Počátkem roku 2020 jsme navštívili překrásný karibský ostrov Svatý Martin neboli Sint Maarten, kde si klidně ležíte na rozpálené pláži Maho a letadla vám tam přistávají nad hlavou tak, že máte pocit, že stačí vztáhnout ruku a dotknete se jejich stříbřitých trupů. Pro letecké fanoušky je to obrovský a nepopsatelný zážitek. Pokusil jsem se i o malou reportáž. Podobný zážitek si ale můžete odvézt i z podstatně bližšího řeckého ostrova Skiathos – tam jsem se vypravil v loňském roce. Díky novince v letovém řádu aerolinky Ryanair z Prahy budete mít podobnou šanci během letošního léta i vy!
Skiathos je jeden ze skupiny ostrovů nazvaných Severní Sporady. Vyznačuje se bohatým lesním porostem, dostatkem pitné vody a krásnými plážemi. Je přibližně 11 km dlouhý a 4 km široký. Není prošpikovaný antickými památkami, ale přesto nabízí mnoho pěkných míst. Natáčel se zde lehce košilatý německý film Nackt und heiß auf Mykonos, ale hlavně ikonický snímek Mamma Mia!
📆 Neděle 7. 8. 2022
Ráno se vracíme ze svatby v malebné krajině na samém konci Čech. Doma měním společenský oblek za turističtější variantu oděvu a vyrážím. První etapa je vlaková, linkou S9 od nás ze Zahradního Města na Hlavní nádraží. Tam se pod odjezdovou tabulí trpělivě stavím do houfu čekajících. Na této stanici je totiž číslo nástupiště do posledního okamžiku pečlivě střeženým tajemstvím. Teprve deset minut před plánovaným odjezdem Railjetu Vindobona je tajemství zrušeno a dav mířící na poslední dnešní spoj do Vídně spěchá na peron. Rakouský Railjet právě přijíždí, ale současně se objevuje informace, že odjezd Vindobony se o deset minut odkládá, údajně kvůli čekání na přípojný vlak. Zkušený cestovatel ví, že je vždycky potřeba nějakou tu minutku připočítat. Takže protože během desetiminutového čekání žádný významný přípojný vlak nedorazil, čekáme pro jistotu dalších pět a pak vyrážíme na Kolín.
Vindobona – ikonický vlak, který celé mé mládí jezdíval přes Říčany, se nyní plouží přes Kolín, Kutnou Horu a Českomoravskou vysočinu. Teprve za Brnem se rychlost konečně poněkud zvyšuje. Po přejezdu rakouské hranice mě šokuje nezvyklé všudypřítomné temno. Rakušané již vzali důsledné šetření energiemi vážně a všude svítí velmi úsporně. Potemnělá nástupiště, spoře osvícené ulice, nenasvícené památky, to všechno působí značně neobvykle.
Na vídeňský Hauptbahnhof přijíždíme po dlouhých a úmorných pěti (!) hodinách jízdy. Hlavní nádraží mají ve Vídni nové a pěkné, chybí mu však přímé spojení na letiště. Vlaky S-Bahnu a speciální rychlodráha zvaná CAT hlavní nádraží čertvíproč míjejí. Existuje však autobus, který jezdí dokonce celou noc. Najít jeho zastávku není vůbec snadné. Popovídal jsem si s pěti různými lidmi, každý mě poslal úplně jiným směrem. Když jsem konečně našel zastávku, odkud by autobus měl odjíždět, stejně žádný nejel. Zato jsem poznal kus noční Vídně. Řeknu vám, rozhodně není o co stát. Tolik protivných opilců, odpudivých feťáků a jiných podivných existencí bych ve Vídni neočekával. Nakonec se vracím do podzemní dráhy a jedu na stanici Rennweg. Ta je teda taky pěkně hnusná. Posledním vlakem linky S7 jedu na letiště. Dorážím tam těsně po půlnoci.
