Sobota, 15. 2. 2020
Místo snídaně řešíme typický únorový problém, s autem jsme při odjezdu od ubytka hned zapadli. Žádný sníh, je to ale Saúdská Arábie, takže jemný písek. Oproti zapadnutí v Austrálii na Fraseru máme výhodu nulové rychlosti a zhruba o tunu lehčí Grétu (tak jsme říkali naší Hyundai Creta). Ale i tak, Grétička prostě ven nechce. A začínám to hned po ránu solidně komplikovat program. Za chvilku nám odjíždí bus do Tantory. Vysoké otáčky ale celkem dobře fungují jako alarm a pár místních urostlých borců nám jde pomoc. Áaaa hop! A Grétička byla z nejhoršího venku. Rychle směr Tantora.
Kdo by čekal, že u nejznámější památky Saúdské Arábie budou davy turistů, ten by se mýlil. Do busu nastupují tři Češi, dva Britové, jeden Asiat a jeden saúdský pár (tentokrát jen v počtu dva).
Madain Saleh. Čekali jsme hodně a dokonce to předčilo i naše očekávání. Připadal jsem si jak Indiana Jones a Chrám zkázy. Opravdu pecka, parádně zachovalé skalní hrobky a nikde nikdo. Saúdové ještě nejsou moc na turisty zvyklí a je vidět, že se to ještě učí. Během prohlídky se totiž u nás vystřídalo snad 30 průvodců. A to ne kvůli tomu, že by každý řekl jednu dvě věty, ale aby si na turisty zkrátka zvykli.
Zpátky do Tantory k autu přijíždíme po poledni, dohadujeme se, jestli si dáme fastfood Al Baker (úúúúplně to samé jako KFC) a nebo všudypřítomný Burger King. Sázka na jistotu a Whoppera vychází, a do navigace dáváme Al Qassim. Máme to tak tak, že když na to budeme šlapat, plán by měl vyjít, tedy vrátíme káru na letišti a nasedneme hnedka na vlak do Rijádu.
Šutry, písek, šutry, písek
Cesta je to dost monotónní, jen pustá poušť bez žádných dalších šutrů, nikde žádný radar, takže cestovní rychlost je někde mezi 160-180 km/hod. Koukám, že nám zbývá v nádrži na 190 km. Ptám se Berryho, kdy bude další benzínka. Podle mapy bude nejbližší za 150 km. Musím dát trochu nohu z plynu, s touhle spotřebou bychom zůstali za chvilku viset uprostřed pouště.
Benzín vydržel, ručička už moc nestojí, ale digitál ukazuje dojezd krásných 9 km. 🙂 Jenže u benzínky nikdo není. Ptám se místního domorodce, kde jsou všichni. Je sice sobota (víkend), ale na benzínkách by měli mít v tuhle odpolední dobu otevřeno. Muhammed odpovídá, že se šli modlit, ať počkám nějakých 30 minut, pak nám prý natankují. A opravdu, modlitba skončila, přichází obsluha benzínky a ochotně tankuje. Jenže… Ztrácíme tím dalších 40 minut a další vlak v Qassimu nestíháme. Musíme dojet autem dalších 300 km až do Rijádu a cestou se stavit v Hailu v pobočce půjčovny, že káru vrátíme jinde.
Cestou míjíme prakticky jen pár odpočívadel. Ty saúdskoarabská jsou přeci jen oproti těm evropským specifická – najdete tu drive-thru benzínku (pákistánská obsluha) drive-thru cafe (taky z Pákistánu) a drive-thru bankomat a mešitu. Ta zatim drive-thru neni, ale podle nás to bude otázka času.
Ach ty radary
V Hailu jsou s vrácením auta o x set kilometrů jinde v pohodě, je jim úplně buřta, kde to vrátíme, jednosměrný nájem jsme zaplatili, tak ok. Cesta utíká celkem rychle, naše Grétička si to šine stylem cihla na plynu 180 km/h. Jenže…BLIK! Vyfotil nás radar… BLIK podruhý…. Oou, sundaváme cihlu (nohu) z plynu a zpomalujeme na dálniční limit, platit pokuty se nám nechce. Později se dozvídáme, že vás můžou zastavit policajti na checkpointu a rovnou vás nechají zaplatit pokutu (200-800 rijálů, tedy 1400 – 5600 Kč). Žádné sekání rukou za rychlou jízdu se tu nekoná.
