Medvěd Gulliver doma chvíli neposedí. Během loňských letních prázdnin navštívil také „zemi galského kohouta “ a přihlásil se z Pikardie. O zážitky se s vámi nyní podělí v rámci svého cestopisu „Gulliverovy cesty“.
📆 Pátek 21. července 2023
U některých velkých měst existují kromě „hlavních“ letišť ještě další vzdušné přístavy využívané hlavně nízkonákladovými společnostmi. Pro příklad Brusel má Charleroi (CRL), Miláno má Bergamo (BGY), Varšava Modlin (WMI) a Paříž má Beauvais (BVA). Většina cestujících přiletí, přesedne na autobus a pokračuje dále do velkoměsta. Mě ale zajímají právě tato „vedlejší“ letiště a místa, kde se nacházejí. Jak Charleroi, tak i Bergamo stojí za krátkou návštěvu. Tentokrát je ale na řadě Beauvais, čti jednoduše /bove/.
Vyrážím uprostřed noci. Řidič Boltu, slovenský metalista, vypadá na rozdíl ode mě svěže a odpočatě a ostřejší tóny z rádia si očividně užívá. Už před čtvrtou vyzvedáváme Kryštofa a míříme do Ruzyně. Odlétám v této sezóně popáté a pražské letiště musím opět pochválit. Máme dost času, takže si můžu splnit jedno přání. Zajímají mě sakrální stavby, takže mi dlouho nedalo spát, co je to vlastně ten „prayer room“, k němuž vedou šipky na mnoha letištích. Z výsledku jsem poněkud rozpačitý. Letištní modlitebna připomíná spíše vystěhovanou zasedačku v nějaké bance. Jediná zajímavost se nachází uprostřed místnosti – v koberci vystřižené kolečko a v něm uložený ukazatel světových stran.
Odbavení probíhá jako po drátku, nástup do letadla je rychlý. Startujeme v 5:59, tedy minutu před plánem. Na lince FR 1828 letí 6 let starý Boeing 737-800 s polskou registrací SP-RSU patřící ryanairovské společnosti Buzz. Šibalský troll, který se v systému Ryanairu usadil, nás zlomyslně rozesadil tak, že sedíme za sebou. Vedle nás sedící slovenské slečny také. Ještě před startem si vyměňujeme místa a vyrážíme. Je zamračeno, takže mě béčkové sedadlo nijak netrápí. Pod námi se míhají Karlovy Vary, Frankfurt, Lucemburk. V Beauvais přistáváme po hodině a sedmadvaceti minutách, o celou čtvrthodinu dřív, než velel letový řád.
Z letiště do centra Beauvais
Letiště v Beauvais působí velmi nízkonákladově. Má dva od sebe oddělené terminály, spíše terminálky, umístěné v jednoduchých oplechovaných budovách. Vnitřní prostory a obě věže vypadají pěkněji. Před terminály stojí řada autobusů zajišťujících spojení do centra Paříže a zastávka, z níž odjíždějí autobusy do Beauvais. Linka číslo 6 nás veze přes pěknou vesnici jménem Tillé /tyjé/, kde můžeme obdivovat aspoň udržované rodinné domy s hezkými předzahrádkami. Hned za hranicemi Tillé začíná město Beauvais. Vystupujeme na konečné zastávce u krásné radnice (Hôtel de Ville) s rafinovaným vodotryskem. Před radnicí se rozprostírá náměstí Place Jeanne Hachette s velikou bronzovou sochou uprostřed. Jeanne Hachette (Jana Sekerka) byla mladá žena žijící v 15. století, která se pustila do odvážného boje proti Burgunďanům a vyzvala místní ženy, aby se také pustily do boje na obranu města. 
Z náměstí se jdeme podívat na zdejší největší pamětihodnost, jíž je Katedrála sv. Petra (Cathédrale de Saint-Pierre de Beauvais) postupně stavěná ve 13. – 16. století. Beauvais tehdy patřilo k nejbohatším městům Francie, a proto se zde začala budovat velmi okázalá církevní stavba s 48 metrů vysokou klenbou. Ta se však po pár letech zřítila. Postavili ji znovu s dvojnásobkem pilířů, ale úplně stabilní není ani dnes. Uvnitř kostela jsou proto vidět četné dřevěné vzpěry. O tři sta let později katedrálu doplnili věží. Jenže i ta brzy spadla a značně poničila klenbu i celou stavbu kostela. Ten už pak nikdy nebyl dostavěn do původně plánované velikosti. Klenba však zůstala nejvyšší gotickou klenbou na světě.
