Medvěd Gulliver si pro nás připravil další cestopis. Tentokrát navštívil hlavní města Dánska. Do Kodaně se ale vydal netradičně na křídlech africké aerolinky Ethiopian Airlines. A jak si den v dánské metropoli užil? To se dočtete v jeho cestopisu z cyklu „Gulliverovy cesty“.
📆 Pátek 15. září 2023
Říká se, že cílem někdy bývá samotná cesta, a tomuto úsloví jsme se rozhodli podívat na zoubek. Jedna z tzv. „leteckých svobod“ umožňuje letecké společnosti ze země A přepravovat cestující ze země B do země C. Když se objevila nabídka proletět se s etiopskou (po staru „habešskou“) společností Ethiopian Airlines, byť jen kousek po Evropě, dlouho jsme neváhali a koupili si letenky z Vídně do Kodaně.
První úsek ovšem musíme absolvovat vlakem. Volíme Vindobonu rj525. Na nástupišti září nápis Vídeň, ale uvnitř vagonu nám monitor paličatě tvrdí, že cílem bude Brno. Nic proti moravské metropoli, ale habešský boeing přistává přece jen o kousek dál. Trochu mě tento informační maglajs znepokojuje, ale vtom se rozjíždíme. Chvilkami se řítíme rychlostí až 160 km/h, ale opravdu jen chvilkami. Je pátek večer, vlak je zaplněný skoro do posledního místa. To se mění v Brně. Většina cestujících vystupuje a na monitoru se zázračně objevuje nové číslo vlaku a nová destinace: Vídeň.
Konečně ve Vídni a hurá do Kodaně
Po čtyřech hodinách monotónního drkotání přijíždíme na vídeňské hlavní nádraží. V malé samoobsluze hned vedle se zásobujeme nápoji. V nealkoholické sekci nevycházím z údivu, kolik nevídaných džusů, šťáv a limonád tady nabízejí. Bohužel odbíjí 23. hodina a personálu padla. Celkem nesmlouvavě naléhá, abychom laskavě zaplatili a přišli zítra.
Jako nejjednodušší způsob, jak se v tuto dobu dostat na letiště do Schwechatu, se nám kupodivu jeví autobus. Ten přijíždí vzápětí a skoro prázdný uhání vídeňskými ulicemi, aby nás po 20 minutách vyložil u bran vídeňského vzdušného přístavu. Ihned procházíme bezpečnostní kontrolou a ukládáme se na koženkové kavalce v podobě pyramid. Zrovna pyramidální spaní to není, ale pořád lepší 4 hodiny dřímání a klimbání než celá noc bez zamhouřeného oka. Ještě před spaním s údivem zjišťujeme, že namísto plánovaného, vytouženého Dreamlineru 787-900 přiletí mnohem méně atraktivní Boeing 777-200 s registrací ET-ANQ. Týdny sleduji tuhle linku, vždycky spolehlivě letí Dreamliner 900 nebo 800, ale sotva vyrazím já, musí být změna. Ale což, i to patří k cestování.
📆 Sobota 16. září 2023
Linka ET 724 je vedena z etiopské metropole Addis Abeby nejprve do Vídně a pak do dánské Kodaně. Většina cestujících vystoupila ve Vídni. Nás nastoupilo asi 15. Na palubě to vypadá jako po polštářové válce. Na sedačkách se válí polštářky a pokrývky, ale jinak je tu celkem čisto. Zhruba z jedné třetiny zaplněný boeing startuje na 877 km dlouhý let z Vídně do Kodaně v 7:39. Nad jižní Moravou je jasno, poznávám Novomlýnské nádrže a Brno. Pak přinesli snídani. Celkem chutnou housku s kuřecí šunkou a hodně dobrou kávu, což se v etiopském letadle tak nějak dá logicky očekávat.
Někde u Lichkova opouštíme české území a poté pokračujeme podél polsko-německé hranice. U pobřeží Baltu začínáme klesat, nad švédským územím opisujeme pěknou kličku kolem Malmö, obdivujeme malebná širá pole větrných elektráren a po hodině a 19 minutách přistáváme na kodaňském letišti Kastrup.
