Když jsme letos v zimě odlétali z Francie, slíbili jsme si, že se sem zase brzy podíváme. A už je to tady. A tak vám přináším svůj cestopis z Toulouse.
📆 Pátek 20. září 2019
Sychravé páteční ráno, na teploměru asi 3°C, klasicky nechutně přecpaná stodevatenáctka, dokoupení proviantu v letištní Bille a už pozorujeme ruzyňský cvrkot. První vlna koupáků odlétla okolo páté, další várka letadel mířících do evropských metropolí zmizela po sedmé, teď tu vládne až zbytečný klid. Zaujímáme vyhlížecí pozice u klavíru, tedy u východu D1. „Nešlapejte mi na ty okna, já je tady myju,“ ozývá se za námi přísný hlas pečlivého ukrajinského počišťovače, který o své záslužné činnosti důrazně informuje každého, kdo se k jím vyleštěným skleněným plochám přiblíží byť na dostřel rakety středního doletu.
Naše letadlo přilétá o pár minut dříve, než velí letový řád. Opouštíme výhled a jdeme se postavit do překvapivě dlouhé řady. Šest let starý Airbus A319 s imatrikulací EC-MTD patří španělské společnosti Volotea. Čte se to /volotea/, nikoli /volotý/, jak se bláhově domnívá paní ve frontě přede mnou. Název pochází ze španělského slova revolotear, což znamená poletovat. S čajem nemá společného zhola nic.
Usazujeme se pěkně za sebou, oba u okénka, a v 8:56 startujeme už do prosluněného dne. Po chvíli se objevuje hustá mlha a nad Šumavou temné mraky. Letíme na Norimberk, Stuttgart, Curych. Mračna se rozestupují, když se blížíme k Ženevě. Palubní průvodčí, tři muži a jedna dáma, mají jižanské rysy, ale navzdory tomu působí dost chladně. A jak by řekla babička, ani kafe nám nenabídli. Stejně střídmě, až málem neútulně, působí i strohý interiér letadla. Pokračujeme podél Rhôny, zřetelně rozpoznáváme obě lyonská letiště a soutok Rhôny se Saônou a pak už začínáme klesat na letiště Blagnac /blaňak/ v metropoli oblasti zvané Okcitánie, v Toulouse /tulúz/. Náš klidný, 1213 km dlouhý let trval hodinu a 44 minut.
Před letištěm obdivujeme prostinkou konečnou zastávku tramvajové linky T2, ale k hotelu, vzdálenému asi kilometr od letiště opačným směrem, než jezdí tramvaj, musíme dojít pěšky. V hotelu Ibis Styles Blagnac, jako snad všude jinde na světě, ještě ani v poledne nejsou připravené pokoje. Vracíme se tedy k tramvaji, jejíž trať vede k Justičnímu paláci, odkud je to do centra už jen pár kroků. Chvilku si prohlížíme toulouskou radnici a náměstí Place du Capitole, kde jsme v únoru málem umrzli. Dnes je tady skoro 30°C, a tak se už za chvilku chladíme v typicky francouzské, útulné kavárně pod košatými stromy. Café gourmet a Smoothie exotique nás rychle staví zase na nohy. Nasedáme do metra, které tady má dvě linky, jezdí na pneumatikách, nemá řidiče, zato ale má dvouminutový interval. Jedeme na okraj města a pak pokračujeme autobusem k muzeu kosmonautiky.
Zdáli to vypadá, jako bychom se blížili k mešitě s vysokým minaretem, ale po chvíli se ukazuje, že je to kosmická raketa. Součást prohlídky tvoří i dokumentární film promítaný v místním planetáriu. Naprostá tma, měkká sedadla sklopená do pozice pohodlných lehátek, v kupoli nad hlavou vidíte měsíc a hvězdy, do toho medový hlas francouzské průvodkyně. No, jak myslíte, že to jedině mohlo dopadnout? Ještě že má člověk s sebou to dítě, které ho na konci představení probudí…
Muzeum nazvané Cité de l’Espace nabízí prohlídky všech možných raket, kosmických lodí, modulů, vozítek. Můžeme si prolézt sovětskou kosmickou stanici Mir. Je s podivem, jak humpolácky někdejší technika dnes působí. I současná obyčejná počítačová klávesnice tady vypadá jako bizarní úkaz z budoucnosti.
