Dnes vám přinášíme čtivý cestopis z karibského ostrova Saint Martin…
Kdysi dávno jsem viděl video, na kterém mohutné Jumbo Jety majestátně přistávaly na nějakém ostrůvku kdesi v Karibiku. Tam chci, řekl jsem si. Léta plynula a karibský ostrov Saint Martin mi připadal nekonečně vzdálený a nedostupný. Ale pak se začaly objevovat letenky za přijatelnou cenu. Na jaře roku 2017 jsem se konečně stal šťastným majitelem jedné z nich. Jenže přišel uragán jménem Irma a všechno na ostrově včetně letiště rozfoukal na padrť. Air France zrušila let, vrátila mi peníze a byl konec cestovatelským plánům. Po více než dvou letech se objevila nabídka znovu, tentokrát od společnosti Air Caraïbes.
📆 Čtvrtek 27. února 2020
Po mnoha letech jedu na letiště z Říčan. Překvapuje mě, že z říčanského nádraží se to na Terminál 2 dá hromadnou dopravou stihnout pod hodinu a čtvrt. Na Bořislavce na mě čeká Ivetka s taškou naditou proviantem a na Veleslavíně už podupává Kryštof. Praha šílí z koronaviru, ale letiště funguje normálně. Nikde nevidíme barely s desinfekcí a lidí s rouškami bych napočítal na prstech. Naše letadlo, Boeing 737-900 společnosti Smartwings v původních barvách Travel Service, s imatrikulací OK-TSI, letící na lince ČSA OK 766 do Paříže, přilétá ze Stockholmu se zpožděním. Zpozdí se tedy i náš odlet. Nejprve to vypadá na 50 minut, pak nás šokuje informace, že místo v 17:35 poletíme ve 22:00. Nakonec startujeme za hustého sněžení v 19:09.
Druhé největší dopravní letadlo v Česku je obsazené do posledního místa. V letadle není k hnutí. Kolena tlačím do sedačky přede mnou, ale stejně mám pocit, že moje stehenní kosti už dávno opustily kyčelní klouby a nejspíš šťouchají do břicha toho pána, co sedí za mnou. Tomu říkám komfort à la Smartwings. Letušky jsou sice krásné a přívětivé, ale k tomuto typu létání jaksi nepatřičné. Po hodině a 24 minutách přistáváme na pařížském letišti Charlese de Gaulla. Z terminálu 2D to na vlak RER není daleko. Hotel IBIS, ve kterém dnes máme složit hlavu, se nachází v areálu letiště Orly na opačné straně města. Jedeme k němu hodinu vlakem a pak ještě deset minut bezpilotním vláčkem Orlyval.
📆 Pátek 28. února 2020
Dobře jsme se vyspali. Pokud vám někdo bude tvrdit, že v letištním hotelu musí být randál, nevěřte mu. Pohodlně snídáme. Vrcholem p’ti déj, čti /ptydéž/, jak tady nazývají snídani, je čerstvě vymačkaná malinová šťáva zvaná fresh juice.
Na Terminál 4 jdeme pěšky, volným krokem sotva 5 minut. Letiště Orly působí poněkud staromódně, ale stále je to legenda a symbol francouzské elegance a noblesy. Odbavení probíhá hladce, ale můj batoh tak nějak padl do oka přísnému sekuriťákovi, urostlému černochovi, původem odněkud z Konga, se kterým byste rozhodně do sporu přijít nechtěli. Jakousi kouzelnou hůlkou s důkladností odpovídající nadstandardní platové třídě pomalu prošťoural všechna zákoutí mého ruksáčku. Už jsem se začal bát, že v touze najít aspoň špetku koksu strčí tu svou hůlku i Gulliverovi do…. řekněme do krku. Naštěstí se ale potvrdila moje drogová bezúhonnost.