Z letiště do centra Kodaně a první zážitky
Do centra Kodaně se přesouváme rychle, velmi rychle metrem, které mě znepokojuje tím, že všechny vlaky jezdí bez strojvedoucího. Vystupujeme z metra naproti Dánskému královskému divadlu, na Královském Novém náměstí Kongens Nytorv, načež se k nám obdivuhodnou rychlostí přibližuje bicykl řízený vysokou postavou, jež brzdí těsně před námi. Jdeme na snídani do moderní pekárny, která nabízí směs německého a francouzského pekařského řemesla.
Cestou mě šokuje pohled na otužilé osoby koupající se v kanálech mezi obytnými domy. Odhadujeme, že voda může mít zhruba 12 °C. Čeká nás jednodenní obhlídka dánské metropole. Ta musí začít v malebném Nyhavnu, lemovaném pěknými příklady skandinávské městské architektury a přeplněném turisty.
Do domu Hanse Christiana Andersena, který mimochodem slavil narozeniny ve stejný den jako já, jsme se raději ani nepokoušeli dostat. Ostatně mým hlavním cílem pro dnešní den je návštěva Malé mořské víly. Cestou k ní nás čeká několik zajímavostí. Třeba rokokový luteránský Frederikův nebo také Mramorový kostel, jehož stavba trvala 145 let.
Po stopách královské rodiny a jejího paláce
Od kostela vede krátká ulice zvaná Frederiksgade spojující kostel s královským palácem Amalienborg. Ten je v současné době sídlem královny Markéty II. a její rodiny. Královna vládne Dánsku přes 50 let, ale koncem roku 2023 nečekaně oznámila, že se vzdává trůnu ve prospěch syna Frederika X. Amalienborg se skládá ze čtyř budov pojmenovaných Christian VII., Christian VIII., Frederik VIII. a Christian IX. Král Christian VII. původně sídlil v zámku Christiansborg, ale ten koncem 18. století zničil požár. Z krále se stal takřka bezdomovec, ale šlechtická rodina Moltke mu velkoryse poskytla svůj palác na Amalienborském náměstí. Král pak postupně získal i ostatní tři paláce a do zcela zrekonstruovaného Christiansborgu se už nevrátil. Ten se stal sídlem parlamentu a nejvyššího soudu. V současné době královská rodina používá Amalienborg spíše jako zimní sídlo. Během naší návštěvy probíhá střídání stráží – dánské královské gardy, které mi ve srovnání s podobnými ceremoniály mi připadá zdlouhavé.
Mezi jednotlivými budovami královského paláce, na osmihranném náměstí, stojí jezdecká socha krále Frederika V. od francouzského sochaře Salyho. Král se však své sochy nedočkal, zemřel totiž předčasně, ve věku 43 let, a jeho socha byla dokončena až 5 let po jeho smrti.
Další kodaňské zajímavosti
Vlastně jenom pár kroků od sídla královské rodiny se nám otevírá zvláštní pohled na pozoruhodnou, v roce 2017 dokončenou spalovnu odpadu (!) zvanou Amager Bakke. Amager je název ostrova, na němž stojí, bakke znamená kopec. Na střeše budovy se nachází vyhlídka a dolů vede 450 metrů dlouhá sjezdovka s umělým povrchem. Po hypermoderní spalovně se navíc vine zatím nejdelší umělá horolezecká stěna na světě.
O pár kroků dál se koná velká sláva. Do Kodaně připlula první veliká kontejnerová loď poháněná výhradně zeleným metanolem. Patří dánské společnosti Maersk. Hned za rohem na nás čeká další, pro změnu letecká zajímavost – Copenhagen Sea Airport (QEC), kde místo obvyklých pevných drah používají vodní plochu. Malá turbovrtulová letadla společnosti Nordic Seaplanes tady spojují kodaňský přístav s přístavem ve městě Aarhus.
