Svatební cesta v tropické Kostarice, část I
14.2.2022

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Po delší odmlce způsobené covidem jsme jako spousta jiných lidí toužili zase jednou roztáhnout křídla, a letět poznávat nová místa. Měli jsme k tomu i další vynikající příležitost: sňatek, a možnost vydávat naše cestovní výstřelky za svatební cestu. Měli jsme krásný sen – divokou a nespoutanou přírodu Kanady. Ale díky nařízením a nejistému otevření pro evropské turisty jsme pátrali po alternativě, a byla nám doporučena Kostarika. Jako vždy jsem se spolehl na kamarádovu společnost Zaleťsi. Musím uznat, že jsem byl ohledně zvolené destinace velmi skeptický. S latinskou amerikou jsem měl zatím zkušenosti pouze z Dominikánské republiky, kde, přestože se jedná o nádhernou zemi, jsem se místy necítil dokonale komfortně díky jazykové bariéře – moje španělština je spíš na žádné než nějaké úrovni. Ale při bližším zkoumání jsem zjistil, že Kostarika vlastně nebude taková divočina, jak jsem se bál, a že naopak budu možná neskutečně příjemně překvapen.

Plánování svatební cesty

Naše požadavky byly vcelku jednoduché. Máme něco málo přes dva týdny na dovolenou, a chceme ji trávit aktivně. Nejsme moc na dlouhé vysedávání na pláži. Zároveň jsme chtěli poznat ideálně více míst, a vidět zemi z co nejvíce úhlů. Prvním bodem plánování byla doprava. Na Kostariku je možné se dostat s KLM s mezipřistáním v Amsteru a Panamě, nebo teoreticky z Německa nebo Francie přímou linkou, tzn. ušetřit si jeden přestup. Díky návaznosti spojů a našim možnostem jsme nakonec vybrali KLM. Cestou tam jsme měli mít v Panamě i Amsteru okolo pěti hodin času, cestou zpět v Panamě jen hodinu a půl a v Amsteru čtyři, což nebylo tak strašné. Pro vstup do Kostariky musíte nahrát certifikát o očkování do jejich zdravotnického portálu, na cestu je vhodné (nikdo to ale nekontroloval) mít podobný QR kód i od Panamy a pro přestup v Amsterdamu papírový formulář ohledně letů, které absolvujete. Nic strašného, a vše jsme zvládli připravit noc před odletem. Dokonce kostarické úřady se ještě během noci ozvali s tím, že Lucka (moje žena) má chybu ve jméně na příjezdovém formuláři, a ať jen potvrdí, že se jedná o překlep, takže i rychlost fungování byla velmi příjemná a jednání taktéž.

Cesta na křídlech KLM

Cestu začínáme v Praze na Ruzyni, teda, letišti Václava Havla, dej mu pán Bůh věčnou slávu. Boarding jde rychle, a cesta do Amsterdamu je zpříjemněna vynikajícím banánovým chlebem. Na KLM máme i poměrně mladou sestavu, většině palubního personálu je okolo 45 let, což je tak o deset až patnáct méně než jsem u KLM zvyklý. Jelikož se jednalo o svatební cestu, rozhodli jsme se si další část cesty zpříjemnit upgradem do business class. Pro oba dva to bylo poprvé v životě (bůh ví, jestli ne naposledy) a ke svatební cestě to asi i patří. To nám umožnilo strávit odpoledne ve velkém salonku společnosti KLM. Několik míst pro občerstvení, velký bar v druhém patře s pěkným výhledem na letištní plochu, a několik píp s Heinekenem, které jsou volně k dispozici. A jelikož už bylo skoro odpoledne (no dobře, ale 9:55 určitě znamená, že v nějakém časovém pásu odpoledne je) byla pípa tím prvním, co jsem vyzkoušel. Přestože byla trošku jiná než ty české, už na druhý pokus se mi povedlo načepovat solidní hladinku, a den byl hned příjemnější. Čas v kombinaci piva a dalších drinků a lehkého občerstvení sympaticky ubíhal, a my se pomalu vydali nakonec ke gate.

