29.11.2019

Gulliverovy cesty: Business class hopper

Zatímco někteří a některé s oblibou poskakují po obchodních třídách, jako je třeba Pařížská, Oxford Street, Mariahilferstraße či Champs Elysées, my jsme si zaskákali v obchodní třídě na třech letech. A o tom vám teď píši cestopis.

📆 Neděle 22. září 2019

Tato Gulliverova cesta začíná nezvykle v Bruselu, na nádraží Gare du Midi. Před chvílí mi skončila cesta do Toulouse a já se potřebuji dostat do města, které s Toulouse váže partnerství, do 200 km vzdáleného německého Düsseldorfu. Nic tam neletí, musím tedy vlakem. Můj ICE 19 mířící do Kolína nad Rýnem a Frankfurtu nad Mohanem stojí uzamčený u pátého nástupiště, kde zároveň další cestující čekají na expres Thalys jedoucí do Paříže. Ten má zpoždění. Cestující dvou plně obsazených vlaků se tísní na jednom docela úzkém nástupišti. Co chvíli hrozí, že někdo spadne do kolejiště.

Náš vlak nepochopitelně otevírá dveře teprve pět minut před odjezdem. Vypuká strkání jak v Ryanairu. Mám bohužel místo do uličky. Nikdy to nechtějte. Každý, kdo jde kolem, do vás rozhodně drcne batohem, kufrem nebo aspoň loktem. Nejdřív šnečím tepem popojíždíme podzemím na známé nádraží Gare du Nord. Teprve za městem se ICE dává do pohybu, a aby poškádlil pasažéry ze zemí s předpotopní železniční dopravou, chvílemi dosahuje i 250 km/h. Aspoň to píší na displeji.

Zastavujeme v Lutychu a pak až v malebných německých Cáchách, které se však německy jmenují Aachen /áchn/, holandsky Aken /áke/, latinsky Aquae Granni /akvé grany/, francouzsky Aix-la-Chapelle /exlašapel/, ale místní jim neřeknou jinak než Oche /óche/. Odtud je to již jen pár minut do Kolína nad Rýnem, čili Kölnu am Rhein. Rychle okouknu rušné nádraží a decentní krámek s pravou kolínskou, známou pod názvem Eau de Cologne /odkoloň/ a už nasedám do patrového rychlíku, který mne veze až na düsseldorfské letiště. Tedy skoro až na letiště, posledních pár set metrů musím urazit nebeským vlakem Sky Train, který spojuje nádraží s letištním terminálem.

Hned vedle terminálu stojí úhledný hotel Maritim a v něm, v restauraci s podivným názvem Rheinische Stew neboli Rýnské ragú, už na mne čekají oba Jirkové. Připíjíme na setkání hezky po německu rýnským pivem a pak už jen žasneme. Decentní dámy u vedlejšího stolu si totiž objednaly kapučíno a k němu tatarák.

Nocujeme v jednoduchém, ale velmi praktickém Gästehaus am Flughafen. Dostali jsme dva prima pokojíky se společnou koupelnou. Na letiště to máme sotva pět minut pěšky.

📆 Pondělí 23. září 2019

Na dnešní den je naplánován velký Business class hopper trip čili poletování v obchodní třídě.

Do prvního podzimního dne vstáváme časně. Pěšky se ubíráme k terminálu, abychom před odletem posnídali v salonku. Jakožto cestující s letenkou do business class to máme v ceně. Dobré to bylo. Ještě umýt ruce a už na nás volají, že si máme pospíšit. Letadlo je vyprodané do posledního místa. Není divu, těch míst je pouze osm. My tři, další trojice leteckých nadšenců a starší, distingovaný pár. K letadlu nás navzdory očekávání veze obyčejný autobus. Čekali jsme limuzínu.

Cestopis

U schůdků do letadla nás zdraví elegantní kapitán, každému podává ruku a na palubě nás vítá jako hosty z České a Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že jsme za letenku zaplatili méně než za rychlík do Pardubic, je označení host zcela na místě. Staršímu spolucestujícímu páru kapitán překvapivě tyká. Manželé, pro něž evidentně let v business třídě do 186 km vzdáleného Lucemburku je stejně samozřejmý jako pro nás výlet šestadvacítkou na středisko nebo do Alberta, nás odměňuje aristokratickou shovívavostí a blahosklonnými úsměvy. Stručně jsem jim objasnil, kdo jsme. Zaujal je Gulliver, kterého nazvali Maskottchen. Naše letadlo je Cessna 680 Citation Sovereign s imatrikulací D-CHRE a patří společnosti Hahn Air. Má velice luxusní interiér, smetanově bílá kožená sedadla… Se svým batohem z roku 2003 z dávno zkrachovalého asijského obchodu U Standy za tři stovky si připadám jako příslovečná kupka hnoje u orloje.