Letět do Kodaně a vynechat Malou mořskou vílu by byl hřích
Ale dost bylo technických atrakcí, pojďme se podívat na světoznámý symbol Kodaně. Tady se jmenuje Den lille Havfrue, u nás se jí říká Malá mořská víla. Malá docela je, vždyť měří sotva metr a čtvrt. Sedí na balvanu vyčuhujícím z vody při okraji promenády Langelinie.
„Líto je mi jí. Sedí tam maličká, křehká a bezbranná, nahá vystavená milionům pohledů, s duší rozkradenou tisícovkami fotoaparátů denně. Jako by nestačilo, že se zřekla hlasu a nakonec i života, když tolik toužila po naplnění své lásky. Malá mořská víla.“ Citováno z textu Mořská víla a její pohádkář od Jaroslava Hofmanna.
Mně jí je líto taky. Ještě bych skousl roztomilé letadélko, které přistává za jejími zády, ale kontejnerový koráb, byť plující výhradně na zelený metanol, mi připadá přece jenom trochu moc. Jako fůra hnoje u orloje. Proti tomu jsou davy turistů ověšených kamerami a šermujících selfie tyčkami na všechny strany úplná maličkost.
Příběh sochy Malé mořské víly
Její historie sahá do roku 1837, kdy Hans Christian Andersen vydal útlý svazek obsahující dvě pohádky, jednu o císařových nových šatech a jednu o mořské panně nešťastně zamilované do pozemského prince. V 19. století ještě zdaleka neplatilo, že pohádky končí šťastně, a ve Skandinávii už vůbec ne. Podle pohádky vzniklo mnoho dalších uměleckých děl, třeba balet Julia Lehmanna. Představitelka malé mořské víly, Ellen Price, zaujala pivovarníka a podporovatele umění, Carla Jacobsena, který dal postavu zvěčnit v bronzu. Chtěl, aby socha vznikla podle primabaleríny, jenže ta to odmítla. Nechtěla totiž prý pózovat nahá. Nakonec podle tanečnice vznikla pouze hlava, zbytek byl ztvárněn podle sochařovy neméně atraktivní manželky. Teda asi kromě těch ploutví. Podle koho vznikly ty, se mi nepodařilo nikde dohledat. Světoznámá socha byla odhalena v roce 1913, tedy 38 let po Andersenově smrti.
Hofmann píše, že známý pohádkář odpočívá na hřbitově ve čtvrti Nørrebro. Dánové vyznávající životní styl zvaný hygge, což přibližně znamená „pohoda, štěstí“, hřbitov rádi navštěvují, projíždějí se po něm na kole a pak si u Andersenova hrobu klidně udělají piknik. Nám už taky vyhládlo, takže začínáme uvažovat o nějakém typicky místním obědě, ovšem na hřbitově to být nemusí.
Na kus ryby a pokračujeme dál
Na nábřeží Nordre Toldbod ještě okoukneme dva půvabné královské pavilonky z počátku 20. století, které se používají dodnes, ovšem pouze v případě, že zde královská rodina nastupuje na svou jachtu zvanou Dannebrog. Ještě si vychutnáme neobvyklý start letadla z vodní plochy a pak míříme na nádraží Østerport, abychom se svezli kousek vlakem.
Dorážíme na náměstí, kde všichni právě obědvají. V centrální budově ve formě tržnice se dá najít leccos, většinou zahraniční provenience. Jednomyslně zavrhujeme myšlenku na hrozivě vypadající ryby s výhrůžně vypoulenýma očima. Ale co typičtějšího si dát ve Skandinávii než karbanátky z rybího masa, fiskebøller, že? Podávají je s chlebem, máslem, citronem a remuládou připomínající tatarku.
Dokonale posíleni se můžeme vydat třeba na zámek. V Kodani mají hned čtyři. Královské sídlo Amalienborg už jsme viděli, bývalé královské sídlo, dnes sídlo parlamentu, největší a nejnovější Christiansborg, odkládáme na příště.