Bohužel muzeum brzy zavírá, a tak záhy jedeme zpět do města. Pro dodatečnou oslavu Kryštofova svátku si představuji stylovou francouzskou hospůdku, ideálně ve stínu lip či platanů, na břehu Garonny. Po dlouhém hledání konečně jedna splňuje moje představy. Jmenuje se Au coin de la rue /okuén delary/, čili Na rohu ulice. Hned po předkrmu, kterým nutně musela být místní specialita foie gras, se zvedá protivný vítr a nám začíná být nepříjemně chladno. V duchu si sestavuji co nejzdvořilejší žádost, abychom se mohli přesunout dovnitř. „Monsieur, s’il vous plaît,“ začínám opatrně. „Je vám zima, že jo? Tak pojďte dovnitř,“ předbíhá mě empatický číšník. Restaurace se specializuje na pokrmy z kachen. Objednáváme si tedy jedno kachní prso a jedno stehno. K tomu poněkud nezvykle hranolky. Zvláštní, ale fakt vynikající.
Už se těšíme do postele, ale ouha, kvůli stavebním pracím metro nejezdí. Musíme pěšky na tramvaj. U nádraží Les Arènes se do tramvaje cpe asi stovka rozverných puberťáků. Naštěstí všichni s námi jedou jenom jednu zastávku, do zábavního parku Zénith.
📆 Sobota 21. září 2019
Snídaně v hotelu je typicky ibisovská, jednoduchá, ale dostačující. V nabídce restaurace příjemně překvapuje stroj na mačkání pomerančů. Ze tří plodů se v mžiku získá jedna sklenice lahodné čerstvé šťávy. Dalším důležitým a příjemným vynálezem je zde mašinka na mražený jogurt. Sice nemá každý ve zvyku snídat zmrzlinu, ale tady na jihu to dává smysl.
Toulouse vždycky bylo centrem vědecko-technické revoluce, a to už od dob proslulého hraběte toulouského, v kraji známého jako Joffrey de Peyrac. Dnes nás čeká vrchol našeho tematického zájezdu. Nejprve jedeme tramvají do Beauzelle /bozel/, odkud máme dojít pěšky do továrny Airbus. Kvůli rozsáhlému staveništi musíme jít asi 1,5 km pěšky přes park a potom alejí oskeruší. Ujímá se nás půvabná, anglicky hovořící průvodkyně Mathilda. Nejprve nám pouští zajímavé video o výrobě a transportu jednotlivých částí letadel. Náhoda tomu chtěla, že prakticky stejný dokument u nás asi o dva týdny dříve vysílali na ČT2. Pak nastupujeme do autobusu a projíždíme po ploše, kde stojí všechny druhy airbusů včetně obřích A380 a nejnovějších A350. Chybí jen nákladní Belugy, ty jsou zaparkované na druhé straně letiště.
Vystupujeme u hangáru, odkud je vidět jeden letoun ve stádiu rozpracovanosti. Všude platí přísný zákaz fotografování. Hrozí tu nejspíš značné nebezpečí průmyslové špionáže. Co kdybychom si nafotili, jak se vyrábějí letadla, a pak si doma v garáži založili konkurenci, že?
Ve skupině s námi se pohybuje i jeden český pár, později potkáváme ještě další nadšené krajany. Všichni jsou v pohodě, ale na nervy mi lezou ambiciózní španělské rodiny s neposednými dítky, jedna dokonce s miminem. Ta je očividně přesvědčena, že má-li jejich ratolest v technice něčeho kloudného dosáhnout, musí se se stavbou letadel seznamovat už o přestávkách mezi kojením. Prohlídku zakončujeme v letounu A400. Na exkurzi navazujeme prohlídkou leteckého muzea, kde si prohlížíme skvosty jako Concorde a Caravelle. Zkoušíme i letecký simulátor s velmi osekanými funkcemi. Část muzea pod širým nebem se teprve připravuje na otevření. Jeden Airbus A380 stojí na břehu rybníčku, u kterého je zaražená cedule s nápisem Koupání zakázáno. Škoda. Příště bych si vzal do leteckého muzea plavky.