Business class

cestopisStart je rychlý a velmi strmý. Sedím na místě 1A zády proti směru letu, ale nevadí to. Let HR 330 z Düsseldorfu do Lucemburku trvá pouhých 26 minut. Na letišti Findel si fotíme nezvyklý letoun, od kterého se nemůžeme odtrhnout. Němečtí spolucestující na nás trpělivě čekají. Z letiště jedeme tříčlánkovým autobusem do metropole Lucemburského velkovévodství. Celé hlavní město je neuvěřitelně rozkopané. Všude se něco staví a opravuje. Jdeme se podívat aspoň na Velkovévodský palác a na náměstí Guillauma II, v jehož sousedství se k mému překvapení nachází náměstí Jana Palacha.

Na jednom z domů v Lucemburku stojí známé lucemburské heslo mir wölle bleiwe wat mir sin – zůstaneme, čím jsme. Tady vidíme, že lucemburština není úplně totéž co němčina.

Palais grand-ducal, Velkovévodský palác, sídlo Jindřicha I. Lucemburského, čili Heinricha von Luxemburg. Jeho celé jméno zní přímo pohádkově: Henri, Großherzog von Luxemburg, Herzog von Nassau, Prinz von Bourbon-Parma, Graf von Sayn, Königstein, Katzenelnbogen und Diez, Burggraf von Hammerstein, Herr von Mahlberg, Wiesbaden, Idstein, Merenberg, Limburg und Eppstein.

Vracíme se na lucemburské letiště, abychom tam vydatně poobědvali. V nabídce salonku figuruje vynikající losos, francouzské sýry, 11 druhů tvrdého alkoholu, kvalitní džusy… Lososa málem nestačili přidávat.

Čeká nás další business let, tentokrát 175 km s Lufthansou. Na let LH 395 do Frankfurtu je nasazen 8 let starý Canadian Regional Jet CRJ-900 s imatrikulací D-ACNW. Odlétáme s pětadvacetiminutovým zpožděním. Někteří cestující reptají, že zmeškají transkontinentální přípoje. Startujeme nad město. Nabízí se nám překrásný, business třídy hodný, výhled na město nádherně položené na řece Alzette.

Ihned po vzletu začíná servis – vynikající tvarohový koláč s ovocnou polevou. Servíruje se na doopravdickém porcelánu, nápoje se podávají ve sklenicích z jakostního skla a příbory jsou z kvalitního nerezu. Při pohledu na docela špičatý nůž s ostřím jako pilka uvažuji, k čemu byla ta přísná bezpečnostní kontrola. To, co do letadla nesmíte pronést ani náhodou, vám na palubě s klidem naservírují přímo pod nos. Obě palubní průvodčí jsou již trochu v letech a jistě začínaly kariéru v době, kdy se jejich povolání ještě říkalo letuška. Jsou však neuvěřitelně hbité a ještě k tomu přívětivé.

Business class

Přelétáme dvojměstí Wiesbaden – Mohuč (Mainz) a tamní soutok Rýna a Mohanu. Po chvilce je už vpravo vidět obrovská plocha frankfurtského letiště. My ho však míjíme a pokračujeme nějakých 40 km dále na severovýchod. Tam se teprve řadíme do fronty na přistání.

Po 38 minutách letu dosedáme na dráhu, cítíme obvyklé brzdění a vtom přichází rána jako z děla. Je nám jasné, že to zrovna neupadl kapitánovi kapesník. Následuje prudké brzdění. Očividně něco není docela v pořádku. Mám pocit, že dneska místo gejtu vysypem‘ se do pangejtu. Letadlo naštěstí roluje pomalu dál. Míjíme posádku hasičů. Dva z nich šermují rukama a ukazují na naše letadlo. Ale zůstávají v klidu, což je dobré znamení. Cítíme mírné drncání a slyšíme neobvyklé plácání. Dojíždíme na stojánku a po výstupu vidíme prasklou a potrhanou pneumatiku na levém podvozku. Pro zlé jazyky: pode mnou ta guma nepraskla! Já seděl vpravo! Na dílo zkázy se jde podívat i hezká, mladá, blonďatá první důstojnice, která zřejmě letadlo vedla na přistání.