Když už jsme u těch pokut a trestů, o Saúdské často padají předsudky, že se tu za krádež seká ruka, výjimkou není kamenování za cizoložství a podobně. Ano, ruka se tu opravdu seká, ale ne že ukradnete jablko na trhu, ale za opakované velké krádeže. Stejně tak se traduje, že jsou k vidění popravy. Ano, popravy jsou veřejné, ale není to nic, že by přišel skandující dav plný lidí a povzbuzoval kata, aby konal. My jsme nic takového neviděli, jen nám o tom povídali místní…
Po jedenácti hodinách jízdy saúdskou pouští, stahaní jak řecký bankomat, dorážíme na hotel. Na Booking.com ani v reálu není označený latinkou a tak porovnáváme tečky čárky, jestli obrázky sedí. Snad jo. Na recepci jsou trochu překvapení, ukazuji proto na mobilu rezervaci. A prý ne, máme jít o vchod vedle. Porovnávám obrázky a opravdu místo dvou vidliček uprostřed tam byly vidličky tři. Ubytování je opět obrovské, tohle Saúdům závidím, mají tu hromadu místa a tak se s velikostí bytů moc nemazlí. Další stopadesátimetrový moc příjemný apartmán.
Bery objednává přes Ubereat nějaké tortily (na obrázku to vypadá tak trojnásobně velké), rychle to do sebe hážeme a jdeme v jednu ráno spát. Usínáme okamžitě, za celý den jsme najeli 1250 km.
Madain Saleh, pecka
Elephant rock, Saúdská Arábie
Řízek si užívá cestu, nemusí po svejch
Neděle 16. 2. 2020
Berryho atomový budík zvoní tentokrát o 30 minut později, vstáváme až v 07:30. Zabaleno máme cobydup, odevzdáváme klíče a recepční na nás nevěřícně zírá, že jsme ještě neměli přeci snídani! Ať okamžitě jdeme zpět na pokoj, že zavolá někoho, aby nám ji přinesl! Aha, tak když je to tam napsaný arabsky, jak mam vědět, že v ceně je i snídaně. Všichni jsme hladoví, stejně bychom to zas řešili nějakým Dunkin Donut’s, takže ani náznakem neodmítáme a šineme si to zpět. Za pár minut dostáváme super vajíčka, arabský chleba a ultramegasladkou marmeládu. Ostatně, pomalu si na ten supersladký život zvykáme.
Cíl je dopoledne jasný, Červené písečné duny cca 70 km za Rijádem. Pohoda, to je proti včerejšku jen nějakých 45 minut jízdy autem.
Ani ne po deseti minutách jízdy už silnici nelemují nízké baráčky Rijádu, ale je to už zase jen šutry a písečná poušť. Krajina se směrem na jih začíná trochu vlnit. Hory to ale nejsou, vypadá to tu všude jak někde na Marsu.
Duny nacházíme celkem jednoduše, přehlídl by je snad i slepý. A sehnat čtyřkolku problém taky není, každých snad 100 m je to stan, Arab a 20 seřazených čtyřkolek. Zastavujeme se u druhého stanu a domlouváme cenovku s Abdulem 80 rijádů za hodinu. Zezačátku opatrně, ale pak už šlapeme do plnejch a užíváme si několikaset metrové kopečky písku, sem tam zapadneme, sem tam vycákne ze čtyřkolky volej… Taková menší really Dakar (teď by se to nemělo jmenovat Dakar ale Rijád, když se to tu jelo před měsícem), ale to vlastně vůbec neva. Jestli si to někdy budete půjčovat, tak hlavně opatrně. Všude možně píšou, že to patří mezi nejnebezpečnější zábavu v Rijádu (hned po shánění alkoholu :D).
Bacha na ty časy modliteb
Loučíme se s Ahmedem, který nás celou dobu po očku pozoroval z dálky a jedem vrátit káru. Půjčovna má v Rijádu snad 5 poboček, vybíráme tu z našeho směru nejbližší. Auto jsme si půjčili v Medině ve 12:10, tudíž to musíme stihnout do 12:10, aby nám nenaúčtovali pozdní vrácení.
Je to dobré, přijíždíme v 12:02 a máme ještě pár minut k dobru. Jenže… Je 12 a to je přece čas na modlitbu. Indický asistent nám naznačuje, že musíme opět vydržet půl hoďky, pak se nám bude někdo věnovat. A opravdu, ve 12:30 přichází obsluha, ovšem má pro nás špatnou zprávu, protože jsme to nevrátili před modlitbou, musíme zaplatit pokutu za pozdní vrácení o hodinu. Ach jo. Holt arabský svět.