Nadzvukové letadlo Concorde představuje asi největší ikonu mezi civilními letadly. Vyrobeno bylo mezi roky 1975 a 1978 sériově celkem asi 20 kusů, polovina ve Francii a polovina ve Velké Británii. Concordy měly znamenat novou éru v letectví, ale jejich využití bylo vždy jen okrajové. Nakonec létaly jen mezi Paříží, respektive Londýnem, a New Yorkem. Předností Concordu byla vysoká rychlost, nevýhodou krátký dolet a neúměrně vysoké provozní náklady. Do Concordu se vešlo maximálně 144 cestujících, obvykle však ještě méně. V rámci charterových a reklamních letů se Concordy občas objevily i na dalších letištích. Třeba v Praze. Poprvé Concorde na Ruzyni přistál v roce 1986 a celkem Prahu navštívil šestkrát.
Po fatální nehodě v Paříži provoz upadal, až byl v roce 2003 definitivně ukončen. V Toulouse stojí jeden z prototypů a dále stroj s továrním číslem 209 a imatrikulací F-BVFC. Další vyřazené stroje stojí v Paříži, na několika místech ve Velké Británii, v německém Sinsheimu, v USA a jeden také na Barbadosu.
Neméně elegantní a přibližně stejně velké letadlo Caravelle bylo určeno pro běžné lety na krátké a střední vzdálenosti. V letech 1955 – 1972 jich bylo vyrobeno celkem 282. Ojediněle se Caravelly objevovaly ještě i na počátku tohoto století.
Po poměrně slabém, sendvičovém obědě míříme do města. Zatímco Kryštof běží pro jízdenku, vyřizuji na zastávce jeden telefonát. Sotva ho ukončím, oslovuje mne ošátkovaná muslimská slečna z Tuniska. Slyší, že mluvím německy, a tak mi celkem slušnou němčinou vypráví, že chtěla studovat v Německu, ale nedostala vízum, a proto musí studovat ve Francii. Chvilku se docela příjemně bavíme. Když jí dojdou německá slovíčka, přecházíme do francouzštiny. Diví se, že pantáta z jí zcela neznámé země mluví dvěma jazyky, mně je divné, že se muslimka na ulici mírnix týrnix pustí do řeči s cizím chlapem. Chtěl jsem se jí na to zeptat, ale její tramvaj odjela dříve.
Ve městě nás čeká procházka v areálu kláštera St. Cyprian. Místní park je plný lidí. Pokračujeme do zřejmě jen výjimečně otevřeného kostela a pak na břeh Garonny, v níž si spokojeně plave jako lavor veliká želva.
Blíží se čas večeře, hledáme tedy nějakou důstojnou restauraci. Všude ale otevírají nejdříve v 19:30. Najednou se před námi vynořuje malebná, útulná hospůdka jako z učebnice francouzštiny. Nese poněkud nevšední název Le Pitchoun /pičun/. Tady na jihu to znamená něco jako prcek. Prý se tak říká nejen malým dětem, ale také domácím mazlíčkům. Obsluze této restaurace vládne atraktivní, do rozevlátého černého kaftanu oděná, nepatrně buclatá servírka s pletí barvy hořké čokolády a s vlasy spletenými do stovek tenkých copánků.
Z předkrmů nás zaujal oeuf cocotte /öf kokot/, což je vlastně v zapékací misce připravený a exoticky pokřtěný hemenex. Jako hlavní chod jsem si vybral rybu dne, jíž je výtečná daurade /dorád/, u nás pod názvem pražma zlatá známá snad jen z akvaristických atlasů. Kryštof si objednal kus jehněte s dýňovou kaší. K tomu skvělé červené víno Corbières. Lahodnému menu pak korunuje domácí panna cotta a bohatá zmrzlinová variace s mraženým ananasem.
📆 Neděle 22. září 2019
K snídani se kromě mnohého jiného podávají palačinky zvané galettes /galet/, což je obdoba crêpes /krep/, ale z pohankové mouky. Na letiště jdeme pěšky. Před hotelem, na břehu kanálu, se s námi loučí početná rodinka dobromyslně se tvářících, nebojácných nutrií. Pár desítek metrů po pěšině lemované keři dvousliváku lahodného zvaného též liči a už stojíme v přehledné a přívětivé hale toulouského vzdušného přístavu. Nová pravidla odbavení zavazadel u Ryanairu vedou k dlouhému odbavování. Dvě dámy najednou odcházejí od gejtu s pláčem. Společnost je s jejich loďáky odmítá vzít na palubu a přeodbavení už nejspíš nestihnou. Paní přede mnou ve frontě se do krve hádá, ale i ona má z ryanairského pekla smůlu. Její kufr na kolečkách bez příslušného příplatku prostě nepoletí.
