Kostarika je naprosto úžasnou destinací pro svatební cestu. Toto je poslední část třídílného cestopisu, doporučujeme si nejdříve přečíst první a druhý díl.
Spidermana mám moc rád, ale…
„Noční“ prohlídka je v uvozovkách proto, že začínala hned po setmění. Což v tomto ročním období znamenalo přibližně v šest hodin večer. Na cestu nás vyprovodily nádherné červánky, a lodí jsme se vydali kousek zpět po řece do vnitrozemí, kde se nachází biologická stanice. Od ní vede chodníček do džungle, po kterém jsme se měli vydat. Průvodce rozdal baterky, a přidal důrazné doporučení: „Nejste v Disneylandu, takže dávejte dobrý pozor. Z chodníčku nesestupujte, nešlapte na přirozenou půdu, a za žádnou cenu se nedotýkejte provazu co vede podél chodníčku, a co vypadá jako zábradlí. Nikdy nevíte, jestli na druhé straně je had, pavouk, štír, nebo něco jiného“.
Lehce vystrašeni jsme prošli prvními asi 200 metry džungle potmě. Abychom si prý zvykli na zvuky a atmosféru noční džungle. Když jsme se pak sešli na širším místě vyvýšeného chodníčku a rozsvítili jsme baterky, průvodce nám ukázal jak najít nejjednodušším způsobem zvířata. Stačí si přiložit baterku podél hlavy, a pokud se vám světlo odrazí zpět do očí od něčeho, co vypadá jako vodní kapky, tak to nejsou kapky, ale oči zvířete, co se na vás dívá. A můžu říct, že jsem byl překvapený, kolik těch očiček jsem najednou viděl. Odráželi se skutečně i malá očka – pavouků, žab a dalších živočichů, a že jich bylo. Průvodce začal s výkladem o nebezpečných pavoucích, a k našemu překvapení se jeden z nich nacházel přímo na plošině s námi, jak si povšiml jeden z dalších turistů. Nebyl to přímo banánový pavouk, ale nějaký jeho blízký příbuzný. Ne že by mě to na tu vzdálenost jednoho metru nějak výrazně uklidnilo.
Zároveň jsme i viděli, proč nemáme sahat na provaz u cesty – sloužil totiž jako základna pro pavučinu. A jak jsme se vydali dál, zjistili jsme zároveň, že to nebyla jediná pavučina, naopak. Během cesty jsme viděli i jiná zvířata než pavouky, to ano. Jednoho štíra, kobylku, pár žab, a jakéhosi malého vačnatce na cestě večerní džunglí. Hlavními obyvateli ale byli pavouci. V některých místech jsme co metr viděli nové a nové pavučiny a uprostřed vždy pavouk velikosti menší dlaně. Zároveň jsme našli i několik exemplářů pravého pavouka banánového, jak v samčím, tak samičím provedení, a pohled to byl sice zajímavý, ale na tu vzdálenost už mírně stresující. Přeci jen bych ho radši viděl v teráriu za stěnou, a ne metr od cesty na palmovém listu, koukajícím na mne.
Po necelých dvou hodinách cesty měly některé turistky už skutečně pavouků dost, jedna Francouzka téměř na konci omdlévala, a i já měl dost. Když se člověk musel pod některými pavučinami i sklánět a podlézat je, aby si neshodil pavouka za krk, tak se to na míře stresu nakonec projevilo. I já jsem si vlastně nakonec oddechl, když jsme vyšli z džungle a poblíž vody jsme se mohli pokochat konečně nějakými jinými zvířaty, v tomto případě zástupem žab, skoro až ropuch. Žádný princ Krasoň se v nich asi neskrýval, alespoň nikdo se k žádným experimentům v této oblasti nechystal, a tak jsme se vrátili na loď, a lodí pak do ubytování na večeři. Tu jsme doplnili větším než malým množstvím drinků, abychom se ze zážitku vzpamatovali a šli spát. Další den nás čekal návrat po řece a cesta do posledního ubytování a zároveň začátek „válecí“ časti líbánek.
Puerto Viejo
Poslední část cesty nás zavedla na jihovýchodní část Kostariky, do oblati Puerta Viejo. Dříve ne tolik využívaná oblast doznala největšího rozkvětu vcelku nedávno díky mladým turistům a batůžkářům, kteří se do této oblasti začali stahovat kvůli výborným surfařským podmínkám. Cesta vedla skrz oblast hojně využívanou pro nákladní dopravu. Dokážu si představit, že pro spousty společností může být levnější poslat zboží z Atlantického oceánu do Tichého po souši místo placení poplatku v panamském průplavu, a podle toho vypadala i místní oblast. Desítky překladišť, kamiony všude po cestě, a díky tomu úměrně pomalá doprava. V Kostarice neznají moc dálnice, spíše jen silnice s vyšší povolenou rychlostí (do 100 km/h). Víceproudých silnic je jen pár a spíš v okolí hlavního města San Jose – my jsme jeli oblastí, kde se na dálnici očividně pracovalo, ale stále ještě chybělo hodně k dokonalosti. Odhadem asi tři až pět let. I když kdo ví, kolik trvá výstavba, když to neřídí Havlíček.