Dál už pokračujeme Uberem. Cíl je vyhlídka z moderní budovy Kingdom Tower ve tvaru otevíráku. Času moc nemáme, za půl hoďky máme sraz v jiném nákupním centru s řidičem, který nás odveze na skalní útes Edge of the World.
Bez cashe ani ránu
Celé bychom to stihli, jenže… U jedné z nejvýznamnějších turistických atrakcí se nedá platit kartou a cedule CASH only nám hatí plány. Rychle hledáme bankomat. Zadáváme PIN, potvrzujeme částku… A nic. Bankomat vyplyvává kartu bez hotovosti. Zkoušíme to ještě 2x, bez úspěchu. Jirka vytahuje všechny možný a nemožný karty, nakonec zafunguje ta z Fia. Do toho nám všem začíná kručet pořádně v žaludku. Nabouchat program bez nějaké rezervy v Saúdské prostě nejde. Sraz ve 2 v jiném nákupním centru prostě nestíháme, přes Whats’up se nám daří posunout odjezd na 14:30.
Hážem do sebe nějakej místní arabskej fastfood a jedem na vyhlídku. Co si budem, je to zvláštní pocit. Nikde žádná fronta, výtahem jedeme sami a na vyhlídce taky nikdo není. Jak popsat výhled? Pár mrakodrapů před námi, jinak poušť a všude se staví… Aktuálně to tu vypadá jak Dubaj před 20 lety. Jsem zvědavej, jestli se jim podaří vyrovnat Dubaji, když doba naftová pomalu končí a začíná doba elektrická.
Pákistánec a jeho láska k zbraním
O dvacet minut později nás vyzvedává před obchoďákem velké SUV – Chevrolet Suburban. Za volantem sedí usměvavý Pákistánec jménem Ezer. Když se ptá, odkud jsme, hnedka říká, že toho máme opravdu hodně společného, vždyť pistole ČZta, kterou má doma a ze které pravidelně střílí je vlastně česká! Následuje diskuze na téma „můj arzenál zbraní“, vyjmenovává celou řadu samopalů a pistolí a zdůrazňuje, že tohle je v Pákistánu prostě normální. Střílení do vzduchu u nich patří k tradičnímu koloritu, např. když se narodí syn. No a když se narodí dcera, do vzduchu se nestřílí, ale rozdávají se bonbony. Nejsme ale v Pákistánu, jsme naštěstí v Saúdské a jedeme na Edge of the World.
Ezer nám celou dobu vysvětluje, že je opravdu špatné jezdit rychle kvůli všudypřítomným radarům (a sakra, radar blejsknul včera 3x). Že jezdí bezpečně nám demonstruje o pět minut později, kdy se drží zuby nehty káru policajtů se zapnutými majáčky.
Za necelou hodinu přijíždíme k bráně. Cokoliv je za závorou v údolí je kontrolováno mudžahedýnskou policií. Moc tomu nerozumím a asi radši rozumět nechci, mudžahedýni dostávají od Ezera všimné a jeden borec nám jde otevřít bránu. V celém údolí jsme sami a takže následuje solidně rychlá offroad jízda. Prý to tu Ezer zná jak své boty.
BUM! Rána jak hovado, pásy nás secvakávají do sedaček a auto letí do vzduchu. Dopadá na všechny čtyři. Ezer brzdí. V klidu vystupuje a jde se podívat, jestli jsme tu nenechali náhodou nápravu. Američani auta dělat umí a pérování počítá i s občasnými ránami jako byla tahle. Takže snad ok, zbytek cesty už ale jede přeci jen pomaleji.
Na hraně světa
Edge of the World. Jo, tak tohle za to stálo. Je to pecka. Vypadá to tu jak v americkém národním parku Monument Valley, obrovské šutry a dolu kilometrová propast. Ti největší odvážlivci si dokáží sednout až na samotnou hranu a dát nohy dolů, kluci už jsou ale v letech (už jim bude třicet) a mají se rádi, fotí se radši z dostatečně bezpečné vzdálenosti.
Slunce zapadá v mracích, tudíž nevidíme romantický západ slunce, to nám ani vyloženě nevadí. Offroad cesta zpět údolím je o poznání pomalejší, všechny orientační body, které měl Ezer během dne jsou pryč a jedeme hodně pomalu. V ceně odpoledního výletu bylo slibovaná véča ve formě barbeque v údolí. Nic takového připravené není, místo toho jedeme do nějaké hogofogo hospody v centru Rijádu. Jasný, velbloud s rejží byl zase dobrej, ale já chtěl prostě to klasický barbeque v poušti. Ptám se Ezera na možnou slevu výletu, už tak ten výlet byl drahej a nedodržení programu mě trochu rozladilo.
