Cestovní kancelář Čedok letos zahájila pravidelné charterové lety na exotický ostrov Madagaskar. Jejich ceny v last minute nabídkách leckdy klesnou do hladin, za něž je normální pořídit „pouze“ samostatnou zpáteční letenku. Nedalo nám a rozhodli jsme se tuto novinku vyzkoušet na vlastní kůži. Naším velvyslancem do „Země krále Jelimána“ se stal Jirka Spolek, který na konci listopadu podnikl týdenní výlet na Madagaskar. Co ho čekalo v rámci „poznávacího zájezdu“ a jaké byly jeho dojmy? To se dozvíte v čerstvém cestopisu. S chutí do čtení!
15. listopadu a meteorologové změnili předpověď, do Česka se blíží sníh. Nejvyšší čas někam vypadnout. Byla přede mnou hromada výletů, ale přeci jen, proč neletět ještě teď někam na týden. Ale kam?
V úvahu připadala Tour de USA, abych dosáhl nejvyššího věrnostního statusu Diamond u aerolinky Delta. Někdo sbírá známky, já rád sbírám lety a navštěvuji divná města, kam bych normálně jen tak neletěl. Mám na mysli takové skvosty (= rozuměj totální díry, kde ani pes neštěkl, páč tam žádnej pes není) jako je Sioux Ville, Rapid City či Omaha. A nebo! Čedok začal lítat přímými lety do Nosy Be, tak vyrazit na Madagaskar. Mně by ideálně stačily jen samotné letenky, jenže… Když poznávací zájezd na týden stojí stejně, co standardně samotné letenky, nebylo o čem.
Výlet na Madagaskar, dny I. a II. (19. & 20. listopadu)
Dlouhá šňůra lidí před před několika check-in přepážkami a fronta rodin s dětmi u odbavení Premium Economy (prodávané celkem sebevědomě Business light) dávaly vědět, že stojím ve správné frontě. Čedok má na tyhle chartery objednaný Dreamliner od italského Neosu v konfiguraci 28 lidí v Premium Eco a 331 lidí standardně v Economy. to je hodně lidí na i tak velké letadlo.
Raději si v salonku dávám polévku, řízky a pár džinů s Tonicem. Tak trochu čekám, že to bude dálkový hladolet, jako bych letěl 9 hodin s Ryanairem.
A ono kulové. Neos je příjemná aerolinka, které chybí k nadprůměru jen pár drobností – kdyby byly deky, kdyby byly polštářky, tak bych se s nima i na ten let těšil. Místa na nohy bylo obstojně, pití lili do skla (!) a jídlo bylo podávané na porcelánu (!!). Pár filmů na koukání, WiFi přestala fungovat nad Egyptem. Nicméně, za mě pochvala a kluci italský, dolaďte ty deky a polštářky.
Trochu jsem se tomu divil, ale let byl kupodivu skoro plný.
O 9 hodin a 4 minuty později
BUM, třísk! REVEEEERS! Italové na to pořádně šlápli a brzdili, co to šlo. Přeci jen přistávací dráha v Nosy Be má jen 2230 m. Pro přistání je to ještě ok, stačilo by o pár set metrů míň, ale pro start je to těsně těsně.
Na letišti nás přivítalo několik místních slečen tmavé pleti s tablety, ve kterých za nás vyplnily nějaké formuláře, zaplatil jsem týpkovi v hotovosti 10 EUR za 12tidenní vízum a… Vítejte na Madagaskaru! Tak to by bylo.
V letadle jsem naspal asi 2 hoďky, takže trochu jalovej nasedám do mikrobusu. Jsem tu první, jedinej cestuju s batůžkem, všichni ostatní čekají na kufry a jsem napnutej jak kšandy, jací cestovatelé měli na tenhle týden stejné plány. Přeci jen, program může být sebelepší, ale pokud máte kolem sebe lidi, kteří jsou úplně mimo, zkazí vám to celý výlet.
Postupně se vynořují první odvážlivci, kteří si koupili stejnej vejlet. A mix je to zajímavej, borec co staví dětská hřiště, recepční na zdravotní klinice, účetní z korporátu, masér a třeba týpek co dělá do vodárenství.