📆 Pondělí 8. 8. 2022
V obou terminálech se povalují stovky podřimujících cestujících čekajících na ranní odlety. Obsazená je nejen každá lavička, ale i každý koutek, protože laviček je zoufale málo. Konečně! Jeden pár vstal a uvolnilo se místo k sezení, možná dokonce k pololehu. Rychle usedám a hlavu pokládám na batoh. Hned za ním vykukuje elektrická zásuvka, takže dobíjím mobil cennou energií. Ve vlaku jsem nezabral, potřeboval bych taky dobít. Teď bych snad ale ještě radši dobil toho děsně upovídaného českého strejdu, co své ženě a synkovi bez ustání hlasitě něco vypráví. Usínám asi na dvacet minut. Před pátou definitivně vstávám a jdu na bezpečnostní kontrolu. Po ní jako v mátohách bloumám odletovou halou. Skoro všechny obchody mají ještě zavřeno (skoro jako v Praze). Po hodině se konečně dozvídám číslo gatu (skoro jako na Vylzoňáku).
Čekárna u odletové brány se rychle zaplňuje. Přicházejí kontroloři palubenek a s sebou vlečou obávaný stojan s koši na měření zavazadel. Můj batůžek by se jakž takž vešel do toho většího, zaplacený mám pochopitelně ten menší rozměr. Čtveřice dosud rozverných českých studentů očividně ztrácí teenagerský klid. Jejich bágly mají taky dost přes míru. Pomalu se trousí i posádka. Dva fešní maltští piloti, mladičký stevard a tři pěkné letušky.
Mnozí cestující netrpělivě pokukují tu na svá zavazadla, tu na ostentativně trčící měřič zavazadel, tu na přísně se tvářící dvoučlenný personál. Chlapec má výrazně tmavou pleť a přísně nesmlouvavý výraz, dívka nezapře asijský původ a orientální zarputilost. Začíná nástup. Mám dva trumfy. Jednak z kraťasů čnící nohu až pod koleno pečlivě ovázanou už ne právě sterilním obvazem, jehož soucit budící efekt doplňuji výrazným kulháním, jednak se řadím za mladý pár s maličkým, sotva půlročním dítkem. Matka ho nese v náručí obličejíčkem dozadu. Za zády jeho rodičů dělám veselé grimasy. Kojenec se vesele hihňá a odvádí pozornost. Procházím s výraznou úlevou. Vlastně se dvěma úlevami: Nikoho nezaujala ani nadváha moje ani mého zavazadla a roztomilý kojenec bude sedět o 17 řad za mnou.
Pár desítek metrů jedeme autobusem a už se v paprscích ranního vídeňského slunce stříbřitě třpytí čtyři roky starý Boeing 737-800 s maltskou registrací 9H-QEL. Let FR 240 je obsazený zhruba z poloviny. Snažím se podle jazyků určit provenienci cestujících. Zjednodušeně řečeno, celá ex monarchie tu má zastoupení. Mírně vede němčina následovaná češtinou a slovenštinou, maďarština, srbština, polština. Nechybí ani ruština. Startujeme s půlhodinovým zpožděním. Nad Balatonem si objednávám kávu. Pro Lavazzu od Ryanairu podávanou v kelímku s filtrem už mám pomalu slabost. Přelétáme Bělehrad a Soluň a po chvilce je vlevo vidět šťavnatě zelený ostrov Skopelos. Většině lidí je známější pod názvem Kalokairi, ale k tomu se ještě dostaneme.
