Tak nějak jsem si říkal, že na vánočním výletu do Portorika toho nebude nic moc k sepsání a bude jen odpočinkovej výlet kdesi s rumem na pláži pod palmou. Jenže, opak byl pravdou a z nudného odpočinku v Karibiku se stalo jedno velké dobrodružství ve Střední Americe. Takže popořadě…
Někdy na konci března 2020
Pandemie covidu začíná zuřit v plné síle (a to jsme ještě nevěděli, jaké obrátky to nabere na podzim), aerolinky si neví rady se všemi refundy, letenky se prakticky neprodávají. A najednou KLM nabízí za 13 000 Kč v businessu letenky do Portorika. A jde to i na Vánoce. Tak beru kartu, obratem platím, jelikož Vánoce v Karibiku za tyhle peníze jsou top!
Listopad 2020
Začínáme řešit, jak to vlastně bude. Routing máme přes Amsterdam a New York, letenky už byly několikrát zrušené. USA je stále zavřené, ale údajně se dá do Portorika dostat přes Panamu. A do Panamy lítá právě KLM. Měním tedy po několikáté letenky přes Amsterdam a Panamu do Portorika a začínám se těšit na výlet. To už by mohlo vyjít.
Začátek prosince 2020
Nedalo mi to spát, pár týdnů před odletem raději checkuji u KLM, jestli jsou moje domněnky správné – traveldoc KLM (systém, který říká, jaké vízové a zdravotní povinnosti musíte mít) tvrdí, že je vše OK, ten samý systém Copy (aerolinky z Panamy do Portorika) zas tvrdí opak. Ptám se na KLM, co s tím, ti tvrdí s ledovým klidem, že je vše ok.
Raději bych to chtěl přehodit na jiný termín, to ale dost dobře už nejde, jelikož všechny lety normálně letí, tudíž by mi letenky propadly. No co, už jsme dlouho na cestách neimprovizovali, ono to nějak dopadne.
20. prosince 2020
V Čechách vládne nouzový stav už několikátý týden včetně zákazu vycházení – na letiště se na ranní odlet jinak než taxíkem nebo soukromě dostat nedá. Naštěstí tatínek se obětuje a v ty 4 ráno nás hází na terminál 2.
Je to tu trochu stále trochu smutné od zářijového výletu do Francouzské Polynésie to spíš zase prořídlo. V tenhle čas by měla vrcholit vánoční špička, odlétá akorát náš ranní Amsterdam a ještě letí Malaga. A až pak někdy okolo oběda letí Luftwaffe do Frankfurtu.
Na odbavení to zatím na žádný problém nevypadá, palubenky máme až do Portorika a kufr by tam měl doletět též. Kromě pár dobrodruhů na odbavení bylo několik evidentních businessmanů v kravatách a hromada sportovců (tenis a hokej).
Ještě rychlé občerstvení v salonku a pak hurá do letadla. Let je prakticky plný až po střechu – KLM dokonce nasadilo na večerní/brzkou ranní rotaci větší letadlo – Boeing 737-700, normálně nasazuje menší Embraery.
Dostáváme velmi slušnou snídani – müsli, jogurt croissant, džus a kávičku.
Letiště Amsterdam mam rád. Je přehledný, dá se tu přestupovat velmi rychle (jednou jsem to zvládl negarantovaně i za 17 minut na let do Mexico City). Že ve světě řádí druhá nebo kolikátá vlna pandemie, není vůbec poznat. Při přestupu jdeme okolo supermoderních hodin – na kterých je graficky znázorněný uklízeč a každou minutu smaže štětcem minutovou ručičku a pak při další minutě ji opět nakreslí. Všimnul jsem si toho vůbec poprvé – a je to na pár minut dobrá zábava. 🙂
Salonek v Amsterdamu je jasný – číslo F52. Nově zrekonstruovaný, krásně vánočně vyzdobený. Dáváme si další kávičku, roastbeef sendvič a čekáme na odlet do Panamy.
