Austrálie
- I. díl, Bylo nás pět
- II. díl, Plážování s mevídkem koalou
- III. díl, Peklo: Tasmánští čerti a Ďáblův chřtán
II. díl, Plážování s medvídkem koalou
Celou noc lítaly hromy a blesky, lilo jak z konve. Jedno z mála pozitiv dané situace bylo, že voda okolo naší budovy uprostřed bushe vytvořila menší vodní příkop, se kterým by i větší pavouk měl problém ho překonat. Ale z toho co jsme viděli, rozhodně to nebude z nedostatku snahy. Vstáváme v 06:30 a trochu se bojíme cesty na letiště. Jedeme tou samou cestou zpět na letiště do Uluru, kde byly všude cedule, že v případě silných dešťů je silnice zatopená. Obavy naštěstí nebyly na místě, jeden brod ukazoval hloubku 20 cm (u každých takovýchto brodů je vždy vodní sloupec s centimetry), všechny ostatní byly do jednotek centimetrů nebo úplně suché.
Na cestě zpět nepotkáváme naštěstí žádného hada, přes cestu sem tam přeběhne pes dingo, který v tlupě může být i nebezpečný (vypadá jak menší buldog), včas vracíme káru (jen předám klíčky, ani si to nešla paní zkontrolovat) a nasedáme do éra Virgin Australia mířícího do Sydney.
Letíme o 20 minut déle a solidně to hází, kapitán to ale v Sydney slušně přišpendluje na runway. Máme nějaké 2 hodiny na přestup, ze kterých se stávají téměř hodiny 4. Jak to bývá už téměř pravidlem v Evropě, i v Austrálii letadla, která letí večerní rotace se ranního zpoždění už nezbaví a přenesou to na pozdější lety. Doplňujeme energii jak jinak než v McDonald’s. Bery si kromě burgera ještě kupuje kapky do nosu – přeci jen změny teplot a počasí nás dostaly velmi slušně všechny. Velkým překvapením pro nás ale bylo, když kapky Vicks, které si koupil, na sobě hrdě nesly označení Made in Czech Republic. To jednoho docela zahřeje u srdíčka.
Pokačujeme dál, vnitrostátní let do Cairns trval „jen“ 3 hodiny a 15 minut. Ty tři hodiny byly opravdu velmi dlouhé, mezi nás posadili bandu čínských turistů z provincie Chu-nan, kteří evidentně byli v civilizaci vůbec poprvé. Každou chvíli bylo slyšet hlasité říhnutí, prdnutí… Klasičtí čínští vidláci.
Přistáváme už bohužel po 23h a v autopůjčovně nikdo není, nikdo na nás nečeká. Pravda, zkusil jsem nejlevnější půjčovnu East Coast Rentals, v klasických půjčovnách typu Hertz a Thrifty ještě někdo je. Jdu s mobilem k příjemné blonce u okýnka Thrifty a ptám se, kolik by stála kára na 3 dny.
„250 AUD včetně plného pojištění.“
„Nepotřebuji pojištění.“ (pro čtenáře, auto je pojištěné základním pojištěním do určité spoluúčasti, která se v případě nehody platí)
„230 AUD se základním pojištěním.“
„Hm, ok, ale já když si to booknu teď u nás přes internet, dostanu se níž.“ (blafuji, už jsem neměl čas ani chuť to hledat, únava a rýma se na mě řádně podepsala).
„Dobře, máte tam asi 180 AUD že?“
„Trefila jste to skoro přesně.“ 🙂
Z letiště mizíme rychlostí blesku do ubytka, blíží se půlnoc a únava už je znát. Dorážíme do ubytka, které má snad 200 m2, 3 toalety, 2 koupelny a jednu vířivku a terasu s výhledem na oceán. Naprosto libové ubytko, jeden z nejlepších apartmánů, v kterých jsem kdy bydlel. Jo, kdybyste si to chtěli booknout, je to tenhle apartmán s výhledem na moře. Kluci jdou ještě na pivko, já jsem ale z celodenního cestování setsakra utahaný a okamžitě usínám.
Ubytování v Cairns
Medvídek koala
Ne, takhle se to krásné a roztomilé zvířátko, které spí 18-22 hodin denně nejmenuje. Správně je to Koala medvídkovitá a nemá s medvědy nic společného. Je to vačnatec, tedy spíš klokan než medvěd. U Cairns je několik možností je vidět a dokonce si je pochovat a vyfotit se s nimi. Po ranní snídani na terase s výhledem na oceán, kde se nikdo nekoupe protože tu jsou krokodýli, žraloci a čtverhranky, míříme do deštného pralesa.