Užíváme si příjemné počasí v Královské zahradě
Jen o několik ulic odsud stojí nejkrásnější, pohádkový zámek Rosenborg. Král Christian IV., milovník krásy a umění, panovník veskrze renesanční, si jej teprve jako 29letý dal roku 1606 postavit jako „velký dům v zahradě“. Později mu dal krásné jméno: Růžový zámek, Rosenborg. Zprvu tady stál zámeček obklopený parkem a také zeleninovou a bylinkovou zahradou. Později se zámeček rozrostl na regulérní zámek ve stylu nizozemské renesance. Krále stavění evidentně bavilo, protože skoro současně dohlížel na přestavbu svého rodného zámku Frederiksborgu, který stojí mimo hlavní město. V současné době lze navštívit i interiéry Rosenborgu, ale je třeba počítat s delším čekáním. Podle obrázků jsou vnitřní prostory zámku přepychově nádherné. V suterénu se prý vystavují i královské koruny.
Tuto atrakci zapisuji v cestovatelském deníčku do kolonky „Chci vidět“ a jdeme okouknout Kongens Have čili Královskou zahradu, což je krásný, zdarma veřejně přístupný park, lemovaný pozůstatky někdejšího vodního příkopu. Ten zpočátku vedl okolo celého zámku, ale protože současně sloužil jako stoka, do níž se sváděly odpadní vody z kuchyně, koupelen a toalet, což časem logicky vedlo k šíření nepěkného odéru, byl postupně zasypáván. K zasypání přispěla i tragická událost, kdy při jednom veselém večírku do příkopu spadl králův nastávající zeť a utopil se. Patnáctiletá princezna nevěsta následně zemřela žalem. Ve 20. století byl příkop zčásti obnoven a znovu do něj byli vysazeni kapři.
Za nejkrásnější část Královské zahrady rozhodně považuji její francouzskou zahradu a zejména růžovou zahradu plnou nádherně rozkvetlých a velmi voňavých královen mezi květinami. Protože se nám dokonce konečně ukázalo slunce, je procházka mezi růžemi obzvlášť příjemná. Skoro se mi ani nechce věřit, jak teplo a slunečno můžeme ve Skandinávii ještě v polovině září zažít.
Přehlídka architektonických skvostů
Bylo by velká škoda vyrazit do Kodaně, zabývat se jen historií a nepoznat opravdickou současnost. Doplňujeme tekutiny, nasedáme na metro a jedeme na jednu konečnou stanici, kde nás čeká několik ukázek proslulé moderní dánské architektury.
Konečná stanice metra se nachází ve čtvrti Nordhavn. Po vystoupení na zemský povrch mám pocit, že jsme v jiném městě a v jiném světě. Kolem dokola stojí velmi moderní stavby, které mají společné pouze jediné – každá je úplně jiná, každá je originální, na každé je vidět, že se její autor chtěl vytáhnout před světem. Nejprve šplháme na střechu jedné vyšší budovy, kde se nachází zajímavé, ale trochu neosobní hřiště a odpočinková zóna. Má velmi pěkný výhled na okolní budovy, a i do nich. Takže můžete třeba hrát kuželky, a než na vás dojde řada, můžete třeba počítat hrnečky v polici některého z bytů naproti.
Kolem muzea Himmel og Hav (Nebe a moře) jdeme k nádraží Nordhavn, odkud každou chviličku odjíždí vlak typu S-Bahn na Københavns Hovedbanegård, což je kodaňské hlavní nádraží. Vyznačuje se velkou, starobylou, částečně dřevěnou dvoranou a celkově spíše skromným a trochu stísněným prostorem.
Poslední momenty a míříme zpět na letiště
Jednou z kodaňských zvláštností je také proslulý zábavní park Tivoli, který se rozkládá mezi hlavním nádražím a hlavním, nejkrásnějším náměstím. Park Tivoli trochu připomíná vídeňský Prater, trochu českou Matějskou. Od roku 1843 láká návštěvníky na atrakce typu kolotoče, horské dráhy a autodromy. V areálu se také nachází kabaret a divadlo pantomimy. Na střelnici a houpačky nám bohužel nezbývá čas.
