Medvěd Gulliver opět vyráží do světa. Tentokrát se po roce vrací na řecký ostrov Skiathos a navštíví i sousední Skopelos. O zážitky se s vámi tradičně podělí v rámci svého cestopisu „Gulliverovy cesty“.
Loňská návštěva ostrova Skiathos ve mně zanechala tak veliký dojem, že jsem si hned cestou domů umínil, že se sem musím vrátit a ukázat tu nádheru manželce. Když se objevila zpráva, že se na Skiathos bude létat z Prahy, moje radost nebrala konce. Stačilo počkat, až Ryanair přijde s poněkud akčnějšími cenami, a už jsme měli letenky v kapse.
📆 Úterý 22. srpna 2023
Přilétáme na nádherný Skiathos
A už je to tady. Na Skiathos odlétáme netradičně až odpoledne, proto na letiště jedeme pěkně ekologicky městskou hromadnou dopravou. Z domova na Terminál 2 se dá cesta zvládnout pohodlně i za 59 minut. Na letišti opět žasnu, že všechno funguje jako po másle. Po chvilce se k nám přidávají Kryštof a Agnes. Ani se moc nekocháme obchodními nabídkami a už nastupujeme. Letadlo Ryanairu s registrací SP-RSK bylo ráno v Budapešti, pak zalétlo do Říma a teď se včas vrací pro nás. I my odlétáme načas. Podle očekávání je let plně obsazený.
V naší řadě přes uličku se usadily dvě slečny, které k našemu úžasu vytáhly z batůžků barevnou přízi a pustily se do háčkování. Už dlouho jsem neviděl nikoho háčkovat, natož pak v letadle. Po startu máme dlouho docela pěkný výhled. Jasně poznáváme Novomlýnské nádrže, Bratislavu necháváme vpravo, vidíme Györ, následuje Bělehrad a Skopje. Nad severním Řeckem se ocitáme v podivném béžovém oparu, čertví, co to je, asi kouř z požárů, které teď Řecko sužují. Po chvíli se objevuje ostrov Skopelos, ostře se stáčíme doprava a už se objevuje město Skiathos, přístav, dav čumilů, k nimž budeme zanedlouho patřit, prudší dosednutí a hodně intenzivní brzdění. Let dlouhý 1 415 km končí po hodině a 59 minutách. Máme jenom příruční zavazadla, takže jsme z letiště Alexandros Papadiamantis venku, než bys řekl švec. Do města jdeme stylově pěšky, musíme se totiž hned zastavit na ikonickém místě u proslulého baru Amaretto Skiathos Landings Pub.
Protože jsme si pospíšili, stíháme dokonce odlet letadla, kterým jsme sem přiletěli. Celá naše čtyřčlenná výprava ihned tasí mobily a fotí. Tomu se tady totiž v žádném případě nedá odolat. A když vás pěkně ofoukne startující Boeing, máte zaručený zážitek na celý život.
Zapeklité ubytování
Žasnu, kolik nových restaurací se po cestě do centra města od loňska objevilo. I podle počtu leteckých linek je vidět, že si Skiathos na nezájem turistů stěžovat nemůže. Na autobusové stanici se loučíme s mladší polovinou výpravy a jdeme hledat ubytování. Stejně jako vloni jsem nedostal přesnou adresu penzionu, ale pouze vzkaz, že majitel bude čekat v jedné z nejméně padesáti restaurací v novém přístavu. Po chvilce bloudění a vyptávání jsme na místě. Z restaurace nás ochotně posílají do malého krámku označeného jako turistický servis, jemuž vévodí energická dáma středního věku. Před námi obsluhuje mladší pár našich krajanů.
Čeká nás nejdelší a nejsložitější check-in, jaký jsem kdy zažil. Paní hledá v lejstrech, vyptává se, fotí si občanky a přesvědčuje nás, že ubytování, které jsme si vybrali sice má slušný výhled na přistávající letadla, ale ona sama, jako že se Helena jmenuje, by tam ve svých 57 letech rozhodně bydlet nechtěla. Vyjmenovala nám všechny bary a diskotéky v okolí půl kilometru, které jsou tak hlučné, že bychom ani oka nezamhouřili. Navíc je to hodně do kopce, a to přece taky nechceme, že? Má pro nás něco mnohem onačejšího. Kontroluje, že máme rezervaci přes booking.com, která umožňuje bezplatné storno. Takže musíme naši rezervaci zrušit a ona nám poskytne učiněný zázrak za stejnou cenu. Zaplatit musíme ovšem v hotovosti. Naše první cesta vede k bankomatu.