Naše letadlo, 21 let starý, ale pořád krásný Airbus A330-200 s imatrikulací F-OFDF se vrátilo z Guadeloupu později, a tak i my máme malé zpoždění. Společnost Air Caraïbes si zřejmě nezaplatila použití nástupních mostů, proto musí všech 300 pasažérů k letadlu popojet autobusy. No, pěšky bych to jít nechtěl. Aspoň půl druhého kilometru jsme ujeli. Sedadla jsme si vybrali za sebou, u oken, ve 45. a 46. řadě. Výhodou je, že letadlo se vzadu zužuje a sedadla jsou tu v konfiguraci 2-3-2. Vedle Kryštofa usedá atraktivní černoška, vedle mě chlápek s velkýma rukama svědčícíma o tom, že se živí manuálně. Podle knihy, kterou pročítá, usuzuji, že jede na Saint Martin trénovat na maraton.
Startujeme ve 12:10. Míjíme Rennes a Brest a pak už je pod námi skoro osm hodin jenom oceán. Na obrazovkách před sebou vidíme záběry z kamer umístěných pod letadlem. Jedna míří dopředu, druhá dolů. Necelou hodinu po startu se podává oběd. Nejprve těstovinový salát farfalle se zeleninou a rozinkami. Pak je na výběr kuře blanquette s omáčkou philadelphia. To zní lákavě, ale kvůli nebezpečné příloze v podobě rýže tuto variantu ihned zavrhuji. Vítězí tedy ryba, patrně treska, podle slovníku to mohl být i hejk, s curry omáčkou, k tomu lyonské brambory a jemné hráškové lusky. Dále nezbytný sýr, máslo, pečivo. K pití lahodný pomerančový džus a červené víno Vin de Pays d’Oc Merlot, ročník 2018. Musím ocenit francouzský styl. Na víno servírují půvabný, subtilní skleněný pohárek! Závěr hostiny tvoří káva (pochopitelně servírovaná v šálku) a čokoládový fondán s kandovanou pomerančovou kůrou.
Po jídle je čas na dobrý film. Sleduji krásný francouzský snímek Ce qui nous lie (anglicky bůhvíproč Back to Burgundy) z vinařského prostředí režírovaný Cédrikem Klapischem. Jednu z hlavních rolí hraje okouzlující Ana Girardot, která nemá nic společného se svou jmenovkyní Annie. Na ten film se koukněte!
Stevard, který má naše místa na starosti, jako by z oka vypadl říčanskému starostovi. Klidně by to mohl být jeho mladší bratr. Hodinu a čtvrt před přistáním nám podává další občerstvení – sendvič se sýrem, džus, kávu a kokosové sušenky.
Klesáme nad Sargasovým mořem a z levotočivého oblouku poprvé vidím vysněný Saint Martin. Přistáváme po 6721 kilometrech a osmi hodinách a 25 minutách letu. Díky pětihodinovému časovému posunu je zde teprve půl čtvrté odpoledne. Letiště je stále ještě v provizorním provozu. Vystupujeme na plochu zahřátou na příjemných 29°C. Slétlo se tu najednou několik letadel, a tak na pasové odbavení čekáme skoro hodinu. Přísně se tvářící pasová úřednice nás odbavila telefonujíc. A to se ještě stačila optat, kde budeme ubytovaní. Obával jsem se, že nás bude chtít pozvat k sobě. Nakonec nám ale jen důležitě bouchla razítka do pasů.
Z letiště do hotelu kráčíme netradičně po kozí stezičce lemující přistávací dráhu. Když jsme na jejím konci, pozorujeme první ohromující start velkého letadla. Momentálně největší letadlo, které sem létá, Airbus A340, se otáčí na protějším konci dráhy, nabírá rychlost a řítí se přímo proti nám. Kousek od nás se najednou odlepuje od země a strmě stoupá proti 400 metrů vysokým kopcům. Už v malé výšce točí prudkým obloukem vpravo a mizí nad mořem v mracích.
