Přečtěte si čtivé pokračování cestopisu z karibského ostrova Saint Martin…

📆 Neděle 1. března 2020

Hned ráno vyrážíme na průzkum francouzské části ostrova, která Francii přece jen trochu více připomíná. Busem, který se tady nevyslovuje bas, ale bys, cestujeme do hlavního města jménem Marigot. Jako metropole moc nevypadá, má jen 5700 obyvatel. Snídáme ve francouzském bistru a pak šplháme na pevnost Fort Louis, která se tyčí nad městem. Už na schodech vedoucích k pevnosti nás čeká první překvapení: ještěr o velikosti středního jezevčíka s dlouhatánským ocasem. Chvilku se navzájem okukujeme, ale pak ještěr usoudí, že toho bylo dost.

Udělá hop a už leze na strom. Když je asi 3 metry vysoko, udělá zase hop a je na sousedním stromě. Pak mizí ve větvích. Dlouho po něm nesmutníme. Během dne jich totiž potkáváme ještě asi třicet. Prý jsou to leguáni zelení, kteří jsou někdy trochu hnědí, jindy okroví, ale taky skoro oranžoví. Počátkem roku mají období námluv, a to se samci obzvláště vybarvují. Také efektně pohupují velikými krčními laloky. U pevnosti jsme viděli skupinku tří. Honili se po trávě jako štěňata. Kromě leguánů obdivujeme krásné vysoké kaktusy.

Francouzská část ostrova je více vystavena větru. To se jí stalo osudným právě v září 2017, kdy vší silou udeřil hurikán Irma. Byl to nejsilnější hurikán, jaký kdy lidstvo zaznamenalo. Rychlost větru dosahovala 300 km/h a v nárazech dokonce 360 km/h. Peklo trvalo nepřetržitě 33 hodin. Zničeno, nebo hodně poškozeno bylo 95 % budov. Následky jsou zde patrné dosud. Mnoho budov zůstalo opuštěných, jsou z nich ruiny a rychle zarůstají vegetací.

Vyrážíme pěšky podél zátoky Baie Nettlé lemované nejen mangrovníky, ale i opuštěnými pensiony, hotely i celými hotelovými resorty. K nejrozsáhlejším patřil i okázalý resort La Belle Créole čili Krásná Kreolka. Dnes je zcela opuštěný, rozpadlý a porostlý bujnou vegetací. Koupáme se v mělké laguně, která jistě kdysi patřila k hotelu. Po osvěžení šplháme k místní atrakci, která se jmenuje Trou de David čili Davidova díra. Je to propast propojená dvěma otvory s mořem. Její stěny jsou porostlé kaktusy, mezi nimiž se tu a tam mihne leguán. Tito dobrácky vypadající ještěři prý nejen dobře šplhají, ale jsou to i vynikající plavci.

Pochodujeme po pobřežní silnici dál, zbývá nám ještě hodně kilometrů. Je horko. Je i mně horko, a to už je co říct. Na sobě mám jen delší tričko a plavky. Ostatně nejdu navštívit arcibiskupa ani vévodkyni z Cambridge, že? V tom před námi zabrzdí typicky procovský americký bourák, z něj se v očividně intenzivním prožitku vykloní pěstěná lady v tmavých brýlích, které by jí záviděla i Naďa Urbánková v dobách největší slávy, a koulíc očima, že by zahnala i černého ďábla ze Skalistých hor, nikoli však českého baťůžkáře, natož pak kantora z učňáku, nesrozumitelnou řečí cosi vykřikuje. Kryštof mi vysvětlil, že jí nejspíš vadily moje plavky. Škoda, že jsem jí nerozuměl. Vysvětlil bych jí, že se nacházíme na francouzském území, na němž ještě vládne svoboda. Bohužel odjela dřív, než jsem si sporný koupací oděv stačil odložit.

Vracíme se do holandské části ostrova. Hranici tvoří dva obyčejné stožáry s vlajkami a cedulí Vítáme vás ve francouzské části. To je vše.