Najít ubytování je ještě zapeklitější
Když jsou vyřízeny papíry, pustí se do vysvětlování cesty. Kreslí plánek, kroužkuje na mapě a popisuje trasu tak, jako bychom se právě rozhodli dojít až na Pobřeží slonoviny. S plánem města, mapou Evropy a hromadou informací vyrážíme na cestu, doufajíce, že tak někdy kolem Vánoc dorazíme. Nakonec se ukazuje, že hotel je od Helenina úřadu vzdálen asi 200 metrů. Nejdřív pořád rovně a u restaurace Dino’s doleva. Odtud už je hotel a taverna dobře vidět. Tam se nás energicky ujímá další paní, tuším, že se jmenovala Polyxena. Vás posílá Helena? Ta je hrozná, že jo? Ona vám řekla, že to máte bez snídaně? To snad není možné. Samozřejmě že máte snídani v ceně, ale jenom musíte přijít do 10 hodin. Vede nás do jednoduchého, ale útulného pokojíčku s balkonem nad pěší zónou, která pulsuje bujarým společenským životem od soumraku do rozbřesku…
Večeříme zlehka v jedné z nesčetných taveren a pak ještě běžíme do přístavního supermarketu, jehož ohromnou nabídku úžasných džusů jsem si vloni oblíbil. Mrkvový, borůvkový, hroznový, prostě fantazie.
📆 Středa 23. srpna 2023
Po docela obstojné kontinentální snídani vyrážíme do přístavu. Úkol dne zní: sehnat jízdenky na ostrov Kalokairi!
Hlavní město ostrova Skiathos se jmenuje jednoduše stejně jako celý ostrov. Město se skládá ze spleti uzoučkých uliček, v nichž není snadné se zorientovat. Základní pravidlo však zní: Každou uličkou, co vede vzhůru, se dostanete ke kostelu svatého Mikuláše (Agios Nikolaou), a každou uličkou, která klesá, dojdete do přístavu. Buď do nového, nebo do starého. Ze starého vyjíždějí hlavně výletní čluny, z nového velké trajekty mířící na okolní ostrovy. Je to jedno, oba přístavy leží hned vedle sebe.
Mamma Mia!
Na nábřeží u starého přístavu stojí jeden barevný stánek vedle druhého a všechny nabízejí totéž – výletní plavby na vzdálenější překrásné pláže, na něž se jinak než lodí dostat nedá, a hlavně na jeden z neznámějších řeckých ostrovů, na Kalokairi, který nenajdete na žádné mapě. Nabídky jednotlivých společností se navzájem podobají jako vejce vejci. Vybíráme nejsympatičtější paní a u ní nakupujeme lístky s odjezdem zítra ráno. S jízdenkami v kapse vyrážíme na obhlídku města. To má asi pět tisíc stálých obyvatel, ale v létě se zde počet lidí mnohonásobí.
V roce 1964 totiž řecký úřad zabývající se turistikou rozhodl, že se ostrov Skiathos stane „development zone for turism“. Postupně zde byly vybudovány hotely a postaveno letiště. Do roku 2008 o ostrovu skoro nikdo nevěděl, ale pak si ho vyhlédli britští filmaři a natočili zde a na sousedních ostrovech mimořádně úspěšný a dnes již doslova kultovní film Mamma Mia!, ve kterém šikovně použili známé skladby švédské skupiny ABBA. A o reklamu pro ostrov bylo postaráno. Začaly sem proudit tisíce turistů. Také my jsme se šli podívat do přístavu na místo, kde byla natočena mimo jiné jedna z nejznámějších scén.
