si tam věci, míříme na náměstí, kde do sebe ládujeme rychle pizzu. Chtěli jsme se dojít podívat na místní Caldera de Cascades, vodopády ukryté v džungli. V průvodci píšou, že bez živého průvodce bychom ta neměli chodit. Dáváme na něj a náměstí v oficiálním turistickém stánku s námi za pár USD půjde Eduardo. Sice neumí moc anglicky, ale je s ním zábava.

Říkal jsem si, že bychom to mohli jít bez průvodce (= ochrany), ale když jsem viděl tu cestu… Představte si prašnou cestu kdesi v horách, která vede korytem údolí a z každé strany máte neprostupnou džungli, ze které na vás může každou chvilku vyskočit kdovíco (nebo spíš kdovíkdo). Cesta tam proběhla v klidu a my se za pár desítek minut cachtali sami v nádherných vodopádech kde nebyl široko daleko vůbec nikdo.

Cestou zpět ale zničehonic Eduardo vykřikl: „Stop!“. Já se ptám, co se děje, že nic nevidím. Řekl mi, ať se nehýbám, že za chvilku uvidím. V džungli bylo ticho, najednou začly šelestit listy před námi a z nich se vyplazila metrová jedovatá užovka.

„Tos tu užovku viděl?“ ptám se udiveně.

„Ne, já ji slyšel.“

Uffff… celou cestu zpět jsem se Eduarda držel těsně za ním a čekal, kdy se zase náhle zastaví. Naštěstí nic dalšího jsme už nepotkali. Těsně před rozloučením s Eduardem k nám přišel jiný amigo,že se údajně chystáme do parku Imposible.

„jo, to chystáme“, říkám udiveně.

„Tak zítra ráno v 6:00 na náměstí, rád vám budu dělat průvodce.“ v klidu dodává.

„ok, tak to bylo velmi rychle domluveno“.  Dodávám trochu nevěřícně.

Pak mi docvaklo, že jsem to mimo jiné prozradil cestou tam Eduardovi. Jo, business je business, ale dobrý aspoň budeme mít průvodce, který nás dostane tam i zpět. Přeci jen v průvodci byl popisovaný národní park jako jedno velké dobrodružství, tak snad to bude s průvodcem v pohodě.

K večeři jsme si dali mořské plody a nápad to nebyl dobrý. Přeci jen v horách to bude určitě čerstvé, tak poučení pro příště, na druhou stranu, záchod v ubytování (ne, hotel to opravdu nebyl) byl už splachovací.

Jedna z mnoha salvadorských sopek

Klasická tříkolka

Sladkovodní rybička s rejží

Starý, dobrý školní autobus

Probouzíme se časně ráno, stále jsme si nezvykli na časový posun. Venku kokrhají kohouti, ještě je tma. Rychle si balíme baťůžky, čeká nás náročný den. Dle domluvy čekáme na náměstí v Juayua v 6:00 na průvodce. Slíbili jsme mu 20 USD, když s námi přejde národní park Imposíble, takže jsem čekal, že tam bude nastoupený už 5 minut před šestou. V 6:15 ale nikde nikdo. Trochu jsem nervózní, plán B zatím vymyšlený nemám a museli bychom se nějak dostat do El Zapote k pobřeží, kde máme booklé ubytování.

Před uplynutím akademické půl hodinky doráží udýchaný průvodce. Jo, nejely mu busy z hor, tak má trochu zpoždění. Nasedáme rychle na bus, jedoucí do Ahuachapánu. Okolo sedmé ráno je klasická ranní špička jak na Céčku mezi Muzeem a Ípákem. Starý školní americký autobus natřískaný až k prasknutí, popírající matematické zákony. Do úplně plného autobusu se totiž vždycky vejde ještě jeden člověk. V Ahuachapánu přestupujeme na příjemnější, poloprázdný bus do horské Tacuby. Jdeme na policejní stanici, kde se nahlašujeme na trek přes park Imposíble. Průvodce se ptám, jestli si tu nemůžeme nechat věci, na zádech máme plné desetikilové batohy. „No retorno.“ Rychle odvětí. Aha, takže opravdu půjdeme skrz park do další vesnice. Průvodce říká, že to je 5 kilometrů do kopce a 5 z kopce. V obchodě si ještě kupujeme vodu, aby každý měl alespoň 2 litry tekutin na osobu. Kus cesty se vezeme ještě na korbě dodávky plné písku a pak už musíme po svých.

Je zatím 9 ráno a sluníčko má už pořádnou sílu. Leje z nás neskutečně, je to opravdu hodně do kopce a voda nám rychle ubývá. Výhledy jsou tu ale parádní. Průvodce nám cestou ukazuje čerstvou stopu pumy, kolibříky a bobule na stromě mezi liánami, které se dají v případě nouze sníst. Celkem dobré, chutnaly jak tutti-frutti.