Za chvilku přichází Sára, naše delegátka na celej vejlet. 22letá blondýnka, která dělala delegátku předtím v Egyptě, umí anglicky, francouzsky a arabsky.
„Jsme kompletní?“ ptá se řidiče.
Řidič: „No jasně, spočítal jsem všechny + zavazadla jsou naložená“.
„OK, jedeme.“
Po pár kilometrech se u jednoho páru mění úsměv v křečovité „co budeme kua dělat?“ aneb jedeme jinam, než jet máme. Holt vítejte v Africe, i počítání do 20 někdy bývá problém. Dojíždíme skupinu, pár se přidává ke správné grupě a my pokračujeme dál.
Do prvního hotelu je to aktuálně 14 km. To si říkám, že je celkem v klidu, jenže… jsme v Africe a hrbolatá cesta trvá skoro hodinu. A to jsem ještě netušil, že je to jedna z nejlepších cest široko daleko.
U mravence
Hotel „La Fourmi“ (z francouzštiny Mravenec), je přímo na pláži. Pokoj měl dokonce jedno okno, sice do chodby, ale měl… Ale hlavně, kdo byl v pořádné Africe (a nemam na mysli koupácké cesty na týden do Egypta), SPLACHOVACÍ záchod a funkční elektřinu. Teda jak kdy, občas to vypadávalo, stejně tak připojení k internetu nebylo bůhvíjaké, ale prostě bylo. Hotel měl dokonce i bazén, takže na těch pár hodin značka ideál.
Chtělo by to spánek, ale už odpoledne jsou naplánované výlety do Lemurialandu a k jednomu z největších baobabů na ostrově. Spánek počká, jedeme!
Lemuři? Můžete je v klidu spatřit na Madagaskaru stejně jako v Čechách veverky. Je to podobnej zážitek, jako když jsme v Austrálii krmili Medvídka Koalu. Jsou to krásná, roztomilá zvířátka. Můžete si je pohladit, skočí vám na záda, dáte jim banán a užíváte, jak si pochutnávají na svačince.
Večer žádná párty nebyla, všichni okamžitě po večeři padají do postelí, jelikož druhý den vstáváme v 5:00.
Výlet na Madagaskar, den III. (pondělí, 21. listopadu)
Pod pojmem poznávací zájezd od Čedoku jsem si představil postarší paní s paraplíčkem, která stojí pod Eiffelovkou a do megafonu vysvětluje každý historický detail oblouk po oblouku. To bych asi umřel nudou. No, a jelikož jsem z popisu zájezdu moc moudrý nebyl, měl jsem připravený záchranný plán „Já se k vám pak připojím těsně na konci“ a zmizím na jih Madagaskaru.
Pondělí bylo přesouvací, mikrobusem zpátky na letiště (hotel by teda mohl být blíž letiště, když je to jen na přespání a druhý den pryč) a přelet 336 km na jih na hlavní ostrov Madagaskar do města Madžunga. Čekal jsem, že poletíme dvouvrtulovým ATRkem s Air Madagaskar, ale kulové. Na letišti stála jednovrtulová Cessna Grand Caravan pro 12 lidí a my tak měli privátní vyhlídkový let podél západního pobřeží. Avionika éra voněla novotou, ostatně tu vyměnili před rokem, samotné éro bylo z roku 1999, ale… to je u letadel tohoto typu normální. Zlý jazyk by zkritizoval, proč teda Čedok kurňa neobjednal větší letadlo?! No jo, jenže když zapátráte detailněji, široko daleko je to právě tohle letadlo největší možné.
Na hlavním ostrově
V Madžundze nás po přistání vítají místní tři průvodci. Cédric, Olivier a Narda. Všichni tři umí kromě malgaštiny ještě francouzštinu, angličtinu a pár slov česky. Také jsme se je snažili naučit pár nevhodných slovíček, uvidíme, jestli to další skupinka po nás ocení. 🙂
Osvěžovací ručníky, každému studená voda a šup do vyklimatizovaného autobusu směr náš hlavní hotel, kde budeme na pět dní.
