Medvěd Gulliver si tentokrát naplánoval dovolenou v Turecku. Navštívil nejen Antalyi a přilehlé zajímavosti, ale také hlavní město Ankaru. Svoje zážitky pak shrnul do nejnovějšího vydání cestopisu „Gulliverovy cesty“.
📆 Neděle 2. července 2023
Včera začaly prázdniny ve školním slangu zvané „prodloužený víkend“. Je tedy nejvyšší čas vyrazit do světa. Podobný nápad má kdekdo, pročež se doporučuje na letiště dorazit s velkým, nejméně dvouapůlhodinovým předstihem. Náš odlet je plánován na 4:30. Jet na letiště na druhou hodinu ranní bych zařadil mezi obzvlášť kruté druhy psychického týrání, ale těšení se na slunce a exotiku je mnohem silnější. Exotický nádech má už noční cesta Boltem, náš řidič se totiž jmenuje Abduraufkhor. Tipoval bych ho na Peršana.
Drama s pasem na letišti
Milovaná atmosféra letiště ve mě vyvolává pocit začínající, letos opravdu zasloužené dovolené – tentokrát v Turecku. „Dobrý den, pane učiteli,“ ozývá se za mnou. Žák z naší miniškoly na stejné palubě, to by nevymysleli ani oscaroví scénáristé. Naštěstí je chlapec bezproblémovým chovancem a premiantem našeho ústavu. Prohodíme pár slov a fronta na odbavení se rychle zkracuje.
„Pane Kratochvíle, víte, že nesplňujete podmínky pro odlet do Turecka?“ praví slečna u check-in přepážky. V duchu oceňuji, že použila správné oslovení 5. pádem, a nahlas se dušuji, že o tom nemám ani zdání, což je lež jako věž. Plzákovsky zapírám, co to jde. Vím, že platnost mého pasu končí už za 147 dnů, ale přece se kvůli třem dnům nebudu trmácet na pasový úřad. Vždyť od školy to tam mám nejmíň 300 metrů. Znepokojuje mě pouze premiant za zády, který je vášnivým reportérem čehokoli. Předpokládám, že jeho dokument o mém neúspěšném pokusu o odlet by obohatil instáč rychlostí nadzvukového letounu a ohlasy by byly nemalé.
Zatímco mi stoupá krevní tlak a akce srdeční láme rekordy, z přepážkové slečny plnící horlivě svou úřední povinnost se pomalu stává slečna překážková. Nejprve volá Lence: „Tady Bára. Mám tady na check-inu pána s odletem do Antalye. Platnost jeho pasu nesplňuje předepsaných 150 dnů od příletu. Co s ním?“ Lenka neví, snad poradí Milada. „Milado, mám tady pána…“. Milada je milosrdná. „Tak ho teda pusť.“ Bára zavěsí, podává mi pas a palubenku a praví: „Tak já vás teda pustím, ale musíte počítat s tím, že v Turecku zaplatíte pokutu kolem 100 €.“ Začíná to pěkně.
Let z Prahy do Antalye
Navzdory časné hodině je náš let už třetí, který dnes míří do Antalye (AYT). Po nás následují ještě tři, tento týden 43 letů na trase Praha – Antalya, další lety z Brna, Ostravy, Pardubic, Karlových Varů a od srpna konečně i z Českých Budějovic. To je fakt nářez! Ze všech letů je pouze ten náš veden jako let ČSA, linka OK 6110. Boeing 737-800 vracející se s hodinovým zpožděním z Monastiru však nese barvy společnosti Smartwings. Je jím 18 let starý stroj s imatrikulací OK-TVW.
Letíme na Jihlavu, Vídeň, Bělehrad, Sofii, severní Turecko. Let probíhá klidně, mohl bych si trochu zdřímnout. Chybná úvaha. Za mnou sedí asi dvouletý Tomášek, který v nepravidelných intervalech kope do mého opěradla, až mi ledviny poskakují. Doufám, že Tomášek usne, ale brzy chápu, že neusne. Jeho matka sedící bůhvíproč ob sedačku synka prostě usnout nenechá. Hlasem laděným do tóniny zubní vrtačky dítko neustále otravuje: „Tomášku, nechceš tohle, Tomísku, nechceš támhleto, Tomí, nechceš něco jiného?“ Typická helikoptéra. No nic, spát se nebude. Zajímavé je pozorovat vedoucího kabiny, jak zaučuje novou palubní průvodčí, patrně z Ukrajiny.
Přistání v Turecku
Po dvou hodinách a čtyřiceti minutách přistáváme. Nejprve letíme nad mořem, tam se řadíme do fronty a od jihu přistáváme. Těším se na kratičký okamžik, kdy se těsně před dosednutím na dráhu pod letadlem objeví překrásný antalyjský vodopád Düden Şelalesi. Jím se řeka Düden çayi vlévá do moře. Schválně sedím vlevo, tentokrát by se fotka mohla podařit… Cvak, je tam!