Uprostřed parku dáváme svačinku. Průvodce se ptám, jak je to daleko do vesnice, kam jdeme, protože nám zbývá každému jen 2 decy vody. Odhaduje hodinu chůze do vesnice. Koukám na offline mapy do mobilu, nejbližší vesnici mi to ukazuje téměř 8 km, tak asi má na mysli ještě něco jiného. Přeci jen v těchto končinách ani Google neví všechno. Ok, tak to snad přežijeme. Po tři čtvrtě hodině další chůze dochází voda úplně. Je těsně po obědě, pekelná výheň na cestě, leje z nás neskutečně. Průvodci vysvětluji, že to už není zábava, ale trochu průšvih, že opravdu potřebujeme co nejdříve vodu. Opět říká, že za hodinu jsme ve vesnici. Startuju offline mapy, střelka ukazuje ještě poctivé 4 kilometry, tedy další necelou hodinu pěšky. Začíná se mi motat hlava a průvodci zdůrazňuji, že bychom tam asi nemuseli ani dojít.  Rychle odvětí, že voda bude do 10 minut.

Opravdu, za 10 minut dorážíme k velkému zelenošedivému obrovskému barelu obehnaným ostnatým drátem. Je to vodní rezervoár, zásobující nedalekou vojenskou základnu. Průvodce přendavá přes ostny klacky, hbitě přeskakuje plot a snaží se otevřít víko nádrže. Po chvíli úspěšně. Tankuje do pet lahví teplou hnědou kapalinu, podobající se vodě. Nejdřív nechávám napít průvodce, pak se odhodlávám napít já. Chutná to…. No hlavně že máme tekutinu, podobající se vodě…

Dostáváme se konečně do civilizace, a vypíjíme celej obchod se sladkou vodou. Obyčejnou balenou vodu tu nemají. Dodávkou na korbě spolu s hipster-vegan-bio-bio kukuřicí jedeme na hlavní transamerickou silnici, kde berem tuktuk směr El Zapote. Na břehu musíme smlouvat  místním rybářem, trajekt přes záliv jezdí jen párkrát za den, nakonec nás za 3 dolary doveze až k ubytování. Jdeme palmovým hájem a opravdu dorážíme na správné místo. Hledám marně silnici, žádná tu není. Do ubytka se jezdí z druhé strany jen po pláží.

V rákosových chýších jsme sami, široko daleko žádný turista. Mořské plody k večeři se snad ještě hýbaly na talíři, jak byly čerstvé, večer dáváme pivko v hamace a jdeme na kutě. Dnešních slibovaných 8 kilometrů, ze kterých bylo nakonec kilometrů 18 nám dalo pořádně zabrat.

Budí nás příboj. Vlny jsou poctivé 3 metry vysoké. Chtělo by to něco k snědku.

„Dal bych si pomerančový džus“, ukazuju na jídelní lístek.

„Hm, ten nemáme, nenarostly pomeranče.“

„Dobrý, tak si dám ten ananasovej.“

„Ten taky nemáme, ananas bude zrát ještě týden. Ale jestli chcete, shodím vám kokos a budete mít kokosovou šťávu.“

Tak takhle nějak probíhal výběr pití k snídani.

Po snídani jsme ještě odpočívali chvilku v hamace s výhledem na pacifický příboj. Byly tak velké vlny, že se v tom nešlo koupat, tak jsme si sbalili svých pár švestek a vyrazili po svých do Barra Santiago. Bylo celkem vedro, naštěstí po několika stovkách metrů jela Toyota s nástavbou pro přepravu osob, tak jsme rádi čtvrťák přisedli. No, musím říct, že v Toyotě musí mít opravdu velmi šikovné obchodníky, kteří znají velmi přesně potřeby svých klientů. Nějaký šikovný obchodník prodal Islámskému státu hromadu bílých Toyot s nástavbou těžkého kulometu, do Salvadoru zas jiný (a nebo možná ten samý) prodal bílé Toyoty s nástavbou pro přepravu osob. Zaslouženě Toyota patří mezi největší automobily na světě.

Potřebovali jsme se dostat z El Zonte do plážově profláknutého Libertadu. Stopli jsme si bus, který jel do Sonsonate, ten tam měl jet údajně na přímo. To by nebylo, abychom nemuseli zase rychle improvizovat. V Sonsonate nám řekli, že další bus jede až za 4 hodiny, ale že jestli chceme, můžeme to vzít přes La Perlu a tam přestoupit na další chicken bus, který na to navazuje. Důvěřujeme místním a zkoušíme to jet o přestup navíc. Vyplácí se. Během jízdy přemýšlím, jak to tu mají všechno, co se přepravy týče, zmáknuté. Krátké trasy ošetří Toyoty s nástavbou, delší vzdálenosti potom chicken busy, které jezdí přesně v ten čas, který je potřeba. A servis na palubě? Daleko daleko lepší, než třeba ve Student Agency. U každého většího města přiskočí obchodník, který prodává vodu, nakrájený ananas, bonbony, zubní pastu, hřebeny, doplňky stravy… A ne že by si nikdo nic nekoupil, prakticky každý obchodník něco za těch pár minut prodá. U jedné paní obchodnice si doteď nejsem jistej, jestli v těch plastových lahvích plné černé tekutiny prodávala naftu, coca colu nebo ještě něco jiného…

Po více než pěti hodinách a třech přestupech dorážíme do města Libertad. Hotel je ještě asi 800 m, ptám se dalšího autobusáka, který autobus tam jede. Nabízí nám, ať zůstanem stát před turniketem do autobusu a na stojáka těch pár metrů tam vydržíme. Odváží nás prakticky až před hotel. Zadarmo. Opravdu velmi milý chlapík.