Hotel Baobab Tree byl jak z jiného světa. Šéfoval mu Ital a bylo to znát. Nekonečný bazén, všude čisto, a pro mě naprosto nepochopitelný, funkční a mega rychlý (!) internet (nechápu, jak to v tomhle totálním konci Afriky dokázali, asi Starlink od Elona Muska). Byla to regulérní čtyřhvězda v Evropě. Přesto jsem zaslechl mezi ostatními kritiku o chybějících odličovacích tamponech či vatových tyčinkách na pokoji, ale pro mě bylo rozhodující, že tam nebyly blechy, záchod splachoval a voda, co tekla z kohoutku, neměla hnědou barvu.
Jídla tu byla servírovaná, každý si zaškrtal den předem, co si dá dobrého další den. A výběr nebyl jen mezi kuřetem a pastou, ale třeba mezi chobotnicovým carpacciem a fois gras. Z hlavních chodů mě nejvíc zaujaly grilované medajlonky z býka či konfitované skopové s tymiánem. A desert – kdo by neodolal francouzskému fondánu či italskému tiramisu. Vše navíc servírované s takovými těmi kresbami na talíři, aby to hezky vypadalo.
Do odpoledne jsme čekali na druhou skupinu, následoval odpolední rychlý program (Baobab, centrum, barák, který navrhl pan Eiffel :)), ale slečna delegátka byla moderního rázu a totální historií každého okna nás nezatěžovala.
Večerní párty
Únava byla trochu znát, ale přece by to chtělo skočit aspoň na jeden drink. Jedeme na slavnou místní „Miami Beach“ do baru, který vlastní a sám obsluhuje Rus. K nám se připojuje ještě polský delegát od cestovky Itaka. No a teď si vemte, že u stolu s colou a rumem potká Čech, Polák a Rus. A v klidu si spolu pokecají o všem možném. Polák se toho nebál a dokonce vytáhl téma války na Ukrajině. Jenže… tady nejste v Rusku, ale na Madagaskaru. Rus se už domu vrátit nemůže, ale je tu spokojenej, s místní divoženkou už čekají mimčo, takže pokec proběhl v přátelském duchu.
Narda nás potom vzala ještě na afterpárty do baru Cotton club, a první večer místní DJ končil písničkami Nonstop a Dlouhá noc.
Výlet na Madagaskar, den IV. (úterý, 22. listopadu)
Úterý, 22. listopadu
Brzy ráno vstávat a šup do džípů, ostatně nejsme tu na žádný válení se u bazénu. Po hlavní silnici míříme směrem na hlavní město Antanarivo. Jde čistě o směr, do hlavního města je to poctivých 570 km po totál rozbitých silnicích.
V džípu byla atmosféra každou minutu příjemnější a příjemnější. Aby ne, každý se chtěl dezinfikovat a v 9 ráno byla lahev rumu pryč.
Cestou zastavujeme akorát na čůrání u rejžových plantáží. Madagaskar je hodně chudý, tak to s mezinárodním obchodem dělá tak, že svou relativně výživnou rýži vyváží a dováží si mnohem levnější a chudší rýži z Pákistánu.
Jedeme po několika rozbitých a děravých mostech, takže musíme jet opatrně. Místňáci po vzoru McDonald’s si na nich zařídili vlastní drive-thru obchody. Holt když jedete krokem, něco málo prodat skrz okénko půjde.
Národní park Anarafantsika
Do národního parku přijíždíme před polednem, názvy tu mají mega složité, doteď si to jméno pořádně nepomatuji. Provádí nás tři rangeři a ukazují ve volné přírodě hady, lemury, chameleony, různé pavouky, kterých bych si vůbec nevšiml. Jedinou vadou na kráse bylo to, že tady nás bylo 20 a cestičky úzké. Takže ti, co byli vzadu, to měli holt bez výkladu.
Následně se ale dělíme na 3 skupinky a postupně objíždíme vyhlídku do červenobílého kaňonu, krátký trek ke dvěma baobabům a absolvujeme projížďku lodičkou po jezeře, plném krokodýlů. Místní se v jezeře spokojeně koupou a věří, že krokodýli jsou posvátní a nikdy na ně nezaútočí. A když zaútočí, tak holt málo věřili…
Cestou zpět prosím našeho řidiče, že bychom si rádi dali v nějaké místní vesničce podél cesty kafe. Ochotně zastavuje. Kafe ale nemají, tak se spokojíme s rumem a colou. A byla z toho jedna z nejlevnějších zastávek na panáka. Rum tu stál 500 malgašských ariary, tedy v přepočtu neuvěřitelných 2,70 Kč.