Park Tivoli obcházíme a dostáváme se na Rådhuspladsen čili Radniční náměstí, jemuž pochopitelně vévodí Rådhus, čili radnice z počátku 20. století. Zdobí ho 106 metrů vysoká věž, bohužel momentálně zakrytá plachtou. Cihlovou fasádu nad hlavním vchodem zdobí celkem nenápadná, třebaže pozlacená socha zakladatele města, biskupa Absalona z Lundu. Před radnicí stojí docela děsivě vypadající Dragespringvandet neboli Dračí fontána zobrazující boj býka s drakem.
U radnice nasedáme na metro, abychom se s jedním přestupem dostali na letiště. Na přestupní stanici vládne trochu chaos. Zatímco nedůvěřivě obhlížím terén a hlavně z mého pohledu nikým neřízené vlaky metra, přijíždí náš spoj. Na okamžik jsme se ztratili dohledu a chvíle napětí byla na světě. Jeden z nás stojí na nástupišti, druhý odjíždí. Jízdenky má u sebe Kryštof. Funguje-li i v Dánsku zákon schválnosti, přijde revizor a napaří mi pokutu ve výši ceny půlky soupravy podzemní dráhy. Naštěstí nepřišel a my jsme se shledali na další stanici.
Na letišti jde vše hladce, takže máme spoustu času na okukování letadel. 12 let starý Boeing 777-200, ET-ANQ, kterým jsme ráno přiletěli do Kodaně, tu stál celý den, aby se večer vrátil přes Vídeň zpět do Addis Abeby. Letadlo zůstalo, ale posádka se vyměnila. V gatu se schází velmi málo lidí. Letadlo má kapacitu 321 cestujících. Nastupuje slabá čtvrtina.
Z Kodaně až domů do Prahy
Právě se stmívá, když startujeme. Ještě nejsme ani nad Rujánou a už nám krásné exotické letušky servírují obložené housky, džus a kávu. Protože letušky si člověk nemůže fotit jako opice v cirkuse, musel jsem si fotku stáhnout na stránkách Ethiopian Airlines. Jinak byste neviděli, jaké mají krásné uniformy.
Let ET 725 do Rakouska tentokrát vede přes Německo. Míjíme Berlín, Drážďany, českou hranici přelétáme u Rumburka, míjíme Mnichovo Hradiště. U Pardubic začínáme klesat, u Mikulova opouštíme Česko a po hodině a 15 minutách přistáváme ve Vídni, odkud jsme odletěli před zhruba 13ti hodinami.
Náš výlet ale ještě nekončí. Musíme se totiž nějak dostat domů. Máme koupené jízdenky na autobus. Kryštof pokračuje do Bratislavy, já do Prahy. Odjíždíme pět minut po sobě. Řidič autobusu na lince spojující Záhřeb s Vídní, Prahou a Berlínem, je protivný arogantní strejc vykřikující zcela nesrozumitelné povely a zastávající pravidlo, že mladé lidi je potřeba nejdřív seřvat. U mě raději zvolil smířlivé mlčení a letmé mávnutí směrem do vnitřku dvoupatrového autokaru.
Z vídeňského letiště nejprve jedeme do centra, které opouštíme hodinu poté, co jsme vyjeli od letiště. Pak usínám. Probouzím se a krve by se ve mně nedořezal. Stojíme u benzínky s jakýmsi podivným názvem. Kam nás to ten protiva odvezl? Uklidňuje mě můj mobil. Jsme nedaleko Brna a čerpací stanice se donedávna jmenovala Benzina. Teď je to Orlen. Znovu spokojeně usínám a probouzím se na Nuselském mostě. Vystupuji po třetí hodině ráno u nevlídného hlavního nádraží. Plejádu dopravních prostředků využitých na tomto výlet završuje příjemně vytopená oktávka od Boltu.