Říká, že o tom rozhoduje šéf a místo na letiště jedeme za šéfem před kancelář. Vzpomínám si na VŠE na předmět Mezinárodní obchodní jednání a protokol, ve kterém nám paní docentka radila, ať křičíme při vyjednávání taky. A opravdu – diplomaticky řečená věta se rozvine ve cvičení hlasivek a šéf na mě řve a já na něj. Chci prostě aspoň 10 % slevu, že nebylo BBQ. Nakonec nám slevu dává a jedeme na letiště.
Voňavka kolikrát nestačí
Na check-inu pro Economy cestující nikdo není, letíme ale zase hogofogo v businesse, tak když už projednou máme ty lupeny, jdeme na business přepážku, kde je rovněž pusto. Dávám check-in agentovi pasy, druhý za ním nevěřícně kontroluje, jestli opravdu MY máme letět v businesse, jestli to není chyba. A není. Trochu podezřívavě nám dává palubenky a radí, že v business salonku je sprcha. A to jsem si naivně myslel, že po celodenním ježdění v poušti ten deodorant bude stačit.
Obvykle moc suvenýrů nevozím, přeci jen zážitky jsou zážitky a radši ty prachy utratím za další letenku někam do tramtárie. Tentokrát jsem si chtěl nějakou drobnost přivézt, přeci jen Saúdská Arábie není na travel listu každý rok jako třeba na cesta kolem světa. Jenže stará ekonomická poučka říká, kde není poptávka, není nabídka. A kde tedy nejsou turisti, nejsou ani suvenýry. Takže nic, jen drobné ošklivé modlitební koberečky. Zůstaneme u vzpomínek.
Na pohodu zpět
Boarding. Business class u Lufthansy nabouchaná k prasknutí, v Economy celkem dost prázdno. Welcome drink při otevřených dveřích letadla musí být ještě nealkoholický, jen co se ale zavřou dveře a letadlo se odlepí, džin s tonikem teče proudem. Z jídla se servýrují jen jednohubky, přeci jen jsou dvě hodiny ráno a ani nikdo moc hlad nemá. Po usínákovém drinku sklápíme postele a probouzí nás až velmi dobrá snídaně před přistáním ve Frankfurtu.
Přestup na tomto německém letišti opět přes všechny hangáry a terminály, snad jen v třídírně zavazadel jsme nebyli. V salonku si dáváme jen rychlou kávičku a upalujeme na last call na poslední business class let do Ženevy.
Trošku posádce motáme hlavu se seatingem, standardně se sedí jeden – volná sedačka – jeden. My ale chceme kecat a sedáme si na trojku k sobě. Sličné stewardce černé pleti to je ale jedno a usměvavě nám na dotaz v 9 hodin ráno: „jaké pivo máte?“ ochotně dává obě dvě na ochutnání.
S Berrym se tradičně loučíme na letišti, ten letí s Easyjetem do Londýna, my chvilku po něm nasedáme na éro do Prahy.
Saúdská Arábie není pro každého
Saúdská Arábie určitě není pro každého cestovatele, vůbec bych si to tu nedokázal představit s dívčím doprovodem. Je to opravdu jiný kus světa, zatím turisticky neobjevený. Lidé tu jsou moc fajn, zejména mimo město se k turistům chovají více než uctivě a váží si jich. Nedá se tu nic moc pořádně naplánovat, když vám muezin začne zpívat uprostřed tankování, musíte zkrátka chvilku počkat. A pak můžete dál.
Jestli chcete zažít Dubaj před 20 lety, jeďte do Rijádu. Jestli se chcete chvíli cítit jak Indiana Jones ve skalním městě bez turistů, jeďte do Madain Saleh. My jsme neměli tolik času, abychom zavítali například do Oroug Bani či na jih k Rudému moři, ta země fakt obrovská. Jiné kouty Arábie si musíme nechat na nějaký další výlet.
PS: V půlce října, telefon, podle předvolby Saúdská Arábie. Zvedám to, jsem zvědavý – borec lámanou angličtinou mi začal vysvětlovat, že tam mam 3x pokutu 150 EUR za rychlou jízdu, ať to dojdu zaplatit cash do Rijádu. Rád bych…
Na pohodu na čtyřkolkách
To není Dubaj před x lety, ale Rijád, Saúdská Arábie
Edge of the World. Dolů na je to jeden kilometr volným pádem, Saúdská Arábie