Výlet na Madagaskar, den V. (středa, 23. listopadu)
Trochu volnější den. Odjíždíme až v 9 hodin v džípech do 25 kilometrů vzdáleného resortu s nádhernou pláží. Resort je to parádní, ale do času návratu zbývá ještě hromada času, takže si do programu sami něco málo přidáme. Všude si to tu v mosambickém průlivu brázdí dřevěné plachetnice, takže co se na jedné svézt?
Pro tuhle prdel je ještě pár dalších dobrodruhů, trošku protestují místní průvodci, ale co, nasedat a jedeme! S místníma 10 – 15 letýma klukama domlouváme krátkou plavbu. No domlouváme, anglicky ee, francouzsky ee, takže v úvahu přichází jen ruce a nohy. Ale cajk, úsměv, domluveno. Prostě tam, a zase zpátky.
Úspěšně jsme dopluli na druhý konec rozdělené řeky, ale… teď se vrátit zpět vyžaduje zakotvit, sundat plachtu, přehodit stěžeň, nandat plachtu a… modlit se, že bude aspoň trošku foukat.
A tady jaksi můj plán narazil. Přestalo foukat. Proud je tu hodně silný, to bychom neupádlovali a na náznak plavání klučíci překřižují ruce. Holt si chvilku počkáme, žádný spěch. Cédric s Oliviérem ale už byli nervózní a vyrazili pro nás rychločlunem. V momentě, kdy se k nám blížili, zvednul se vítr, plachta zabrala a hurááááá, odjezd!
Výlet na Madagaskar, den VI. (čtvrtek, 24. listopadu)
Asi mi přestala fungovat klimatizace. Probouzím se ve 4 ráno, ale z klimatizace fičí dál studený vzduch. Tak klimou to nebude, bude to teplota. Přidávají se žaludeční křeče a je to tu. Přibitej na záchodě jak hřebíkama do dřeva se modlím, ať je mi aspoň trochu líp a můžu vyrazit na nejdelší výlet.
Hážu do sebe černé uhlí, imodium, voda voda voda, ale pořád nic. Ach jo. Blíží se odjezd, co teď. Zůstat celý den na hotelu nebo to risknout, že to zabere? Je to po jedné z nejhorších cest (teda cest, prostě se jede bushí rovně po vymleté cestě). To nějak zvládneš. Minuta do odjezdu. Tak co? Zvedneš se z tý postele? Hlava je silnější, jedeme! Beru veškerý zásoby hotelového hajzlpapíru, výlet si ujít nenechám. Rumové párty se tentokrát neúčastním, ale změna prostředí, čerstvý vzduch z okýnka funguje dobře. Tedy relativně. Ještě, že se staví na čůrací pauzy tak akorát a zvládá to nejen hlava, ale i žaludek.
Projíždíme skrz jednu z mnoha vesnic, ale kolona džípů se zastavuje. Vykouknu ven, závora je dole a místní na nás něco huláká.
„Dál nemůžete, nezaplatili jste parking.“
„Jaký parkovný, kua, chceme projet!“
„No ale teď tu stojíte, tak musíte zaplatit parking, pak vás nechám odjet.“
Říkám Cédricovi – „hele, vždyť jsme v přesile, jsou jen tři, nás je přes 20, zvednem závoru a jedem ne?“
„Nápad dobrej, ale týpek hvízdne a bude jich tu za chvilku 50 a taky potřebujem jet stejnou cestou zpátky.“
Cédric na něj něco nesrozumitelnýho huláká, dává mu pár drobáků a závora se otevírá.
Konečně. Máme za sebou 60 kilometrů cestou necestou, které jsme urazili za 4 hodiny a před námi je návštěva jeskynního komplexu Anhojibe. A tohle patří mezi top top top jeskyně, kde jsem kdy byl. Ostatně, přírodě to dalo zabrat, vytvářela ji 85 milionů let. Nádhera, obrovské síně, stalaktity, stalagnity, hadi, pavouci a netopýři. Světlo dopadající z venku do jeskyně různými štěrbinami.
