Na skok v Berlíně
- května 2019
Když společnost Ryanair oznámila, že letos v den mých narozenin spouští linku Berlín – Brno, pochopil jsem, že je to výzva. Tuto linku si prostě musím proletět, zvláště proto, že jí většina odborníků předpovídá jepičí životnost. A povedlo se! Mám další cenný zápis v seznamu leteckých zážitků a kuriozit.
Krutý budík neúprosně zvoní v sobotu ve 2:30. Moje vstávání spíše než čiperný výskok z vyhřáté postele připomíná exhumaci. Tramvaj číslo 97 odjíždí ve 3:13. Očekával jsem, že pojedu sám s ospalým řidičem, ale překvapuje mne, že spoj je vcelku slušně obsazený. Na I. P. Pavlova přestupuji do autobusu číslo 910 a zase jednou nasávám sytou vůni noční Prahy. Kromě početné skupiny pasažérů s kufry a batohy a několika pražských flamendrů cestuje i nezanedbatelná skupinka osob bez postele a domova. Nejen že je nepřehlédnete a jejich chrápání nepřeslechnete, ale jejich výrazný odér se vám vryje hluboko do nosu a do paměti na delší dobu. Noční autobusy mají velmi dlouhé trasy a jízdní doby. Tento jede z modřanského Beránku na letiště skoro hodinu a půl a za tu dobu se už vyplatí dát si šlofíka. Na konečné řidič sice z vozu všechny bezdomovce vyžene, ale spáči před odjezdem zase nastoupí a klidně chrupají dalších devadesát minut.
Dostat se na pražské letiště k odletu v šest hodin ráno není tak docela jednoduché. Kromě předražených taxíků zbývají pouze noční autobusy, které do Ruzyně nejezdí přímo, ale všemi možnými oklikami, přes Strahov, koleje Větrník a sídliště Dědina. Z centra na letiště náš spoj projede 35 zastávek. Nemůžu se zbavit hořkého pocitu, že je letecká doprava v naší zemi stále považována za buržoazní výstřelek, jejž je v zájmu lidu třeba co nejvíce dusit. Třeba aspoň ztíženým přístupem na letiště.
Na Karlově náměstí vystupují nějací cizinci. Autobus se zvolna rozjíždí, ale najednou se ozývá děsivý křik. Jedna paní tak nějak nestihla vystoupit celá a dveře jí přimáčkly ruku v zápěstí. Chuděra se snaží běžet spolu s autobusem směrem k Moráni. Nakonec si ale řidič pevně zabarikádovaný v kabině a poslouchající hudbu nestandardní situace všímá, na zlomek vteřiny dveře otevírá, šlape na plyn a rychle zatáčí na Palackého náměstí. Tam ke mně přistupuje Kryštof.
Navzdory nesnadnému přístupu na letišti panuje čilý ruch. Kolem šesté hodiny začíná ranní vlna rozletů do hlavních evropských destinací. Na ploše stojí všechna čtyři letadla společnosti Ryanair bázovaná v Praze. Jedno poletí do belgického Charleroi zvaného též Brusel-Jih, druhé do Londýna Stanstedu, třetí do lotyšské Rigy a to naše do dánské Kodaně.
1. let – Ryanair FR 8220
Praha (PRG) – Kodaň (CPH)
Boeing 737-800
EI-DHO (2005)
623 km
odlet 6:14
přílet 7:18
délka letu 1:04 h
Chcete-li u Ryanairu získat konkrétní místo k sezení, musíte si připlatit. Já jsem si připlatil sedadlo u okna. Jedenáctá řada, těsně před křídlem, mi připadala pro kochání se výhledem přímo ideální. Jenže to už se člověk musí umět narodit na šťastné planetě, aby místo 11A bylo právě tam, kde je na obrázku svislá nožička od písmene N. Z 33 řad vlevo pouze dvě nemají místo u okna, protože tam okno prostě chybí. Reklamovat takovou nehodu nelze. Patrně to byl můj osud a proti osudu nezmůže nic ani český učitel.
Startujeme na západ, točíme nad Kladno, následují Litoměřice, Děčín, Drážďany, ve výšce 36.000 stop, tedy asi 11 km, míjíme východně Berlín. Nad Neubrandenburgem začínáme klesat a poblíž Stralsundu opouštíme německou pevninu. S hlavou vyvrácenou asi o 150° se dělím o skromný výhled z okna v řadě za mnou. Pochrupujícímu mladíkovi to naštěstí evidentně nevadí a já můžu vyfotit fascinující Øresundsbron.