Luxusní KLM a jejich business class
Na tuhle linku je nasazený nový Dreamliner, sedačky v businesse jsou vybaveny naprosto perfektně – dokonce 2 nabíjecí USBčka, všude příjemná modrá barva KLM. Tu kabinu mají moc hezky zařízenou. Na sezení je tu dostatek soukromí – je to ve stylu 1-2-1, takže každý má přístup do uličky a nemusí přeskakovat spícího souseda. Ve srovnání například s Lufthansou, kde si celou dobu připadáte jak v tělocvičně, tady je to příjemné a navíc ty sedačky jsou velmi pohodlné.
Economy je téměř plná, v businessu sedí pár lidí. Na uvítanou dostáváme bublinky, po vzletu pak předkrm (nějaký roastbeef) a hlavní chod (losos s nudlemi). Na servisu je covid trochu znát – od posádky to dostáváte komplet celé na tácku, aby čas strávený u vašeho stolečku snížili na naprosté minimum. Vlastně mi to ani tolik nevadilo.
Catering musím KLM pochválit, vaří opravdu výborně a tácy včetně příborů a třeba i míchátek do kafe mají navržené od designéra. Pěkné!
Snažím se chvilku usnout, ale nejde to. Zkouším si vybrat nějaký film, ale výběr nic moc. Pomáhá až džin s tonikem. Probírám se kdesi mezi Dominikánou a Portorikem. Před přistáním si můžeme vybrat mezi slaným koláčem a hamburgerem. Volím hambáče. A to bylo hustý! Hambáč zabalenej do novin jak kdybych ho dostal někde v Améru na nádraží! Dost odvážné a troufalé na business, ale mělo to fakt styl.
Klasická půl hodinka do přistání a začínáme klesat. Z leva jsou vidět zdymadla panamského průplavu, pár velkých lodí, mrakodrapy, bum třísk! Vítejte v Panamě, venkovní teplota je 31°C. To správné bouchnutí do tepla proběhlo krátce po vystoupení z letadla – už v chobotu. Vůbec mi to nevadilo, když v Praze ráno byly tři stupně.
Na přestupu v Panamě
V terminálu na letišti v Panamě bylo slušný dusno, ačkoliv to má být nový terminál, evidentně se to moc nepovedlo. Jdeme v klidu na druhou stranu letiště, odkud máme letět s panamskou aerolinkou Copa Airlines do San Juanu. Procházíme security – všude hromada lidí, rozestupy se dodržovat vůbec nedají. Koukám na obrazovku u našeho gatu a mou sedačku dostal někdo jiný v rámci upgradu do businessu. To je nějaké divné. V ten moment mě volají, abych přišel na přepážku.
„Dobrý den, je mi líto, ale chtějí s vámi mluvit v KLM, musíte proto zpět přes celé letiště k bráně, odkud jste přiletěl.“
Ok, tak nějak tuším, že se do toho letadla nedostaneme.
Moc času do odletu letadla směr San Juan nezbývá, proto metelíme přes celé letiště ke KLM. Tam na nás už čeká KLM manager.
„Je mi líto, ale Copa vás nechce vzít na palubu, protože ti cestující, kteří byli v posledních 14 dnech v Schengenu, nemohou cestovat na území USA.“
„Hele, ale já se na to KLM ptal několikrát v Praze, a prej je to ok, Portoriko má zvláštní statut a nepotřebujete de fakto ani negativní test na covid.“
„Je mi jedno, co vám řekli v Praze, my vás dál nepustíme a poletíte zpět do Amsterdamu tím samým letem, kterým jste přiletěli.“
Trochu mě ten manažer začíná štvát.
„Hele tak to ne, do toho letadla mě dobrovolně nedostanete, nepoletim zase 11 hodin zpět, když jsem sem teď přiletěl. Můžete nám to přesměrovat do Kostariky?