Pokračujeme ještě kus na jih, pak následuje obrat a potom takové to zvláštní chvění letadla a možná i moje. Přistáváme totiž na dost krátké dráze. Měří jen 1628 metrů a na jejích obou koncích je pouze silnice, úzká pláž a pak už moře. Obvykle mívají podobná letiště dráhy dlouhé aspoň 2 kilometry. Tahle má ještě o 200 metrů méně než pověstné letiště Chuuk v Mikronésii, a tam bylo přistání opravdovým zážitkem. Pod námi se míhá neobydlený ostrůvek Tsougkrias, vlevo už jasně vidím běloučké hlavní město Skiathu. Letadlo se mírně kymácí nad mořem, přelétáme těsně nad rozčepýřenými hlavami osmahlých čumilů, mezi něž budu za pár okamžiků patřit i já. Plot, práh dráhy, bum, motory dramaticky burácejí, přichází hodně prudké brzdění, ještě že jsem připoutaný, jinak bych se asi střemhlav ocitl v kokpitu. Ubrzdil to!
Je deset hodin a skiathoské letiště Alexandros Papadiamantis nás vítá teplotou kolem 25 stupňů a lehkým vánkem od moře. Na ploše žádné jiné letadlo zatím nestojí. K budově jedeme celkem zbytečně asi 100 metrů autobusem. Příletová hala má rozměry většího obýváku, takže se natotata ocitám před branami vzdušného přístavu. Rád bych viděl odlet našeho Boeingu, proto spěchám podél plotu na proslulé spotterské místo u prahu dráhy 01. Na první pohled se velice podobá zmíněné ikonické pláži Maho na exotickém karibském ostrově Sint Maarten, jen je trochu menší.
Ani jsem nemusel pospíchat, odlet linky FR 241 zpět do Vídně je lehce zpožděný. Hned první záběry letadel otáčejících se na konci dráhy mi potvrzují, že se dosavadní trmácení bohatě vyplatilo. Nejprve odlétá Boeing 737-800 Ryanairu, chvilku po něm následuje Airbus A320 na lince WK 362 společnosti Edelweiss do Curychu a pak ještě ATR 72 Sky Expressu na lince GQ 430 do Atén.
Tím se letiště vyprázdnilo a může začít vlna příletů, která na sebe nenechá dlouho čekat. První přistává A320, EC-NNY, společnosti Volotea z Bari, linka V7 1624. Ta mi profrčela přímo nad hlavou. Ale snímek má své kouzlo, že?
Po ní přistává B738, G-TAWV společnosti TUI Airways, linka BY 4142 z Londýna-Gatwicku. Jen o pár minut později na dráhu dosedá Embraer E190, G-LYCR, British Airways, linka BA 2225 z Londýna-City. Chci využít příznivého světla a skutečnosti, že se dnes přistává od jihu. Můžu tedy fotit jak letadla přistávající, tak i stroje připravující se na start.
Asi po dvou hodinách už je i mně takové vedro, že bych místo opalovacího krému snad měl radši rovnou použít grilovací koření. Naštěstí hned přes silnici stojí Amaretto Skiathos Landings Pub, celkem jednoduchá kavárna, možná dokonce taverna, které vévodí velká obrazovka s aktuálními přílety a odlety. Totálně dehydratované spottery tam křísí bezpočtem nápojů a hromadou ledu. Podnik vede mladý, šikovný majitel, který se umí za pultem svižně otáčet. Občas mu vypomáhá paní středního věku, patrně máti. Oběma se pod nohama plete velice elegantní, načesaná, jako by právě slezla z kadeřnického křesla, ale zřejmě Alzheimerem stižená babička, jež ve snaze být nápomocná docela škodí.
Dopolední vlna příletů a odletů je za námi, nastává čas vydat se do města a najít objednané ubytování. Na Skiathu je všude blízko, do Starého přístavu, kde se mám hlásit, to není více než 500 metrů. Mezi desítkami gastronomických podniků chvilku hledám Fresh Bar. Barmanka chvilku vzrušeně telefonuje. Bohužel kromě slova kýrios, čili pán, nerozumím ničemu, ale za chvilku se objevuje droboučký mužík, odhadem 60 let, 60 kilo. Přijel na lehkém mopedu, takovém tom hopkole, které tady používají všichni od odrostlejších školáků až po velebné kmety.