Centrum hlavního města ale tvoří náměstíčko, jemuž vévodí spíše nevelká, ale nejspíš hodně využívaná katedrála Trion Ierarchon. Kdykoli jsme do ní totiž chtěli nahlédnout, probíhala nějaká bohoslužba. Samotná budova není zvenčí nijak zajímavá, ale předsazená zvonice je velmi pěkná. Interiér chrámu je bohatě zařízený, až skoro přeplácaný a bohatě provoněný kadidlem a kouřem nesčetných svíček.
No a samozřejmě známé letiště na ostrově Skiathos
Kromě filmových lokací mají na ostrově další obrovské lákadlo, a to atraktivní letiště s krátkou přistávací dráhou a hlavně s volným přístupem až k jejímu prahu. Místnímu letišti se někdy říká „Malý Svatý Martin“ podle známého letiště na stejnojmenném nádherném karibském ostrově. Obě místa jsou si docela dost podobná a jako silný magnet přitahují davy lidí. K vidění tu jsou sice takřka jen nejběžnější typy letadel – Boeingy 737, Airbusy 319, 320, 321, Embraery 190 a 195, ATR 42 a 72, celkem často i nějaký bizjet.
Skoro všechna letadla přistávají od jihu, tedy od přístavu, takže těsně před dosednutím prosviští přímo nad hlavami diváků. Startují ve stejném směru, což působí docela pěkný ofuk. Není to tak docela bez rizika. Vloni, krátce po mojí návštěvě, obzvláště silný proud vzduchu od startujícího letadla porazil starší paní, která upadla na betonovou zídku tak nešťastně, že na následky úrazu zemřela. Na různé drobné úrazy od odletujících kamínků a na rozbité brýle a pochroumanou optiku tady nikdo moc nehledí. Nějaký ten malý šrám na těle holt k adrenalinovým zážitkům neodmyslitelně patří. V Česku by něco takového asi fungovat nemohlo.
Díky všeobecně rozšířené aplikaci Flightradar24 můžete sledovat pohyb letadel blížících se k ostrovu i strojů mířících na start v reálném čase a zbytečné „prostoje“ trávit v přívětivém baru Amaretto umístěném tak prakticky, že si můžete od kávy a drinku jen odskočit, všechno klidně nechat u stolu a po spotterském zážitku se ke stolu prostě vrátit. V baru nabízejí obrovské množství nejrůznějších nápojů, protože u prahu dráhy vládne zhruba stejné klima jako uprostřed Sahary. Součástí podniku je i malý krámek se suvenýry s leteckou tematikou. Bar má na starosti šikovný majitel s rodinou včetně báječně vypadající, ale bohužel výrazně senilní babičky, která se všem roztomile plete pod nohama a do jinak bezvadného chodu prosperujícího podniku vnáší úsměvný chaos.
Odpoledne strávíme ve městě
Odpolední příletová a odletová vlna odezněla, je čas na návrat do města. Nejprve si musíme dát pořádnou zmrzlinu. Od loňska mám vyhlédnuté dvě zmrzlinárny, ve kterých opravdu stojí zato posedět. Hned poté stoupáme na vrcholek, jejž zdobí kostel svatého Mikuláše čili Nikolase. A protože jednoho takového Nikolase máme doma, jdeme jeho svatého jmenovce aspoň pozdravit a přimluvit se, aby nám toho mrňouse trochu pohlídal. Od kostela se nabízí nejkrásnější výhled na celé město. Navíc tu vládne přímo božský klid.
Večer mají přijet mladí, kteří se usadili mimo město, v letovisku Koukounaries. Během odpoledne řešíme, kam se vypravíme na společnou večeři. Babo raď, restaurací jsou tady stovky, jedna pěknější než druhá a ve všech řeckých restauracích se vždycky dobře jí. Co teď? Od Matyáše z daleké Prahy přichází doporučení. Zajděte do taverny Mouria. Tak to se tedy povedlo. To je přece ta, kde bydlíme! V průběhu večeře hlasitě chválíme Matyášův vynikající vkus. Objednali jsme si dvakrát něco pro dvě osoby. Takové to ochutnávací menu, od každého pokrmu kousek a dohromady je toho hodně. K tomu řecké víno podle doporučení paní majitelky. Skvěle jsme se poměli.