Na ploše věnujeme pár dychtivých pohledů opodál zaparkovaným Belugám a už nastupujeme. V letadle opět sedíme za sebou. Za tento luxus jsme si tentokrát rozmařile připlatili celých 7 eur. Ryanair na 795 km dlouhou linku FR 2106 do Charleroi vypravil 14 let starý Boeing 737-800 s imatrikulací EI-DHA. Letíme na Limoges, Tours, Paříž, Lille. Na letišti zvaném též Brusel-Jih přistáváme po hodině a 18 minutách přesně minutu před polednem. V tuto dobu je letiště skoro prázdné a působí opuštěně. Všude tu lze vidět stavební činnost. Před budovou si můžeme vybrat z nabídky dvou, možná dokonce tří, dopravních společností, jejichž autobusy vozí cestující do zhruba 50 km vzdálené belgické metropole.
V Bruselu vystupujeme u Gare du Midi a chceme si koupit jízdenku na MHD, když nás zastaví pohotový pán. Dnes je den mobility a veřejná doprava jezdí zdarma. Díky tomu máme vzácnou a unikátní možnost zažít hlavní město Evropy zcela bez aut. Nikde v centru se nepohybují takřka žádná auta, výjimku tvoří sanitky, policejní vozy a autobusy. Bruselané to tedy vzali vážně. Zato to zde ale vypadá, jako by Závod míru kombinovaný s Tour de France dorazil do některé středoafrické země. Tolik bicyklů najednou a tolik Afroameričanů na jednom místě našinec vidí zřídka.
Jedeme tramvají na Burzovní náměstí a míříme do vyhlášené fritérie Tabora, kde vyrábějí nejproslulejší belgické hranolky. Za pár éček si odnášíme velikánský kornout plný křupavých hranolků přelitých omáčkou tajemné chuti a křiklavě oranžové barvy, která z toho bílého trička určitě už nikdy nepůjde vyprat. Na náměstí u radnice probíhá jakási exotická kulturní produkce. Všude se tlačí neuvěřitelné množství diváků, cyklistů, kočárků, psů a skejtařů. Pěkné počasí posledního letního dne vylákalo Bruselany ven, a tak tu doopravdy není k hnutí.
U čůrajícího chlapečka se tlačí davy, takže je prakticky nemožné ho vyfotit, aniž by se do záběru dostala nějaká šilhající postava pořizující si se slavným panáčkem stopadesáté rozšklebené selfí. V tržnici přebudované na stylovou kavárnu se osvěžujeme kávou a pak naše kroky vedou kolem kostela svaté Kateřiny na Marché au Poisson, jemuž vévodí dvě velké vodní plochy, jakési kašny nebo spíš bazény.
V jednom z nich nás šokují hejna drobných rybiček, které každý akvarista zná jako paví očka a černé molly. Jejich přítomnost nevypadá na originální počin belgického okrašlovacího spolku, ale spíše na zoufalý akt nějakého zkrachovalého akvaristy, který své mokré mazlíčky prostě vylil do kašny. Jim se tam kupodivu zalíbilo tak, že se dokonce začali množit.
Jedeme se podívat na Gare du Nord. Podle obrázků vypadá velmi výstavně. Ocitáme se v moderní čtvrti plné nablýskaných výškových staveb, mezi nimiž se pohledná nádražní budova poněkud ztrácí.
Čas neúprosně letí. Chceme se vrátit na Jižní nádraží, ale chyba lávky. Provoz tramvají, které v centru jezdí pod zemí, je přerušen. Naštěstí stejným směrem jede za pár minut i vlak linky S. Ten sice taky jezdí pod zemí, ale jinudy, takže jede.
Před Gare du Midi nastává loučení. Kryštof spěchá autobusem zpět na letiště a pak do Prahy, já se vracím na nádraží, kde za chvilku začíná další Gulliverova cesta. O ní víc zase příště.
Baví vás naše cestopisy? Přečtěte si o Gulliverových cestách do Singapuru a do Brna. A nezapomeňte se podělit o své vlastní cestovatelské zážitky v naší diskuzi. 🙂