Na samý závěr výletu nás čeká posezení v pravé italské pizzerii.

U pláže Maho nasedáme do busu. Nejnovější typ tohoto dopravního prostředku je celý černý a má úplně tmavá okna. Je to hrozně nepříjemné. Připadal jsem si, jako bych se předčasně stal klientem pohřební služby.

📆 Pondělí 2. března 2020

Jedeme na letiště, které každé dopoledne působí dost opuštěně. Odlétají a přilétají jen malá letadélka spojující SXM s okolními ostrovy. Po odbavení snídáme výborné francouzské plněné buchty bohatě sypané plátky mandlí. Domorodá černošská prodavačka, stejně jako ostatní personál tady na ostrově, nevyniká ani ochotou, ani lidskou vřelostí. V místních obchodech a autobusech jen zřídka slyšíte pozdrav nebo poděkování. Ale ani my jsme nepoděkovali, když nám sekuriťačky nemilosrdně sebraly opalovací mléko.

Letíme se společností Winair. Letadlo De Havilland Canada DHC-6-300 má jen 18 míst. V Karibiku působí několik společností, které spojují jednotlivé ostrovy. Létají často, skoro jako u nás jezdí autobusy. Třeba mezi SXM a ostrovem svatého Bartoloměje, kam míříme i my, jsem napočítal více než 30 letů denně.

Let WM 623 je velmi krátký, jen něco málo přes 30 kilometrů. Sedíme v první řadě, každý u okénka. Posádka u těchto malých letadel není oddělena dveřmi, takže vidíme pilotům pod ruku. Start je rychlý, letadlo se odlepuje od země během několika málo stovek metrů. Letíme proti kopcům, takže rychle uhýbáme vpravo nad moře. Kryštof vidí kus východního pobřeží, já pár maličkých ostrůvků. Než se stačíme rozkoukat, objevuje se pod námi pobřeží ostrova Saint Barthélemy, kterému se tady říká St. Barth. Nebo jen Barth. Pod námi se mihne elegantní Gustavia, hlavní město ostrova. Přehoupneme se přes vršek a zírajíce pilotům přes rameno strmě přistáváme na dráze dlouhé pouhých 650 metrů, jejíž jeden práh leží těsně pod prudkým svahem a druhý, podobně jako na SXM, těsně u vyhledávané pláže.

Letiště Saint Barthélemy Rémy de Haenen se považuje za 3. nejnebezpečnější na světě. Náš let na něj trval pouhých 9 minut a 36 vteřin.

Protože jsme přiletěli z území ležícího mimo Schengen, štemplář čili francouzský rytíř kulatého razítka alias imigrační úředník dlouze zkoumá naše pasy, listuje v papírech a hledá v počítači, co to je ta République Tchèque. Běžný Francouz, slyší-li historický název Tchécoslovaquie, ví, že má hledat někde na spojnici Dubrovník – Varšava – Sankt Petěrburg, ale republiku s názvem Tchèque se snaží nalézt spíš v trojúhelníku Čad – Togo – Kamerun. Úředník kroutí hlavou a pak milostivě souhlasí s naším vstupem. Hned po vstupu do letištní budovy konstatujeme, že Svatý Bartoloměj je docela jiná liga než Svatý Martin. Všechno je tu jako ze škatulky. I zde prý řádila Irma, ale vše už je krásně opravené a upravené. Některé odbavovací přepážky se nacházejí vlastně venku, jen pod pergolou. Stoupáme podél letiště k vršku, přes který se letadla musí přehoupnout a pak rychle kopírovat svah, aby dosedla hned za prahem dráhy.

Pod kopcem z druhé strany leží malebné městečko Gustavia. Bylo založeno roku 1785, když ostrov od Francie získali Švédové výměnou za obchodní práva v Göteborgu. Město je pojmenováno po švédském králi Gustavu III. Francii se město i ostrov vrátily po prodeji v roce 1878. Švédskou nadvládu připomínají názvy ulic, které jsou zde ve francouzštině a švédštině. Dnes je celý ostrov součástí Francie. Jsme tedy v EU, eurozóně a Schengenském prostoru.