Je to druhý největší pevný most na světě. Spojuje švédské město Malmö s dánskou Kodaní. Celý přejezd měří 16 km a tvoří ho 430 m dlouhý uměle vytvořený poloostrov, tunel měřící přes 3,5 km a vedoucí 10 m pod vodou, 4 km dlouhý umělý ostrov a 7845 m dlouhý dvoupatrový most. Horní patro slouží automobilové dopravě, ve spodním patře jezdí vlaky rychlostí až 130 km/h. Za jednotlivý přejezd mostu se hradí mýtné v dech beroucí výši 53 €.
(volně dle Wikipedie a oficiálních stránek mostu).
Náš letoun provádí velký oblouk nad Malmö a řadí se do fronty na přistání na kodaňském letišti Kastrup, které je díky 30 milionům odbavených cestujících ročně největším letištěm ve Skandinávii. Z letadla vystupujeme na plochu přímo před skromně vypadající budovou lacinkového terminálu F. Všude kolem probíhá stavební činnost svědčící o tom, že se letiště výrazně rozšiřuje a modernizuje. Stíháme letmou prohlídku části letištní budovy a už nás volají do východu F8.
Spěcháme jako ti nahoře, protože Airbus A320 společnosti easyJet právě přilétá z Berlína-Schönefeldu, aby se tam po krátkém pobytu v Kodani vrátil s námi na palubě.
Vítá nás sympatický německý palubní personál. Vedoucím kabiny je nezvykle podsaditý odhadem pětatřicátník, naše řady vzadu má na starosti uhlazená dáma středních let a plnějších tvarů. Působí přitažlivě. Ostatně jakási studie prokázala, že devět z deseti mužů preferuje ženy s oblými tvary. Ten desátý pak preferuje těch devět mužů. Další palubní průvodčí je pěstěná dívenka, jejíž krása by se z větší části dala setřít vlhkým ubrouskem. Stevardskou čtveřici doplňuje úplně šedivý pán asi tak mého věku. Ale na věk nehleďme, ostatně německé přísloví používané zejména zralými pány praví, že „Je-li už na horách bílo, můžou v údolí ještě růže kvést“. Vlivem zlozvyku lacinek sedíme opět odděleně, a tak mám čas prohlížet si spolucestující. Stejně jako let z Prahy je i tento úplně vyprodaný. Zatímco ráno letěli hlavně Češi poznávat Skandinávii, v tomto cestují mnozí mladí Dánové poznávat německé hospody. Žízniví chlapci v řadě přede mnou si objednávají Blöde Marie, ale mají smůlu. Tu easyJet nevede. Spokojí se tedy s pivem italské provenience. Vedle mne však sedí příjemná, španělsky mluvící paní a u okna pod sebe roztomile drobí chleba její asi tříletá dcerka. Přes uličku se usadil postarší pán, asi Dán (protože si četl knihu v dánštině), který boří nesmyslně zažitý mýtus, že ponožky do sandálů si s klidným srdcem dokáže navléct pouze Čech. Je to hloupost, s tímto módním prvkem se setkáte všude na světě. V řadě před ním si hezká mladá paní očividně propadnuvší stylu hygge vyzula nevkusné, zato však velmi značkové cvičky s nápisem Nike a s koleny na úrovni uší zaujala pozici hadí ženy či cvičitelky kámasútry na hony vzdálenou posedu hodného skutečné dámy. V druhé polovině letu šokovala tím, že si troufale odložila nohy na područku, která patřila pánovi v řadě před ní. Styl hygge je dánský patent. Zjednodušeně to znamená být a žít v pohodě, radovat se i z maličkostí, netrápit se věcmi, jež nedokážeme změnit, mít pohodlně zařízený příbytek, oblékat se pohodlně a nepřipouštět si zbytečné starosti. Sloveso hygge znamená pečovat, pěstovat a také šířit blaho. Zvláště ortodoxním vyznavačům tohoto stylu však bývá vytýkáno sobectví a nedostatek elegance. Některé vyznavačky hygge jsou pak schopné přijít do Národního divadla v legínách a flanelové košili, během představení zaujmout turecký sed, popíjet z lahve bylinkové thé a o vývoji děje polohlasně diskutovat s kámoškou. (Aneb MY jsme v pohodě a jestli někoho rušíme, tak je to JEHO problém).