V Turecku je půl deváté ráno, dýchá na nás příjemné přímořské klima. První, na co v letištní budově narážíme, je obrovská kašna, spíš snad bazén, jenže já na osvěžení nemám ani pomyšlení. Vzpomínám si, že nesplňuji podmínku pro vstup na území Turecka. U většiny přepážek pasové kontroly sedí mladé dámy a tyhle emancipované mladé muslimky bývají dost ostré. Všechny se tváří úředně chladně. Uctivě smekám svůj smetanový slamák a ladím vroucí výraz stárnoucího seladona v odvážné kombinaci s blahosklonným potrhlým kantorem. „Günaidin,“ zdravím zdvořile. „Lütfen,“ podávám pas. Dívka nehnuvši brvou předpisově vkládá pas do přístroje, v němž jsou nejspíše uloženy všechny moje hříchy z mládí, a bylo by s podivem, kdyby v něm červeně nesvítily ty 3 dny, co mi chybí pro legální vstup do země půlměsíce.
Napadá mě, že jsem se neoptal Google vševěda, zda se dá o výši pokuty smlouvat jako na cařihradském bazaru. Vtom se ozývá kýžené buch-cvak. Můj dobíhající pas je bohatší o další razítko, která jsou dnes čím dál vzácnější. „Teşekkür ederim,“ děkuji vám, padá ze mě poslední fráze z mého chatrného repertoáru turečtiny. Mám pocit, že můj říčanský akcent na tváři slečny, která právě rozhodla o osudu naší dovolené, vyloudil nepatrný úsměv, za nějž by se nestyděla ani Mona Lisa.
Příjezd do hotelu
Do transferového autobusu kromě nás nastupuje premiant z 1.B, horda ukřičených děcek s ještě více ukřičenými matkami, které mečivými hlasy s úpěnlivostí muezzina svolávajícího věřící k modlitbám, povykovaly na své ratolesti a několik zcela rezignovaných a apatických a zjevně zcela němých tatínků. Jedna z matek asertivně prosazuje zastávku po půl hodině jízdy, „páč Terezka (vysloveno Tarazká) bude chtít čůrat.“ Úslužný řidič skutečně po půl hodině zastavuje u supermarketu, ale Tarazká čůrat nechce, takže zůstává sedět v autobusu. Několik dalších cestujících mezitím vystoupilo, my taky. Dali jsme si šťávu z čerstvých pomerančů. Po 15 minutách se autobus znovu rozjel, aby po necelých 5 minutách jízdy zastavil u hotelu, kde Tarazká a spol halasně vystoupily.
Zanedlouho vystupujeme i my, v důvěrně známém hotelu Defne Ana. Vybrali jsme si ho, protože je takzvaně „pro dospělé“. Pokud citlivější čtenáři na tomto místě přestávají číst, obávajíce se, že další řádky přinesou výčet košilatých pikantností, musím je upokojit. Hotely tohoto typu nejsou určeny ani pro nudisty, adamity či swingery, nýbrž pouze pro nerudné strejce, utahané kantory a podobné herodesy, kteří se netrmácejí na sousední kontinent, aby poslouchali pištící batolata a hlavně jejich matky.
Hotel je příjemný a čistý. Pokoj připravený. V poledne už jsme na pláži. Teplota vody v moři dosahuje příjemných 29 °C.
📆 Pondělí 3. července 2023
Ráno se koná schůzka s delegátem Janem, na niž se dostavilo asi 50 hostů. Probíráme s ním výlety na další dny. Večer jdeme na procházku a žasneme, jak celá oblast ožila. Byli jsme tady přesně před dvěma lety, tedy ještě v doznívající době covidové, a teď bychom to tady málem nepoznali. Tam kde stály jednoduché stánky, nyní stojí pěkný nový obchodní dům ze skla a mramoru a se dvěma eskalátory.
📆 Středa 5. července 2023
Hurá na výlet
Máme za sebou první tři dny aktivně pasivního odpočinku v Turecku. Nastává čas na výlet. Na opravdový výlet, který obsahuje let.
Dostat se soukromě od hotelu na přibližně 50 km vzdálené letiště není úplně snadné. Delegát Jan se na nás díval poněkud pobaveně, když jsme mu vyjevili naše plány. Jdeme se tedy poradit do recepce. Nic není problém, taxi vás odveze a pak zase přiveze. Cena se sice blíží ceně za letenku, ale budiž. „Kam že to letíte?“ ptá se zdvořile recepční. „Do Ankary,“ pravím. Tato informace vyvolala takový úžas, jako bychom v Praze řekli, že toužíme navštívit památky Neratovic nebo kladenských Kročehlav. Informace o naší výstřední volbě destinace se mezi personálem hotelu roznesla nadzvukovou rychlostí. „Vy prý jedete do Ankary. A proč?“ slyšel jsem nejméně čtyřikrát. Večer mě zastavuje noční recepční a ukazuje mi obrázky jakéhosi přepychového automobilu. „Taxi, taxi,“ opakoval. 