Cestu do města lemují skály porostlé macatými kaktusy, které u nás nemají ani v botanické zahradě Na Slupi. O Barthu se říká, že je „exclusive and expensive“ neboli „klein aber fein“. A je to všude vidět. Jen na nábřeží mají víc luxusních obchodů s přepychovým sortimentem než u nás v Pařížské. Usedáme do milé kavárny francouzského střihu a připadáme si jako třeba v Nice. Občerstveni pak stoupáme na pevnost Fort Oscar, která je však nepřístupná. Má v ní sídlo armáda a policie. Druhá pevnost se jmenuje Fort Karl. Od ní se nabízí krásný výhled na moře.

Po prohlídce Gustavie se vracíme na letiště. Pořád ještě nevíme, jak se dostaneme zpátky na Svatý Martin. Lodí se mi nechce, Winair je drahý. Jdeme ke konkurenci, jejíž letenky už na webu nejsou k mání. Ujímá se nás francouzsky šarmantní pracovnice letecké společnosti St. Barth Commuter a nabízí nám letenky za přijatelný obnos. Nevím, jestli to mělo vliv na cenu, ale před zaplacením jsme museli uvést nejen váhu svých zavazadel, ale i hmotnost našich tělesných schránek. Deset kilo jsem si ubral a pak jsem se potil strachem, že se kvůli mně včas nezvedneme a zahučíme do karibských vln.

S ulehčením a letenkami v kapse trávíme zbytek pobytu na okouzlující pláži Baie de Saint Jean, která leží v prodloužení startovací dráhy. Koupeme se v průzračné vodě a sledujeme překvapivě čilý ruch na letišti. Jednou jsem doplaval až moc blízko ke konci dráhy a už na mě paní z letištní ochranky volala rozhlasem, že prý je to nebezpečné. Nevím, jak moc je to nebezpečné, ale fakt je, že hned vedle letiště mají pro jistotu hřbitov. Krásný, malebný, s běloučkými náhrobky a s takovým množstvím pestrobarevných umělých květin, jaké lze vidět snad už jen v Saském Švýcarsku, v továrně Kunstblumen Sebnitz.

Když nadešel čas, vyždímali jsme plavky, oklepali ze sebe písek a vypravili se na 300 metrů dlouhou cestu k terminálu. Pracovník ostrahy nám na palubní vstupenky, které jsme dostali od hodné paní hned po koupi letenky, otiskl červené razítko, aniž by naše zavazadla chtěl vidět. Poněkud nás znepokojovalo, že čekárna s východy stále zela prázdnotou. V tom se ale otevřely dveře a výše zmíněná paní nás vyzvala: „prosím, nastupte si, letíte sami dva, letadlo stojí přímo před vámi“. To nás překvapilo stejně jako fakt, že letadlo pro 8 cestujících řídí pouze jediný pilot.

Paní nastoupila s námi, aby nám v podřepu, protože v tomto letadle se nelze postavit, ukázala, jak se máme připoutat. Pak vystoupila, s úsměvem zamávala a my se elegantně vznesli nad pláž, kde jsme se ještě před necelou hodinou slunili a koupali. Širokým esíčkem jsme se vrátili na letiště Princezny Juliány. Tento let, PV 267, operovaný letadlem Cessna Caravan 208BEx, byl ještě o celých 25 vteřin kratší než ten ranní. Devět minut a jedenáct vteřin – to asi jen tak nepřekonáme.

K letadlu pro nás dva přijel mikrobus a pracovník letiště nás protáhl k přednostnímu pasovému odbavení. Před námi přistálo několik letadel z Evropy a z USA. To bychom se načekali! Přepážková paní se trochu divila, kde se tam zase bereme, ale složitý rébus s razítky k našemu štěstí příliš neřešila.