Náš hotel stojí jen pár set metrů od letiště. Jmenuje se Travel Inn. Leccos v něm už by potřebovalo vyměnit či pospravit, ale je tu čisto a postel mají pohodlnou. Redukce mezi americké zásuvky a evropské zástrčky nám půjčili zdarma. Co chtít víc? Zbavujeme se už poněkud příliš propocených evropských vrstev oblečení a po jedné z krásných pláží, jaké bývají vyobrazené v pestrých prospektech cestovních kanceláří, míříme do restaurace Karakter. Sousedí s letištěm. Na SXM se snáší tma, takže sledujeme několik startů za umělého osvětlení.
První svatomartinská večeře se nese v čistě rybím duchu: grilovaný tuňák, pak ještě jedna ryba podivného názvu, ale výtečné chuti, výborný ananasový džus, místní vyhlášená zmrzlina. K tomu hraje živá kapela karibský džez. Cestou zpět do hotelu nakupujeme zásobu nápojů (já kvůli slunci hlavně mrkvový džus) v místní večerce, která je, a to byste určitě neuhodli: vietnamská!
📆 Sobota 29. února 2020
Nevšední datum si žádá nevšední program. Třeba splnit si životní cestovatelský sen! Ale hezky popořádku: SXM objevil Kryštof Kolumbus 11. 11. 1493, tedy na svatého Martina. Dnes je to nejmenší ostrov na světě, který patří dvěma státům. Jeho jihovýchodní část patří Nizozemskému království, severozápadní spadá pod Francii. Každá část má své hlavní město, a dokonce i své letiště. Celý ostrov má rozlohu 87 km2. To je asi jako troje Říčany. Dnes zůstaneme v holandské části, která ovšem Holandsko ničím nepřipomíná. Ani se tu holandsky nemluví, byť je to zde jeden z oficiálních jazyků. Převažuje angličtina, španělština a kreolský jazyk papiamentu. Holandská část se blíží vkusu i zvykům amerických rekreantů, jichž tu pobývá drtivá většina. Vždyť z Floridy jste tu za dvě hodiny a z New Yorku za tři a půl.
Snídáme v americkém bistru: zapečený sendvič, hrozně přeslazený donut a velikou porci kupodivu docela obstojné kávy s nezbytnou příchutí papundeklu.
Po snídani chceme navštívit hlavní město nizozemské části, Philipsburg. Hromadnou dopravu tady obstarávají mikrobusy. Fungují stejně jako turecké dolmuše nebo ruské maršrutky. Mají více méně pevně stanovenou trasu, ale nemají pevné zastávky ani jízdní řád. Prostě čekáte na pangejtu a když vidíte bus, mávnete a on zastaví. Když chcete vystoupit, křiknete „stop, please“. Stává se, že bus zastaví na dvou stech metrech třikrát, aby někdo mohl nastoupit a vystoupit. Bus mívá kolem 15 sedaček. Na rozdíl od jiných zemí, když je plný, nezastaví. Jízdné je docela levné, pohybuje se od 1 do 3 dolarů.
Na ostrově se platí ponejvíc dolary, někdy také antilskými guldeny. Oficiální měnou je i euro, které však obchodníci akceptují v ďábelském kursu 1 euro = 1 dolar. Jsme zvyklí na lecjaká kursová kouzla českých bank, ale tohle je přece jen příliš. Snažíme se tedy platit dolary. Často používané jednodolarové bankovky tady však mívají vzhled již dlouho používaného kapesníku. Řidič busu jich obvykle třímá v ruce celý balík, v horším případě chuchvalec.
Philipsburg je velmi pohledné městečko s 1500 obyvateli. Jeho dominantu tvoří budova soudu, krásný to příklad koloniální architektury. Městská pláž je fakt nádherná, neuvěřitelně čistá a lze na ní najít úžasné mušle. Mezi konečnou stanicí busů a nábřežím se táhne pěkně upravená palmová promenáda spojená s nákupní třídou, kde mají sídlo jak trhovci s brakem, tak i okázalé obchody mnoha luxusních světových značek. Město se teprve probouzí, a tak si zatím jako jediní dopřáváme první koupel v křišťálově čistém Karibském moři vyhřátém na příjemných 26°C.