Vítá mě srdečně, jako bych byl jeho bratranec, chytá mě za rameno a strká mě z hospody ven. Z obsáhlého řeckého monologu správně vyvozuji, že mám usednout za něj na jeho prskolet a on mne i s batohem na zádech odveze do mého prázdninového příbytku. S určitými rozpaky a jistými pochybnostmi tak činím. Můj ruksak váží 11 kilo, já desetkrát více. Fichtl se neochotně rozjíždí do mírného kopce, vydávaje zoufalé zvuky. Asi po stovce metrů to dál nejede.
S úlevou a radostí seskakuji z málem utýraného motocyklu a pána ujišťuji, že se rád projdu. Ke dveřím jednoho z nejkrásnějších ubytování to mám ještě asi 150 metrů, ovšem stále do kopce. Apartmán Fresh Rooms se nachází vlastně přímo nad Fresh Barem, oba domy spojuje pouze přibližně sto schodů, nebo klikatá, mnohonásobně delší cesta. Skromný pokojík má maličký balkon s nádherným výhledem na přístav, ale hlavně na přistávající letadla a na ranvej. Šílím blahem.
Odkládám zavazadlo a spěchám zpátky k ranveji lovit letecké snímky. I odpoledne jsou na focení dobré podmínky. Úplně se tetelím vzrušením. Zhruba 5 minut před přistáním se letadlo objevuje na Flightradaru nad ostrovem Skopelos, po chvilce už je vidět i pouhým okem. Úplně míjí Skiathos a letí dále směrem k Chalkidiki, pak na okamžik mizí z očí, když se začíná vracet ke Skiathu. To už jsou obvykle vidět světla. Závěrečné přiblížení je tak rychlé, že není úplně snadné zmačknout spoušť v ten pravý okamžik. Navíc vám někdy v poslední vteřině někdo vběhne přímo do záběru. Fotografů je zde povícero. Jeden nadšený chlapec, opálený téměř do černa, zde stojí od samého rána a fotí a fotí.
Jednodušší je to se starty. To vám letadlo celkem zvolna přijede až na konec dráhy a tam se otočí. Lidé mávají posádkám a většina posádek mávání ochotně opětuje. Když se letadlo srovná s osou dráhy, motory se rozjedou na plný výkon a začne pořádná fujavice. Prach, písek, čepice, klobouky, brýle, odpadky, vše se ocitá ve vzduchu. Písek bolestivě seká do nezakrytých částí těla. Nevíte, co si držet dřív, a přitom musíte, prostě musíte fotit.
Po další várce focení jdu konečně na oběd. Celé pobřeží od letiště až do centra města lemují pěkné restaurace. Úplně vyšťavený usedám v přívětivé typicky řecké taverně Milos. Dva litry chladné vody a pomerančového džusu ve mně mizí na ex. Teprve pak se můžu soustředit na výběr specialit. Vítězí spetzofai, což je libová klobása s lehce pikantní rajskou omáčkou a pečenými paprikami. Jako dezert přichází řecký salát se dvěma obrovskými porcemi sýra v kuse.
Tady ale ani v restauraci nemáte klid. Od oběda mě rychle zvedl například tenhle celobílý Airbus na lince charterové společnosti Sunclass z Osla.
Po obědě přichází únava po probdělé noci. Na chvíli se jdu aspoň trochu prospat. Večer vyrážím do ulic hlavního města, které se jmenuje stejně jako celý ostrov.
📆 Úterý 9. 8. 2022
Tak dneska si musím zase jednou přivstat. První ranním příletem je totiž linka Smartwings z Prahy, která jednou týdně létá v trojúhelníku Praha – Skiathos – Limnos – Praha. Dnes na ní letí B737-700, OK-SWT. Několikrát jsem se pokoušel u cestovních kanceláří sehnat na tenhle spoj letenku, ale nikdy se mi to nepodařilo. Buď se musí koupit celý zájezd, nebo nic.