Po několika hodinách cesty a krátkém obědě jsme se dostali k pobřežní oblasti a kochali se výhledy a cestou lemovanou palmami. Nakonec jsme dorazili do našeho ubytování v Banana Azul. Na ubytování nás kromě usměvavého recepčního a welcome drinku čekalo i krásné překvapení na pokoji. Jelikož věděli, že se jedná o naše líbánky (aspoň si myslíme, že to byl ten důvod), nechali nám na pokoji menší dárek – láhev dobrého vína, čokoládové suflé a krásnou romantickou výzdobu. Po delší cestě jsme občerstvení uvítali, a svůj příděl vína obratem vyčerpali. Po krátkém odpočinku jsme si prohlédli zbytek hotelu. Menší bazén s pár místy, restaurace s barem, a další sezení u pláže a následně přímo na pláži. Hned u hotelu je i menší samoobsluha, která k hotelu patří, takže jsme si hned naplánovali na jeden večer klidnou večeři na našem balkóně. Zaprvé byl hrozně romantický, a za druhé neškodí pár korun ušetřit.
Obecně jsem se zatím nevyjádřil k cenám a možnostem nakupování. Kostarika oplývá vynikajícím ovocem, čehož jsme využívali od začátku pobytu. Jen jsme v první samoobsluze museli koupit nůž, abychom například mango měli čím nakrájet. Pro svačiny či večeře jsme pak kromě restaurací využili párkrát i pečivo například se šunkou či sýrem. Obecně uzeniny a sýry jsou na Kostarice dražší, ovoce levnější, a místní produkty jako káva či rum také neutrhnou úplně peněženku. Na druhou stranu platí, že Kostarika je nejdražší země střední Ameriky, a například večeře v restauraci se cenově dostává na podobnou úroveň jako v Čechách. V době před naším příjezdem zdražili benzín, což místní nelibě nesli. Snažil jsem se jim vysvětlit, že zdražení na dvacet korun za litr vážně není zas tak hrozné, ale moc úspěšný jsem nebyl.
Na většině míst brali karty, snad jediné, co jsem platil v hotovosti byl vždy průvodce v národním parku, tam se ceny obvykle pohybovaly okolo 50 USD, záleží na oblasti a na vašem štěstí. Při bilancování ještě můžeme zmínit mobilní sítě – je zde několik operátorů, kteří mají už solidní pokrytí a 4G sítě jsou na vzestupu. Měl jsem aktivovaný datový balíček 1 GB od českého operátora, který pokryl veškerou datovou komunikaci na cestách, především navigaci. V hotelech vždy a v restauracích obvykle se pak nachází kvalitní WiFi, takže o svá data nepřijdete. Pro delší pobyt se asi vyplatí místní SIM karta, která se dá oproti pasu koupit na spoustě míst, ale nepokládali jsme to za nutné.
Zpět k hotelu a k posledním dnům cesty. Přes původní plán, že navštívíme nedaleké město, jsme druhý den začali na pláži, kde krásný stín sváděl k odpočinku. Chvíli jsme zkusili i moře, kde nejzajímavějším úkazem byli pelikáni lovící ryby v moři. Jejich střemhlavý druh lovu bylo zajímavé sledovat – vždy jen zahučeli z letu do vody, a po chvíli se už houpali na vlnách s rybou v ústech, zobáku, tlamě, prostě víte kde. Jak je mým zvykem, držel jsem se ve stínu, bohužel mi nedošlo, že i horký vzduch opaluje. Je pravda, že poryvy větru od moře místy zdatně simulovaly gril, a bylo mi velké teplo, ale až když jsem vstal z lehátka, zjistil jsem, že jsem rudý více než Dr. Zoidberg ve Futuramě, případně více než čuník po několika hodinách na rožni. Jediné bílé místo na hrudi byla linie, kde jsem měl složené ruce, v nichž jsem držel knihu. Takže odpoledne místo procházky následovalo namáčení v chladnějším bazénu střídané s mastí po opalování, abych alespoň na chvíli ulevil pokožce.
Večer nás pak čekala romantická večeře na pláži, kterou jsme měli objednanou dopředu. Radost z romantického prostředí tak trochu kalilo ustavičné střídání horka a zimy na mojí kůži, a zároveň rychlost obsluhy. Jelikož jsme byli poměrně odloučeni, což bylo velmi hezké, obsluha se úplně často nevydávala kontrolovat náš stav vína případně jídla. Čtyřchodová večeře tedy trvala skoro tři hodiny, každý chod vesměs 45 minut. Alespoň že víno bylo dobře vychlazené a dobré.