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Oba jsme se těšili, co nám business přinese. Jak říká Ricky Gervais – člověk nastupuje první, dostane sklenku šampaňského, oříšky, aby čekání bylo příjemnější, a je to vlastně takový den dovolené. Přišel se k nám podívat i kapitán letadla, a prohodil s cestujícími pár slov. Po startu se servírovalo jídlo, vše bylo připravené na krásně malovaném nádobí (porcelánu? Jsem barbar, ale myslím, že to porcelán byl), a bylo výtečné. Snad jediné, co bych vytkl průběhu cesty byla z mého pohledu slabší nabídka filmů na palubě, ale chápu, že když rok a půl nebyla žádná kinopremiéra, tak není moc co nového a zajímavého přidávat a připravovat. Každopádně spaní na vesměs klasické podložce tvaru postele je prostě skvělé. Díky tomu, že jsme z Panamy museli ještě „přiskočit“ do Kostariky, kam jsme se měli dostat až večer, chtěli jsme se prospat tak tři hodinky, abychom pak večer rovnou usnuli, a přiblížili se kostarickému času. Časový rozdíl je totiž osm hodin, což už je znát. Přílet do Panama City je krásný. Městské panorama připomíná severoamerická města, v dálce se line panamský průplav a obecně oblast láká k návštěvě. Snad někdy příště. Po několikahodinovém čekání, které nám zpříjemňovala vůně popcornu a hot dogů ze stánků okolo jsme se přesunuli do nově přistavované části letiště. Je vidět, že se jedná o work in progress – v nové části zatím chybí obchody, část značení, a nebo místy i toalety, které jsou částečně zavřené. Naprosto ale nepochybuji, že v dalších letech se z Panama City stane obrovský dopravní uzel pro střední ameriku. Už nyní je na nejlepší cestě.

Navečer se tak vydáváme se společnosti Copa Airlines na krátký let do San José. Náš plán, že musíme vydržet vzhůru, abychom se co nejlépe pak adaptovali na místní čas, nám vydržel asi celých 120 vteřin. Naštěstí je let velmi krátký, necelou hodinu, a tak to nakonec nebyl takový problém. Po příletu jsme vyzvedli zavazadla, a po chvilce hledání nás místní pikolík navedl k oblasti, odkud odjížděl shuttle do hotelu. Hampton by Hilton je kousek od letiště, a na první noc nabízí dostatek komfortu na to padnout do postele a umřít 🙂

Poznávání kostarického ráje

Už první snídaně v hotelu nás pomalu připravovala na to, jak budou snídaně vypadat po celou dobu pobytu. Možná i díky koronaviru, to posoudí cestovatelé, kteří již byli na Kostarice dříve, se snídaně podává zásadně na přání, a obvykle je výběr z několika druhů jídel. Jedno obvykle typicky lokální, a následně různé variace omelet, vajíček, opečených toustů. V Hamptons jako v jediném hotelu měli něco alespoň vzdáleně podobného švédským stolům, kde si člověk nabral dle vlastní chuti, ale jen právě část jídla. Zbytek už zařizovala kuchařka. Po snídani jsme se odhlásili, a vydali se na cestu do autopůjčovny. Naštěstí nebyla daleko, popravdě jen přes přechod na ulici, což bylo velmi výhodné, a byl to i důvod, proč jsme si tento hotel vybrali (byl nám vybrán týmem Zaleťsi). V autopůjčovně jsme měli domluvené střední SUV, ale jelikož jsme zde byli naprosto mimo sezonu, tak asi měli více volných aut, a dostali jsme největší krávu, jakou sem kdy řídil – sedmimístná Toyota Forerunner. Na jednu stranu jsem byl rád – nic většího na té silnici asi nepotkám, pokud někde nenarazím na procházející se stádo krav. Na druhou jsem byl zvědavý, jak se budu v místních podmínkách proplétat.