Ve středu vstáváme o půl páté a jako v mátohách se potácíme na recepci, kde už stojí zástup personálu a uprostřed něho obrovský černý Mercedes v salónní úpravě, všude samá světlá kůže, strop a stěny vykládané „echt holc“ – drahými dřevinami, různé zásuvky a šuplíčky, čudlíky a minibar… Ze sedadel pro šest se zmačknutím jednoho knoflíku dá udělat lůžková úprava právě pro dva. Bojím se čehokoli dotknout, protože každý neopatrný pohyb může vést ke škodě astronomických rozměrů, již by mi strhávali z už tak nejspíš dost nuzného důchodu. Mladý řidič s pohádkovým jménem Fahri je samá zdvořilost a menší jazykovou vybavenost nahrazuje obřadnými úklonami a pukrlaty. Před terminálem pro vnitrostátní lety vystupujeme s jistým pocitem hvězd karlovarského filmového festivalu. Ještě jednou se otáčíme, abychom si prohlédli úžasné auto, které mělo jen jednu jedinou chybu – na letiště jelo stejně dlouhou dobu jako kterékoliv jiné.
První kontakt s hlavním městem
Odbavení domácích letů v Turecku probíhá o dost rychleji a jednodušeji než letů mezinárodních. Pro náš výlet jsme si vybrali leteckou společnost Pegasus (nepleťte si to s pražskou pohřební službou podobného jména). Na let PC 8041 z Antalye (AYT) do Ankary (ESB) je nasazen skoro tři roky starý Airbus A320neo s imatrikulací TC-NCP. Celou dobu mám pěkný výhled – na pohoří Taurus, na jezero Beyşehir Gölü a jeho ostrůvky a při závěrečném přiblížení k letišti Esenboga si můžu prohlédnout skoro celou Ankaru.
Ankarské letiště, jehož název v překladu zní Zdravý býk, je moderní a krásné. Jeho prohlídku odkládáme na večer a jdeme hledat zastávku autobusu č. 442. Zastávku jsme sice nenašli, ale autobus stojící dost orientálně uprostřed několikaproudové ulice vedoucí od letiště ano. Až vám budou říkat, že si v Turecku vystačíte s eury a dolary, pak vězte, že v Ankaře to neplatí. Liry nemáme a moji Revolutku jízdenkový přístroj u řidiče rezolutně odmítá. Snad nemusím ani zdůrazňovat, že řidič neumí anglicky, nedejbože německy, ani do pěti počítat. Ale Ivetina karta od Raiffky se přístroji naštěstí líbila víc. Po nové, pěkné čtyřproudové silnici vyrážíme do města a celou cestu je na co se dívat. Všechno je takové nové, pěkné a čisté. Asi po tři čtvrti hodině vystupujeme u ankarského nádraží.
Zážitky z ankarského nádraží
Před vstupem do nádražní budovy se musíme podrobit bezpečnostní kontrole skoro jako na letišti, třebaže nikam vlakem nepojedeme. Jelikož je Ankara v mém cestovatelském deníčku hlavním městem, o němž se dá sehnat nejméně informací, míříme do turistického informačního centra umístěné v nádražním vestibulu. Nemůžeme uvěřit vlastním očím. Kancelářička je to o velikosti trafiky. A ještě k tomu zavřená. Jdu tedy obhlédnout železniční ruch. Nejbližší vlak má přijet asi za hodinu, takže u krásných, snad mramorových nástupišť není vidět ani kolo. Cestující by se také dali spočítat na prstech obou rukou.
Vracím se zpátky do haly a vidím, že paní právě otevírá dveře turistického střediska. „Jestli potřebujete plán města, tak žádný nemáme,“ hlásí paní vládnoucí přímo salónní angličtinou. Vybavuje nás aspoň jedním úplně bezcenným letákem. Evidentně je ráda, že do její svatyně alespoň někdo zavítal. Během celého dne si totiž potvrzujeme, že Ankara je bohem turismu dosud zcela nepolíbená. Když se dovídá, že jsme přicestovali až z daleké Prahy, celá se rozzáří. Před lety ji navštívila a moc se jí u nás líbilo. Ukazuji jí sešitek se seznamem míst, která bychom rádi viděli, a společně sestavujeme itinerář. S cennými radami, co teď a co potom, vyrážíme do dost rušných ulic turecké metropole. Cestou nás zaujala pěkná reklama na turecký porcelán a také zajímavě řešená telefonní budka.
Návštěva prvních památek
Nejprve jdeme na nejposvátnější místo v Turecku. Kromě Mekky totiž každý Turek touží navštívit Anitkabir – muzeum a mauzoleum prezidenta a zakladatele Turecké republiky, Mustafy Kemala Atatürka. To se nachází v docházkové vzdálenosti od nádraží. U vchodu do rozsáhlého parku nás čeká letmá bezpečnostní kontrola a pak dlouhá pouť k novodobé svatyni. Cestou lemovanou sochami lvů se nám nabízejí výhledy na moderní městskou zástavbu.