📆 Čtvrtek 24. srpna 2023
Kalokairi čili Skopelos
Dnes nás čeká výlet na ostrov Kalokairi. Jak jsme si řekli, není zanesen v mapách, protože existuje pouze ve filmu Mamma Mia! Slovo kalokairi ale existuje a znamená v řečitě prostě léto. Ostrov existuje také, ale ve skutečnosti se jmenuje Skopelos. Je největší v souostroví Severní Sporady, k nimž patří i nádherný Skiathos, turisty teprve objevovaný Skyros a více než stovka dalších, většinou neobydlených ostrůvků řídce (=sporadicky) rozesetých v Egejském moři. Zatímco na Skiathos a na Skyros se dá doletět (letos dokonce i přímo z Prahy, ale na Skyros pouze charterovými lety), na Skopelos se lze dostat jenom lodí. Na Skiathos je to pouze 8 kilometrů. Po výjezdu z přístavu se nejprve – jak jinak, že? – nabízí úžasný pohled na ranvej. Pak míjíme neobydlený ostrůvek Maragos a ostrůvek Arkos, jehož známky veškeré civilizace se omezují pouze na pláž a plážový bar.
Ikonická kaplička z Mamma Mia!
Zanedlouho už přistáváme v přístavu v obci Neo Klima na jihozápadě ostrova Skopelos, kde přestupujeme do autobusu, který nás veze nebezpečně vypadající klikatou silničkou přes hřeben na severovýchodní pobřeží. Tam se nám konečně nabízí dechberoucí pohled, za nímž mnozí lidé rádi váží cestu klidně i přes oceán. Je to útes, nebo maličký poloostrov, na jehož vrcholu trůní slavná kaplička Agios Ioannis Kastris. Ve skutečnosti je mnohem menší než ve filmu a schody k ní vedoucí jsou naopak mnohem delší a mnohem strmější. Paní Meryl Streep musela mít docela fyzičku, aby aspoň část schodiště vyběhla v patřičném tempu. A to před tím ještě musela na protějším vrcholku s citem odzpívat The winner takes it all! Mimochodem – český, baladický text A ty se ptáš, co já je mnohem lepší a duchaplnější a i k filmovému příběhu by se lépe hodil.
V potu tváře stoupáme společně s desítkami dalších až ke kapličce. Vyfotit ji bez lidí je však zcela nemožné.
Více k vidění tady není, celý film je umně poskládaný ze záběrů natočených na mnoha místech. Vracíme se do přístavu, abychom pokračovali v plavbě za filmovými lokacemi.
Pokračujeme v plavbě
Pobřeží ostrova Skopelos doslova hýří pestrými barvami. Od křídově bílé přes žlutou, oranžovou a červenou, po sytě zelenou, o bezpočtu odstínů moře ani nemluvě. Některé prameny uvádějí, že Skopelos je nejzelenějším řeckým ostrovem a že je ze 70 % pokryt hustými borovými lesy. Pobřeží je velmi členité – rozeklaná skaliska, různě veliké zálivy a jeskyně. Tu a tam se objeví i malebná pláž. Po půlhodině plavby se před námi objevuje nevelký záliv a v něm září bílé domy s červenými střechami. Vítá nás hlavně město Skopelu – Skopelos. Oproti Skiathu to tady vypadá ještě trochu malebněji a řečtěji. Jen to úchvatné letiště tady chybí. Mají tu pouze heliport využívaný pro zdravotní lety. Samotné město působí klidněji, přestože na každém rohu stojí taverna.
Úzké a křivolaké uličky lemované nízkými domky vypadají jako filmové kulisy. Snad v každé ulici stojí kostel, kostelík nebo kostelíček, případně aspoň kaple nebo kaplička. Řekové uctívají mnoho světců a tady snad každému z nich postavili svatostánek.
Odpoledne vyhrazené pro pobyt ve překrásném městě se rychle chýlí ke konci. Doplňujeme kalorie, osvěžujeme se řeckou ledovou kávou a kopcem zmrzliny a náš koráb houká k vyplutí.