Posilňujeme se a vyrážíme za památkami
Je právě devět hodin a památky mají ještě zavřeno. Poohlížíme se tedy po nějaké typicky francouzské snídani. Jen pár kroků od katedrály voní pekařství s roztomilým názvem La Mie Câline, Mazlivý drobeček. Ovšem úplně stejně zní L’amie câline, Mazlivá přítelkyně. Kávu, byť uboze servírovanou v papundeklu, mají dobrou. Chybět nesmí mandlový croissant aux amandes /kruasán ozamánd/ a pro srovnání s českou a islandskou variantou také beignet aux framboises /beňe o frambuáz/ čili kobliha s malinovou marmeládou. Výsledek: francouzská je oproti české trochu větší a více naplněná.
Hned vedle pekárny stojí turistické středisko, kde čerpáme potřebné informace. Přiblížila se desátá hodina a katedrála se otevírá. Konečně si můžeme prohlédnout celý světový unikát, a dokonce i zahlédnout vzácný orloj, který se nachází v oddělené části chrámu. Vstup k němu se platí.
V sousedství katedrály stojí bývalý Biskupský palác, v němž je umístěno regionální muzeum Musée de l’Oise. L’Oise /luáz/ je název zdejší oblasti, která tvoří součást Pikardie, jež patří do většího regionu Hauts-de-France /odfráns/. Nás ale učili ve škole Pikardie a starého osla novým názvům francouzských oblastí nenaučíš.
O pár kroků dál stojí nejstarší hrázděný dům ve městě postavený kolem roku 1410. Původně sice stával jinde a okolo katedrály stávaly jiné domy. Ty však byly roku 1940 zničeny. V roce 1991 sem tedy přestěhovali aspoň tento domek. Škoda jen, že zeje prázdnotou. Mohli do něj umístit aspoň krámek se suvenýry nebo zmrzlinou.
Zajet či nezajet si do Amiens?
Všude slyšíme a vidíme, že Beauvais je krásné, ale nedaleké, jen asi 60 km vzdálené Amiens, to je teprve něco. Ačkoli to nebylo původně v plánu, činíme rychlé rozhodnutí a jedeme. Tedy chceme jet. Nejprve jdeme na nádraží. Cesta vlakem s přestupem trvá celou věčnost. Paní pokladní nám však radí: vlakem to trvá dlouho a zaplatíte 42 €, jeďte autobusem, ten jede jenom hodinu a zaplatíte 4 €. Sice jsme jeli hodinu a půl, ale cena souhlasila.
V Amiens, bývalém hlavním městě Pikardie, autobus končí u vlakového nádraží, u kterého to doopravdy žije. Policie, podivné existence, vypadalo to jako hra na babu v pravé poledne.
Jedna z dominant Amiens stojí přímo naproti nádraží. Jmenuje se podle architekta a vynálezce železobetonu, Augusta Perreta, který ji navrhl, Tour Perret. Je to štíhlá, 110 metrů vysoká obytná věž z roku 1952, první francouzský mrakodrap a ve své době i nejvyšší budova západní Evropy. Dříve sloužila i jako vyhlídka, ale nyní je pro veřejnost bohužel nepřístupná. V 25 patrech se nacházejí byty a byt v 19. patře má výhled na všechny světové strany.
Nejznámější stavbou pikardské metropole je místní gotická katedrála zvaná Notre Dame d’Amiens. Pyšní se 42 let starým zápisem do seznamu UNESCO a je opravdu velmi krásná. Je dlouhá 145 metrů a má přes 42 metrů vysokou klenbu, která je však na rozdíl od katedrály v Beauvais zcela dokončená. Ve dvou věžích visí celkem devět zvonů a jde o největší středověkou církevní stavbu ve Francii. 
Město Amiens se mimo jiné proslavilo i několika světoznámými rodáky. Roku 1828 se zde narodil spisovatel Jules Verne, roku 1977 současný francouzský prezident Emmanuel Macron a v roce 1953 jeho choť. Spisovatelův rodný dům lze najít jen pár kroků odsud, ale kde se narodil monsieur le président, nevíme. Přesto se vydáváme na další průzkum tohoto pozoruhodného města.
V Amiens je jako v Benátkách
Hned pod katedrálou se rozkládá velmi malebná čtvrť Quartier Saint-Leu /kartje senlö/ zvaná Malé Benátky Severu. Podél nádherně čisté řeky La Somme /lasom/ stojí nízké domky s různobarevnými fasádami, dříve tu byla sídla drobných řemeslníků, dnes zde najdeme spíše přívětivé hospůdky a krámky se vším možným. Řeka se tady dělí do několika ramen a umělých kanálů, na nichž v minulosti vesele klapaly vodní mlýny. Amiens se oprávněně pyšní přívlastkem Město zelené a modré, protože je obklopuje spousta přírodní zeleně a vodních ploch. Jdeme si to ověřit.
