Zápisky z cest: Austrálie, I. díl
2.12.2018

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

Austrálie

  • I. díl, Bylo nás pět
  • II. díl, Plážování s medvídkem koalou
  • III. díl, Peklo: Tasmánští čerti a Ďáblův chřtán

I. díl,  Bylo nás pět

Den D hodina H ráno R se blížil mílovými kroky. Před námi byl zatím jeden z nejdelších výletů vůbec. Asi stárnu. Kde jsou časy, kdy jsem lítal na otočku do Tokia, na pár hodin do Singapuru nebo jen na kávu do Addis Abeby a zase hnedka zpátky domů… Teď jsou před námi tři týdny u protinožců a přípravy vrcholí. Původně nás mělo letět 5, bohužel Lukášovi se do toho připletlo podnikání a půl roku koupenou letenku musel nechat propadnout. Zůstali jsme tak čtyři.

A aby toho nebylo málo, druhý Lukáš žádá čtyři dny před odletem o vízum do Austrálie (schválení trvá běžně několik minut), a je problém. Vízum není schválené, čeká se na ruční přeschválení.

Den před odletem je už nervózní, bez víza by ho nepustili do letadla. Voláme do Austrálie, na konzulát do Prahy, zkoušíme zadat novou žádost, ale je to prostě systém, který se nedá obejít a musí se prostě počkat, až se úřední šiml vyspí, mrkne na to a schválí.

Ze čtyř jsme najednou tři. Druhý Lukáš se na check-in přepážce v Praze dozvídá, že vízum schválené nemá a do Austrálie ho nepustí. S Lukášem se tedy loučíme na letišti v Praze, s letenkou se prakticky nedá nic dělat, navíc není jisté, kdy Lukáš vízum dostane a jestli vůbec. To ten výlet tedy pěkně začíná…

Výlet začíná

Z Prahy odlétáme s Qatar Airways Airbusem A320 na čas. Úzkotrupé letadlo na téměř šestihodinový let je ale kupodivu velmi pohodlné, je znát, že tu pár řad sedaček chybí a nohy se tak dají pohodlně natáhnout. Navíc Qatarci překvapují a servírují palačinky s vanilkovou polevou, jednu z nejlepších snídaní, co jsem kdy na palubách letadel v economy jedl. Před přistáním se ještě podává kuřecí taštička, též velmi dobrá, ale o těch palačinkách se mi bude ještě pár dní zdát.

Cesta ubíhá velmi rychle a na čas přistáváme v Qataru na jejich novém letišti. Letiště je to parádní, jen by to vystupování z letadla nemuselo být autobusem, ale chobotem.

Na přestup máme 3 hoďky, tak akorát si dát pivo, zahrát mariáš a přesunout se v klidu do dalšího letadla. Sledujeme přitom on-line Lukášovu žádost o vízum, ale stále se na tom pracuje. Každopádně letiště v Dohá je velmi zajímavé, asi poprvé vidím letištní vlak přímo uvnitř budovy, jezdící po celé její délce.

Téměř čtrnáct hodin dlouhý let byl před námi, to už je pořádná porce pro pořádné letadlo. Poletíme největším dopravním letadlem na světě Airbusem A380. Éro, se kterým létají Emirates denně do Prahy, já zrovna moc nemusím. Strašně lidí, sedačky obvykle v konfiguraci 3-4-3, dlouho trvá nastupování a vystupování a ani vzhledově se mi moc nelíbí. Qatarci naštěstí mají část horní paluby pro Economy, kde je to uspořádané komorně 2-4-2,  naštěstí se na horní palubu vejdeme. Kluci sedí vedle sebe, já jsem vyfasoval převoněnou Indku. Asi lepší, než kdyby ta paní smrděla…

14 hodin dlouhý let vypadá na první pohled jako něco mega otravného, dá se ale přežít úplně v pohodě. Osvědčená kombinace večeře, pivo a jeden panák na dobrou noc s puštěným filmem funguje skvěle a já se o dalších pár hodin později probírám už nad Austrálií. Ty jo, to budeme za chvilku přistávat. A ono úplně ne. Ještě 3,5h letu. Je to fakt velká země. 🙂

V Sydney přistáváme těsně před sedmou večer, na letišti kupujeme za 30 AUD simky kvůli internetům (20 GB nám snad musí stačit :), bereme Uber a jedeme se ubytovat do jednoho baráku, který jsme rezervovali přes AirBnB. Jak se nad tím tak zamýšlím, ani jedna ze služeb, kterou jsem teď jmenoval, už není to, co byla před pár lety… Pod Uber se schovali běžní taxikáři a cenově je to už dlouho jinde (za nejlevnější sazbu se prakticky svézt nedá) a krátkodobý pronájem nemovitostí od lidí pro lidi už dělají jen firmy. Takže se ty služby vrací pomalu zpět k těm taxíkům a hotelům, jen v moderní podobě.  Před letištěm ještě stihneme selfie s vánočním stromkem. 29°C ale vánoční náladu v nás moc neprobouzí.

Vynikající snídaně z Prahy do Dohá u Qatar Airways

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

U Opery v Sydney. Zatím ve třech

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

Sydney v Sydney

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

 

Sydney

Ne a ne usnout, desetihodinový časový posun je peklo, ze západu na východ je to daleko horší než obráceně, pátek pro nás prakticky neexistoval.  Usínám někdy okolo půl druhé a spím asi 3 hodiny. Kuba připravuje vajíčka se šunkou a sýrem, Zdenda přináší z nedalekého indického obchodu 3x flat white a já… Na toho zbylo mytí nádobí a plánování.  Dozvídáme se super zprávu, Lukáš dostal víza! Konečně! Rychle mu měníme letenku do Sydney a ještě letenku do Uluru, snad se potkáme uprostřed australské bushe.

Po snídani vyrážíme do centra. Mimochodem i druhý řidič Uberu nejen že zná Prahu, ale dokonce v ní, stejně jako ten první, strávil pár dní, a považuje ji za nádherné město, především Charlieho Bridge (ano, čtete správně, nikoliv Charlese :-)). Každopádně pokud jde o Sydney, je to snad nejzelenější město, které jsem kdy viděl. Přirovnal bych to k nějakému východoamerickému městu jako je Boston či Filadelfie, se šmrncem Londýna (Hyde Park a Kings Cross tu mají taky. A to jsem čekal že to bude aspoň New Hyde Park nebo New Kings Cross :-)). Z botanické zahrady obdivujeme majestátní Harbour bridge s ještě známější Operou. Očividně je tady jaro, všechno pučí, a jak se tak básnicky říká, love is in the air. V tomto případě doslova – při procházce parkem nad námi vykružuje letadlo do obláčků žádost o ruku. Někde nedaleko pravděpodobně pokleká chlapec před dívkou, a při troše štěstí ho tahle sranda uváže k pěknému doživotnímu trestu. Obecně potkáváme svatby na každém rohu – na nábřeží, u katedrály St. Mary, a šťastné páry jsou všude. Pravda, v okolí našeho bydliště jsou velmi různorodě – bydlíme poblíž čtvrti s největší koncentrací LGBT komunity , a nedá se to nazvat jinak než jako svět velmi pestrý.

Odpolední vyhlídka ze Sydney Tower Eye je parádní, na druhou stranu když pominu jeden kostel a obchody s módou typu Hermé nebo Ludvíka Vitona, moc toho k vidění už v Sydney není. Stavili jsme se pouze u ANZAC memoriálu padlých v první světové válce, a pak procházkou po místní Oxford Street (ne, s názvy si vážně nikdo hlavu nelámal) se dostáváme zpět k hotelu. Večeři si dáváme studenou, doprovázenou několika pivy, a snažíme se udržet víčka otevřená alespoň do deseti hodin místního času, abychom se konečně narovnali na místní časové podmínky.

Ayers Rock, Uluru

Po noci, která byla pořád ještě tak nějak divně napůl probděná, se scházíme okolo šesté ráno dole v obýváku, a vypravujeme se na cestu. Zjišťujeme, že v Ayers Rock je časový posun 90 minut zpět, takže naše jetlagy dostávají další nálož – obávám se, že se srovnám asi až na Silvestra. Každopádně ranním provozem doskáčeme na vnitrostátní letiště, a po krátké chvíli si odbavíme sami zavazadla. Při čekání na let obdivujeme, kolik letadel a jak různorodých se na letišti vystřídá – od malých vrtulových ATR42 až po několik obrovských Boeingů 747 a Airbusů A380.

Let je to ale parádní, Virgin Australia není žádný low-cost, v základní ceně letenky je zavazadlo k odbavení, pišingr a jogurt. Kromě toho se podává káva, čaj nebo džus. Z firemního časopisu se navíc dozvídáme, že mají každý pracovní den mezi pátou a sedmou dvouhodinovou happy hours včetně alkoholu. No hustý.

A to není vše, celé 3,5 hodiny jsme připojení k místní WiFině. Internet je zdarma a je velmi rychlý. Cesta tedy uběhla naprosto parádně, ze zeleného Sydney se krajina měnila nejdříve ve žlutou a pak v tmavě červenou, prozrazující blížící se přistání uprostřed australské bushe.

Bum, třísk! A jsme v Uluru. Při výstupu z letiště nás praští hodně nepříjemných 38°C. Z maličkatého letiště (to i Pardubice jsou větší) si půjčujeme auto a míříme do Pioneer Resortu. Jednoho z mála ubytování, které se tu dají za rozumnou cenu sehnat. 2 palandové postele a sdílená koupelna nám na další 2 noci bohatě stačí. Venku je nesnesitelně, jdeme se zchladit do bazénu.

Až večer je trochu přijatelněji a jedeme 15 minut k Uluru.

„Vždyť je to jen kus šutru uprostřed pouště…“ říká dost často každý, který to vidí na obrázku. Říkal jsem si to při plánování tohohle výletu taky. Má cenu se trmácet 3,5 hodiny letadlem doprostřed pouště, kde je opravdu jen jeden šutr a to je vše?

Má.

Když odmyslíme, že je to pro místní Aboridžince jedno z nejposvátnějších míst široko daleko, ten šutr (údajně druhý největší monolit na světě) je prostě vostrej. Dopadající paprsky zařizují zajímavou podívanou, z tmavě červené mění barvu až na svítící oranžovou. A při západu slunce vypadá, jak kdyby hořel. Jednou za život je to parádní podívaná, po druhé bych sem asi už nemusel. Ale určitě jednou to stojí za to!

Jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomné mouchy. Jsou to snad nejotravnější mouchy, které jsme kdy v životě potkal. Snaží se vám dosat do uší, do nosu… S jediným cílem… Hlavně aby vás otravovaly.

Uluru do oranžova, těsně před západem slunce

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

A byli jsme 2.

Z původních pěti jsme dnes zbyli už jen 2. Dvojitá změna času a brutální teploty se podepsala na zdraví Kubáčka. Necítí se dobře, vypadá to na kombinaci chřipky a nachlazení, proto jeden den vynechá. Zbyl jsem tak já a Zdenda. Dopoledne jsme jeli na nákup a počkali už na Lukáše.

Hurá! Se zpožděním téměř 3 dny nás dohonil, o pár tisícovek za změnu letenky lehčí, ale zato spokojenej, že může konečně cestovat s námi.

Z letiště jedeme 50 km do Kata Tjuta. Je to několik červených kopečků vedle sebe, které se podobají Uluru, jsou ale užší a trochu vyšší. Zlí jazykové tvrdí, že se podobají spíše exkrementům, než posvátnému místu, já bych to viděl někde mezi a spíš bych to přirovnal obrovskému úlu.

Odpoledne se vracíme na základnu a začíná se ozývat hlad. V resortu (no řekněme ubytování pro všechny možné sociální třídy), je to drahé jako pes, kus masa s přílohou vychází na 800 Kč. To si radši uvaříme sami. A protože je už Kubáčkovi trochu líp, chce nám předvést ve sdílené kuchyňce své kuchařské schopnosti. V místním a jediném supermarketu padá volba na hovězí a samozřejmě na klokana. Hovězí je vynikající, klokan je trochu sladší a tužší, ale jde to.

Kubáčkova vložka – klokaní a hovězí steak s pepřovo-sýrovou omáčkou a pečenými brambory

Tak vezmete v Austrálii auto, jedete do bushe, a trefíte klokana. Musíte ho trefit dobře, na komoru, bo je to sviňa skákavá, a pokud ji netrefíte dobře, hned rajzuje pryč a kdo se za ňou má honit. Jakmile máte klokana trefeného, chce to kvalitní stahovací nůž. Klokan se zavěsí podobně jako srnka za zadní, a začíná se dlouhým řezem od krku až k zadním běhům. Pokud nááááhoodou nemáte svůj oblíbený stahovací nůž s sebou (náš nám zabavili na letišti) skočíte do místního supermarketu. Obvykle nějaký kus masa mají, i když to zdaleka není taková zábava. Zbytek je jednoduchý. Rozehřejete troubu, aby jste připravili brambory. Když nemáte troubu, vezmete hrnec. Jako my. A pak to jde ráz na ráz. Brambory do hrnce. Samozřejmě ne celé, nejsme přeci prasátka, aby se nám to cpalo jak pomyje. Hezky omyjeme a nakrájíme a jdeme vařit. Během vaření objednáme v baru piva – tohle je fakt důležitý, v kuchyni je vedro, a nedodržování pitného režimu je fakt průšvih. Zahrajete si mezitím kilo v červenejch, a potom, co lehce odrbete kamarády v mariáši, jdete zkontrolovat brambory. Když se začínají vařit, připravíte pánev. Já používám olivový olej. Pak došel, tak slunečnicový. Když došel i ten, tak nějakou poslední lahev co tam byla neurčitého rostlinného původu. Zkrátka, je dobré si kuchyň před vařením projít a prohlédnout. Každopádně klokan se vaří podobně jako jakýkoliv jiný steak, jen na medium úpravu se nechává z každé strany asi o minutu déle než podobně tlusté hovězí. Takže použijte minutku. Když nemáte minutku, použijete stopky. Když nemáte stopky, použijete hodinky. Když nemáte hodinky, počítáte nahlas. Když neumíte počítat, tak asi neumíte ani číst, takže doufám, že ten kdo vám tenhle text předčítá, nebude muset jíst to, co uvaříte. No, a omáčka na maso je jednoduchá. Vezmete divný prefabrikát co kluci koupili v místním supermarketu, dodáte do toho jemně nasekaný chedar co zbyl od snídaně, a rychlým mícháním ve výpeku od masa ho necháte rozpustit. Jak to pak vypadá můžete vidět na přiložených fotografiích, a přes moji neuvěřitelnou vrozenou skromnost a pokoru musím říct, že na to, v jakých podmínkách a s jakým zázemím jsem to připravoval, to bylo kurevsky dobré. 🙂

Já bych to takhle dobře neuvařil, na druhou stranu, trochu mi stouplo sebevědomí v momentě, kdy jsem se šel podívat za Kubáčkem do kuchyňky. Co Kubáček, ten to vařil výborně, ale vedle něj se Číňani snažili uvařit špagety ve stylu čínských nudlí. Dopadlo to tak, že ty neuvařené špagety okusovali jak dřevěné špejle.

Kata Tjuta, půl hoďky károu od Uluru

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

Klokan s bramborama

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

Kings Canyon

I když jsem řešil ubytko dostatečně dopředu, u Uluru nebylo na poslední noc místo (resp. bylo, ale noc by vyšla na skoro 5x tolik). Musíme tedy zmizet pryč.

Ještě než se vydáme na vejlet, odbočujeme na letiště a vydáváme se vrtulníkem na 15minutový vyhlídkový let kolem šutru. Malej vrtulník Robinson 44 řídí pilot Jack, který kdysi létal v západní Austrálii se soukromými tryskáči, ale business tam šel do kytek, tak se usadil na pár měsíců tady uprostřed pouště. Těch 15 minut bylo parádních (za 150 AUD), existují i low-cost varianty na 8 minut za 99 AUD, ten let je pak opravdu velmi krátký a neletí se ani pořádně okolo.