„Nemůžem, to není náš problém, ale váš.“
Sakra, co to je za prozákaznickej přístup…
„Dobře, zůstanem v Panamě, jdem si pro kufry, nazdar.“
„Pane, ale panamské autority vás nechtějí přijmout, že jste sem neletěl.“
Na to už radši nic neodpovídám a jdeme na imigrační.
Na imigračním o pár minut později
„Dobrý den, jaký máte v Panamě program a kde budete bydlet?“ ptá se zdvořile snědá dívka kolo třicítky.
„Ehm, budeme bydlet první noc v Panamě, pak si půjčíme auto a zamíříme na sever.“
„Myslíte do Bocas del Toro?“
„Ehm, jo, přesně tam.“
„A kde budete bydlet první noc?“
„Ehm, v Panamě v hotelu.“
„V jakém? Název?“ se začíná ptát už trochu podezřívavě.
Hanička vyhrkla: „Hilton“ s jistotou, že tu určitě nějakej Hilton mít budou.
„Ok, můžete mi prosím ukázat rezervaci?“
A sakra, tak budu doufat, že je tu Hilton a že to nebude drahý…
Rychle vytahuju telefon, připojuju se k letištní wifině a obratem bookujou přes booking Hilton. U Hiltonu je to tak trochu vabank – mimo sezónu stojí pokoje od 1000 Kč/noc, když je ale hotel nabouchaný k prasknutí, nebojí se jít i přes 20 000 Kč/noc. Na(ne)štěstí tu pandemie s hotelnictvím udělala to samé co v Praze, takže jsme trefili ten spodní limit. Ufff.
Rezervaci ukazuji na mobilu, ještě něco si ohledně toho ubytka ověřují, ale nakonec dávají razítko a celnice s úsměvem dodává: Welcome to Panama!
Spadl mi kámen ze srdce, až to v terminálu zadunělo. Jupíjej, nebudeme muset letět hned zpět, a vypadá to, že nás v Panamě i chtějí.
Vyzvedáváme zavazadlo, a teď co dál. Uber tu prakticky chytit nejde, je večer a potřebujete se dostat nějak do hotelu. Nevíte pořádně, čím se tu platí, ani kde pořádně jste. Jedinou jistotu máte v tom, že vás vojebou letištní taxikáři.
Vydáváme se tedy do spáru letištních taxikářů. Nedopadá to tak strašně – jasný, je to trochu dražší, ale nakonec okolo sedmé přijíždíme na ten slavný Hilton.
Přes Uber Eats si objednáváme ještě bagety ze Subway a jdeme se trochu prospat, program jsme měli připravený na Portoriko, ne na Střední Ameriku, o které nevíme vůbec nic.
21. prosince 2020
Jsou tu čtyři ráno a nejvyšší čas začít nejprve řešit, jak se dostaneme zpět do ČR. Na českém supportu KLM nakonec vychází vstříc a mění nám letenku na datum, kdy jsme se měli vracet původně z Portorika. Tak je to dobré, snad se dostaneme z Panamy. Mají za námi přiletět i rodiče se ségrou, těm to nakonec mění na cílovou a odletovou destinaci Panamu také.
Z výletu do Portorika se tak stal výlet do Panamy. Ale jo, za mě je to i tak OK.
Stahuji průvodce a gůglím, kde se dozvím, že Panama není jen o panamském kanálu, ale taky o krásné karibské části na severu u hranic s Kostarikou, perfektními treky v horách a nedotčenými plážemi u Pacifiku. Itinerář si tedy rozdělujeme na Pacifickou, Atlantickou a Horskou stranu Panamy.
Počkáme tedy na rodiče a pak směr Bocas del Toro na sever. Nejlepší je to letadlem, ale všechny nejbližší lety jsou beznadějně vyprodané. Na řadu tak přichází přesun po zemi.