Nedaleko od starého města se řeka La Somme větví ještě více. Na 300 hektarech bylo vybudováno neuvěřitelných 65 kilometrů umělých kanálů. Tato oblast nese název Plovoucí zahrady či Les Hortillonnages /lezortyjonáž/. Kdysi dávno zde byly pouze temné močály, později se v těchto místech těžila rašelina. Ještě později se vzniklé pozemky začaly obdělávat a pěstovaly se na nich vlhkomilné rostliny. Většina plovoucích zahrad se již dávno nachází v soukromém vlastnictví stejně jako menší kanály. Ty větší se používají jako veřejné komunikace.
Nechybí ani výlet lodí
Přicházíme na místo, odkud zanedlouho odplouvá loďka plná turistů z Normandie. Lodivod zavelel a pro nás ještě dvě místa k sezení našel. Člun tichoučce pluje spletí vodních cest, v nichž by nebylo těžké zabloudit. Pokud znáte německý Spreewald, představíte si Les Hortillonnages snadněji. Pokud jste z Čech, neužasnete nad stavbami, nad nimiž Francouzi kroutí hlavami. Říká se jim cabanes /kaban/ a jsou to prostě chaty. Mít chatu je ve Francii spíše neobvyklé, Amiens tvoří výjimku. Proplouváme kanály, lodník se zdraví s chataři. Někteří nám mávají, u jiných je patrná nevole. Loďky kolem proplouvají asi často, což jim možná není moc příjemné. Na jedné zahrádce sekají trávu, jinde šmikají živý plot, onde se griluje, sem tam je vidět rybář s udicí. Zkrátka jako na chatě u Sázavy. Voda v kanálech je velmi čistá. Některé úseky jsou porostlé lekníny. Prý tam, kde rostou bílé, je kvalita vody obzvlášť dobrá, říká náš průvodce.
Plavba trvá asi hodinu a my jsme prý první Češi, které náš lodník veze. Na závěr nám doporučuje, abychom zhlédli ojedinělou výstavu uměleckých děl instalovanou na několika plovoucích zahradách. Vybral jsem pro vás jedno vrcholně umělecké dílo, jehož pravý název sice zní prostě Cultures, ale málem jsem si ho pod vlivem mimořádného dojmu nezapamatoval. Umělecky založení čtenáři mi snad laskavě prominou, že bych dílo prozaicky nazval „Bordel ve skleníku“.
Zpátky do Beauvais
Z plovoucích zahrad se vracíme na autobusové nádraží a odtud do Beauvais. Je čas se ubytovat. Hotel, který jsme si vybrali, se jmenuje La Salamandre čili Mlok. Po celém Beauvais na chodnících vidíte do dlažby zasazené zlaté mloky, kteří vás dovedou právě do tohoto hotelu. Jeho stylu se prý říká butikový, což znamená, že se v něm kombinují různý styly – od velmi moderních po těžké retro. Náš pokoj se podle slov slečny recepční nachází v exteriéru. Kdysi nepochybně býval kůlnou.
Některé zajímavé součásti zařízení původní kůlny byly využity i v moderním hostinském pokoji, třeba dveře toalety. Stačilo je s nedbalou elegancí nabílit a zavěsit na tyč a bylo hotovo. Umělecký dojem je zaručen.
Náročný turistický den zakončujeme v centru Beauvais, v příjemné restauraci La Bohemia. Proč se jmenuje právě podle naší vlasti, se mi dosud nepodařilo zjistit, ale večeři nám podali francouzsky skvělou. Krevetový salát jako předkrm neměl chybu a o kachně s koňakovo-pepřovou omáčkou budu ještě dlouho snít. A snad poprvé v životě jsem si ve Francii objednal pivo. Na počest našich odpoledních spolucestujících z lodi pocházelo z Normandie a jmenovalo se La folie douce /lafolidus/. Sladké šílenství. Docela nasládlé opravdu bylo a hořkost mu dodala cena 6 € za třetinku…
📆 Sobota 22. července 2023
Snídáme v hotelové jídelně zařízení stylem „co dům dal“. I to prý neodmyslitelně patří k zajímavému stylu „butik“. Moderní stůl se skleněnou deskou, talíře z kvalitního porcelánu, konvice na kávu z umělé hmoty a z Ikey, jako dekorace jelení parohy a plastiky odkudsi z frankofonní Afriky, rádio z 50. let, broušené sklenice každá jiná, abstraktní sošky… Ovšem bagety a sýry měli vynikající! S dcerou majitele hotelu domlouvám půjčení kol a uschování zavazadel. Slečna je milá, snaživá, ale na první pohled je vidět, že tohle není její každodenní praxe. Dozvídám se, že prostě slíbila rodičům, že jim během jejich dovolené pohlídá nejen psa, ale i hotel. My chceme navštívit nedaleký zámek, jenže o víkendu tam nejede žádný autobus a půjčovny kol mají o víkendu buď zavřeno (ať žije Francie), nebo žádná kola k zapůjčení už nemají. Zastupující hoteliérka nám ale po delším obvolávání dvě kola na okraji města sehnala.