Přestože město leží ve výšce 900 až 1000 metrů nad mořem, není tu o mnoho chladněji než na riviéře. Pouliční teploměry hlásí letních 36 °C. Na začátku této lví cesty stojí dvě budovy. V jedné vystavují Atatürkovu loď, v níž se proháněl po jezeře, v druhém stojí dělo, na jehož lafetě jej vezli na poslední cestě. Před budovami stojí sousoší, vlevo tři muži, vpravo tři ženy, aby to bylo fér, a také čestná stráž, pouze muži, aby to nebylo fér až tak moc. Těch kluků mi bylo líto. Byli sice namazaní nějakým speciálním krémem, takže vypadali jako voskoví, ale moc šťastně nevypadali. Přesto je prý pro mladé Turky velkou ctí, že mohou hlídat ostatky prvních dvou prezidentů.
Hrob Atatürka
Lví cesta vede na prostorné náměstí lemované ze tří stran podloubím. Na jedné straně se nabízejí velmi pěkné výhledy na město. Celý areál mauzolea pochází z roku 1953. Otevřen byl 15 let po Atatürkově smrti. Během naší návštěvy jsme se stali svědky jakési ceremonie. Uprostřed náměstí se shromáždila skupina asi 20 starých pánů, k nimž se slavnostním pochodem připojili vojáci čestné stráže nesoucí červenobílý květinový věnec. Jakmile vstoupili do mauzolea, všechno ztichlo a až na pár cizinců se všichni postavili do pozoru. Když dozněla hymna, mohli jsme vstoupit i my. Interiér působí velmi prostorně a důstojně. Prezidentský sarkofág stojí ve výklenku u okna. Podle chování návštěvníků jsme pochopili, že snad každý Turek si přeje mít selfie s nejslavnějším hrobem v Turecku.
Poněkud skromnější sarkofág druhého tureckého prezidenta, Ismeta Inönü, stojí přímo naproti mauzoleu na okraji arkád. 
V rozích náměstí se nacházejí budovy, v nichž jsou vystavena auta, která prezident Atatürk používal, a v jedné další budově je umístěna výstava jeho osobních předmětů a oficiálních darů. Turci toto místo považují za svatyni a pohybují se zde v nábožné úctě, přestože památník je podle Atatürkova přání zcela prostý jakýchkoli náboženských symbolů. Musím uznat, že Anitkabir v sobě nese určitou magickou, důstojnou sílu.
Největší mešita Ankary
Od mauzolea scházíme parkem na rušnou třídu, kde nasedáme do taxíku a jedeme se podívat na největší ankarskou mešitu zvanou Kocatepe. Dokončena byla teprve v roce 1987, pojme údajně až 100 000 věřících a jejímu financování netypicky pomáhá obchodní dům umístěný v jejím podzemí. Vchází se do něho zezadu, takže dojem z krásné stavby nijak neruší. Co nás naopak poněkud ruší, je značně podivný, intenzivní zvuk vycházející zpoza balustrády. Při bližší obhlídce překvapeně zjišťujeme, že tam klidně spí chlap a příšerně chrápe.
Gastronomické zážitky
Po takto intenzívním duchovní zážitku člověku vyhládne, a proto se poohlížíme po nějakém vhodném gastronomickém zařízení. Hned naproti mešitě nám jedna klidná hospůdka už podle jména Kebap Pide Salonu připadá dostatečně autenticky. Naštěstí má obrázkové menu, protože jinak bychom měli potíž. Paní majitelka zná pouze dvě anglická slůvka, a to ou a kej. Její manžel je na tom ještě asi o polovinu hůř. Domlouváme se rukama, počítáme na prstech. Výsledkem je velmi chutný oběd. Objednali jsme si Kiymali Pide, placku posypanou silnou vrstvou pikantního mletého hovězího masa, a adanský dürüm. Součást menu automaticky tvoří zeleninový salát a smetanová zálivka. K tomu v teplém podnebí nezbytný ayran. A na konec ještě pravá turecká káva. Všechno chutnalo výtečně.
K zaplacení nabízíme kartu, nebo eura. Nad obojím se paní majitelka zhnuseně otřese, ale když pochopí, že nic jiného nemáme, svolí k úhradě evropskou měnou, ale provedení tak významného úkonu přenechává manželovi. Z riviéry jsme zvyklí, že tam každý školák ví, že jedno euro obnáší zhruba 25 lir. Tady majitel nejprve dlouze telefonuje. Snad s centrální bankou, snad s imámem, snad s kámošem, čert ví. Potom na kalkulačce provádí jakési složité výpočty, neboť evidentně neví, zda má dělit, nebo násobit, a případně co čím. Když už to vypadá, že z kalkulačky každou chvíli začne vycházet dým, pán mi ji strčí pod nos s číslem 20. Přesně tolik eur jsme mu chtěli dát i s dýškem. Při odchodu se s námi loučí, jako bychom byli přinejmenším bratranci.
Pokračujeme v památkové krasojízdě
Z rázovité hospůdky kráčíme na ankarské Champs Elysées. Náměstí Kizilay, z něhož vychází Atatürkův bulvár, tvoří centrum nového města. Chvíli procházíme podél nóbl obchodů, nesčetných bank a ještě nesčetnějších prodejců losů. Nikde na světě snad neexistuje tolik loterií jako v Turecku, a v Ankaře obzvlášť. Po chvilce odchytáváme taxi a míříme do starého města, které se tady jmenuje Ulus. Před jeho branami stojí socha Vítězství. Hádejte, kdo sedí na koni. Kdo hádá otce všech Turků, Atatürka, má pravdu.
