Bylo nás pět…
Jako každý výlet, destinaci si nevybíráme my, ale vybírají nám ji aerolinky svými chybami a superakčními dealy, které na zaletsi.cz lovíme. No a jednoho dne se Lufthansa usmyslela, že začne prodávat letenky z Ženevy do Rijádu za akční cenu 8800 Kč za zpátečku (běžně klidně 60 – 70 000 Kč). Nebylo o čem, rychlý check, jestli navazuje na lety do Ženevy z Prahy Easyjet (navazuje), a jestli kumpáni pojedou taky (pojedou). A bylo rozhodnuto. Bylo nás pět a naším cílem je Saúdská Arábie.
Jenže… Jak šel čas, objevil se zlý koronavirus, nějaké další domácí problémy a z pěti dobrodruhů jsme zbyli tři.
12. února 2020
Pražské letiště mam celkem rád, ale ta doprava je prostě masakr. Můžete si vybrat mezi předraženym taxíkem nebo přecpanou 119tkou, naštěstí taťka Zdendy měl čas a hodil nás. Odlétáme s Easyjetem do Ženevy, jedním z posledních low-costů, který má normální velikost zavazadel, příjemnou posádku a místa na nohy tak akorát. Jednoznačně musím říct, že Easyjet je aktuálně na krátké lety po Evropy z low-costů nejlepší.
V Ženevě se potkáváme s Berrym a zabloudíme cestou do francouzského sektoru, kde místo pasů chce vidět celník vidět palubenky (WTF?!). Následně míříme na parkoviště P21, odkud nás má odvézt shuttle. Parkoviště je samozřejmě po francouzsku označené jako P20 (P21 číslo za dveřma tak, aby to nebylo vidět), ale to neva, Frantíkům ta navigace stejně nikdy pořádně nešla.
Za chvíli přijíždí prototypový zástupce francouzského národa, kterému jsou vidět v noci jen oči, aby nás hodil do nejlevnějšího hotelu v přilehlém indickém předměstí Ženevy. Hotel Premiér je ale za ty prachy naprosto v klidu, čisťounkej, na pohodu, dáváme si tři Heinekeny za pohodové tři éčka a jdeme na kutě.
13. února 2020
Ženeva – Zurich
Berryho atomový budík zvoní pořádně nahlas zvukem přehřátí jaderné elektrárny a nutí nás vstát v nekřesťanských 05:30. V 6 míříme opět shuttlem na letiště. Po požárním schodišti na staveništi opravovaného terminálu se dostáváme na check-in francouzského sektoru, kde není check-in přepážka na Swissu, musíme tedy do švýcarského sektoru. Opět místo pasu pro vstup do oblasti neEU potřebujete palubenku (kterou vlastně dostanete až tam). Borcovi ukazujem aspoň itinerář a s tím je OK. Procházíme přes výdejnu zavazadel, kde zrovna přistála linka z Pekingu (koronavir asi nepřilétl). Paní na přepážce Swissu chce vidět víza, ledovým klidem říkáme, že on arrival. Trochu se mračí ale pak říká, že tedy ok a dostáváme palubenky až do Rijádu.
V salonku stíháme ještě rychlou kávu, ranní toaletu zvládáme až mimo salonek, poněvadž salonek nedisponuje ze záhadného důvodu žádnou toaletou.
Do Frankfurtu jsme mohli letět napřímo, ale také přes Zurich. Delší ale horší cesta samozřejmě vyhrává, začínáme 31minutovým vnitrostátním letem do Zurichu. Dostáváme k snídani do ruky slaný či sladký teplý croissant a hnusný kafe. V Zurichu máme hodinu a deset minut na přestup, i tak stíháme na pár minut salonek a dáváme si první ranní pivko.
Zurich – Frankfurt
Sportovní tričko a plátěný klobouk v Zurichu evidentně nesplňují standardy průměrného business class pasažéra, proto mě boarding agentka nekompromisně řadí do fronty pro Economy, kde je zhruba jedna desetina lidí, oproti množství kravaťáků ve frontě pro business class. Paní nevěřícně kroutí hlavou, dívá se proti světlu, jestli ty palubenky jsou opravdové a nakonec naštvaně odchází. To, že Němci a Švýcaři létají i krátké lety v businessu není žádným tajemstvím, taková prototypová manažerská linka Mnichov => Frankfurt, ve které je vysunutá business class přepážka až do řady 25 (řad je třeba 30) by si mohla s linkou Zurich => Frankfurt podat ruce.
Lufthansa dává docela obstojnou snídani, ještě aby ne, když let trvá dlouhých 41 minut. Ani dotaz na džin s tonicem nevyvede zkušenou stewardku z míry a dostáváme pro jistotu ještě jeden navíc.