Cestopis

Později na radaru sledujeme, co naše nehoda způsobila. Letadla jdoucí na přistání za námi musela okamžitě přistávací manévr přerušit, prudce nabrat výšku, udělat ve vzduchu kolečko nebo osmičku a přistát na jiné dráze. Tu naši museli nejprve zkontrolovat a zjistit, jestli na ní třeba něco neleží.

Do města se už nevyplatí zajíždět. Jdeme tedy do salonku Air Canada Lounge. I tam na nás čeká bohaté občerstvení. Začíná se šeřit a my záhy nastupujeme na další let. Čeká na nás čtyři roky starý Boeing 787-900 Dreamliner chilské společnosti LATAM s imatrikulací CC-BGB.

Usedáme do přední části paluby, kde je třicet míst třídy business. Každé sedadlo má kolem sebe asi čtyřikrát více místa, než je běžné v turistické třídě. Na uvítání nám letuška přináší sklenku sektu, sklenici vody a mističku oříšků jako pro opičky. Zároveň se nám každému extra představuje. Jirka mi přenechal místo 4L u okna. Vedle mne usedá smutná dívka, které evidentně není dobře. Kašle, smrká, kýchá. Její partner sedí v turistické třídě a chodí se na ni dívat.

Let LA 705 na lince Frankfurt – Madrid – Santiago de Chile startuje po dlouhém pojíždění v 19:50. Právě zapadá slunce. Míříme na Trevír a Remeš.

Palubní průvodčí rozdávají horké ubrousky a pak servírují studenou večeři – obložený talíř, šunku, sýr, sušená rajčata, sekaný lilek, výběr pečiva, jablečný krém. K tomu samozřejmě víno, červené, uruguayské a chilské. Nemohu se rozhodnout. Letuška mě nechává ochutnat obě, to chilské chutná lépe. Jdeme se s Jirkou projít po letadle. Turistická třída je zaplněná až na pár ojedinělých míst.

Cestopis

Let pokračuje na francouzské Limoges, krásně osvětlené Bordeaux, následuje španělská Pamplona. Před přistáním se letušky s každým cestujícím zvlášť loučí. Zvolna klesáme k madridskému letišti Barajas /barachas/, vpravo je vidět krásně osvětlené univerzitní město Alcalá de Henares. Na chvíli ožívají staré, smutné vzpomínky na krásnou dívku s medovými vlasy, která tady byla velmi šťastná. Už 10 let není mezi námi.

Po 1422 kilometrech a 2 hodinách a 9 minutách letu hladce přistáváme. Opouštíme útulnou kabinu chilského Boeingu. Mnoho cestujících a celá posádka zde končí, ale letadlo pokračuje skoro 13hodinovým letem do Santiaga. Klidně bych si zaletěl ještě dál. Ostatně, prý se po startu bude podávat pětichodová večeře. Nás však čeká už jen cesta vláčkem z Terminálu 4 k východu a potom místo řízku z chilské hověziny sympatický pořízek z Uberu, který nás svým naleštěným mercedesem odváží do nedalekého Hostalu Avenida Barajas. Máme před sebou krátký nocleh.

📆 Úterý 24. září 2019

Vstáváme o páté a v 5:10 už jako v mátohách nasedáme do vozu poněkud kontroverzní, ale dosud vždycky spolehlivé společnosti Uber. Business etapa je za námi, přichází ukázka, jak létá proLETariát.

Na 1750 km dlouhém letu Ryanairu FR 2766 z Madridu do Prahy letí 14 let starý Boeing 737-800 s imatrikulací EI-DHZ. Letadlo je obsazené do posledního místa. Sedím hodně vpředu, moji kolegové, jak je u Ryanairu zlozvykem, asi o 25 řad dále. Brzy po startu usínám. Letíme na Zaragozu, Toulouse, Metz, Ženevu, Mnichov a Sušici. Po 2 hodinách a 17 minutách přistáváme na Ruzyni. Poslední zastávku mám u Ivetky v práci. Pozvala mě na dobrou kávu.

Tak snad zase někdy příště.

Baví vás naše cestopisy? Přečtěte si o Gulliverových cestách do Singapuru, do Brna a do Toulouse.

A nezapomeňte se podělit o své vlastní cestovatelské zážitky v naší diskuzi. 🙂

Zapoj se do diskuze

avatar
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)