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Chvíli po výjezdu ale moje obavy z řízení byly umírněné. Po zkušenostech s Dominikánskou republikou, kde je řízení poměrně adrenalinový sport, to bylo vcelku klidné a oddychové. Za celou dobu na Kostarice jsem neměl obavu nebo neřešil nějakou horší situaci, když nepočítám stav silnic (díry, kam by se schoval voják vietcongu) nebo počasí (řízení v tropickém lijáku má taky něco do sebe). První cesta nás pak vedla k oblasti národního parku Manuel Antonio. Ubytováni jsme byli prakticky přímo u parku, na silnici vedoucí k němu v hotelu Si Como No. Ten nabízí nádherný výhled na Tichý oceán a dvě restaurace, spolu s kvalitním barem u bazénu. Hned první den jsme si k obědu dali místní specialitku – humra s těstovinami. Obvykle se mořským potvorám vyhýbám jako čert kříži, ale v podobných oblastech si jednou za čas rád dopřeji nějakou místní čerstvou pochoutku, a ani zde humr nezklamal. První den jsme tak strávili aklimatizací na místní podmínky a nabíráním sil na první dobrodružství. Protože hned další ráno nás čekal rafting.

Rafting na řece Savegre

Většina aktivit se v Kostarice odehrává ráno. Chcete vidět zvířata? Vstávejte brzy. Chcete za dobrodružstvím? Vstávejte brzy. Chcete se vyhnout na silnici kamionům? Vstávejte brzy. Takže už okolo sedmé hodiny nás nabíral mikrobus s našimi průvodci a řidičkou. Cestou jsme nabrali ještě jednu americkou turistku, a už jsme mířili k řece Savegre. Cesta vedla džunglí a stěží vysypanou cestou, která však vedla i skrz drobné známky civilizace. Okolo nás všude zbytky farem na palmový olej (ten už je zakázáno v Kostarice používat, dotěžují se zbytky lesů, a místo nich se vrací původní rostlinstvo a prales) a i několik menších vesnic. Byli jsme poučeni, že každá vesnice, byť sebemenší, musí mít čtyři základní části: školu, kostel, fotbalové hřiště a hospodu. A skutečně, i vísky o čtyřech baráčcích měly vše výše zmíněné a každý ve vesnici měl určenou funkci. Některé oblasti byly tak odlehlé a zaměřené na vlastní komunitu, že dokonce měly i vlastní platidla, nezávislé na centrální kostarické měně. Platidla se prostě používala jen v dané vesnici, a v obchodech je pak bylo možné vyměnit za klasickou kostarickou měnu, kterou používali, když náhodou cestovali do zbytku země. Průvodce pak doprovodil výklad o místní situaci i o ukázku hlavních rostlin a stromů, ze kterých získávali místní obživu. Největším překvapením pro nás pak byla skořice, kdy ze stromu sebral kousek kůry, a dal nám ji ochutnat a očichat. Bylo velmi zvláštní vidět ji takto v surovém stavu. Cesta tak velmi příjemně ubíhala a člověk se alespoň dozvěděl spousty zajímavých informací.

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Nakonec jsme dorazili k cíli – Savegre. Okolo řeky jsme jeli už notný kus cesty, a zprvu mne její barva lehce zneklidňovala. Bylo krátce po začátku období dešťů, takže řeka byla poměrně zkalená, a říkal jsem si, že se hlavně nesmím vyklopit, protože bůh ví, co bych v řece vypil. Zastavili jsme na příhodném místě, a naši dva průvodci sundali raft a kajak. Mario, který se dle mne v kajaku narodil, a byl zvyklý ho mít okolo sebe jako mateřskou náruč, dělal doprovodné vozidlo, zajišťoval fotky, a byl po ruce pro případ vyklopení. Obvykle byl vidět jak dělá eskymáky v peřejích a obecně se chová spíš jako zdivočelá vydra než někdo, kdo je zvyklý chodit po dvou nohou. Náš kormidelník pak po patřičném zaškolení, kdy nám vyložil pojmy, vysvětlil jak se chovat, kdy zabírat, kdy se skrčit a podobně, nás pak pomalu vytlačil do proudu, a ujal se kormidlování. Pro mne i Lucku to byla první zkušenost s divokou řekou, a i když nebyla úplně nejdivočejší (stupně 2-3) tak to místy sympaticky házelo a hned po první peřeji sem byl mokrý až, no, všude. A první šok ze studené vody také nic moc. Každopádně cesta byla rozdělena na dvě části, a po chvíli se člověk dokonale začal bavit. Hrozně nás cesta bavila, kormidelník nás záměrně vedl přes nejhorší místa, abychom si užili co nejvíc, a navíc počasí jen nabádalo k tomu se prostě smočit. Po polovině cesty, cca 30 minutách, jsme pak zakotvili u menšího klidného přítoku, a průvodci nás vzali kousíček směrem do džungle ke krásnému vodopádu. To bylo něco pro Lucku. Nechala se vodou masírovat, prolézala za vodní stěnou, a obecně měla hroznou radost. Zastávka byla doplněna o občerstvení – čerstvé ovoce, plantainové chipsy, a vodu.