Hned za ní přistávají další letadla z dopolední vlny. Tentokrát sedím v baru Amaretto a piju jeden mangový džus za druhým. Prokládám je ledovou kávou. Pro nezasvěcené tento bar nabízí podivuhodnou podívanou. Lidé klidně sedí u stolků nebo na baru a sledují mobily. Najednou se všichni vymrští ze židlí, všechno nechají na místě a běží asi 30 metrů ke konci ranveje, aby zaujali co nejlepší místa na focení. Za pár minut se s digitálními úlovky vracejí zpět ke svým stolkům a nedopitému frappé.
Na letadlech Volotea mě vždycky dojme nápis Maman, j’arrive, respektive Mama, arrivo subito, tedy něco jako „Mami, už letím“… Taky vám to připadá mnohem lepší, než všechny ty easy, smarty, happy?
Přistává Sunclass, A321 z Kodaně. Když zrovna nic neletí, dá se dívat na mohutné trajekty.
Celé letiště se dá celkem pohodlně obejít, i když ne tak, jak by se mohlo zdát podle mapy. Vyrážím po západní straně, kolem terminálu a prázdninových vilek s úchvatným výhledem na letištní plochu. Ranvej se v druhé polovině oproti cestě zdvihá a její konec leží zhruba pět metrů nad silnicí. Není na ni tedy vůbec vidět. Dva starty jsem proto zachytil až ve velké výšce.
Třeba tohle ATR domácího Sky Expressu mi tiše profrčelo nad hlavou dříve, než jsem vůbec stačil zaostřit.
Pokud by se častěji přistávalo od severu, byla by pláž Xanemos velmi příjemným pozorovacím stanovištěm, navíc dobře dostupným, protože k ní jezdí z přístavu městský autobus. Za celou dobu pobytu ale směrem přes tuto pláž přistálo pouze jedno jediné letadlo. Jen pár kroků od pláže Xanemos se nachází velice krásná zahradní restaurace. Hodně jsem se těšil na doplnění tekutin, ale obsluha zřejmě byla příliš unavená na to, aby si mě aspoň povšimla. Cesta zpět bohužel nevede podél ranveje, ale přesto se mi podařilo ulovit pár zajímavých snímků.
A už jsem zase na značkách. Přistává B 737-800 TUI z Berminghamu. Později odpoledne letů ubývá, pročež vyrážím znovu do města. A protože nelze pobýt v Řecku a nedat si opravdový gyros. Ten zdejší se prodává prošpikovaný bramborovými hranolky. Nevím, je-li to místní specialita, nebo spíše potřeba ušetřit, ale gyros chutná výtečně i s touto nadbytečnou ingrediencí. Vrchol mého dnešního pouličního menu tvoří úžasná mangová zmrzlina, kterou bych v jazyce mého mládí označil jako pyramidální. Takto posilněn zvolna šplhám ke kostelu svatého Jiří, odkud se nabízí úchvatný pohled na město a jeho starý přístav. Ten je také mým dalším cílem, protože chci vypátrat lokace z kultovního filmu Mamma Mia! Filmaři v něm tehdy umně spojili dva ostrovy – Skopelos a Skiathos – v jeden a nazvali jej Kalokairi, což v řečtině znamená prostě léto.
Před večerní procházkou usedám na balkon svého skromného hotelového pokoje, popíjím fantastický mrkvový džus a kochám se úžasným výhledem. Večer mi milý pán, jemuž jsem málem zavařil motorku, přináší potvrzení o zaplacení ubytování. Vypráví mi, že do mého příjezdu v pokoji bydleli také nějací Češi. Určitě také fotili letadla, nebo je aspoň pozorovali z balkonu.