V Kuranda Koala Gardens platíme nekřesťanské peníze za pár vteřin slávy s koalou. Na živo je to fakt neskutečně roztomilé zvířátko.
Zpět na základnu se vracíme přes Barron falls (parádní vodopády, snadno přístupné) a stavujeme se ve Woolworths (místní Lidl). Nakupujeme hladoví, a to není dobré, takže nákupní košík je dvojnásobný než potřebujeme. Je to vidět, jak je to Cairns a okolí takové správně vesnické, v supermarketu stojí balík vod 6 AUD, u Uluru jsme platili za jednu láhev tu samou částku.
Večer má hlavní roli opět náš šéfkuchař Kubáček, který připravuje vynikající hovězí steaky, které zapíjíme místním Northern ležákem a jedeme spát.
Medvídek koala je prostě boží!
Velký bariérový útes
Jo, proto jsme tady. Přípravy na tenhle den sahají několik týdnů zpět porovnáváním, který výlet k Velkému bariérovému útesu je nejlepší. A vyhrál tenhle.
Ráno trochu poprchává, to nevěstí nic dobrého, na druhou stranu u deštného pralesa se to počasí mění velmi často, tak by nemuselo celý den propršet. V 8:40 nás vyzvedává autobus, z půlky plný čínských turistů. Naštěstí jsou civilizovanější než ti, se kterými jsme letěli o den dříve letadlem.
V Port Douglas se naloďujeme na katamarán a dostáváme k snídani sušenky a čaj. Za hoďku a půl dorážíme k Velkému bariérovému útesu. Počasí se už konečně lepší, oblačnost se začíná rozpadat a sluneční paprsky pomalu vybarvují Bariérový útes. Oblékáme si rychle speciální obleky (lycra suites), vypadáme jak kosmonauti, ale místní vody nejsou zrovna pro plavce přátelské. Prostě ta čtyřhranka (pár cm dlouhá jedovatá medůza) člověka paralyzuje a hned se utopí.
Šnorchlování bylo super, ani ten speciální oblek nevadil, možná jsem čekal trochu víc rybiček, ale ty různobarevné druhy korálů jsem nikde neviděl. Přeci jen, Bariérový útes není o tom, že je nejnabitější různými živočichy, to na Maledivách je toho podmořského života více, ale prostě nejdelší (měří přes 2000 km).
Po rychlém obědě nasedáme do ponorky a plujeme okolo pontonu. Sluníčko ale nesvítí, začalo zase pršet. Voda je tak zčeřená a není toho moc vidět.
Nevadí, ponorku měníme za malou loď a už sami míříme k speciálnímu pontonu – heliportu, který je ukotvený nedaleko. Přistává tam pro nás helikoptéra, nasedáme do ní. Sluníčko akorát vyšlo z mraků a naskytla se nám nádherná podívaná. Velký bariérový útes z několika set metrů, všude želvy, modrá barva na miliardu odstínů… Kapitán Chuck nám pečlivě pojmenovává útes po útesu. Blížíme se k pobřeží, let směřuje dále přes deštný prales, mírně to houpe, ale to vůbec nevadí.
Přistáváme na heliportu kousek za Port Douglasem. Malým přístavním městečkem, obklopeným deštným pralesem, kde nemají ani semafor. Loučíme se s Chuckem a před návratem do Cairns se stavujeme v místním pivovaru Hemingways, coby příjemnou tečkou celodenního výletu.
Ještě, než zapadne sluníčko, vzlítám na pláži s dronem. Počasí je parádní voda teplá, ale nikdo se tu nekoupe. A to tu je taková krásná pláž! Holt nápisy „bacha krokodýli a čtverhranky“ jsou pro plavce dostatečně odpuzující, všichni se podle doporučení koupou na obdélníku 200 x 200 m obehnaném normnými stěnami a sítěmi. Jinak… Na žraloky tu jsou evidentně zvyklí, žádné upozornění na tohle roztomilé vodní zvířátko nikde už nenajdete. Prostě je to běžné.
Večeři jsme tentokrát zkusili lokální, v místní italské pizzerii. Majitel nás prvním pohledem ohodnotí, a se slovy „Odkud jste, Česká republika?“ nás svým odhadem poměrně dostane do kolen. Pak vypráví, jak se ženou v Singapuru na letišti potkali „nejhezčího chlapa na světě“ (slova jeho ženy) a byl to Patrik Bergr, který si tam kupoval akorát hodinky. Tak si koupil ty samé a s hrdostí nám je ukazuje. Jídlo bylo velmi dobré, tasmánské mušle, které jsme si dávali jako předkrm jedny z nejlepších co jsem za dlouhou dobu měl.
Speciální obleky lycra suites
Velký bariérový útes zvrchu
Fraser Island
Výlet máme pořádně nabouchaný přelety, posouváme se o dalších 1700 km na jih do Brisbane. Na letišti se už loučíme se Zdendou, ten letí s Jetstarem do Sydney a dál přes Dohá do Prahy (tedy nějakých 23 hodin v letadle).
Borec na security se podíval do igelitové tašky, ve které jsme měli několik orosených piv, které jsme ještě nestihli vypít.
„Hmmmm, to vypadá na slušnou snídani.“ A se záškodnickým mrknutím posouvá náš proviant dál do rentgenu.
Není to ale nic proti místním pravidlům, pokud letíte vnitrostátní australský let, můžete mít tekutin, kolik chcete.
Letíme tentokrát s Qantasem, jediný let s klokaní aerolinkou v našem itineráři. Boeing 737-800 má už evidentně něco za sebou, nicméně interiér letadla je kompletně nový včetně obrazovek v sedačkách a rychlého internetu opět zdarma. No, když to srovnám s evropskými lety, tak tu jsou s inovacemi o pár let vepředu.
I na tomto letu bylo občerstvení, sice krekry a nějaké to pití (káva, čaj, džus), ale je to určitě příjemnější, než jen časopis od Ryanairu.
Na letišti si rychle půjčujeme plnohodnotné SUV 4×4 Vauxhall Colorado, Brisbane necháváme za námi a upalujeme na sever. V 17:15 jede poslední trajekt na Fraser, který musíme za každou cenu stihnout.
Brisbane je trochu ucpané jako ranní příjezd do Prahy, zůstáváme viset několik desítek minut v koloně a čas běží. Z hodinové rezervy je 30 minut.
Stavujeme se cestou u Drive-thru Hungry Jacka pro burger do auta a upalujeme stále na sever.
Trochu se nám to podařilo ke konci nahnat, máme 40 minut do odjezdu posledního trajektu na ostrov, musíme ještě natankovat, koupit povolení pro auto a lístek na trajekt. Stavujeme se pro všechno v poslední malé vesnici před trajektem. Je ale sobota a v obchodu, kde mají prodávat povolení, mají už zavřeno. Na benzínce nám ale paní radí, že nám dá papír a ten po vyklikání on-line stačí jen vyplnit a dát na okno. Uff, dobrý, problém vyřešený.
30 minut před odjezdem trajektu je před námi asi poslední 1 km jízdy, asfaltka se ztrácí mezi jemným pískem, zatáčíme doprava… A před námi jsou 3 zapadlá SUV v písku, blokující cestu k trajektu. Všichni mají lopaty, umělé pásy a další vybavení v případě zapadnutí. Jsem z toho mírně nervózní, protože nás čeká po písku nějakých 65 kilometrů.
Vyskakujeme z auta, snažíme se je roztlačit. Jeepy se ale propadávají níž a níž a nevede to k ničemu. Cenné minutky běží, vypadá to špatně.
Jenže… za námi se objevuje truck s nápisem „odtahová služba“, který se potřebuje dostat na Fraser.
Zapřahává za lano všechny tři auta a během chvíle vylezou z písku jak krtek z nory a v klidu odjedou pryč.
To už vypadá dobře a právě včas se naloďujeme na trajekt směr Fraser. Pozoruji ostatní auta, všichni kromě nás mají předem podhuštěné gumy. Vyskakuji z auta a ptám se hned vedle řidiče, na kolik to má nahuštěné.
„Tak akorát.“ hbitě odpoví.
„Hm, takže to máme ufouknout tak o půlku?“
Borec vyskykuje z auta s malým tlakoměrem a začíná nám upouštět gumy.
„Tak, teď to máte přesně tak akorát“, opět odpoví a nasedá zpět do auta.
Vylodění z trajektu probíhá jak z vojenského člunu kdesi na pláži v Normandii, není tam žádná silnice nic, jen písek. Necháváme pána s tlakoměrem vyjet prvního a jedeme opatrně za ním. Jízda po písku je mazec, zrychlujeme na povolených 80 km/hod a užíváme si sáňkování po pláži.
Sem tam musíme zpomalit, protože přes pláž teče hromada potoků z pralesa, ale jinak to byla parádní hodinová jízda až do ubytování.
Nejsou tu žádné směrovníky, nic, takže se musíme orientovat podle Googlu. Po hodině jízdy uhýbáme z pláže do vnitrozemí. Brodíme se pískem, projíždíme dvěma elektrickými ohradníky jak kdybychom byli v Jurském parku a jdeme se ubytovat. Čeká tu na nás studené pivo a něco dobrého k snědku. WiFi tu není, to ale nevadí, máme s sebou karty na mariáš.