Ještě na letišti se chceme posilnit, ale stánek s hamburgery už má zavřeno. Zamáváme na bus a jedeme směrem k hotelu. Vystupujeme u restaurace Pollos Hermanos neboli Kuřecí bratři. Jednoho z těch bratrů jsme si dali k večeři.

Večer si jdeme zaplavat do moře poblíž našeho hotelu. Najednou auuu, řezavá bolest jako hrom v levé paži. Zřejmě srážka s medúzou…

Tahle pláž patří k těm méně atraktivním, přesto je na ní co objevovat. Třeba vrak rybářské bárky nebo porosty rostlin, u nás bychom řekli pokojovek. Celou dobu jsem si tady z toho trsu chtěl ulomit list, aby mi doma zakořenil. Kryštof mi to rozmluvil. Nechtěl být přítomen té ostudě, až mě budou zatýkat za pašování přírodnin. Historka však má dobrý konec: tuhle sobotu měli u nás v Lidlu úplně stejné kvítí, a dokonce v akci.

📆 Úterý 3. března 2020

Máme před sebou poslední den. Snídáme na terase příjemné palačinkárny s nezbytnou vyhlídkou na pláž Maho. Letecký provoz je v tuto dobu ještě slabý, a tak si vychutnáváme amoletu zvanou crêpe se sýrem a špenátem. Jedna palačinka za 10 € se musí vychutnávat dlouze, aby na jazyku příliš nezhořkla. V sousedním obchodě kupujeme známky na pohledy, které jsme večer napsali, a dozvídáme se, že poštovní schránka je „tam“ – prodavač máchl paží tak široce, že bylo ihned jasné, že o umístění tohoto prastarého komunikačního zařízení nemá ani nejmenší potuchy. Transakci tedy odkládáme na později a jdeme se koupat na překrásnou pláž Mullet Bay lemovanou pestrými slunečníky a šťavnatou zelení, hlavně palmami, fíkusy a již zmíněnými všudypřítomnými tenurami, jimž se u nás nepěkně přezdívá tchýnin jazyk a které tady rostou úplně všude, hlavně podél cest a silnic.

Moře je dnes obzvlášť proměnlivé, chvíli klidné jak jihočeský kachní rybníček, chvíli příboj dosahuje dvou metrů. Pronajímáme si lehátka se slunečníkem, abychom se zase nespálili, a hurá do karibských vln. Když jsme se ve vlnách vyřádili, obědváme v plážovém baru. Oběd je prostý, hotdog a cheesburger by se daly klidně přirovnat k pochoutkám servírovaným u českých stánků. Radši se jdeme zase koupat. Právě když chci pracně vylézt z vody, abych zachytil přílet našeho letadla, jedna vlna do mě plácla, asi jako když do vás drcne autobus, druhá mě na dně semlela a třetí vyvrhla na břeh jako pošlého vorvaně. Z našeho letadla jsem zahlédl už jen ocas mizející v exotické flóře. Vyvázl jsem sice živý, ale bez fotky, zato však s pořádně naraženou kostrčí.

Podařilo se mi aspoň zachytit přistávající Boeing 777 společnosti KLM. Ještě před nedávnem sem KLM létala s Jumbo Jetem, Boeingem 747, ale to už je minulost. Problémem byly starty. Plně natankované jumbo totiž na tak krátké dráze nedokáže vzlétnout. Muselo tedy natankovat méně a někde poblíž, třeba v Curaçao, přistát a dotankovat, aby doletělo až do Evropy. To se jevilo jako krajně neekonomické, takže Saint Martin bohužel přišel o jednu velkou leteckou a turistickou atrakci.