Ve Frankfurtu přistáváme na dráze, na které nám posledně praskla pneumatika a pojíždíme snad půl hodiny po runway. Parkujeme u brány A8, pokráčko máme z C16. To znamená slušnou dvacetiminutovou procházku přes celé letiště, kde procházíme prázdnou security, slušně naddimenzovanou na počet pasažérů. Tři pásy s rámem a u každého 20 security lidí. Hlavní security agent nás posílá každý k jednomu, takové příjemné bratrské dělení práce.
Gate C16 je ale příjemný, hned nad ním je salonek, solidně vybavený s dobrým jídlem. Jen ochutnáváme dva wrapy nějakou tu polívku, přeci jen nás čeká (snad) gurmánský zážitek na palubě.
Frankfurt – Rijád
Let z Frankfurtu do Rijádu boardujeme načas. Agent při boardingu chce vidět okamžitě v pase víza, opět s klidem odpovídáme, že on arrival. Někam volá a pak odsekne, že teda ok, ať jdeme.
Vítá nás posádka, která snad musela zažít i založení Luftwaffe. Na druhou stranu, paní v letech jsou příjemné, pamatují si nás jménem a hned nám donáší růžové bublinky jako welcome drink.
Ať je Lufthansa jaká chce, prostě ta německá korektnost a důraz na čísla jsou vidět při prvním usezení. Ani mi tak nevadí, že to tu vypadá hrozně sterilně jak někde v posilovně. Problémem jsou ale sedačky, které mají rozložení 2-2-2, takže když sedíte u okýnka, musíte přelézat spícího pasažéra, abyste si mohli dojít na záchod. Tohle je hrozný. Zlatá Alitalia, na kterou každý nadává – i ta má rozložení 1-2-1. Tyhle sedačky pohodlné nejsou, tím, jak jsou úzké a vypoulené šikmo se v nich nedá sedět rovně do směru letu a nemůžete si tak pořádně popovídat s kámošem na sedačce vedle vás. Ale chápu, vejde se sem prostě o 2 lidi v řadě víc a to je pro aerolinku důležitější, když businessem lítá z Frankfurtu kde kdo. U pětihvězdové aerolinky bych ale čekal trochu jiný produkt.
Co se ale musí Lufthanse nechat, slušný péřový polštář a deka spolu s vynikajícím cateringem ten zážitek z letu značně vylepšují. Po třech chodech, kdy většina pasažérů si předělala sedačku do polohy vleže a usnula se ptáme, jestli by tam nebyl ještě jeden čokoládový desert. Stewardka je z dotazu evidentně dost vyděšená, že ještě máme hlad a po chvilce nervózně přináší 2 čokoládové dortíky. Takže… známkami jak ve škole: sedačky za 2-, posádka za 1-, jídlo na jedničku! Celkově hodnotím za 2.
Sláva nazdar výletu…
V Rijádu přistáváme už za tmy, je něco málo po sedmé večer, na pasovce nikdo není. Vytahuji víza, které jsem si vyklikal na stránce visitsaudi.com za pár minut online. Dáváme otisky prstů, slečna na pasovce říká, že Čechy jsou super, že tam byla nedávno na líbánkách a pouští dovnitř. Měníme si pár saúdských rijálů, bereme Uber a míříme na železniční stanici. Když jsem se snažil koupit lístky online z Hailu do Riádu, zablokovalo mi to tři karty, tak jsem to nechal až na poslední chvíli. Jenže… Na železniční stanici, kde jsou tři Pákistánci v Dunkin Donuts, zjišťujeme nakonec přes aplikaci, že je vlak kompletně vyprodaný. Holt sobota je v arabském světě jak neděle a lidi se vrací z chalup (teda spíš z oáz) domů jediným vlakem, který ten den jede. Budeme muset holt improvizovat.
Uberem pokračujeme na hotel, Uberista je kupodivu místní Saudoarab, který studoval 9 let v Londýně. Cestou nám ukazuje univerzitu, nemocnici a taky rozestavěné metro. Saúdské vládě prý zbyly peníze, tak se rozhodli, že tu postaví i nějaké MHD, které vlastně zatím neexistuje a nikdo ho nepotřebuje, protože všichni jezdí autem.
Dorážíme na hotel. Recepční nás posílá, ať si jdeme nejprve zkontrolovat pokoj (jestli je to ok, moc nechápu, když je to zaplacené) a až potom recepční řeší administrativní záležitosti. Dostáváme pokoj pro 4 lidi, ze kterého by v Praze developeři byli schopni udělat 5 dalších bytů a v Číně by se do něj vešel celej panelák Číňanů. Má snad 150 m2. To je tak, když máte všude spousty místa a (zatím) žádné turisty.