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Osvěženi a občerstveni jsme se vydali na další cestu. Nevím, jestli jsme si pak přestali dávat pozor, nebo jsme si začali trochu více věřit, každopádně, nakonec se stalo to, čeho jsem se obával. Důležitá věc pro pochopení následujícího sledu událostí je, že já, který rozhodně nejsem žádný drobek, jsem seděl na stejné straně raftu jako naše americká spolucestující. A když říkám americká, myslím tím dokonalý prototyp Američanky, tzn. nebojící se dát si k double XL menu nedietní colu s tím, že i tak je přeci krásná. No, zkrátka naše strana člunu vážila možná dvakrát víc než ta druhá, což se v jedné peřeji stalo osudným. Lucku, která seděla naproti mně to vyneslo příliš vysoko, neudržela se, a začala padat přímo na mne. Bohužel to tentokrát nebylo láskyplné objetí, ale spíš smetení, kdy jsem na poslední chvíli vycvakl nohu z raftu aby mi tam nezůstala, a už jsme oba plavali. Bohužel, bohudík, zrovna na velmi hlubokém místě. Američanku vyhození z rovnováhy posadilo do vln také, a jedině kormidelník zůstal na svém místě (nechápu jak). Takže nás spolu s Mariem začali postupně vytahovat. Já byl ve vodě nejdéle, jak jsem skončil pod Luckou, tak mi trvalo i než jsem vyplaval, a člun mezitím i poměrně odplul. Američanku zachránil Mario na kajaku, a já doplaval k našemu raftu. Tady mne opět překvapil kormidelník, který se zapřel do raftu, a vytáhl mne za sebou. Kdo mne zná, tak ví, že to prostě není úplně jednoduché, takže ohromný respekt. Zbytek cesty pokračoval velmi klidně, a k našemu překvapení jsme o dva kilometry níže po proudu potkali i žabky, které ztratila při pádu do vody Američanka (kdo si bere žabky na takovouhle akci, nepochopím).

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Po cestě nás odvezli ještě na oběd, který na jednu stranu celé dobrodružství zbytečně prodloužil, ale chápu, že to opodstatní vyšší cenu. Oběd jako takový byl v rodinném domku kuchařky, která díky covidu přišla o práci, a nyní takto melouchaří. Obecně bylo vidět, že Kostarika, která upouští od neekologického pěstování a věnuje se buď ekologičtějším (dražším) variantám a nebo turismu, hodně utrpěla díky celosvětové pandemii. Jídlo (tradiční rýže, fazole, plantainy a plátek masa dle výběru) bylo každopádně velmi chutné, a bylo zajímavé vidět i život „obyčejných“ obyvatel, a nakouknout do jejich příbytku. Odpoledne jsme se pak šli projít po našem městě, kde jsme úspěšně zabloudili, a šli jsme poměrně brzy spát. Protože jak známo, na Kostarice je nutné brzy vstávat.