V poledne jedeme busovou linkou, která spojuje Philipsburg, letiště Princezny Juliany a světoznámou pláž Maho. Pláž Maho se nachází těsně u prahu dráhy, takže přistávající letadla tady máte tak 10 až 20 metrů nad hlavou. Zatímco dopoledne tu vládne klid, odpolední frekvence letů je dost slušná. Letadla přistávají klidně i každých pět minut, většinou to jsou malá vrtulová letadélka, ale často přistávají i soukromé tryskáče i velká dopravní letadla až po Boeing 767 a Airbus A340. Pláž je zaplněná leteckými fanoušky, ale není přelidněná. Moře je tu krásně čisté a vstup do něj pozvolný. Koupete se tu s pohledem upřeným na západ. Jakmile se objeví světla, vyběhnete z vody a nastartujete fotoaparát. Do dvou minut máte letadlo přímo nad hlavou. Takto trávíme celé odpoledne, ale chybička se vloudila: ve spotterském zápalu jsme se zapomněli mazat opalovacími přípravky a karibské sluníčko má grády! Au.
Na pláži Maho se rozšířil jeden adrenalinový sport, který bych klidně nazval Hra o přežití. Zatímco přistání letadla není nijak nebezpečné, se starty je to horší. Hra spočívá v tom, že se držíte plotu oddělujícího pláž od letištní plochy v okamžiku, když nějaké letadlo startuje. Samozřejmě, čím větší letadlo, tím více adrenalinu. Startovací dráha je poměrně krátká, jen 2300 metrů, takže motory letadel musí před odbrzděním běžet na plný výkon. V takové situaci se rozpoutává hotové peklo. Silný proud vzduchu zvíří všudypřítomný písek včetně ostrých úlomků mušliček a drobných kamínků, které se vám zabodávají do všech nezakrytých částí těla jako miliony jehliček. Ve výsledku máte písek všude, i tam, kde byste ho rozhodně nečekali. Vše, co leží volně na pláži, odletí do moře. Jeden startující Airbus A 321 způsobil takový tlak, že Kryštofovi přímo na obličeji praskly brýle.
Nedávno tady dokonce jedna neopatrná turistka přišla o život. Proud vzduchu od startujícího letadla ji stejně jako mnoho jiných porazil. Jenže ona upadla nešťastně na betonový obrubník.
Pláž Maho lemují bary a restaurace. Nejznámější je tu legendární Bikini bar, jehož majitel na vyřazené surfovací prkno pečlivě křídou zapisuje očekávané časy příletů všech větších letadel. Na slunci vždycky pořádně vyhládne, a tak v jednom z barů, odkud je na přistávající letadla taky dobře vidět, vydatně obědváme: skvělé kuřecí špízy s rýží. Trochu těžké do žaludku, ale na slunci se to rychle stráví. Ve sledování letadel pokračujeme až do soumraku. Mezi posledními odlétá A340 společnosti Air France ještě v barvách zaniklé značky JOON. Těsně před jeho odletem přichází déšť, a ještě před ním se objevuje nádherná, v jednu chvíli dvojitá duha.
Do hotelu se vracíme po pláži lemující letiště. Sice už sotva pletu nohama, ale hlad je mnohem silnější. Vyrážíme do ulic a večeříme v prosté, lidové venkovní restauraci to jediné, co tady připomíná Holandsko – vynikající pečená žebra. K tomu stylově pijeme coca-colu, respektive mangový džus.
Pečená žebra bychom ve francouzské části ostrova hledali asi marně. Je opravdu velmi zvláštní, že tak malý ostrov může mít dvě tak odlišné tváře. O tom se chceme přesvědčit hned nazítří.
Pokračování příště 🙂
Baví vás naše cestopisy? Přečtěte si o Gulliverových cestách do Singapuru, do Brna a do Toulouse. Anebo se inspirujte business class hopperem… A nezapomeňte se podělit o své vlastní cestovatelské zážitky v naší diskuzi!