Vybrali jsme si tenhle rodinný hotel s bazénem kousek od pláže. Za ty prachy určitě super volba. Ujímá se nás postarší Salvadorec, mluvící parádní americkou angličtinou. Nic u něj není problém a se vším nám chce poradit. Odpoledne si užíváme konečně přiměřeně velkých vln Pacifiku. Tahle koupačka pro mě měla pořád ještě takovou tu exotickou příchuť „jsem zase u moře“. Přeci jen, když jsem byl mladší a jezdil s rodiči do italského Riccione k moři, s mořem jsem se vítal a loučil a počítal, pokolikáté ho vlastně vidím. U Pacifiku mi to ještě zůstalo, koupal jsem se v něm teprve počtvrté.

Vedle levé boty je čerstvá stopa pumy

El Zapote

Po fantastické salvadorské snídani (fazole, hromada vajíček, bageta) čekáme na bus 187 mířící na západ. Potřebujeme jet jen kousek, k bráně národního parku Deininger. Na řidiče ani hvízdat nemusím (takhle se tu oznamuje zastávka na znamení, vlastně jakákoliv zastávka, kde potřebujete zastavit), ochotně nám staví přímo před vchodem. Hnedka u vchodu na nás čekala taková menší ještěrka, měla přes metr.

Ujímá se nás Lorenzo, půjde s námi kamkoliv a odměna je dobrovolná. Bere si s sebou láhev s pitím, mačetu a vyrážíme na 8 km trek. Pak je hlavně zajímavý tím, že se mísí opadavý a neopadavý les dohromady. Část lesa je zelená, část lesa je suchá jak troud. Lorenzo nám ukazuje různé druhy ptactva, z nichž nás asi nejvíc zajímají papoušci. Po předchozí zkušenosti z parku Imposíble si tentokrát bereme 3 litry vody na osobu a jdeme raději bez bagáže. Po dvou hodinách se loučíme po krásné procházce s Lorenzem a jdeme na autobus. Hnedka přijíždí dodávka, tentokrát Toyota bez nástavby jen s bočnicemi. Nasedají tam děti a já se ptám, jestli nás nevezmou do města taky. Prej jo. Tak nasedáme. Několik kilometrů adrenalinová jízda byl mega zážitek. Přeci jen na korbě bez nástavby se nevozíte každej den. Ťukáme na korbu, takhle se zastavuje minibus (Toyota), hvízdání by řidič neslyšel. Zastavují nám těsně před hotelem. Řidičovi dávám aspoň půldolar, ale peníze odmítá a je rád, že mohl pomoci cizincům.

Jako každý výlet, který má začátek, má bohužel i svůj konec. V sobotu ráno opouštíme parádní hotel y Restaurant Rincón a profi mávnutím si zastavujeme bus 187. S jedním přestupem se dostáváme na letiště v San Salvadoru. O několik desítek minut později sedím v Embraeru 190, jím povedenou bagetu a začínám se těšit na další výlet. Za měsíc a kousek směr Indický oceán…

A na kolik vyšel výlet? 4380 Kč hlavní letenka, 2510 Kč přískok, cca 8000 Kč útrata za všechno ostatní. Asi by šly náklady smrsknout ještě trochu níže, ale chtěli jsme si to užít. Celkem tedy 15000 Kč komplet celkové náklady. Nechcete místo do Turecka letět třeba příště do Salvadoru? 🙂

Dodatek – Bezpečnost v Salvadoru

Celé Zápisky z cest jsem psal prakticky každý den na kolenou někde v autobuse, v hamace a tak, takže jsem si netroufl ohodnotit bezpečnost v Salvadoru. Ta je omílaná na internetech a v průvodcích všelijak.

El Salvador je bezpečná země, pokud nebudete zbytečně brázdit čtvrti, které nejsou bezpečné (ono i v nich taky nic zajímavého není, takže co byste tam dělali). Pro běžné cestovatele je to v pohodě, stačí si dávat pozor na věci na pláži či v autobuse na kapsáře. Na výlety do přírody si berte vždy průvodce, abyste se neztratili, stezky nejsou často vždy jasné a průvodce vám ukáže i zajímavá zvířata a rostliny. Před cestou jsem toho měl načteného o bezpečnosti dost, za ten týden jsme narazili v Salvadoru jen na velmi milé lidi, kteří se snažili pomoci a vždy slušně pozdravili.