Předposlední den jsme pak strávili na hotelu, kde jsme se od rána věnovali odpočinku, dobrému jídlu a drinkům. Během dne jsme se seznámili i s majitelem hotelu, sympatickým Kanaďanem, který nás nakonec pozval i na drink, a vyprávěl nám o svých začátcích v zemi. Odpoledne jsem pak měl další zajímavý rozhovor s jedním Američanem, který v Kostarice byl pracovně a zároveň studoval. Byl to bývalý příslušník speciálních jednotek, v současnosti pracující pro Washington, D.C. a bylo zajímavé s ním debatovat o situaci v Afghánistánu, současné hypoteční a nemovitostní situaci v USA a kulturních rozdílech a spojeních. Pravdou je, že mě zaujalo, jak mluvil o své manželce doma ve státech, a zároveň byl v hotelu s velmi atraktivní černoškou. Ale prý to byla učitelka španělštiny, a kdo jsem já, abych si myslel něco jiného.
Večer se pak konal táborák na pláži, kde bylo i lehké občerstvení. Vypadalo to, že to byl zároveň i teambuilding: všichni zaměstnanci hotelu, co jsme potkali, zde byli i se svými rodinami a očividně si užívali i společný čas mimo práci. Po chvíli sezení na pláži jsme se odebrali na večeři, dobalit, a brzy spát. Přeci jen nás ráno čekala ještě jedna cesta.
Cesta zpět do Prahy
Poslední úsek cesty byl asi pětihodinový návrat do San Jose. Vrátit auto a dostat se na letiště byl náš jediný cíl. Chtěli jsme odjíždět v sedm hodin ráno, abychom se nejpozději ve dvanáct dostali do autopůjčovny, neboť ve dvě hodiny nám mělo odlétat letadlo. Snídaně začínala v sedm, a i když jsme poprosili o rychlejší dodání abychom mohli vyjet, a optimisticky jsme doufali, že by to mohlo vyjít, i zde se projevila životní filozofie pura vida a žádný spěch. Nakonec jsme odjížděli okolo půl osmé, a začínal jsem se bát. Naštěstí Kostaričané očividně ctí neděli, a všichni byli v kostele, neboť cesta byla poměrně prázdná. Celou cestu jsme tak zvládli za něco málo přes čtyři hodiny i s tankováním, před dvanáctou odevzdali auto a vyrazili na letiště. Tam nás dovezl shuttle z autopůjčovny, přímo na letišti se půjčovny nenachází. Cesta ale trvala slabých pět minut, a tak jsme dorazili i s rezervou. Nechali jsme se odbavit po krátkém hledání správné fronty, a směřovali na let do Panamy.
Jelikož jsme let z Panamy do San José první cestou prospali, netušili jsme, jak je let dlouhý. Proto, když letadlo začalo po necelé půlhodině klesat, a personál začal žádat cestující ať se připraví na přistání, byl jsem překvapen, a myslel si, že jsme se snad vrátili na domovské letiště, ale skutečně se jedná o velmi krátký let. Ani další přestupy nám potíže nedělaly, a na rozdíl od letu tam, kdy cesta trvala přes 24 hodin, cesta zpět zabrala jen devatenáct hodin, což bylo sympatické. A navíc kromě menší bouře nad Atlantikem naštěstí i sympaticky nudná. Samozřejmě nám chyběla business class, člověk si na to zvyká rychle, ale KLM i tak patří mezi vynikající aerolinky, takže nám nic moc nechybělo. Jediné místo, které bylo lehce ovlivněné covidem dle mého názoru, byl entertainment systém, kde se na můj vkus nacházelo málo filmů a seriálů a málo filmových novinek – na cestě zpět jsem se již neměl moc na co koukat. Ale to se jistě brzy napraví.
Obecně mohu říct, že Kostarika je nádherná země, a jejich přístup k ochraně přírody, ekologii a rozvoji těchto témat by mohl sloužit za příklad i mnohým evropským zemím. Je zde nádherná příroda plná nejrůznějších ekosystémů, úžasně milí lidé, a tým Zaleťsi připravil cestu jako vždy bez jediné chybičky. Zde bych chtěl poděkovat specificky Jítě Koskové za neuvěřitelný servis, přesahující rámec čehokoliv, co by člověk mohl čekat. A pro nás bude mít Kostarika už navždy speciální kouzlo. Protože od Kostariky už nikdy nebudeme jezdit po světě sami, přivezli jsme si odsud krásný suvenýr, a v červnu přiletí tukan s miminkem v zobáku.
Toto byl poslední díl cestopisu o líbánkách v tropech. Letenky do Kostariky i dalších světových destinací rezervujte v rezervačním systému Zaleťsi.