Berry objednává véču přes Ubereats, za pár minut přijíždí Ind s výběrem z místního grilu. Ládujem se, zapíjíme coca colou (holt pivo ještě pár dní neuvidíme) a jdeme na kutě.
Moc dobrá snídaně u Luftwaffe
Krevetky jako předkrm na letu Frankfurt – Rijád
14. února 2020
Valentýn. Jak jinak ho oslavit, než v ryze mužském osazenstvu v Saúdské Arábii uprostřed pouště. Ráno bylo celkem chill, 5°C, nicméně teplota se začala rychle zvedat rychlostí 3°C za hodinu. Míříme na domestic terminál a letíme vnitrostátním letem s aerolinkou Flynas do Mediny. Všude píšou, že vstup do Mediny je zakázaný, realita je ale trochu jiná, ve skutečnosti do Mediny můžete (na letiště a do širšího centra, jen ne k té jejich hlavní mešitě). Dáváme si koblížek a kávičku v Dunkin Donut’s a jdeme boardovat tenhle hodinu patnáct trvající let. Oproti ostatním nás check-in agent nutí ukazovat ještě pasy, všechno ale OK, tak snad nás pustí. O’Learymu z Ryanairu by stály všechny vlasy hrůzou, protože boarding trvá nezvykle dlouhých 40 minut (letadla Ryanairu mívají 20 minut na celou otočku).
V buse, mířícímu k letadlu, jsme za exoty, všichni si nás prohlížejí, cože to tu děláme. Je to asi stejné, jako když Arab v bílém hábitu jede v Praze metrem. Z busu koukáme na flotilu bavoráků, kterými vozí business class pasažéry k letadlům a bandu šťastných pracovníků indické národnosti, kteří mají jediný úkol a to, aby se tyhle vozy celý den blyštily.
Let s Flynas byl příjemný, dost místa na nohy, krásné ne úplně zahalené letušky, a pak začala pravá Saúdská Arábie se vším všudy. Po přistání se nikdo s nikým nerval, všichni extrémně galantní (to je o Saúdech ostatně známo, že za předbíhání se tu rozdávají pokuty).
V Saúdský to bez káry nejde
Na letišti v Medině potkáváme hromadu muslimů v bílém oblečení (to jsou ti, co jedou do Mekky na posvátnou pouť), a jdeme do půjčovny pro auto. Dlouho jsem vybíral, kterou půjčovnu, ale protože potřebujeme auto vrátit jinde než v Medině a potřebujeme neomezené kilometry, volba padá na místní velkou půjčovnu Alwefaq (které jsme přezdívali pěkně po anglicku all we f..k).
Na přepážce se snažím domluvit změnu vrácení až v pouštní oáze Al Qassim (a pak pojedem vlakem do Rijádu). Arabášovi to trvá téměř hodinu, než nám vydá papír kompletně v arabštině včetně jejich číslic (ne těch arabských, které my známe). No, budeme mu věřit, že je to ok, prý máme počkat na shuttle, který nás odveze na parkoviště pro naše auto.
Čekáme půl hodiny a shuttle nikde. Ozývá se muezin k polední modlitbě, v ten okamžik se zavírá naše pobočka Alwefaq, místní McDonald’s a my musíme holt počkat, až se všichni pomodlí. Přes to nejede vlak. Ani po modlitbě nepřijíždí shuttle z naší půjčovny, ukecáváme proto konkurenčního řízka, který nás tam ochotně hází.
Na parkovišti čekají 2 znudění Indové a diví se, kde jsme tak dlouho, že už mají auto dávno připravený. Bohužel ani jednoho z nich nenapadlo, že by měli pro nás přijet. Dostáváme Hyundai Creta, familiérně nazývaný Grééétička.
V Medině toho moc k vidění není, jen jedno staré nádraží a k hlavní mešitě vás stejně nepustí, míříme rovnou na sever. Naše Grétička má ovšem prázdnou nádrž, takže se ještě stavujeme pro plnou a doplňujeme ji za velmi příjemných 10 Kč/litr. No tankujeme… každá benzínka má svýho Pákistánce, který vám ochotně natankuje.
Zastavujeme se až v v Al Buwayru. Podle průvodce je tu zachovalý vlak z Heyaz railway, bývalé historické železnce, která byla postavena pro poutníky mířící ze Sýrie do Mekky (a nikdy až tam nebyla dostavěna). Co si budem povídat, nikde nikdo, jeden starý vlak, okolo vysoký plot a ostatný drát… Nic moc…
Cestou dál je to jen poušť, poušť a poušť až ke konci cesty se začná krajina mírně vlinit. Sundáváme nohu z plynu a zpomalujeme na 140 km/h.