Z Kodaně startujeme těsně po deváté hodině na východ, nad Malmö točíme na jih a míříme nad Baltské moře. Nad Rujánou to trochu houpe. Let dlouhý 365 kilometrů trvá 43 minut. Maximální letová hladina činí pouhých 23.000 stop neboli cca 7 kilometrů. Přelétáme opět Stralsund a Neubrandenburg a přes Postupim nalétáváme od západu na berlínský Schönefeld.
2. let eazyJet U2 4554
Kodaň (CPH) – Berlín (SXF)
Airbus A320, OE-ICW (2013)
365 km
odlet 9:02
přílet 9:45
délka letu 0:43 h
Zatímco nás v Kodani mile hřálo sluníčko, nad Berlínem se honí zlověstné mraky. Kdysi výstavní letiště Německé demokratické republiky dnes zaniká v bizarní soustavě provizorních staveb. Už dávno mělo být dokončeno nové letiště navazující na Schönefeld. Došlo však k jedné z největších záhad německých dějin a novostavba letiště Berlín Brandenburg dodnes zeje prázdnotou a tiše chátrá. Termín otevření se stále odkládá. Pochybuji, že vůbec ještě někdo ví, proč. Sami Němci již do oběhu pustili bezpočet vtipů na toto téma. Třeba: „Víte, co má společného Mars a berlínské letiště? Do 30 let by na něm měli přistát první lidé“. Nebo aktuálně: „Vsadím se, že Notre Dame otevřou dřív než berlínské letiště“.
Na letišti Berlín Schönefeld se většinou odbavují lety nízkonákladových společností, některé charterové lety a lety do států východní Evropy. Jediná původní budova nyní slouží jako terminál A.
Velikou předností tohoto starého letiště je dosud sloužící prostorná vyhlídková terasa, z níž lze pohodlně sledovat dění na celé ploše. Vzpomínám tu na mládí, protože před mnoha lety jsem na ní trávil mnoho hodin a pozoroval silnou trojici ikonických letounů IL-62, IL-18 a TU-134, hlavně tehdejší východoněmecké společnosti Interflug. Její lety mířily i do dnes zcela exotických destinací, jako je třeba Alžír, Conakry, Maputo, ale také třeba Konstanta, Erfurt, Barth či Karl-Marx-Stadt. Na internetu jsem našel dva typické záběry z někdejšího Schönefeldu:
elegantní IL-62
IL-18 (tím jsme občas létali do školy)
a dnes ↓
Zoufalý nedostatek zázemí a stravovacích zařízení pro neustále rostoucí počet cestujících řeší některé podniky umístěné venku před letištními budovami. Pozoruhodná je hlavně restaurace spíše alpského než pruského stylu a poněkud obyčejně působící stánky zvané Fressbuden nabízející neodmyslitelnou součást stravy všech opravdických Němců: Bratwurst, Bockwurst, Mettwurst, Presswurst, Blutwurst, Gelbwurst, Teewurst, Weißwurst, Leberwurst, Dampfwurst… no a také neodolatelný tradiční berlínský Currywurst. Je to vlastně velmi jemná a libová opečená klobása nakrájená na kolečka, politá kačupem a bohatě posypaná kari. U jedné fresboudy si kupujeme dvě porce této speciality. O housku, které se v Berlíně od nepaměti říká Schrippe, se dělíme s početnou rodinkou vrabců, kteří nám dokonce plaše zobou z ruky. Inu, říká se, že Germáni jsou gurmáni a to platí i pro vrabce.
Končí dlouhá předehra k zlatému hřebu dnešní cesty. Shromažďujeme se v otřesném, sklepení nějaké obskurní továrny připomínajícím gejtu číslo 59.
Mezi cestujícími do Brna je mnoho mladých lidí, hodně Němců a mezi nimi řada, podle tvrdé výslovnosti soudím českých, v Německu působících studentů. Několik mladých Moravanek zřejmě usoudilo, že je třeba konečně vyvětrat letošní přírůstky a ukázat nemluvňatům metropoli na Sprévě. Teď se vracejí domů. Některé mrňata klidně pospávají, některá vytrvale ječí. Matka s jedním obzvláště hlasitě kvičícím miminem neklidně usedá na lavičku vedle nás. Kojenec se očividně netěší na nadcházející let a dlouho není k utišení. Zklidní se až v okamžiku, kdy se matka odhodlá k husarskému kousku a přiloží si jej k prsu. Děsíme se, že se bude opakovat bulvárem vydatně propíraný skandál, který nedávno vyvolal hysterický personál jedné pražské banky, jenž v obavě z přepjatých reakcí a maloměšťáckého pohoršení zbytečně přechoulostivělé klientely kojící matku bezcitně vykázal, místo aby jí taktně nabídl trochu klidu v některé z místností, jichž v každé bance mají víc, než je zdrávo.
