Austrálie

• I. díl, Bylo nás pět
• II. díl, Plážování s mevídkem koalou
• III. díl, Peklo: Tasmánští čerti a Ďáblův chřtán

III. díl, Peklo: Tasmánští čerti a Ďáblův chřtán

Budík zvoní neúprosně v 04:00 ráno. Moc jsme toho nenaspali, ale je čas zas letět dál. Rychle balíme našich pár švestek, nasedáme do auta a upalujeme na letiště. Barvu auta jsme podle očekávání změnili z bílé na písečně oranžovou, jsou s tím ale v pohodě, hlavně že jsme to nenabourali. 

V Brisbane je akorát ranní špička, všude natřískáno.  Tentokrát letíme s nízkonákladovým Jetstarem. Odbavení báglů probíhá přes samoodbavovací přepážku, která vše zváží a změří a neodpustí žádné kilo navíc. My ale cestujeme nalehko a do minimální váhy 15 kg k odbavení bych se vešel 2x.

Let s Jetstarem je klasickej low-cost jak ho známe v Evropě – typický hladolet, sedačky jak lavice z kostela, natřískaný až po střechu. na ty dvě hoďky se to přežít dá.  

V Hobartu poprchává, končí tu jaro a začíná pomalu léto, je 15°C. Počasí v Tasmánii pro nás bylo dopředu trošku velkou neznámou, protože v Austrálii obecně se na Tasmánii docela rádo zapomíná, především při předpovědi počasí. Takže i když se dozvíte, jak bude v Sydney, Canbeře, Perthu, Darwinu, Melbourne, Brisbane i Uluru, Hobarth jakožto hlavní město Tasmánie ani Tasmánii jako takovou vám v TV neukážou. Trochu mrznem, Kubáček skáče radostí, protože konečně tu nedostane úpal. 

Hned z letiště upalujeme na západ na nejznámější vyhlídku na ostrově Brunny. Přejíždíme trajektem, dorážíme k vyhlídce a vyhlídka je zavřená, právě ji rekonstruují. No, tak to se na začátek výletu v Tasmánii zrovna nepovedlo. Jedeme trajektem zpět a míříme na východ do Port Arthur. Cestou potkáváme spoustu zvířat, bohužel přejetých nebo sestřelených autem. Ať už to jsou tasmánští čerti, klokani nebo srnky. A to jsou silnice obehnané plotem, zkrátka žije jich tu opravdu hrozně moc. 

Port Arthur je jedno z mála míst v Austrálii, kde je cítit historie. Věznice z 19. století a kompletní opevnění dávají znát, že to tu mohlo být kdysi velmi zajímavé. Trochu si říkám, že příroda je tu fantastická, proč zrovna tady vězení pro ty nejhorší vězně z Irska a Anglie. Odpověď je jednoduchá, v 19. století se na tento výběžek nedalo dostat jinak než lodí a vězni netušili, že jsou na pevnině, spojené úzkým pruhem pláže s okolním světem. 

Z Port Arthur se vydáváme severně, navigace ukazuje odbočení na silnici typu C. Po odbočce pochopíme, co to céčko je. Klasická šotolina, ale uhlazená, po které se nedá jet více, jak 50 km/hod. Cestou potkáváme spoustu sebevražedných klokanů, uskakujících před autem a za tmy dorážíme do vesnice Swansea. Ještě není ani půl deváté a nikde už se nevaří, maximálně nám natočí pivo. Dáváme si škopek a v 21:00 nás už vyhání i z té nejzaplivanější putiky. Tady ani nedávají liškám dobrou noc. Protože tu žádné lišky nejsou. 

Porth Arthur á la australský Alcatraz

Ďáblův chřtán 

Budíme se opět brzy, máme hlad a těmi pivy jsme se moc večer nenajedli. Pekárna nám to vynahrazuje, pro jistotu kupujeme pár zásob na cestu a jedem na parádní vyhlídku v národním parku Freycinet. Pokračujeme s krátkou zastávkou v Launcestonu. Cestou míjíme samé zelené paseky s ovcemi, jak kdybychom byli na Novém Zélandu. Příroda se mění až u Ďáblovu chřtánu (Devil’s gullet). Moc lidí o téhle vyhlídce neví, já jsem se o ní dozvěděl paradoxně z jednoho videa z dronu, protože je to jedno z mála míst, kde se smí lítat. Všechno ostatní je národní park/národní rezervace a lítání je tam zakázané. Holt Tasmánci nejsou zrovna vůči dronům přátelští, to např.v Cairns se smí lítat ve všech národních parcích. 

Vyhlídka je to parádní, se zatajeným dechem jdeme pomalu až na špičku vyhlídky. Všude kamení a ohořelé lesy, do toho slušně fouká a nikde nikdo. Opravdu jak kdesi v pekle. 

Nocování uprostřed hor je složité, moc nabídek tu není, ale jedna z nich vyčnívá. Tohle Wilderness retreat ubytování mělo last minute slevu na úžasnou chatku včetně vířivky. Z hlavní silnice v horách odbočujeme doprava, cedule říkají, že je to z odbočky už jen 10 km. Nikde nic, všude jen hory a těžká zelená džungle. Přijíždíme k chatkám na vysokých nohách,  navíc luxusně zařízených. Tady bychom ubytování určitě nečekali. Vířivka se už napouští, dáváme nějaká pivka a kocháme se. 

Večer si dáváme do nosu místní specialitu – speciálně krmené jehně, asi něco na způsob Kobe hovězího. Doteď jsem nenašel dostatek superlativů, jak popsat jeho chuť, a to, jak se krásně rozpadalo, no fantazie. Dalším překvapením byl pohled do vinného lístku – v Tasmánii se dělá dobré víno, a pevně věříme, že za to mohou i české zlaté ručičky. Dá se totiž dle mne docela dobře předpokládat, že vinařství Josef Hrubý nějaký původ v naší zemi mít bude.  

Jen tedy, v chatce byla luxusní dvojpostel, ale podle bookingu by tam měla být i rozkládací sedačka. Ta ale rozložitelná není. Tedy v případě, že bychom vzali šroubovák, tak by to šlo. Na recepci nám vychází vstříc, že udělali chybku a dávají nám druhou chatku zdarma.  

Malej a velkej, nebáli se

Tasmánský čert

Ďáblův chřtán, pěkně nehostinná krajinka

Kolébková hora 

Loučíme se s parádním ubytkem a před námi je asi top Tasmánie. Národní park s dominantní horou ve tvaru (a názvu) kolíbky, Cradle mountain. Park je to úžasný, podle přesliček nebo co to je, si připadáme jak v pravěku. Hora mi trochu připomíná Torres del Paine z Chile, ono je to taky i v podobné zeměpisné šířce. 🙂 Hned vedle parku jdeme navštívit útočiště tasmánských čertů. Je to zvířátko podobné krtkovi, ne tak přátelské jako koala, je to masožravec a živí se i malými klokany. Ale čertík je to pod pohledu. 🙂 

Zpět do Hobartu to byla samá zatáčka, a cca na 80 km je silnice stále ještě ve výstavbě, ale časem se to určitě napraví. Nyní jsme se museli zase spokojit s kamenito/štěrkovo/sypanou cestou. Tankujeme ve vesničce Bothwell, což je asi první zastávka po 70 km. Maličkatá vesnička a hned 2 benzínky. To tu musí mít rozdělené, který soused tankuje u jaké benzínky, jinak si nedokážu vysvětlit, že se uživí. Vedle nás parkovali kupodivu nějací asijští turisté – zajímalo by mne, která památka je tam přivedla, jestli maličký pomník vojákům světových válek, jeden ze dvou kostelů, nebo místní muzeum australsko/asijského golfu. Jeden skoro neví, čím začít.  

Večer zakončujeme v Hobartu na slavné Salamance, kde je bar za barem, dáváme si pár místních ležáků a padáme do hajan těsně před desátou.  

Kolébková hora

 Sydney vol.2 

Další „tranzitní“ den – ráno vracíme na letišti auto, a pak si jdeme dát na dvě hoďky kávu do (jediné) kavárny na místním letišti v prostoru před check-inem. Bohužel, odevzdat zavazadla můžeme udělat až 90 minut před odletem, takže máme docela dost času. Kubáček ho využívá k dalšímu holení oveček (pozn. Bery, co by člen výpravy, se jmenuje příjmením Beránek) v mariáši. Po příletu do Sydney si jdeme vyzvednout auto do půjčovny. Bohužel, půjčovna East Coast Rental není z důvodu optimalizace nákladů na letišti, ale někde bokem. Takže čekáme na shuttle, který i chvíli hledáme. Bohužel, do prvního shuttlu se nevejdeme, a tak čekáme 20 minut na další. Očividně to ale nevadí – když jsme přijeli do půjčovny, z osazenstva prvního busu má auto zatím jedna z pěti skupin. Nevím, jestli nám ještě na autě něco montovali, spíš nám přišlo, že to auto ještě vyrábí… Každopádně celková doba vyzvednutí je nakonec přes dvě hodiny, takže do sydneyského provozu se vydáváme v době největší večerní špičky. Navíc nám přestává přát počasí, je asi 16°C, a prší a prší a prší (z důvodu cenzury asi nenapíšu to co mám na srdci).

Každopádně, cestou se stavujeme v místním supermarketu – dnes a zítra budeme ubytováni u kamarádky Martiny, která v Sydney nyní žije, a bydlí v podnájmu. Jelikož jsme samý dobrák, kupujeme dost potravin pro všechny, chceme se revanžovat dobrou večeří (©Kubáček) – tentokrát  těstoviny s boloňskou omáčkou. Bohužel, majitel bytu si dělá večeři svou, a Martina je vegetariánka, takže vaříme nakonec zase jen pro sebe. Ono, vegetariánství a zdravý životní styl tu má až nechutně silnou pozici – první chléb, co jsme si v Aussie koupili, byl bohužel bezlaktózový, bezlepkový, a jako takový bez chuti a bez ničeho zajímavého. Plus jejich averze vůči masu a zároveň neustálá touha vyvíjet věci co jako maso chutnají a vypadají nám přijde poměrně povrchní a nelogická. Proč si sakra vegetariáni kupují něco, co vypadá jako maso a maso to ve skutečnosti není? Hlava nebere, ale je to každého věc.

No a propos, k danému bytu, kde jsme měli bydlet. Poměrně hezké 3+1 nedaleko čtvrti Manly, kde se nachází proslulé pláže náležící Sydney, avšak s pár nelogickými stavebními vychytávkami, například koupelna s toaletou je propojená skrz nejvzdálenější ložnici, a tak když si budeme chtít jít ulevit nebo jít do sprchy, musíme panu domácímu jít přes pokoj. Naštěstí je pan domácí docela slušnej řízek – přivítá nás ve vyplandaných teplákách, kérky nestíhá počítat ani Kubáček – z části proto, že jich je docela dost, z části proto, že je zaujat černým lakem na nehty na jeho rukou a zlatým na nohou. Později se dozvídáme něco z jeho zajímavého osudu – bývalý (dlouholetý) striptér, nyní muzikant (sbírka kytar, zesilovačů a komb tomu dává za pravdu) a podnikatel v maloobchodní distribuci látek, které naprostá většina světa považuje za zakázané, a které se občas s úspěchem nahrazují kvalitní omítkou. No, čekají nás zjevně zajímavé dvě noci. Každopádně, den nás utahal, a tak po dvou pivech uleháme na (megavelkou, koženou) sedačku, a během chvíle spíme.  

Poslední den v Sydney bude takový „přátelský“. Beryho a Jirky spolužačka ze střední  Lenka (modrooká blondýnka s dlouhýma nohama, ale už jí taky táhne jako nám na 30), pracuje v Sydney třetím rokem, si s námi dává kávu právě na Manly, a vypráví o životě v tomto krásném městě. Po kávě se vydáváme na trajekt, který nás převeze do centra přímo k Opeře. Vybíráme si samozřejmě ten pomalejší, za a) se chceme pokochat výjevy na téma začínající léto v Sydney, za b) se jede část přes volné moře (oceán? Kdo se v tom má vyznat), a chceme zažít trošku dobrodružství a houpání. Lenka nás po přistání opouští (většinu cesty trajektem mrmlala něco o stupiditě, kolébání vln, a výhodnosti rychlejšího a klidnějšího transportu) a odchází do práce. Máme domluvený sraz večer v jedné restauraci, kde dřív pracovala, a kde nám slibuje i nějaký prozákazničtější přístup. My se zatím vydáváme na oběd, a ještě jednou si prohlédnout Operu, tentokrát zblízka.

Než dorazíme k papouškům, máme tu druhou návštěvu dnešního dne. Beryho kolega Patrick (asi?), se kterým se zná ze cvičení Body Pump/Les Mills. Patrick vypadá sympaticky a poměrně zasvěceně vypráví o historii Sydney, Austrálie a současných kulturních problémech měst, vlády, a LGBT komunity, jímž je hrdým členem. Navíc potvrzuje to, co nám říkal Bery – spousta Australanů se stěhuje do Londýna, a spousta Britů zase do Austrálie. Bylo nám záhadou, kdo by vyměnil teplé klima, krásné pláže a letní šaty po většinu roku za londýnské podnebí, ale očividně ta touha po místě s větším globalizačním potenciálem je neuvěřitelně velká. Každopádně zpět k našemu programu – bohužel musím uznat, že co mělo být zdvořilostní návštěvou během našeho posledního dne se nakonec protahuje na sedm hodin dlouhé sezení, kdy pomalu nevíme, jak Patrickovi taktně naznačit, že bychom si chtěli užít poslední chvíle spolu. Zachraňuje nás Lenka, která úzkou kooperací s personálem restaurace vystavuje stopku v podobě omezené rezervace na 4 místa, tudíž se musíme s Patrickem, jenž se stihl velmi rychle zamilovat do Beryho, rozloučit. Návštěva restaurace je pak velmi kvalitní, v drincích se alkoholem nešetří a v jídle kvalitním masem – původně japonské hovězí Wagyu umí velmi dobře i v Austrálii, a náš trip tak zakončujeme velmi stylově. Návod australské policie na řízení pod „drobným“ vlivem alkoholu je jasný – jedno pivo na začátek a jedno pivo každou hodinu by nemělo vadit. Avšak i tak jsme byli velmi rádi, že domů nás vezl Uber, mám pocit, že přes míru jsme byli úplně všichni.  

Náplavka v Sydney během pátečního večera

Cesta domů 

Jeden z nejdelších výletů je pomalu u konce, káru vracíme s dodatečným předstihem kdesi za letištěm a je před námi už jen cesta domů. Odbavujeme bágly, kupujeme poslední suvenýry a jdeme na boarding. Při kontrole palubenek se tentokrát neozývá zelené píp (všechno v pořádku), ale červené (tůůůt), značící obvykle velmi příjemnou věc. Jsme upgradováni do business class. Tak to je paráda! Check-in agentka nám předává nové palubenky se stříbrným označením Business a o poznání veselejší nastupujeme do úplně nového Boeingu 777-300ER. Přicházím na svém místo, ale moc se mi tomu nechce věřit. Přede mnou je Suite 9F, sedačka se zavíratelnými dveřmi, kterou bych spíš čekal ve first class. Kontroluji pro jistotu ještě jednou palubenku a opravdu sedím správně. Celkem tomu rozumím proč business class Qatarů vyhrává v poslední době jedno ocenění za druhým. Z každé sedačky se dostanete do uličky a nemusíte nikoho přeskakovat (velmi nepohodlné, zejména pokud ten, co sedí vedle vás spí a musíte ho budit). Pocit soukromí umocňují dveře, které si můžete za sebou zavřít a nevidíte tak vůbec žádného dalšího souseda. Není to tedy tak, že by dveře byly až ke stropu, to je už záležitostí first class, ale už jsem se cítil spíš jak v nějakém menším pokojíku, než v letadle. 

Úplným extrémem jsou sedačky uprostřed, kde se dá oddělit prostřední stěna a udělá se z toho malá zasedačka pro 4 lidi. Na té zrovna sedíme, ale tolik nás neletí, vedle mě sedí Bery a protože je to jeho první let v businesse, užívá si to pořádně.  

Za pár minut přichází steward Sam s jídelním lístkem, plného dobrot. Funguje to tu jak v restauraci, jíst můžeme á la carte kdykoliv. Dáváme si předkrm, polévku a hlavní jídlo, zapíjíme to vynikajícím růžovým šampaňským. 

Na dobrou noc si dáváme ještě míchaný koktejl Šroubovák. Přichází na nás spánek a Steward Sam mě a Berymu nabízí, že nám tam, kde sedíme, ustele dvojpostel. I když jsme oba 100 % heterosexuální, samozřejmě nabídky využíváme, přeci jen dvoulůžko v letadle se jen tak nevidí.  

Dostáváme na to pyžamo a začínáme řešit dilema, jestli si pod pyžamem nechat trenky nebo ne. Rozhodujeme se pro vzdušnější variantu, avšak v okamžiku, kdy se pod dekou převlékáme, otevírají se dveře a přichází steward s dalšími drinky. Trochu nás zaskočil, ale my jsme ho evidentně zaskočili víc. Dává nám drinky na stolek, přeje dobrou noc a rychle vycouvává, šlape na zmizík a mizí kdesi v galley. Já si nato pouštím film na dobrou noc, beru sluchátka… Ale nevydržím ani pár minut, pohodlná postel vyhrála a já usínám.  

Probouzím se o 9 hodin později, do přistání zbývají dvě a kousek hodiny. Jeden z nejdelších letů, který jsem kdy letěl, uběhl jako voda a moc se mi nechce věřit, že už budeme přistávat v Dohá. Před přistáním si dáváme ještě menší ovocnou snídani. Připojuji se na chvilku k WiFi, která je na hodinu zdarma. Je celkem rychlá ale trošku škoda, že pro business cestující není neomezená. Ale i tak, za 10 USD jde případně dokoupit na celý let, což není špatné. 

V Dohá přistáváme s dvacetiminutovým předstihem, loučíme se s fantastickou posádkou a přestupujeme na další let. Trochu jsem se těšil na nejnovější Airbus A350, ale o let do Mnichova byl evidentně velký zájem a Qatarci nasazují opět Boeing 777-300ER ve stejné verzi, kterou jsme letěli ze Sydney. Tentokrát dostáváme sedačku 3A a 4B, i to Béčko je u okýnka. Nechávám si opět ustlat postel a se stewardy se domlouvám, že bych rád ještě před přistáním v Mnichově posnídal. 

2 hodiny před přistáním mě budí sličná stewardka z Kazachstánu, že má pro mě připravenou snídani. Dáváme si ovoce, croissant, džus a čaj. Začíná se rozednívat a my přistáváme v Mnichově. Tohle byla opravdu jízda. Ve vzduchu jsme byli nějakých 20 hodin, ale v tom businessu to uteklo jako voda.  

Vyspinkaní do růžova si vyzvedáváme zavazadla a loučíme se s Berym,  který pokračuje letecky domů, do Londýna. Nyní, spolu s typicky německým Weissbierem dopisujeme pár řádek ve vlaku do Prahy, ve vozech Českých Drah, a snažíme se uvěřit tomu, že za oknem je -1°C. Upřímně, moc nám to nejde, a tak radši vymýšlíme, kam na výlet vyrazíme zase příště. 

Luxusní dvojpostel u Qatar Airways

Jídlo bylo fantastické