Kyrios se se mnou na konec loučí slovy Kalo taxidi! Málem jsem mu zbrkle odpověděl, že žádné haló taxi nepotřebuji, protože na letiště doběhnu po svých, ale naštěstí mi včas došlo, že mi přeje šťastnou cestu. Efcharistó kai antio sas. Díky a na shledanou.
Myslím to zcela vážně – na Skiathos je opravdu potřeba se vrátit.
📆 Středa 10. 8. 2022
Opět je třeba si přivstat, vstávám v 7 hodin, doplňuji tekutiny mrkvovým džusem a zvolna kráčím k terminálu. Mám to zhruba stejně daleko jako doma na nádraží. Taky vám to připadá úžasné? Máme hodinu zpoždění. Odletová hala se povážlivě plní. Má rozlohu dvou školních tříd a brzy za sebou odlétají tři letadla po 180 cestujících. Blue Air do Bukurešti, Ryanair do Vídně a Condor do Düsseldorfu. O tlumočení mě zdvořile žádá pracovnice letiště vezoucí stařenku na vozíku. Se starou dámou se posléze dávám do řeči. Je jí 96 let a vrací se z návštěvy u syna, který pracuje jako geolog na Skopelu. Protože Skopelos nemá letiště, musela jet navíc trajektem, ale nijak zvlášť unaveně nevypadá.
Let FR 241 má sice zpoždění, ale zato na něm letí tři půvabné letušky, patrně opět z Malty, a nejméně stokilový stevard. To mě vysloveně nadchlo. Ryanair evidentně obézní zájemce o zaměstnání nediskriminuje. O kávě na palubě Ryanairu jsem už psal, ale ona je fakt dobrá! Letíme čtyři roky starým Boeingem 737-800 s maltskou registrací 9H-QAG. Ze tří čtvrtin obsazený let, dlouhý 1137 km, trvá hodinu a 44 minut. Z okna je vidět Soluň, potom až Balaton. Nad Neziderským jezerem jsme už hodně nízko, takže je vidět jeho velmi nízkou hladinu, ale hlavně děsivě vyprahlé břehy.
Mám půl dne času, protože letenku do Prahy jsem si schválně koupil až na poslední večerní let. Ve Vídni mě čeká jasný úkol. Potřebuji najít dům, v němž se narodil a kde v mládí žil můj děda. Není to tak těžké. Vycházím z metra, ve kterém už se zase povinně nosí otravné respirátory, nádech, výdech, a hledanou adresu mám přímo před nosem. Jenomže dědův rodný dům je pravděpodobně dávno zbouraný a na jeho místě stojí nová, pěkná obytná budova, v jejímž přízemí se uhnízdila lukrativní prodejna řetězce Lidl. Žádná velká romantika…
Jdu se ještě podívat do kostela, kde měl být děda i všichni jeho sourozenci pokřtěni. Milá paní na faře mě vyvádí z omylu, tenhle kostel byl postaven až pár let po dědově narození. Musím do starého, radí mi, před těmi 112 lety se všechny obřady konaly pouze tam. Kostel Sankt Laurenz v Altsimmeringu jsem našel o pár stovek metrů dál.
Ve Vídni je dnes horko a dusno k padnutí, oč lépe bylo u moře! Jedu se po letech podívat do centra, ale na dlouhé chození po památkách nemám náladu. Vracím se na letiště.
Donedávna jsem nikdy neletěl s Austrianem, a teď najednou během deseti dnů popáté. Blahořečím si, že jsem pro návrat dal přednost pohodlí letadla. Pětihodinové trmácení ve Vindoboně ochotně přenechám jiným nadšencům. Do Prahy se vracím dokonce stejným letem jako při výletu do Varšavy, jen dnešní letadlo má imatrikulaci OE-LWI. Let OS 711 není tak plný jako minulou neděli, ale dvě třetiny sedadel jsou obsazené určitě. Elegantní Embraer 195, do nějž jsem se posledně úplně zamiloval, letí i tentokrát 35 minut.