Čeká nás highlight celého výletu – Madain Saleh. Jenže… bohužel přijíždíme v půl pátý a to je na návštěvu tohoto skalního města pozdě. Arab nás u vstupu otáčí a říká, ať sjedeme do 20 km vzdáleného winterparku v Tantoře. Jo, je tu 32°C a říkají tomu „zima“ 🙂
O pár kilometrů dál úspěšně pořizujeme lístky za čtrnáct stovek (pořád ještě ok, ve srovnání s jordánskou Petrou) a přemýšlíme, co si dát k véče. Chtěli bychom něco místního, ale je tu jen Burger King a nějaký další místní fastfood s krevetama (jak dlouho asi trvá, než se ty krevety dostanou sem do hor?) a Your Burger, který měl maso vystavěné ve výloze na sluníčku, aby ho všichni pořádně viděli. Volba je tedy jasná, Whopper z Burger Kingu to jistí.
Pohostinnost není sprosté slovo
Začíná se pomalu stmívat a my jedeme na ubytování. Navigace nás žene do vedlejší vesnice, na jejímž konci je vypálený palmový háj, kde má stát náš hotel (asi ještě nezačali stavět?).
Podle dalších indicií z Googlu jedeme ještě trochu dál, pod skalami to vypadá jako na obydlí pro nás.
Za chvilku přijde z modlitby místní sluha (ano, bez žádné ironie a nadsázky), mluvící pouze jazykem urdu. Ukazuje pokoj, vypadá to na fotkách dokonce ještě líp, a vaří ve stanu čaj.
Už se chce vytratit a nechat nás tam se zbytkem čaje, když přijede majitel stanu se zaměstnanci místní nemocnice – 2 bratři, kuchaře a lékárníka, který se hned chopil svého řemesla a začal rozdělávat habli babli. Pod tímto tajemným souslovím se neskýtalo nic jiného, než vodní dýmka.
Nakonec přišel Šéf a důležitě zdůraznil, že za jeden pokoj je to 500 arabských rijálů. Jo, to je cajk, ještě levnější, než bylo v rezervaci. Dáváme mu to cash a Šéf se najednou začal usmívat a pozval nás na večeři.
Mezitím sluha začal vařit kafe. A to takové kafe, že by zůstala vzhůru i šípková růženka. Vzal půlitrový rendlík, dal do něj 4 polívkový lžíce kafe a přidal pořádnou porci cukru, za kterou by se nemusela stydět ani dvoulitrová coca cola.
A protože je v Saúdské Arábii krajně neslušné odmítnout hostitele, dali jsme si mandarinku, pomeranč, kafe, čaj, arabský kafe, sušenky, čokoládu, datle a když už jsme se pomalu snažili v půl dvanáctý zmizet bez večeře, která se vařila v obřím papiňáku před stanem, Šéf zavelel, že se začne podávat večeře. Tou dobou jsme ještě nevěděli, že obvyklý čas pro večeři je půlnoc.
Ve stanu na zemi se rozprostřely 2 igelitové ubrusy. Papiňák obsahující rýži a uvařené maso s kostmi vysypal šéf důležitě na dva obří talíře, rozsadili jsme se po pěti kolem každého talíře a začaly hody.
Jirka, coby levák měl s konzumací problémy, jídlo se totiž v muslimských zemí jí pouze rukou a to pravou. Nepomohlo mu ani vysvětlení, že je levák, a že si utírá zadek tou druhou rukou. A tak radši dostal od Šéfa lžíci. Na konci, když už jsme byli opravdu plní, jídlo chválíme a řikáme, že to jehněčí bylo dobré.
Abdul na to: Lamb? You think… (Jehněčí? Když myslíš…)
Jehněčí to být nemohlo a Abdul ukazuje celou kost. Byl to mladej velbloudík, místní pochoutka.
Když byla druhá runda ultrasladkýho čaje, zabijáckýho kafe a habli babli, podařilo se nám zmizet na kutě.
Na pokoji jsme začali řešit problém, na gauči chyběla deka a jediné, čím by se dalo přikrýt, byl modlitební kobereček. No nic, tak se holt budem tuhle noc trochu víc tulit. To nejhorší nás teprve ještě čeká…
2. díl Zápisků z cest z cesty do Saúdské si můžete přečíst tady >>
Fotodokumentace
Rovinka. Několika set kilometrová.
Saúdové ho přímo zbožňují, Bart sux.
Divokej velbloud
Se Šéfem na večeři.
V nouzi (při zimě) poznáš přítele. Hlavně se nehejbat.