Vodopád s teplou vodou
Před námi ještě byla návštěva místní školy. Děti nám zazpívali, my jim opětovali „Skákal pes“ (můj nápad zpívat „Co jste hasiči“ či „Vysoký jalovec“ se jaksi neujal) a zamířili jsme do Ecoresortu na oběd. Taková ecoresortí klasika, uděláte křovácké ubytko s jednoduchým záchodem v přírodě a nazvete to Eco. Následovala krátká procházka k vodopádu, kde jsme se koupali a místní se koupali nad náma. Proto vlastně byla ta padající voda z vodopádu tak teplá. A trochu žlutá.
Cestou zpět se ujímám řízení a řidič jde hezky pěkně dozadu. Cejtim se jak Martin Prokop na rallye Dakar a drtim jednu pistu za druhou, každých 200 m nějaká odbočka, ale Hanka, sedící na sedadle smrti, navigovala dobře. S řidičem se po dvaceti minutách ostré jízdy měníme. Řidič se šibalsky usměje a aniž bych si chtěl cokoliv poměřovat, chce nám evidentně ukázat, že umí jet ještě rychlejc. A jestli jsme to auto doteď nerozsekali, rozseká ho on. 😀 Nejdřív jeden „near miss“ s velkou dodávkou zleva, pak málem čelní náraz do povozu. Tak až do třetice, BUM! Odletěl špunt z chladiče a pára odfrčela do luftu. Právě jsme uvařili auto. A z nějakého důvodu vypadl i spodní kryt motoru.
Nejdřív se to kluci snažej rychle fixnout, ale ne. Auto tu musí zůstat, než vychladne a týpek opraví kryt motoru, takže my si sesedáme k ostatním a jen s drobným zpožděním přijíždíme rovnou na večeři.
Výlet na Madagaskar, den VII. (pátek, 25. listopadu)
Sladkou tečkou na závěr výletů v okolí Madžungy měl být výlet na druhou stranu zátoky lodí do rybářské vesnice Katsepy. Jenže to mělo jednu drobnou kaňku. Čedok má tenhle výlet postavený jako „fakultativní“. Tohle slovíčko ze srdce nenávidím, nechápu, proč se nepoužívá jednoduše „volitelný“. Asi čím víc to zní cize, tím to bude dražší. A bohužel bylo. Za 90 EUR na půl dne je to přestřelený, a je to celkem škoda. Ale oukej, nebudu trhat partu, zaskřípu zubama, jedeme!
Katsepy jsou vzdálené necelých 20 minut rychločlunem přes ústí řeky Betsiboky. Ta zbarvuje Indický oceán díky vyplavovaným sedimentům oceán do červených barev, takže to vypadá, jak kdyby do toho někdo vypustil bordel. Ale špinavé to není.
U rybářské vesnice byste si představili přístav, ale tady žádný není. Člun doráží na pláži. Místní jsou původně z Komor, a ač je to jen 8 kilometrů vzdušnou čarou od Madžungy, žijí tu černoši s mnohem tmavší pletí. Nasedáme do džípů – teda džípů přijde mi to tak, že ty auta měly už pár totálek a otoček na střechu za sebou. Pak jezdily chvilku někde v Africe, a když dojezdily, byly poslané do Katsep. 🙂
Maják zde kromě toho, že v noci občas bliká, funguje zároveň i jako rozhledna do širokého okolí. Zajímavě tu bylo po africku řešené zábradlí u nejvyššího patra. Rozkaz zněl jasně – postavte zábradlí. Ale jak má být vysoké, už nikdo neřekl, tak bylo vysoké nějakých 30 cm.
Cirque Rouge
Odpoledne nás čekala procházka takovým červeným, kaňonem, kde nejzajímavější část byla ta, že se musí jít uvnitř kaňonu, kudy teče voda. Ale ta je posvátná a do ní se vstoupit nesmí. Takže procházka ve stylu ani nahá, ani oblečená. Kaňonem jsme došli na pláž, kde začala opět rumová párty. A nakonec se tancovalo i v buse.