Národní park Manuel Antonio

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Sraz u vstupu do parku jsme měli s naším předem domluveným průvodcem Ricardem domluvený na osmou hodinu ráno. Už na nás čekal, ukázal místo na zaparkování (pár USD na den a větší pocit bezpečí), a pomalu jsme šli do parku. Rezervaci jsme měli udělanou dopředu, takže jsme jen ukázali vstupenku, a museli si umýt ruce. Obecně je zajímavé, že pravděpodobně díky dobré dostupnosti pitné vody (prakticky všude v Kostarice je kohoutková voda pitná a dobrá) řeší covid nikoliv dezinfekcemi, ale umyvadly a mýdlem u všech vstupů. Ať se jedná o hotely, restaurace nebo jako v tomto případě národní park, vždy u vstupu je před vchod vytažené umyvadlo, obvykle s nášlapným spínáním, mýdlo a doporučení k poctivému omývaní rukou. Po této proceduře jsme již byli v parku. Jelikož covid v parku zásadně neútočí, masky zde nejsou povinné. Obecně proočkovanost obyvatel Kostariky je na vyšší úrovni než v Čechách, a je to zase jedna z věcí, kde se můžeme rozhodně učit.

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Průvodce nám pak hned na začátku ukázal, jak je důležité míti Filipa. Nebo jakéhokoliv jiného průvodce. Tam, kde já viděl pouze záplavu zeleně, jemu se otevíral úplně nový svět, kterým nás velmi rychle prováděl. Velkou pomocí byl kvalitní dalekohled, skrz který jsme pak mohli pořizovat fotografie. Ale jeho schopnost pouhým okem vidět malé ještěrky, kraby, netopýry, kobylky na větvích a listech nebo naopak opice a lenochody líně zavěšené mezi jednotlivými větvemi vysoko v korunách byla neuvěřitelná. Díky němu jsme si spoustu zvířat, za kterými jsme do Kostariky přijeli, mohli odškrtnout hned první den. Po asi dvouhodinové procházce, zakončené na pláži Manuel Antonio, která je považována za nejhezčí pláž Kostariky, jsme si udělali ještě malý okruh sami. Bez průvodce jsme ale takové štěstí na zvířata buď neměli, a nebo se musíme smířit s tím, že prostě na tyto lesy nejsme zvyklí, a musíme tím pádem vzít zavděk jen těmi očividnými obyvateli. Na našem okruhu to byl menší gang opic a pak dvě malá a roztomilá aguti – hlodavci, kteří jsou ke spatření téměř všude v Kostarice. Okruh jsme opět zakončili na pláži Manuel Antonio, kde jsme se nakonec oddali nádherným vlnám a teplé vodě Pacifiku. Díky vybavení poblíž pláže, kde se dají najít sprchy se sladkou vodou i toalety, se ani cesta zpět k autu neodehrávala za asistence písku v botách a na místech, kam ani slunce nesvítí.

Svatební cesta v tropické Kostarice, část I

Ještě jednu věc musím zmínit k tomuto parku. Už jste si možná všimli označení „gang opic“. Skutečně je zde považují za gangy, a to zločinné, čehož svědky jsme byli hned na pláži. Jakmile se kdokoliv jen na okamžik vzdálil od své tašky nebo batohu, už se v něm nějaká opice přehrabovala, v horším případě si ho rovnou odnášela. I z toho důvodu je přísný zákaz nošení jídla do národního parku, a konzumace jako taková je možná jen kousek dál od pláže, v krytém prostředí místní prodejny/restaurace/občerstvovny. Cestou zpět jsme to vzali ještě po jedné stezce, která vedla k vodopádu. Ten byl poměrně hezký, i když v nějaké jiné časti roku bude jistě bohatší a více zajímavý. Jelikož tento den byla zároveň oslava 200 let nezávislosti Kostariky, odebrali jsme se na ubytování v očekávání slavnostní večeře. Ta se nakonec nekonala, nebo jsem nepoznal rozdíl od předchozích dní, ale zjevně kostaričané slaví hlavně v duchu.

Pokračování vyprávění najdete v dalším díle cestopisu. Letenky do Kostariky i dalších světových destinací rezervujte v rezervačním systému Zaleťsi.

guest
0 Komentáře
Zpětné vazby
Ukázat všechny komentáře
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)