Čas se nachýlil, je třeba myslet na návrat. Vracíme se zpátky na Maho. Cestou se vyptáváme na poštovní schránku. Odpovědi se různí, oslovení si nejsou jisti, zda na ostrov taková vymoženost již vůbec dorazila. Dotazovaný policista se dokonce dušuje, že na SXM nic takového nemají. Teprve jedna osvícená žena je v obraze a posílá nás do sousedství našeho hotelu. Jedeme tam a nevidouce nic, co by schránku na dopisy aspoň vzdáleně připomínalo, obracíme se na prodavačku z vietnamské večerky, kde jsme si večer co večer kupovali pití. Ochotná paní nás odvádí do sousedního knihkupectví. Jeho vedoucí nás pak naviguje do jakési multifunkční provozovny nazvané Mailbox. Tamní úřednice od nás přebírá pohlednice a ujišťuje nás, že je určitě předá postmanovi. No, uvidíme. Zatím to vypadá, že naše exotické pohlednice si dosud užívají karibského povětří…

V hotelu se převlékáme do cestovního a nejbližším busem spěcháme na letiště. Komisně se tvářící úřednice, která provádí předvýběr cestujících, postarší černoška, jakoby vypůjčená z béčkového amerického hororu, s vlasy obarvenými do tónu zvětralého Gambrinusu, má tak dlouhatánské zeleno-růžové umělé nehty, že budí dojem, že každého, kdo nebude mít pas v pořádku (naštěstí jen ten cestovní), těmi orlími drápy rovnou skrz naskrz proklaje. Jistě by toho byla schopná, ale otevřít můj cestovní pas a vsunout do skeneru moji palubní vstupenku uloženou v mobilu jí moc nešlo. Napadá mě nejmíň tucet dalších činností, které s takovou ozdobou dělat zaručeně nelze, a žádná, kde by tomu bylo naopak. Stěží skrývám úsměv, když vidím, jak s dokumenty zápolí. Culím se jako kůň z marcipánu, ale snažím se svůj úšklebek prodat za nezbytný projev stylu „be happy“.

Náš let je toho dne na SXM poslední. Nástup do letadla, přesně stejného, kterým jsme přiletěli sem, začíná dříve, než je psáno na palubní vstupence. Protože nástupní mosty a celé první patro letiště nejsou od Irmina zběsilého řádění v provozu, nastupujeme z plochy po schodech.

Let TX 527 opouští slavné, úžasné, nezapomenutelné, ikonické letiště Princezny Juliany v 19:17, celých 15 minut před letovým plánem. Je už tma a za noci se nestartuje proti horám, nýbrž přes pláž Maho nad moře. Poslední metry na ostrově sledujeme pomocí kamery. Místa máme zase vzadu, tentokrát uprostřed 46. řady. Oba do uličky. Mezi námi sedí útlá Francouzka trpící zvláštním postižením. Vydává totiž neslýchané škytavě skřípavé zvuky, snad je to vrzání čelistí, snad nějaké tlaky v ORL traktu, čert ví. Ale působí to hodně zvláštně. Po chvíli se podává večeře: čočkový salát, těstoviny s lososem a brokolicí, dva sýry s pečivem, džus, červené víno, čokoládový desert a káva. Když jsme u těch sýrů: tady na ostrově jsem se naučil jedno trefné pořekadlo, jímž Francouzi zlobí anglicky mluvící národy mající ve zvyku každý fotografický snímek komentovat slovem číz. Francouzi na to reagují: „French people don’t say cheese, they eat it“.

Pokouším se usnout, ale navzdory nemalé únavě to nejde. Přesto let ubíhá rychle. Zřejmě nějaký Irmin zdatný potomek nás tlačí do zad, takže se po 6 hodinách letu na obrazovce objevuje Bretaň a narychlo se podává snídaně. Míjíme bretaňský Quimper, potom Angers, Melun a po sedmi hodinách a osmi minutách, v 7:25, od východu přistáváme na letišti Paříž Orly. Zpáteční let byl o hodinu a čtvrt kratší než let tam.

📆 Středa 4. března 2020

Vystupujeme zase daleko od terminálu. Před nástupem do autobusu si chci ještě jednou, za měkkého ranního světla, vyfotit letadlo, ale v tom mě někdo plácne do ramene. “Non!“, hrozí mi přísně se tvářící macatá Afroameričanka. Všude na světě si fotím letadla, kterými letím, ale v Paříži s tím bývá problém. S gustem o to větším to dělám. Lepších fotek mám asi tisíc, ale tahle nepovedená, je zakázaná!