Před spaním jsme si každý zkontrolovali postele, přeci jen, tolik bezpečnostních opatření zde nedávají pro nic za nic. Veškeré malé pavoučky co jsme kde našli jsme nekompromisně vyházeli z chatky, přeci jen by někde mohli mít maminku a jít žalovat. Zatím musíme zaklepat. Kromě útoku mravence (Zdenda), hada (asi já) a nějaké divné vosy (Bery) zatím vycházíme docela dobře. Je divné, že Kubáček má zatím čistý štít, asi na něj někde čeká žralok osedlaný čtverhrankou kterého řídí rejnok.
Fraser – den druhý
Písek. Písek na pláži, písek před barákem, písek v botách, v oblečení, v posteli. Písek na autě tak moc, že není vidět skrze zadní okýnko. Tolik písku, že Aladin by Jasmíně mohl ukazovat nové divy z létajícího koberce, Princ z Persie by brousil šavle s výhledem na nové tažení a Frank Herbert by asi napsal další pokračování nesmrtelné Duny.
S podobnými myšlenkami vstáváme a pomalu ladíme plány na dnešní den. Kubáček ve své pesimistické víře varuje před jízdou vnitrozemím s velmi černými scénáři, ale po rozhovoru s místním obyvatelem/správcem se na ni vydáváme. Přestože ráno přichází zpráva o další zavřené cestě na druhou stranu ostrova, i tak jdeme do toho – naše objížďka by měla být volná. V plánu je cesta na druhou stranu, pak jezero se želvičkami a pokochání se největší místní písečnou dunou. Cesta je, no, hrbolatá, a trošku to skáče. 45 minut z jedné strany ostrova na druhou, které sliboval správce by dle mně nedal ani Colin McRay v dobách své největší slávy, ale na druhou stranu, místní terénní vložky jsou něco, s kým se nikdo z nás ještě nesetkal. Cestou potkáváme ještěrky a obdivujeme scenérie velmi zajímavé krajiny tohoto největšího písečného ostrova na světě. Největším zážitkem jsou výjezdy prudkých kopců, kde několika jiným SUV okolo došel v půlce dech, ale s trochou štěstí se nám podaří zvládnout vše.
Když jsme dorazili k jezírku želviček, místo želviček se tam koupal nějaký místní mladistvý, který všechny želvičky pravděpodobně s kamarády, popíjejícími pivko na břehu, zahnal. Tím pádem, lehce zklamáni, pokračujeme k největší místní písečné duně. Její boj s vegetací je vesměs nekonečný, ale pomalu (1m za rok) v něm duna vyhrává. Nyní má 3,5 km.
Po dojezdu na pobřeží se stočíme na sever k Champagne pools – malé kryté „rybníčky“ kam skrz skaliska prosakuje a přelévá se mořská voda (byl jsem zklamaný, čekal jsem alespoň Moëta), a vytváří tak relativně bezpečné místo na koupání. Cestou na jih jsme se ještě zastavili u vraku medicínské lodi z první světové války HMS Mohena, kde jsme tak vlastně vzdali zvláštním způsobem poctu 100 letům od ukončení tohoto krvavého konfliktu, ze kterého nakonec jako fénix profitovala a povstala naše ČSR.
Za zmínku stojí asi ještě návštěva městečka Eurong na cestě k přívozu – byli jsme poměrně překvapeni, když na nás uprostřed písečných dun vykoukla stometrová asfaltová silnice, a městečko dle mých představ o koloniálním období konce 19. století. Zbytek cesty, kromě Kubáčkova lehčího úpalu proběhl bez problémů, jen u ubytování proběhlo menší zdržení. Je úžasné mít interkom, pro případ pozdního příjezdu, napojený na univerzální telefonní centrum/středisko, kde by vás měli odbavit. Je méně úžasné, že se připojení s operátorem přeruší opakovaně po půl minutě, a vy si tak ani nemůžete rezervaci vyřešit. Nakonec pomohl telefon na správce. A mimochodem, ubytování jako by z oka vypadlo všem americkým krimifilmům, očekávám, že ve vedlejším pokoji někdo ukrýval tělo do pytle, o pokoj dál se překupovaly drogy, a jestli v pokoji nad námi někdo zrovna nevraždil prostitutku, tak bych byl skoro i zklamaný. Pro zajímavost, bydleli jsme tady.
Zapadnuté SUV u trajektu na Fraser. Naštěstí ne naše
Fraser Island. Pecka!