Cestou míjíme útes s jednou z nejslavnějších filmových kapliček a vidíme, že přiblížit se k ní z moře by bylo dost obtížné. Obepluli jsme celý ostrov. Že se blížíme zpět ke Skiathosu, jsme zaznamenali nejprve podle toho, že se nad námi začala objevovat letadla.
Válečka na pláži nesmí chybět
Nás ale čeká ještě další zásadní bod programu, jímž je překrásná a bezesporu unikátní pláž s půvabným názvem Lalaría. Nelze se na ni patrně dostat jinak než lodí. Je lemovaná vysokými šedobílými útesy a z jedné strany ji uzavírá vysoká skalní brána. Pláž pokrývají droboučké křídově bílé oblázky, do nichž se boříte až po kotníky jako do čerstvě napadaného křupavého sněhu. Pohyb po pláži není úplně jednoduchý, ale bohatou odměnou za trochu nepohodlí nám je křišťálově průzračná voda. V kombinaci s teplotou kolem 27 °C tady nacházíme jedno z nejkrásnějších koupání letošní sezóny.
Se zatajeným dechem sledujeme odvážné mladíky, kteří mrštně šplhají po skalní stěně a poté bezesporu velmi efektně ozářeni podvečerním sluncem skáčou do vody z vysoké skalní brány, a riskují, že se rozplácnou o některý z kamenů více či méně čouhajících z vody. Naštěstí se všem povedlo dopadnout správně, ale těch pár vteřin, než se pokaždé vynořili, nám docela polechtalo nervy.
Vracíme se z výletu
Já vám nevím, jak je to možné, že čas na krásné pláži ubíhá mnohem rychleji než kdekoli jinde. Než jsme se nadáli, přišel čas odjezdu. Nedá se nic dělat, stejně za chvíli padne tma. Cesta zpět do skiathoského přístavu už není dlouhá. Chtěl jsem vyfotit ještě důležitou pláž Xanemos, ale v šeru už se to málem vůbec nepovedlo. Tato pláž je zajímavá tím, že se nachází pod koncem přistávací dráhy. Její práh se nachází nad pláží. Pokud by letadla z této strany přistávala, nabízely by se odtud pěkné pohledy. Za celou dobu obou pobytů na ostrově jsem ale zaznamenal pouze jedno přistání z této strany.
Do přístavu se vracíme až za úplné tmy. Večeříme opět v naší příjemné domovské taverně Mouria, která se den co den kolem osmé hodiny večerní rychle zaplňuje do posledního místa. Jen na dvoře jich je zhruba padesát, další se nacházejí uvnitř. O kuchyni se stará jeden kuchař s jednou pomocnicí. A kuchyňku tady mají maličkou jako dlaň. Jak to všechno zvládají, je mi záhadou.
Jakýmisi maskoty této taverny jsou strakaté a navzájem si hodně podobné kočky. Na fotce jsou čtyři, ale určitě jich mají více. Všechny vypadají spokojené a dobře krmené. Některé se nechají i pohladit, ale jinak jsou spíše ostražité a hosty při jídle neotravují a o jídlo nežebrají.
📆 Pátek 25. srpna 2023
Nadešel poslední den pobytu. Po snídani, kterou jsme nakonec opravdu měli po celý pobyt v ceně, jdeme znovu objevovat město. Místní mu obvykle říkají pouze Chora. Trochu se věnujeme místním obchůdkům, které na rozdíl od mnohých jiných turistických destinací nabízejí opravdu pěkné a kvalitní zboží, z větší části rukodělné výroby, žádné šmejdinčajna. Po chvíli se k nám připojují Agnes a Kryštof.
Společně jdeme prozkoumat poloostrov Bourtzi, který odděluje starý a nový přístav. Kdysi na něm stávala obranná pevnost, nyní tam stojí kulturní dům a vedle něho velmi pěkná, převážně venkovní restaurace, dílem skrytá mezi piniemi a s nádherným výhledem na moře.
Ještě trochu planespottingu
Člověk by se tady nejraději občerstvoval až do rána, ale musíme na letiště. S jedním kufříčkem na kolečkách a se dvěma batůžky jdeme samozřejmě pěšky. Ještě než jsme došli na pozorovací místo, prosvištěla nám nad hlavou dvě letadla.