Z letiště jedeme vláčkem Orlyvalem a pak vlakem RER. Ta zkratka znamená Réseau express régional d’Île-de-France čili Středofrancouzská síť regionálních expresů. Hned na nástupišti se dovídáme, že na trase vedoucí na letiště CDG mají technické problémy. Vzhledem k tomu, že francouzská doprava má takřka nepřetržitě nějaké problémy, nijak zvlášť nás to z klidu nevyvádí.

Vystupujeme u Lucemburské zahrady a jdeme na snídani do typické kavárny pařížského střihu, kde vás přívětivý prošedivělý patron přivítá, jako byste u něho seděli naposledy včera, prohodí pár slov a přinese skvělou kávu a neskutečně drobivé croissanty. Doplňujeme kalorie a vrstvy oblečení, loučíme se a hned v sousedství kupujeme kulicha. Když oběhneme Panthéon, Sorbonnu a Notre Dame, investuji do teplé šály. Hned vedle nás hřeje pohled na ceduli rue Saint Martin.

Pokračujeme k Centre Pompidou, pak k Les Halls a u Louvru jdeme na oběd. Sympatický patron má v denní nabídce hovězí bourguignon a k němu na zahřátí dvě a půl deci trochu těžšího Bordeaux.

No, nejradši bych s klidným srdcem oželel Louvre, Champs Elysées i Eiffelovku. Ale to nejde. V Paříži se tyto památky prostě oběhnout musí! Od Place de la Concorde stoupáme po Elysejských polích až k Vítěznému oblouku a pak se stáčíme k nejznámější věži světa, která je nyní obehnána vysokou, ošklivou, zato neprůstřelnou skleněnou stěnou s řízenými vstupy. Docela hodně se rozpršelo, takže raději nasedáme do vlaku. Provoz linky vedoucí na letiště měl být přerušen do 16 hodin.

Je krátce po čtvrté odpolední. Každou chvíli dostáváme informace: vlak jede na letiště, pak vlak nejede na letiště, jede, nejede, jede… Nejel. Skončil v Aulnay sous Bois. Už sám název obce (Olší pod lesem) napovídá, že trefnou přezdívku hlavního pařížského letiště, Chaos de gól, můžeme klidně vztáhnout i na cestu z tohoto zapadlého předměstí. Jedno hlášení běží ještě ve vagóně, druhé na nástupišti a třetí neúnavně produkuje pracovnice SNCF obdařená hlasem jako zvon ze zvonice u Matky Boží. Navzdory několika protichůdným pokynům, pochopitelně formulovaných výhradně francouzsky, chápeme, že máme přejít na autobusovou zastávku za nádražím. Vládl-li na nástupišti chaos, u autobusu vládne veliký chaos řízený ráznou organizační manažerkou a dozorovaný několika plachými policisty. Konečně se usazujeme v jednom ze tří autobusů. Cesta bude trvat 40 minut a autobus nás doveze až k Terminálu 2, říkala manažerka.

A skutečně, za něco málo přes hodinu nás řidič vyklopil do deště u Terminálu 1 se slovy, že dál si máme jet vláčkem nazvaným CDGVAL…

Pak už to šlo docela snadno.

Na mé oblíbené lince OK 767 do Prahy letí jediný Boeing 737-800 toho času vyvedený v barvách ČSA, OK-TST. Let je obsazený tak akorát, na palubě mají příjemné teplo. Letíme na Remeš, Lucemburk, Trevír, Frankfurt, Bayreuth, Plzeň. Po hodině a patnácti minutách hladce přistáváme v Praze.

Moje vysněná cesta končí.

Baví vás naše cestopisy? Přečtěte si o Gulliverových cestách do Singapuru, do Brna a do Toulouse. Anebo se inspirujte business class hopperem… A nezapomeňte se podělit o své vlastní cestovatelské zážitky v naší diskuzi!