Od sochy Vítězství stoupáme do strmého kopce, abychom si prohlédli ankarskou Citadelu. Její kořeny sahají do 2. století před naším letopočtem. Na některých přilehlých budovách je patrné, že si s jejich údržbou dlouho nikdo nelámal hlavu, ale nyní probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Vstupujeme jednou ze dvou bran a poněkud uvaření se sháníme po nějaké vodě. Což o to, krámky tady jsou, ale žádný z nich nemá zájem ani o obsah našich krásných barevných bankovních karet ani o platbu v eurech. Snad by nás nechali padnout žízní. Procházíme uličkami s opravenými, původně prý osmanskými domky a stoupáme až na cimbuří, odkud se nabízí krásný výhled na staré i nové město.
První kontakt s turisty
Na Citadele jsme konečně potkali aspoň nějaké skupinky turistů, od pohledu většinou z Asie a podle řeči z Ruska. Asi jedinými zajímavějšími suvenýry jsou zde rozmanité, ručně tepané džezvy. Od pořízení dalšího exempláře do naší malé domácí sbírky upouštíme. Navíc stále nemáme žádné použitelné peníze. Ty jsme získali až na samém konci hradního areálu, v bankomatu, za poplatek, za nějž by se bankéři měli hanbou propadnout. V nejbližší, velice přívětivé kavárně jsme pak vypili skoro vše, co tam měli. 
Od druhého vchodu do Citadely scházíme živými městskými ulicemi nejprve lemovanými různými muzei a později množstvím obchodů, krámků a stánků až k nápadné mešitě Melike Hatun Camii. Ta byla otevřena také teprve nedávno, v roce 2017. Pojme prý 7 000 věřících. Její čtyři minarety jsou vysoké 72 metrů. Musí z nich být krásný výhled, ale bohužel žádný z nich jako vyhlídková věž neslouží.
Hned přes ulici začíná krásný Gençlik Parki, čili Park mládeže. Ten se rozprostírá až k nádraží, k němuž máme namířeno. Park před nádražím nám trochu připomíná Prahu, jenom je o trochu větší. My ale zase máme mnohem větší nádraží. Velikou část plochy zaujímají vodní plochy a vodní prvky.
Když bylo v roce 1923 definitivně rozhodnuto, že se Ankara stane hlavním městem Turecka, bylo výslovně stanoveno, že se v něm má nacházet hodně zeleně. Na místech, kde se původně rozprostíraly jen močály, pak vznikla umělá jezera, vodní kaskády a mohutné fontány. Celý areál byl nákladně zrekonstruován na počátku 21. století. Na jedné z krásných fontán se prý každý večer promítá hudební a barevná show, kromě jiného zobrazující i nynějšího prezidenta Erdoğana.
Přesun zpět na letiště a návrat do Antalye
O tento zvláštní zážitek jsme bohužel přišli, neboť se zvolna přiblížil čas odjezdu. Letištní autobus odjíždí z velmi decentně ukryté zastávky naproti nádraží. Jak jsme se ráno dověděli v turistické kanceláři, autobus odjíždí přibližně každou půlhodinu, nicméně jízdní řád nemá. Chcete-li s ním jet, musíte přijít na zastávku a čekat. Měli jsme štěstí, do deseti minut autobus opravdu přijel. Cestou jsem aspoň skrz okénko pořídil ještě pár snímků zajímavých staveb. Ankara patří k městům s největší koncentrací mešit v Turecku i na světě. Jedna stojí hned vedle letištního terminálu a jedna dokonce přímo na letišti. Ta na obrázku se jmenuje Esenboga Camii. Díky bohaté časové rezervě máme na letišti dost času na obhlídku pěkného interiéru i na občerstvení.
Ankara, která se dříve jmenovala Angora a dala jméno třeba angorským kočkám, mě vysloveně nadchla. Třebaže v ní žije přes pět milionů obyvatel, nepůsobí nijak zvlášť přehnaně velkoměstsky. Oproti výrazně kosmopolitnímu Istanbulu působí mnohem více turecky. Ankara stojí za návštěvu.
Do Antalye se vracíme linkou PC 8042, opět se společností Pegasus a opět Airbusem A320neo s registrací TC-NCP. Letadlo je celkem dobře obsazené. Nejen lidmi. Šikmo před námi sedí pán a na klíně drží klec se dvěma švitořícími andulkami. Startujeme na sever a přistáváme od jihu, takže let trvá o 10 minut déle než let ranní. Fotka vodopádů se kvůli tmě nepovedla. U východu z příletové haly na nás přesně podle domluvy čeká mladý, úslužný řidič Fahri i s opulentním Mercedesem.
Celou cestu zpět do hotelu řídí na zdejší poměry zcela předpisově. Po příjezdu jsme zase byli za hvězdy. Hned se seběhlo několik členů hotelového personálu. Vy jste byli opravdu v Ankaře? Co jste tam dělali? Opravdu jste viděli Atatürkův hrob? To byly nejčastější dotazy. Většina Turků tam nikdy nebyla…
Další den se aktivně věnujeme pasivnímu odpočinku, protože hned v pátek opět vyrážíme za poznáváním krás Turecka.
📆 Pátek 7. července 2023
Letadlo jsme vyměnili za loď
Z hotelu odjíždíme za kuropění aneb když ještě kvetou kaktusy. Ty, které rostou u recepce, totiž rozkvétají až po setmění a jejich květy se zavírají hned s prvními slunečními paprsky. Cestujeme mikrobusem za doprovodu příjemné polské delegátky Eweliny. Projíždíme napříč celou rozlehlou Antalyí a pak i známým turistickým střediskem Kemer. Teprve po třech hodinách jízdy odbočujeme z pobřežní dálnice a úzkými serpentinami sjíždíme do přístavu vesničky Adrasan, v jejímž přístavu už čeká asi třicet výletních lodí. Možná i víc. 
Podél malebně rozeklaného pevninského pobřeží plujeme až do Americké zátoky, kde nás čeká asi hodinové koupání v křišťálově průzračné vodě. Pláž lemovaná skalami, z nichž vyvěrají miniaturní pramínky, je opravdu pěkná a asi i mimo organizované výpravy hodně vyhledávaná. Obávám se, soudě dle několika odhozených injekčních stříkaček a použitých dětských plen, že se tam po odplutí účastníků zájezdů konají různé akce. Že by třeba schůzky diabetických matek?
Když jsme se dost vykoupali, na lodi se podával oběd – těstoviny, zelný salát, teplé zelené fazolky a ryba, nebo kuřecí steak.
Vzhůru k ostrovu Suluada
Po obědě náš koráb s romantickým jménem Adrasavana pluje k hlavnímu cíli naší dobrodružné výpravy, k ostrovu Suluada. Ačkoliv jsem v Turecku pobýval už vícekrát, o ostrově tohoto jména, které ostatně znamená Sladká voda, jsem jaktěživ neslyšel. Jako by se z moře vynořil teprve letos. Malý, neobydlený ostrov z dálky připomínající tmavou homoli s příkrými srázy se pyšní několika překrásnými plážemi a honosným přízviskem Turecké Maledivy. Pláže jsou zde pokryté drobnými, převážně bílými a černými oblázky, z nichž vystupují efektní bílorůžové balvany, jimž na nesporném půvabu ubírá pouze všudypřítomná nevkusná plážová veteš, kterou je pokrývají turisté, vyvalivší se z výletních lodí, kterých sem přijíždí na můj vkus až příliš mnoho. Za každým větším kamenem vás tak vyděsí žižkovský pupek, leningradská tanga nebo aspoň muslimské burkini. Navzdory tomu všemu je ostrov překrásný a za výlet rozhodně stojí. Další hodina přepychového koupání je bohužel za námi.
Přesouváme se na třetí zastávku naší turecko-maledivské výpravy, na nevelkou jižní pláž, která je stejně krásná a pokrytá ještě drobnějšími hlaďoučkými bílými obrázky. Křišťálově průhledná voda v moři hýří smaragdovými, tyrkysovými a šmolkovými odstíny, až nás přecházejí zraky. Strmé skály střídají barvy od křídově bílé přes růžovou a oranžovou až po antracitovou. Na příkrých svazích bohatě kvetou divoké růžové oleandry.
Obeplouváme jižní cíp ostrova, jejž zdobí četné zátoky, jeskyně a tajemné průrvy. Jedno místo připomíná Pravčickou bránu.
Na okraj největší průrvy lodě zvolna zajíždějí, takže máme pocit, že se ocitáme uvnitř vysokého chrámu. Voda se zde zbarvuje do nádherně inkoustově modrých odstínů. Místo je pravděpodobně nebezpečné. Nesmí se zde koupat a lodi tady plují jen velice opatrně. Menší čluny dokonce zajíždějí do několika jeskyň. Údajně je zde ráj pro potápěče, ale v době naší návštěvy tu žádní nebyli.
Dokončujeme okruh kolem ostrova a zvolna se vracíme do malého přístavu Adrasan, kde naše šestihodinová plavba končí. Cesta zpět do hotelu probíhá v páteční večerní dopravní špičce, takže každou chvíli stojíme, nebo se pohybujeme přískoky. Nevadí, výlet na překrásný tajuplný ostrov Suluada se přesto vyplatil.
📆 Neděle 9. července 2023
Nelze pobývat na Turecké riviéře a nenavštívit jedno z nejkrásnějších míst Turecka – starobylé a přitom moderní město Side. Někdejší rybářská vesnička, později přístavní městečko, nyní pulsující letovisko profitující z antické minulosti. Od našeho hotelu se tam dá pohodlně dojít pěšky po pobřežní promenádě. Od naší poslední návštěvy se hodně změnilo. Nic už nesužují proticovidová opatření. Hotely, restaurace a obchody jsou otevřené a přibylo mnoho dalších. Obchodníci nabízejí své zboží, ale nejsou nijak extrémně dotěrní. Přibyla i nová četná a zcela zřetelným způsobem označená účelná zařízení. A také bylo odkryto několik dalších vykopávek. Na mnoha místech se proto v Side chodí po prosklených chodnících.
📆 Úterý 11. července 2023
Vyrážíme do pohoří Taurus
Na třetí výlet vyrážíme pro změnu do hor. Pohoří Taurus se táhne podél celé turecké riviéry, takže to nemáme vůbec daleko. Autobus nás veze do rafťácké hospůdky na břehu řeky Köprüçay. Tam přesedáme do džípů a míříme vzhůru. Po chvíli přijíždíme k úzkému mostu (köprü), přes něj překonáváme řeku (çay). Most tady stál už ve 2. století před naším letopočtem, je jen 3,5 metru široký a vozovka má na šířku dokonce jenom 2,5 metru. Pod mostem se nachází jedno z nástupních míst na rafty. Nás vidina svezení se na raftu přešla definitivně, když jsme se dozvěděli, že teplota vody v horské bystřině ani uprostřed července nepřesáhne 12 °C. Zůstáváme raději v džípu a v nesčetných serpentinách s úchvatnými výhledy stoupáme do výše asi 1000 metrů.
Odbočujeme na ještě klikatější, užší a mnohem prašnější cestu, která nás vede do maličké osady, u níž se nacházejí pozoruhodné skalní útvary zvané Adam Kayalar neboli Zkamenělí či Skalní muži. Oblasti se také přezdívá Malá Kappadokie. Kamenné útvary mají nejrůznější podobu a opravdu někdy s trochou fantazie připomínají zkamenělé osoby a zvířata. Raději se do odhadování nepouštím, ale procházka mezi kamennými velikány ve mně zanechává velký dojem. Cestičku vedoucí do skal lemují jednoduché stánky, na nichž domorodé ženy prodávají drobnosti ze dřeva, kůže a korálků. Téměř všechny předměty při našem příjezdu stály 5 €, před odjezdem se najednou ocitly v akci za 2 €, někdy dokonce i za 1 €. Přesto jsme odolali.
Dáváme si do nosu tradiční pokrm
Ve velmi jednoduché chýši domorodci pečou tradiční turecké „okaté“ placky zvané gözleme. Jsou to v podstatě velmi tenoučké placky, podobně jako francouzské crêpes. Zatímco u crêpes i u našich palačinek se těsto lije rovnou na pánev nebo plotýnku. Gözleme se nejprve tenkou hůlkou rozválí na pomoučněné desce, pak se složí jako dopisní obálka a peče se na mírně vypouklém tálu. Při pečení se na nich tvoří světle hnědá oka jako na palačinkách. Odtud jejich název. Plní se obvykle kozím sýrem s bylinkami, špenátem, strouhanými jablky, nebo se polévají nuttelou. Prodávají se za 3 €. Odolat nelze, chutnají skvěle. Rádi jsme si vystáli frontu a trpělivě vyčkali, až paní každou placku pečlivě vyválí a (patrně její) muž na prosté pícce odborně upeče.
Trocha antiky ve městě Selge
Od zkamenělých mužů a výtečných placek přejíždíme na sousední atrakci, jíž jsou pozůstatky antického města Selge. Založeno mělo být v 5. století před Kristem. Fungovalo zde divadlo, tržiště, tělocvična, stadion, lázně, bazilika a ulice s podloubím. V dobách největšího rozkvětu v něm žilo údajně až 20 tisíc obyvatel. Později jeho význam upadal a obyvatelé jej opouštěli. Zkázu přineslo i několik zemětřesení, poslední v roce 1947.
V současné době v Selge stojí rozeseto pár chaloupek a ze všeho starobylého lze obdivovat pouze zříceninu amfiteátru. Jdeme se na něj podívat, ale stoupání po vyhlazených kamenech není vůbec snadné, neboť s každý krokem roste nebezpečí zřícení se do tvrdé a ostré antické suti. Celou prohlídku navíc komplikují domorodé ženy od sotva školce odrostlých až po stařenky neurčitého věku. Všechny se po stupních amfiteátru pohybují s jistotou a lehkostí kamzíků a navíc s rukama plnýma nabízených náramků, náhrdelníků, cetek a cingrlátek. Svou obchodní řeč prokládají útržkovitými informacemi z dějin bájného Selge a jeho amfiteátru.
Mě si vyhlédla hezká dívenka, odhadem desetiletá. Chrlila dějepisné informace chvílemi anglicky, chvílemi německy a výklad pravidelně prokládala intenzivním nabízením náramků. Působila tak přesvědčivě, že jsem se z ryze výchovných důvodů rozhodl dívenku trochu podpořit. Všechny nabízené náramky mi byly malé, z čehož byla dívenka velmi smutná. Nakonec jsme ale společně jeden pěkný, vyrobený ze světle hnědých dřevěných korálků, vybrali. Jakmile ale ostatní obchodnice viděly, že vyndávám peněženku, seběhly se kolem mě a nabízely a nabízely… Musel jsem jim doslova utéct za Ivetou, která v podobné chýši, jakou jsme navštívili v předchozí destinaci, stála frontu na další gözleme. Zdejší pekařky na to šly mnohem moderněji a na výrobě placek se podílely hned tři zručné paní. Šlo jim to od ruky mnohem rychleji. Suma sumárum, od antického Selge jsem očekával trochu víc než jen rozpadlé divadlo, protože ta se sobě podobají jako vejce vejci.
Vyhlídka na kaňon Tazi a návrat do hotelu
Před třetí zastávkou nás čeká dlouhý přejezd pohořím Taurus. Naštěstí je řidič našeho džípu veselá kopa a cestu nám zpříjemňuje. Každou chvilku zastavuje na místech se zajímavou vyhlídkou a česky volá „fotkýýý“. Během jízdy nám na plné pecky pouští hudbu od současného tureckého popu přes anglické diskotékové šlágry až po české národní stříbro z hrdel Helenky Vondráčkové, Míši Davida a Ewičky Farné. Konečně přijíždíme k vyhlídce na Tazi kaňon (též Údolí moudrosti či Údolí orlů). Tazi kaňon má stěny vysoké 400 metrů a patří k nejvyšším kaňonům na světě. Protéká jím řeka Eurymedon, dnes známá spíše pod jménem Köprüçay. Vyhlídka je opravdu impozantní a pohyb na hladkých kamenech nad bezednou propastí citelně zvyšuje hladinu adrenalinu. Snažím se o pořízení fotek, ale slunce nesvítí zrovna příznivě. 
Naposledy dneska usedáme do džípu a s hudebním doprovodem jako u kolotoče se vracíme do rafťácké hospůdky na velmi pozdní oběd. Po něm se promítají videa pořízená skupinou, která místo památek raději zvolila sjezd studené řeky. Na závěr usedáme do autobusu a vracíme se do hotelu.
📆 Středa 12. července 2023
Návštěva Side sice již skončila, ale u historických témat ještě chvilku zůstanu. Dnes právě uplynulo neuvěřitelných 40 let od mého prvního výLetu. Skutečně, v úterý 12. 7. 1983 jsem letěl na nyní nepředstavitelné lince sovětského Aeroflotu z ukrajinského Kyjeva do ruského Volgogradu. Tehdy to ovšem byl Sovětský svaz. Letěli jsme s tehdy hodně běžným letadlem TU-134A. Let byl dlouhý 995 km a trval hodinu a půl. Neexistují a nikdy neexistovaly žádné fotky, protože fotit v SSSR letiště a letadla bylo přísně zakázáno a rovnalo se takřka hrdelnímu zločinu.
Pomalu nastává loučení. Personál hotelu každému, kdo odjíždí, zdobí stůl živými květinami.
📆 Čtvrtek 13. července 2023
Jedenačtyřicátou leteckou sezónu zahajuji návratem z Turecka do Prahy. Odlétáme až večer. V hotelu nemají vůbec žádný problém s tím, že si pokoj ponecháme až do odjezdu na letiště v 18 hodin. To se nestává tak často.
Letiště v Antalyi doslova praská ve švech. Sem jsme přiletěli linkou ČSA, odbaveni jsme byli na Terminálu 1, lety do Ankary a zpět byly odbaveny na terminálu Domestic, nyní pro změnu odlétáme z Terminálu 2. Ten funguje obvykle jen přes léto. Máme trochu obavy. Renomovaná média nás děsí. Novináři jsou zřejmě tak vystresovaní, že Antalyi dokonce posunuli do Evropy. Naše odbavení probíhá hladce. Místa jsme si vybrali už při koupi zájezdu, do váhového limitu zavazadel jsme se kupodivu vešli, dokonce s rezervou. Určité pochybnosti ve mně ještě budí můj za čtyři a půl měsíce propadající pas. Na pasové kontrole jsem se dostal do fronty na čiperného úředníka, který zřejmě soutěžil o titul úderník roku. Údery jeho razítka se totiž ozývají v intervalu přibližně dvou vteřin. Buch-cvak a můžu letět domů.
Náš noční let do Prahy nakonec také trochu přispěl do statistiky problematických letů. Odlétáme se skoro třičtvrtěhodinovým zpožděním. Na lince QS 2649 letí devět let starý Boeing 737-800, OK-TSE, v barvách Travel Service.
Náš let vede směrem na Istanbul, potom krátce podél Černého moře, přes celé Bulharsko dále nad Srbsko. Za Bělehradem mírně stoupáme a vzápětí se stáváme účastníky celkem dramatické podívané. Pod námi se totiž snad všichni čerti žení. Blesky létají sem a tam, temné nebe se jimi každou chvilku rozzáří, jak to známe z novoročních ohňostrojů. Trochu to s námi houpá, ale ve srovnání s výhledem na odporné haxny v první řadě je to zážitek veskrze příjemný. Nad Balatonem začínáme klesat. Vidíme Györ a Bratislavu. U Znojma přelétáme hranice a za chvíli jsme doma.
Praha 27. července 2023