Večer pozorná delegátka připravila překvapení ve formě dortu pro Lenku, slavící narozky. Večer jsme zakončili na pool party s námi dotaženými rumy, kdy i velmi tolerantní Ital, šéfující hotelu prohlásil, že už jsme kurňa nahlas, jestli bychom nemohli dát trochu volume doleva. Nemohli.
Výlet na Madagaskar, den VIII. (sobota, 26. listopadu)
Každý výlet má svůj začátek a i svůj konec. Ranní přejezd na madžundské letiště, kde na nás netrpělivě čekali dva piloti a jedna Cessna. Loučíme se s našimi průvodci, Oliver ode mě dostává klobouk a Narda brýle (jak později v Čechách zjišťuji, sehnat na konci listopadu letní klobouk je celkem oříšek) a za necelou hoďku a 20 minut přistáváme opět na turistickém ostrůvku Nosy Be.
Odpolední program měl být už jen odpočívání na pláži u hotelu La Fourmi. Ale protože jsme na poznávacím výletu a ne na nějaký flákačce v Bulharsku, domluvili jsme si výlet na čtyřkolkách. Průvodce dostal jasný zadání – nejhezčí pláž, nejvyšší vyhlídka a troška 4×4, ať ty čtyřkolky dostanou co proto!
A dostaly. 2x se nám podařilo cestou píchnout.
Večer jsme zakončili stylově na živém koncertu na pláži, kde měli vstupné 35 Kč. To eliminovalo prakticky 90 % všech obyvatel a účastnila se ho jen smetánka v dlouhých šatech. A pak my turisti. Ptám se u vstupu, jestli šortky jsou ok, odpovědí mi byl úsměv „ty jsi bílej, tak tu jsi vždycky vítanej, račte dál“. Nevím, co si o tom mam myslet, každopádně jsme protančili střevíce do ranních hodin. A rum tu měli v lahvi se sympatickým objemem 1,2 l.
Výlet na Madagaskar, den IX. (neděle, 27. listopadu)
Odlet letadla je z Nosy Be vždycky tak trochu svátek. A když odlétá Dreamliner, pomalu tu bouchají šampaňské.
Neos jsem cestou sem trošku přechválil. Zpátky se občerstvení podávalo až po dotankování paliva v keňské Mombase, tedy až 3 hodiny po odletu. Tentokrát všechno v plastu a výběr z pití vypadal jak krám za komančů.
„Jedno pivo prosím.“
„Nemáme.“
„Dobře, tak pomerančový džus.“
„Nemáme.“
„OK, tak bílé víno.“
„Nemáme.“
„Hm, a co teda máte?“
„Máme výborný rajčatový džus, pane.“
Jídlo bylo mírně přesolené, ale hlad je hlad, sníst se to dalo. Každopádně tady se Neos vrátil v součtu s nadprůměrným výsledkem z cesty z Prahy na nemastný (ne)slaný průměr.
Po obědě jel ještě vozíček, kde to pivo měli, ale za prachy. Tak já nevim, tak buď mam pivo zadarmo, nebo nemam. Ale politika mít pár piv gratis a zbytek si dokupte, mi přijde nešťastná.
Na závěr už jen krátké shrnutí:
Let s Neosem byl určitě lepší než se Smartwings, která mají pouze jednouličková letadla (doporučuji vyzkoušet takový let na Kapverdy s mezipřistáním v Dakaru. Jestli vám to nic neříká, nevadí, zkuste si sednout na 9 hodin na dřevěné lavice do kostela).
Program na Madagaskaru byl nabouchaný naprosto přiměřeně a byla to pecka. Nicméně to jsou dvě třetiny úspěchu, aby se vám výlet líbil. Poslední třetina se už ovlivňuje daleko hůř. A to jsou lidé, se kterými zážitky sdílíte. A tady se ten mix lidí sešel perfektně – věčně usměvavá slečna delegátka, místní průvodci, plní energie ve dne v noci a fajn parta lidí, kterým nevadilo si šáhnout do komfortní zóny. Nebylo to žádné paraplíčko pod Eiffelovkou ale pěkně zorganizovaná expedice na sever Madagaskaru. Takže až bude příště vejlet na jih na slavnou Baobab Avenue a národní parky v okolí, jsem in!