Hurá do sedel a vyrážíme směr Troissereux
V půjčovně jde všechno hladce, majitel cykloobchodu Franck už pro nás má připravená dvě „petits VTT“, dva „horáčky“. Navíc dostáváme rady na cestu, takže hurá na zámek Troissereux /truasrö/. Cesta vede po prašných stezkách, ale najednou bez varování končí v poli. Místní cyklista, sportovní padesátník, žasne stejně jako my. Oni tu cestu rozorali? Vrtí hlavou, ale nabízí nám, že nás na zámek dovede. Prý ho bolí koleno, proto jedeme pomalu a konverzujeme. Po šesti kilometrech se mezi stromy objevuje zámek. Merci, au revoir, loučíme se a jdeme obhlédnout historický objekt. 
Úhledný zámek Troissereux má dlouhou historii a dodnes je obýván. Bydlí v něm jedna francouzsko-ruská rodina. Zdá se, že údržba zámku ji buď příliš netrápí, nebo přesahuje její finanční možnosti. V celkem pěti volně přístupných místnostech lze vidět výjevy z regionální historie znázorněné pomocí plastových panáčků typu mnichovický Igráček. Na zámku probíhají prohlídky s průvodcem, jenže tu dopolední jsme kvůli rozorané cyklostezce propásli a na odpolední bychom museli čekat dvě hodiny, což vzdáváme. Ale podle toho, co jsme viděli, působí navštěvované interiéry mnohem skromněji, než jsme zvyklí na načančaných českých zámcích. Ani zámecká zahrada nepřipomíná to, čemu u nás obvykle říkáme francouzský park. Zato jsme ale hned vedle cestičky našli první letošní houbu.
Poslední chvíle před návratem
Cestou zpátky do města mě zajímá, jak vypadá francouzská zrušená železniční trať. Z Beauvais kdysi vedla železnice do města Gisors /žizor/. Nyní je dílem úplně zarostlá, dílem přeměněná na cyklostezku.
Po svačině v parčíku odevzdáváme kola, v hotelu si vyzvedáváme zavazadla a kráčíme k radnici na letištní autobus. Cestou si děláme odbočku do starého města, jehož uličky s hrázděnými stavbami jsou opravdu velmi malebné.
U radnice s vodotryskem, jímž vesele probíhá houf děcek, se dnes střídá jedna svatba za druhou. Chvíli je od šálku kávy pozorujeme. Zrovna tahle veselka byla jak vidno zcela typicky francouzská.
Ani jsme se nestačili dodívat do konce a už přijíždí autobus číslo šest. Za 1 € na osobu nás odváží na přibližně 4 km vzdálené letiště. Na něm vládne velmi čilý ruch; s nezájmem cestujících tady evidentně bojovat nemusí.
Domů přes Turín
Čeká nás let FR 2895 do severoitalského Turína (TRN). Letadlo společnosti Ryanair, Boeing 737-800 z turínské báze a s maltskou registrací 9H-QCB, je 7 let starý. Stejně jako všechny ostatní lety, co jsme v poslední době absolvovali, je prakticky do posledního místa obsazený.
Jsem šťastný jako blecha, že jsem si za drobnou úplatu vyměnil zatrollené místo. Ze sedadla 28A totiž vidím jako na dlani celou Paříž včetně chrámu Notre Dame v samém centru i včetně letišť CDG a ORY. Později ještě identifikuji švýcarskou Ženevu s jezerem Lac Léman a u hranic s Itálií i zasněžený Mont Blanc. 
Let z Beauvais do italského Turína je dlouhý 630 km a trvá hodinu a čtyři minuty. Letiště Caselle u Turína je opravdu velmi pěkné, moderní a čisté. Nakupujeme tam typické italské suvenýry – výborné sýry a předpřipravené rizoto s houbami.
Let do Prahy dlouhý 736 km obstarává Boeing Ryanairu z pražské základny. Má polskou imatrikulaci SP-RSU a je to tedy stejný stroj, se kterým jsme letěli do Beauvais. Nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí bude cestovat právě na této lince. Startujeme proti horám, takže musíme nabrat výšku ve spirále. Ve vzduchu trávíme hodinu a dvanáct minut. Tentokrát mám sice úplně nemožné místo 2D, což je první řada. Ale zato kabině na tomto letu vládne mimořádně půvabná, samozřejmě česká letuška.
A to je pro tentokrát vše.
Praha 2. srpna 2023