Na let do moravské metropole nastupujeme v nejzazší části letištní plochy, kde se blahé paměti mezi rezivějícími armádními vrtulníky proháněli východoněmečtí zajíci.
3. let a zároveň můj let s pořadovým číslem 298 a Kryštofův let číslo 98:
Ryanair FR 8567, Berlín (SXF) – Brno (BRQ)
Boeing 737-800, EI-DLE (2006)
423 km
odlet 13:05
přílet 13:58
délka letu 0:53 h
Hlasitě žasneme, že také tento let je takřka celý vyprodaný. Z Berlína do Brna a zpět se létá dvakrát týdně, vždy v úterý a v sobotu. Jeden z českých cestujících znalý místních poměrů vypráví svému německému kolegovi, že hlavně sobotní lety bývají hodně dobře obsazené.
Konečně sedíme s Kryštofem vedle sebe, naštěstí v 10. řadě, která má dokonce okno. Objednáváme si kávu za tři eura, na níž je zvláštní fakt, že jde vlastně o někdejší, dnes u nás již jen vzácně podávanou, předrevoluční „tureckou“ kávu s lógrem. Pro mladší čtenáře: s kávovou sedlinou. Servírují ji v pevných kelímcích s víčkem opatřeným hustou síťkou, přes niž se káva pije. Navzdory skeptickému očekávání nám káva skutečně chutná. Nejen o kávu, ale i o naše pohodlí se stará velmi decentní letuška Ivana, česky mluvící dáma středního věku s drdůlkem à la hraběnka Dohalská a s přirozeně milým úsměvem, jaký se dnes již snad ani nevyskytuje.
Náš let z Berlína směřuje na jih a po dosažení letové hladiny 25.000 stop (asi 7,6 km) někde nad Sprévským lesem rychle míjí hornolužický Budyšín. Za chvilku je pod námi Kamenický Šenov, kde nás pozorně sleduje a dokonce prý i slyší můj tchán Fanda. Mraky jsou bohužel zcela neprůhledné, takže si nemůžeme ani zamávat. Pokračujeme na Mladou Boleslav, Poděbrady a pak na Kutnou Horu.
U Havlíčkova Brodu začínáme klesat, ve výšce přibližně 3,5 kilometru přelétáme Tišnov.
Potom už se mraky trochu rozestupují, a proto můžeme obdivovat krásně zeleno-žluto-hnědou krajinu. Jižně od Vyškova se ostře stáčíme na jih, u Bučovic zpět na západ a po chvíli hladce od východu přistáváme v Brně.
Na žádné velké obdivování vlivem souhry nepříznivých událostí poněkud opuštěně působícího krásného letiště v Brně Tuřanech, které nás vítá prvními dešťovými kapkami, nezbývá čas. Kryštof naskakuje do prvního taxíku, aby stihl v Čejči svatbu, na níž bude jistě hostem s nejoriginálnějším způsobem příjezdu. Mě veze přecpaný autobus na brněnskou rolu (pro čtenáře neznalé hantecu: Hlavní nádraží), odkud přebíhám na Dolní nádraží, ze kterého teď po dobu dlouhé výluky jezdí vlaky na Prahu. Mám místenku na vlak Eurocity Metropolitan. City v něm přímo vřou. Vlak dorazil o dva vagony kratší, takže ti, co měli místenky do posledních dvou vozů, bojují o místa k sezení jako lvi. Brzy však jejich rozhořčení chladne. Při venkovní teplotě 14°C totiž někdo nastavil klimatizaci na takové chlazení, jako by souprava mířila do Dubaje, a nikoli na Vylzoňák.
Z Prahy do Brna jsme urazili 1411 kilometrů,
na cestě jsme strávili 7 hodin a 44 minut, z toho 2 hodiny a 40 minut ve vzduchu.
Tak zase třeba někdy příště…
PS: Takhle vypadá místo u okna bez okna:
