Omylem v Panamě – 2. díl
26. prosince 2020
Po dnu flákání, skákání do vln by to chtělo nějaký program. Odpoledne bereme auto a jedeme na druhý konec ostrova na Hvězdicovou pláž. Nikdo tu není, dokonce nám tu v jedné restauraci vaří oběd (a to mají být hospody během lockdownu zavřené). Hvězdicová pláž je pojmenovaná, trochu nečekaně, po obrovských mořských hvězdicích (Starfish), které se tu vesele vyhřívají v mělčině.
A taky potkáváme zeleného papouška Roriho, který se nechá chovat a je to ťuťu největší.
Zdálo by se, že to tu bude doslova idýlka, a svatého Štěpána prostě proflákáme u piva na pláži. Jenže…
„Pípíp pípíp“… facebook messenger, píše Míra z kanclu. A už tuším, že bude nějaký problém.
„Hele, doufám, že víš, že KLM nově vyžadují negativní test i pro tranzit.“
„Hm, dík za info, to nevím. Fakt i pro tranzit?“
„Jo, nařídila jim to vláda.“
Cesta zpět se začíná komplikovat, samozřejmě letíme s KLM přes Amsterdam a nově tedy potřebujeme negativní test na covid. A to je celkem problém, protože to podle několikrát změněného plánu z Bocas del Toro nestíháme. Ale… vím, že to z Panamy létají Air France přes Paříž a tam test není třeba!
Jeden desetiminutovej telefon na supportu, a opravdu… KLMko vyšlo vstříc a během chvilky pípají na mobilu letenky přes Paříž do Prahy.
Uff, letenky asi po deváté změněné.
27. prosince 2020
Po zdravé snídani přemýšlíme nad programem. Jo, je tu pořád ten lockdown a neměli bychom správně chodit ani na pláži, jenže on tu fakt nikdo není. Opět tedy bereme auto, a jedeme na Hvězdicovou pláž. V restauraci nám ukazují, co ulovili a jestli si dáme kraba, krevety a langustu. Tak to je tutovka, když to tu stojí pár šmudlů. Možná jsme byli pro ně ten den jedinej business, ale místním to na první pohled nevadí – hlady tu neumřou, když si oběd uloví a pár dalších věcí jim tu roste za barákem (banány, kokos a tak). Ptáme se, jestli by byl kokos. Borec, vzhlíží na palmu a říká, že nám nějakej sundá. Hop hop, bum, třísk, a pár kokosů bylo dole!
Jedeme pomalu zpět do ubytka, když míjíme černou motorku s dvěma jezdci. Motorka se otáčí, předjíždí nás a ukazuje, ať zastavíme.
„Dobrý den, policie, pojedete s námi na policejní stanici.“ říká dost důrazně lámanou španělskou angličtinou policista.
Oou, to nevypadá dobře.
Hm, auto otáčíme, a jedeme za nimi do centra na policejní stanici.
„Vystupte a běžte dovnitř.“
Pomalu jdeme dovnitř, beru peněženku, asi to bude drahý.
Přichází důležitej nejvyšší náčelník, který evidentně umí anglicky dobře a říká:
„Hele, víte, že máme lockdown ještě dneska? Vy jste byli mimo ubytko někde na výletě?“
Tak a co teď…
„Aha, my jsme mysleli, že je to jen od sedmi od večera, do rána do pěti.“
„Ne, to není“ odpovídá ještě důrazněji. Teď máme kompletní lockdown, musíte být na ubytování!!!
„Aha, tak to se omlouváme, nevěděli jsme.“
„V pořádku, jeďte na ubytování a zítra od pěti můžete ven.“
Tak to dopadlo celkem dobře. Ještě na internetu pak čtu, že jde pro turisty zařídit nějaký speciální permit, který umožňuje pohyb v době lockdownu, ale lockdown už končí a zbytek dne tedy trávíme raději u bazénu.
28. prosince 2020
Plná karanténa skončila, nejvyšší čas na dopolední výlet. Program máme zase nabouchaný k prasknutí. Nejprve dvouhodinový šnorchling, přibližně 20 minut jízdy lodí od ostrova. Zase to tu bylo trochu jiné, než na Maledivách nebo ve Francouzské Polynésii, pod vodou to byl jak nějaký podvodní les plný hub. Rybiček tu moc nebylo, ale zašnorchlovali jsme si pěkně.
Rychle balíme věci, loučíme se Stevem a Karen a míříme do přístavu. Do odjezdu trajektu zbývá asi hodina. Byť nás všichni uklidňovali, že na lodi bude místa hromady, opak byl pravdou. Na palubě probíhá lego s několika dalšíma auty, náklaďáky, ale nakonec se všichni nějak seskládají. Loď je plná a tak může v klidu odjet i o pár minut dřív.
Cesta zpět jinudy, než přes Kordilery, nevede. Tentokrát ještě kromě mlhy se přidává déšť a začíná se stmívat. Po zdolání hor odbočujeme před městem David doprava a míříme do města Boquete. Cesta je hodně rozbitá a jedu stylem čím rychleji ty díry přejedeš, tím to budeš mít dřív za sebou.
Nebo jak to řekla během jízdy moje ségra, s každou další dírou je to o díru blíž.
Už je opět po sedmé večer a tedy platný zákaz vycházení. Nic jiného ale nám nezbývá než to dojet, z Bocas del Toro to ani jinak udělat nešlo. Míjíme několik policejních checkpointů, všem policajtům stačilo říct odkud a kam jedem a pustili nás bez problému. Jen to trochu zdrželo.
Horská část
Bydlíme v horách v Ecolodge Horqueta. Je tu pěkná kosa, jsme téměř 1600 m n. m., teploměr ukazuje 15°C.
Ubytko jsem bookoval, že mělo dobré hodnocení a bylo za dobrý peníze, ale doporučuji všem si číst i detaily. Tenhle Ecolodge je dělaný hlavně pro lidi, kteří chtějí vypnout a být mimo dosah elektřiny a internetů, což se s naším způsobem cestování moc neslučuje. GoPro, notebook, dron, hodinky… Všechno potřebuje elektřinu, která je tu dostupná jen ve večerních hodinách. A internet? Musíte poprosit, pak vám zasdílí na chvilku data.
Ale jinak výhled na sopku Barú tu byl pěkný. Ale z něj telefon nenabijete.
29. prosince 2020
Ráno se pořád trochu klepu kosou, v chatičce nebylo čím zatopit, tak se rychle převlíkám do kalhot a beru mikinu. Naštěstí se slušně otepluje a z 15°C je brzo 22°C.
Po velmi dobré snídani (jo, tu ji všude umí, byť je to časem na jedno brdo, hromada ovoce a pak vajíčka a kafe) míříme na Qetzal trek. Čekají nás luxusní výhledy a snad potkáme i nádherného ptáka kvesala (odtud ten název Qetzal).
Ranger u vstupu ale nekompromisně ukazuje, ať jedem pryč, prý je trek kvůli pandemii uzavřený. Hm, to mi přijde jako úplně mimo, nicméně nezbývá nám, než nařízení respektovat. Google ukazuje, že je tu hromada i soukromých treků, kterých se to netýká. Otáčíme auto a jedeme směrem k treku Skrytých vodopádů. A opravdu – vstup na trek vede přes soukromý pozemek, takže stačí zaplatit 8 USD za osobu výpalné a můžete vesele vyrazit. Je to doslova výpalné, trek není vůbec udržovaný, vede po mega kluzkých kamenech džunglí, ale vodopády tu mají parádní!
Celí od bahna míříme odpoledne do centra sehnat něco k snědku. Zapadáme tam, kde je nejvíce místních a opravdu – byť jsme v horách, výborná ryba s bramborovou kaší plní bříška. Naproti jdeme do kavárny si dát kávičku. Ta je tak silná, že by nastartovala i letadlo.
30. prosince 2020
Tak, jak jsme se dostali úspěšně na sever Panamy, tak se musíme zase dostat nějak zpět. Dnešek bude celý přejížděcí. Po vydatné snídani se loučíme s hipster super eco ubytováním, telefony a všechny zařízení, která jdou, dobíjíme v autě a upalujeme směr Panama. Čeká nás téměř 600 km přejezd do atlantického městečka Portobelo.
Na dálnici tu mají povolených 100 km/h, dálnice je ale relativně rovná, takže tachometr ukazuje nějakých 120 km/h. A zase nás zastavuje policajt na motorce, schovaný pod stromem. Ach jo.
„Před mostem, který jste přejeli je cedule 80 km/h a vy jste jeli 100 km/h, za to je pokuta 80 USD. Pojďte za mnou!“
Ok, to vypadá, že se bude chtít domluvit.
Říká, že buď mi vypíše bloček na 80 USD, anebo to nějak vymyslíme a ukazuje na otevřenou tašku.
Lámanou španělštinou se ptám, tak teda kolik.
„60 USD?“
No, nějak se mi to nezdá.
„Hele dám ti 20 USD, ok?“
Souhlasí a ať jedem pryč.
Tak nevím, co to bylo, ale dopadlo to dobře.
Snažím se jet pomaleji podle předpisů, ale ty jejich cedule tu nedávají vůbec smysl. Šedesátka na totálně rovném úseku, naopak 100 km/h v horských zatáčkách, kde nešlo jet rychleji, než osmdesátkou.
Nakonec volím strategii jet stejně jako ostatní a chytám se nejrychleji jedoucího auta, který evidentně ví, kde tu jsou policajti. Snad každých 30 km je policajt s radarovou pistolí, protijedoucí auta je ale dobře značí a blikají jak vánoční stromeček.
Druhá policejní stopka
A zase nás zastavuje policajt.
To snad ne. Nechápu, vedle mě jely auta rychleji a zastavili nakonec nás.
Policajt říká, že jsme jeli 68 km/h, že tam byla šedesátka.
Hele, neumí anglicky.
„Sorry, ale já fakt španělsky neumím.“
Borec volá nějakého staršího borce, z auta, který trochu anglicky umí.
Vysvětluje, že jsem mírně překročil rychlost a měl bych jet pomaleji. Nakonec říká, ať jedeme.
Cestou se snažíme vykoupat v oblasti San Carlos, ale v restauraci nám říkají, že je pláž zavřená, přesto se tam koupou lidi. Nebudem provokovat, kašlem na to, těch rozhovorů s policajty už bylo dost, jedeme raději dál do Portobela. Tentokrát už bez ztráty květinky, bodů či další pokuty.
31. prosince 2020
Začali jsme plánovat program. Na neznámější a opuštěnou pláž Playa Blanca nás nikdo nechtěl vzít, že jsou pláže zavřené. Tak alespoň vyrážíme do města Colón se mrknout na zdymadla a nějaké ty velké lodě. Jo, ale to nebyl zrovna dobrý nápad.
Tím, jak se blíží další čtyřdenní lockdown na nákup vyrazili snad všichni Panamci a my vykysli v koloně. A to pořádně – do Colónu to byla z Portobela hodina, my to jeli 4,5 hodiny! Aspoň víme, odkud pochází název Colón. Nebude to odvozené od Kryštofa Colomba, ale od slova kolona.
Jestli jste někdy projížděli nějakou chudinskou čtvrtí Havany, tak přesně tak to vypadá v Colónu. Rozpadlé, zchátralé budovy, všude hroznej bordel a smrad. Tohle přístavní atlantické město zažívalo svou největší slávu v době, kdy se stavil panamský průplav. Jenže když se dostavěl, hromada lidí přišla o práci, vzrostla nezaměstnanost a kriminalita, která tu přetrvává do dnes.
Colón
Bezpečnou část města tak tvoří pouze část u přístavu Colón 2000, který tu byl postavený právě pro turisty v roce 2000. Měly tu být hotely, restaurace a obchody. To byly, ale prakticky vše bylo zavřené. Z příjemného nábřeží to tak bylo dost pochmurné místo. Jediné, co bylo pěkné, byl barevný 3D nápis Colón s velkou kontejnerovou lodí. Můžu si to v klidu odškrtnout, že jsem tu byl a jedem zase dál.
Na programu jsme ještě měli vyhlídkovou terasu u zdymadel Santa Clara. Ale i ta byla kvůli pandemii zavřená. Borec, který hlídal u brány se samopalem, ochotně radí, ať si vyjedeme na most, který spojuje Colón s džunglí, odkud je parádní výhled na obě zdymadla a kanál.
Monumentální most, končící na druhé straně v džungli kde nic není, v obou směrech směrech dva proudy a nikde nikdo. To tak trochu nechápete, rozdrbané silnice a pak tenhle mega dvouproudý most, který zatím nemá žádné uplatnění.
Zpátky do Portobela pospícháme, do půlnoci místního času nevydržíme, tak slavíme nový rok bez posunu a ťukáme si rumem.
Rychle nakupujeme poslední zásoby jídla a pití, zítra to bude napínavé, opět čtyřdenní lockdown, během kterého se musíme dostat na letiště.
1. ledna 2021
Doufám, že nebude platit jak na Nový rok, tak po celý rok. Ráno přestala téct voda. A to fakt vůbec. Na snídani nám ale ochotně nabízejí, že se můžem vyspršit a dojít na záchod v jiném apartmánu, že se to tu občas stává. Domorodci tu byli neskutečně ochotní, kromě sprchy nám nabídli i možnost oběda. Super, nebudem o hladu!
Dáváme si tedy ještě oběd a během toho největšího lockdownu jedeme přes Colón podél panamského průplavu do Panama City. Na cestu si dáváme raději pár hodin rezervu kvůli x desítkám policejních kontrol, proč zrovna my musíme v době lockdownu někam jet.
Ale oficiálně cesta z a na letiště je povolená, takže by to mělo být v pohodě. A taky bylo, nakonec nás stavili policajti těsně před letištěm, jinak to byla pohoda, klídek tabáček, rychlá jízda.
Auto vrácené, teď jen projít všemi možnými kontrolami, ta u vstupu do letiště je asi nejprekérnější. Kontrolují teplotu. A když ji máte, nevpustí vás a jste namydlení.
Naštěstí všichni prošli a my se mohli jít odbavit.
Air France a jejich business class
Fronta byla společná pro let do Amsterdamu i do Paříže, Air France i KLM jsou (bohužel) už vesměs jedna firma a sdílejí si, kde co můžou. To je velká škoda, přeci jen servis KLM je úplně na jiné úrovni.
Následující řádky prosím berte s rezervou. Kdo mě zná tak ví, že s kritikou čehokoliv francouzského nešetřím. Zkrátka Francouzi o všem umí perfektně povídat a psát, ale to je tak všechno, nikdy to nedotáhnou k dokonalosti.
A o tom byl i let s Air France. Už s nimi mám pár dálkových letů za sebou (v economy a v Premium economy), přede mnou byl první let v business class. Tak nejprve mega průšvih v Panamě na letišti při boardingu, do letadla hezky pěkně odzadu, čili business cestující si hezky počkají jak tvrdý Y před gatem a půjdou úplně poslední. Super. I když šli poslední, stejně museli čekat frontu v chobotu při nástupu do letadla. I Francouzi, kteří by se Air France zastávali horem spodem, to nesli dost nelibě.
Ale okej, a tohle klidně může jen špatné rozhodnutí agenta na letišti a není to chyba produktu Air France jako takového.
Po boardingu usedám na sedačku 2L. Celkem pohodlná sedačka, určitě lepší než třeba u Lufthansy. Seating 1-2-1 je taky ok. Ale chybí tu ten plastový oddělovník od ostatních cestujících, takže tu moc soukromí na spánek není.
Moje sedačka nešla dát do sedící polohy, protože byla rozbitá – musel sem ji mít v mezipoloze mezi ležením a sezením. Klidně bych si přesedl jinam, ale business class byla komplet narvaná až po střechu.
Tak nějak jsem čekal, že ještě přinesou aspoň welcome drink, to se v business class sluší a patří. A ne, nechali nás o hladu a žízni hezky pěkně až do letové hladiny. Pak teda rozdali welcome drink a rozdali jídelní lístek.
Večeře na palubě Air France
Užuž jsem si říkal, „hergot, to bude paráda“, na programu byla tygří kreveta jako předkrm, hlavní chod hovězí biftek a čokoládový fondant s variací francouzských sýrů jako zákrm. A úúúúplně jsem zapomněl na nejdůležitější věc, že „nikdo ti nemůže dát to, co Air France slíbit.“
Přišla ke mně letuška a suše pronesla, že biftek už není, ani kuře není, a že jsou jen těstoviny nebo ryba s nějakou hnusnou omáčkou.
Prostě bych si dal k večeři maso.
A tak padla volba na rybu. A byl to průšvih. Ryba mi z prvního sousta připomněla dětství základní školy, kdy jsem podobnej zeschlej kus ryby, vylovenej z nějaký ultrašpinavý stoky dostal v jídelně s bramborovou kaší. A ještě to bylo přelitý koprovou omáčkou.
Dobrý, rychle na to zapomenout, a hurá na sýry.
Ochutnávám první.
Nic.
Ochutnávám druhý.
Taky nic.
Ochutnávám konečně třetí a sám sebe podezírám z toho, jestli jsem náhodou nechytil COVID. Všechny tři sejry byly, jak kdyby je někdo vytáhl z konzervy, absolutně bez chuti a bez zápachu. Prostě bílá hmota, který se říká sejra.
Ok, zkusím na to taky zapomenout, jdu na ten fondant.
Konečně čokoládový dortík ten celej gastronomickej průšvih zachraňuje, zapíjím to Armaňakem (něco jako koňak) a vduchu si říkám, že ten borec, co lítá každej tejden x krát za prací, moc dobře ví, proč se vyhýbá jakémukoliv letu Air France a Ryanairu.
Air France se tímhle zážitkem zcela zaslouženě katapultovaly někam nad low-cost Flydubai, který alespoň o sobě tvrdí, že je fakt low-cost a na nic si nehraje.
Snídaně před přistáním
Naštěstí jsem zbytek letu jakžtakž prospal a probudil se až těsně před Paříži a říkal si, že už to snad být horší nemůže.
Může.
Před přistáním se servírovala snídaně. Obvykle v business class si dávají pozor na to, aby to nebyl nějaký blivajz z prášku, ale evidentně tady ne. K snídani jsme dostali vaječnou omaletu, která svítila tak, jako by byla dovezená z Černobylu a oschlé ovoce. Ne, to opravdu sníst nešlo a já se modlil, že ten McDonald’s v Paříži během přestupu stihneme.
Jenže to byste nemohli přestupovat na letišti, které nosí zkratku CDG, zlí jazykové o této zkratce říkají Chaos de Gaulle.
A ani ten McDonald stihnout během hodinu a půl dlouhého přestupu nešel, přemístit se z jedné strany letiště na druhé a naboardovat letadlo bylo tak tak.
Let do Prahy už proběhl prakticky bez problému, když pominu nepovedené přistání, go-around a přišpendlení Embraeru o zem.
Když letíte s Air France, tak vám zavazadlo buď při přestupu v Paříži ztratí a nebo zničí. Tentokrát to byla naštěstí jen ta druhá varianta, takže ještě rychlá reklamace kufru, vyplnit Příjezdový formulář a hurá na test na covid po příletu.
No a každá pohádka by měla být pozitivní konec, který jsme také měli (tedy jeden z nás) a skončili tak po výsledcích v karanténě.
Když to celé shrnu…
Nejprve aerolinky. KLM si ode mě zasluhují v business class pochvalu. Je to podle mě nejlepší evropská aerolinka, se kterou můžete letět v businessu, mají velmi příjemný a vyvážený business produkt, klidně bych s nimi letěl znovu! U Air France je to hodnocení trochu subjektivní, nicméně ten prostor pro zlepšení je obrovský a zcela jistě na té trase z Panamy do Paříže patří mezi opravdu silný podprůměr a mají co zlepšovat.
A k cestování. Kdo říká, že se nedá… Dá se cestovat i během covidové krize, je to ale často těžká improvizace. Zažijete kolikrát takové dobrodružství, které byste jinak v normální době nezažili. Já bych se toho nebál a klidně bych jel znovu, byla to jízda!