Zaujímáme strategickou polohu u poměrně frekventované cesty spojující hlavní část ostrova s poloostrovem Lazareta. Nejlepší místo je na křižovatce s cestou vedoucí do centra Chory. To je samo o sobě už docela odvážné, ale místní řidiči, což jsou pochopitelně většinou turisté v autech z půjčovny, tady na to jsou zvyklí a jezdí okolo letiště celkem opatrně. Úsek cesty vedoucí přímo podél prahu dráhy je navíc osazen semafory. Před každým přistáním a startem se na nich rozsvítí červená. Někteří řidiči ovšem světelná znamení považují jen za zajímavou informaci, jíž není třeba se nijak hlouběji zabývat ani na ni jakkoli reagovat. Obzvláště mladí motocyklisté na všudypřítomných skútrech, mopedech, motorkách, fichtlech a hopkolech šikovně kličkující mezi turisty a často držící v ruce místo půlky řídítek otevřenou plechovku limonády nebo kornout zmrzliny si semaforu – navzdory faktu, že je to prokazatelně slovo ryze řeckého původu – vůbec nedělají hlavu. Ale i to patří k místnímu koloritu.
Ani nemusíme dlouho čekat a už je tady první odlet. Nejprve pomalý příjezd na otočku, efektní obrátka o 180° obvykle spojená s přátelským zamáváním. Obyčejně mává kapitán sedící vlevo, někdy dokonce oba piloti. A pak na to šlápnou, zvíří se metráky písku a drobných kamínků a auvajs. Jeden kamínek se zastavil o Kryštofovo břicho a vykouzlil mu suvenýr v podobě odřeniny, podlitiny a modřiny v jednom.
Pomalu se loučíme s ostrovem Skiathos
Další odlety a přílety se už naštěstí obešly bez zranění a újmy na majetku. Páteční odpoledne je tady na letecký provoz dost bohaté, takže se máme na co dívat. Zatímco někteří sem přilétají na víkend, my se ve stejnou dobu chystáme domů. Ještě jeden přílet a ještě aspoň jeden odlet, ale pak už je čas přejít do letištní budovy. Ještě na skok do ikonického baru Amaretto a rozlučka se zbytkem výpravy. Zatímco my letíme přímo do Prahy, Agnes a Kryštof letí večer do Atén.
Cesta od Amaretta na letiště normálně trvá pěšky sotva deset minut, ale náš červený cestovní kufřík se rozhodl, že nám zpestří poslední okamžiky pobytu na ostrově a odmrštil svá kolečka do pangejtu. Veškeré pokusy a provizorní opravu se ukázaly jako marné…
A odlétáme
Letiště je v tuto hodinu skoro prázdné, takže odbavení probíhá rychle. Když se gate téměř naplnil, přišly slečny odbavující let Ryanairu s pěknou kulišárnou. Všechny cestující vykázaly ven a nařídily, aby se postavili do fronty a zpět dovnitř je vpouštěly jednotlivě poté, co každému přeměřily zavazadla. Komu přebýval byť jediný centimetr, musel si výrazně připlatit. Iveta naštěstí prošla úplně hladce i s rozbitým, ale předpisově rozměrným kufříkem, ale mně připadalo velmi nedůstojné, aby nějaké slečny člověku mého věku cokoli přeměřovaly, snad jen s výjimkou hladiny cholesterolu a krevního tlaku. V nestřeženém okamžiku jsem se tedy protáhl průchodem před vedlejší gate a posadil jsem se mezi přeměřené. A prošlo to.
Za chvilku přilétá z Prahy Boeing 737-800 s polskou registrací SP-RSC a na světelné tabuli se objevuje tajemný nápis epivívasi, což je známka toho, že budeme nastupovat. Letadlo je opět téměř kompletně obsazené. Startujeme nad pláž Xanemos. Míříme na Soluň, severomakedonské Skopje, Sarajevo, Graz a České Budějovice. Po chvíli se ocitáme nad Prahou. Pod námi je jasně vidět silueta ruzyňského letiště.
Po dvou hodinách a třech minutách šťastně přistáváme.
Praha 5. října 2023