Z letiště neuhýbáme doprava ale doleva, kde nás varovné cedule upozorňují, že tu přestává civilizace a bude už jen poušť. Čeká nás 350 km a cestou jsou 2 benzínky. Pro jistotu zastavíme na obou, člověk nikdy neví.

Po hodině jízdy bushí, ve které dominovala tmavě rudá barva země a občas se vyskytl nějaký menší stromeček (no spíše křoví), zastavujeme.

Na levé straně se nachází 2 dřevěné baráčky bez označení a asi pumpa. Proč asi… Ze země trčely 2 malé čerpací stojany a do toho vítr otáčel větrníkem jak na divokém západě.

Vcházíme dovnitř, jsme tu správně, je to fakt benzínka.  Místní Aboridžinka nám jde odemknout tankovací stojany. Dáváme si hovězí koláč (australská specialita, představte si jablečný koláč, ale když se do něj zakousnete, přes chuťové pohárky vám přejede český guláš). Dotankováváme plnou a pokračujeme dál.

Po další hodině jízdy se vpravo objeví stolová hora, podle mapy využíváme vyhlídku s parkováním a záchody. Zatímco se kluci kochají stolovou horou, já si to v klidu lítám s dronem.

„POZOR!“ zařve Kubáček.

A ukazuje na zem.

Jdu rychle pryč, protože jsem nejblíž, dron je stále ve vzduchu, rychle upaluji k autu a snažím se dostat drona ke mě.

Na zemi nás překvapil taipan. Nejjedovatější australský had, jehož jed dokáže zabít až 100 lidí. Jedno kousnutí způsobí do hodiny smrt.

Musel projít někudy okolo mně, a připlazil se podívat, co že tak zajímavého se okolo zrovna děje. Po prvním šoku zbyl čas na pár fotek, ale z uctivé vzdálenosti.  Had najednou změnil směr a začal se plazit přímo k nám.  Okamžitě jsme se dali do sprintu, zapadli do auta a vyjeli na cestu… Myslím si, že sprint k autu by záviděl Usain Bolt a start auta i Nicki Lauda…

V odpoledních hodinách dorážíme do Kings Canyon Resortu. 350 km vzdálený národní park, který bych mírně přirovnal k takovému australskému mini Grand Canyonu. Kupodivu jsme v resortu (tentokrát bez paland, ale se sdílenou koupelnou) sami. Tedy, skoro sami, v pokoji se usídlila 50 cm dlouhá ještěrka (nebo spíš ještěr). Uklízečka, co byla hned vedle to komentovala ještě hůř… „Jééé, to je mláďátko, malý ťuťu….“. No nechtěli bychom potkat v noci mamku, hledající mláďátko.

Na pozdní odpoledne jsme si naordinovali zdravotní 2km procházku parkem. Po zkušenosti s taipanem jdeme pomaleji a pořádně se díváme, kam to vlastně šlapeme. Příroda okolo je nádherná, a pro ty, co nemají zkušenosti s podobnými místy například v US i neuvěřitelně zajímavá. Kámoše hada jsme naštěstí už nepotkali a zamířili pro jistotu opět na benzínku pro palivo.

Benzínka byla obklopena kočovnými Aboridžinci, přijelo několik totálně oprýskaných aut s desítkami lidí tmavé pleti a tmavých barev oblečení, kteří se naposledy koupali snad před měsícem. Nějaký kočovný kmen přijel doplnit palivo. Trochu jsem si připadal jak v nějakém výhružném videu Tomia Okamury, který straší imigranty. Nicméně tyhle byli přátelští a až na zmiňovaný smrad s nimi nebyl žádný problém.

Večer jsme si potom zpříjemnili v místní nejlepší hospodě (a zároveň nejhorší, když 300 km široko daleko jiná není) dobrotami jako je klokaní sauté, místní rybka podivného názvu a borůvkový uluru monolit (černý dortík, plněný čímsi z místní bushe, radši nevědět). Ale bylo to vynikající.

Taipan. No, nebylo to příjemný setkání. 🙂

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

Přivítání na pokoji. Prý to bylo mimi.

Zápisky z cest: Austrálie, I. díl

Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
nejnovější
nejstarší nejlépe hodnocené
Zpětné vazby
Ukázat všechny komentáře
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)