Auto si rezervujeme u Alama na druhém panamském letišti Allbrook.
Letiště Allbrook slouží jen pro vnitrostátní a privátní lety, jedna krátká ranvej, přesto hromada půjčoven v příletové hale. U Alama byl celkem vysmátý chlapík okolo čtyřicítky, všechno ok, až na…
„Pane, ale vy máte řidičák platný jen do 5. 12.“ dodal smutně.
Přesto to zkusím: „V pohodě, my máme nouzový stav v Čechách a během toho jsou tyhle řidičáky platné.“
„Hm, to tu máme taky, ale musíte mít nějaký papír od vlády.“
To samozřejmě nemám, nakonec je ale borec vynalézavej, auto se napíše na manželku, já tam budu jako druhý řidič a kreditka se pak může použít moje. Když už byl tak hodnej, zkouším upgrade a nakonec z něj o pár dolarů víc vyleze Toyota Prado 4×4. Že se to bude hodit. No uvidíme, silnice mi tu přišly na první pohled celkem v pohodě.
Jupí, máme auto a snad už začnem na výletě normálně fungovat.
Směr průplav
První zastávka – Panamský průplav. Monumentální dílo, přes který teče 5 % zboží celého světového obchodu. Nejznámější vyhlídka je u zdymadel Mirasflores, ale ta je kvůli covidu zavřená. Jedem proto na trochu vzdálenější zdymadla Pedro Miguel, kde je vidět přes plot. A to je masakr. Obrovská nákladní loď akorát vplouvala do plavební komory. Vůbec nechápete, že tak velký kolos dokáže kapitán ukočírovat a trefit se naprosto přesně mezi zdymadlová vrata.
Dřív tenhle kanál měl mnohem strategičtější význam – až do roku 1999 tu byli Američané (kteří ho mimo jiné po Francouzích dostavěli) a hlavně východ USA si sliboval zlepšení obchodu s Latinskou Amerikou a Asií.
A mimochodem – kromě panamského kanálu byl v plán i guatemalský průplav, ten ale nakonec zůstal jen na papíře.
Zpátky ale k cestování – s plánováním je to trochu složitější – musíme počkat na rodiče a ségru, takže jedeme jen za Panamu si trochu odfrknout k Pacifiku.
Je to poctivá hoďka a půl jízdy, přijíždíme k Pachovi do oblasti Punta Chame.
Pacho, poctivý šedesátník s bříškem, sem přišel z Kolumbie, konkrétně z Cali. A jestli znáte Narcos z Netflixu, tak je to přesně ten samý Pacho. 🙂
Bydlení bylo v dřevěných pokojících, které dohromady tvořily archu – to bylo takové divné, ale pokojíky byly útulné a na pláži široko daleko nikdo nebyl. Takže na těch pár dnů tu to byl slušný relax.
23. prosince 2020
Po několika dnech u Pacha na pláži, na výletech po okolí je nejvyšší čas se sbalit a posunout se dál. Jedeme zpět do Panamy pro rodiče. Přijíždíme k prvnímu policejnímu checkpointu. Policajtům stačí, že jedem na letiště a pouští nás v klidu dál.
Na letišti vyzvedáváme rodiče a ségru. V autě je nás už pět, což je na Toyotu Prado se zavazadly horní limit. Hrajem si s kuframa lego, nakonec vítězí v síle je síla, kufr napěchovanej až po střechu je nakonec úspěšně zavřenej.
Ze zpráv jsme se dozvěděli, že se blíží totální lockdown Panamy, na 4 dny se všechno zavře a musíte být doma. To není dobré a musíme tomu přizpůsobit program. Zkusíme se před lockdownem dostat na nejslavnější Bocas del Toro v Karibiku a celý lockdown přečkat právě tam.
Z Panamy tam můžete letět letadlem, ale sehnat místo v letadle je prakticky nemožné – vše vyprodáno. Dojedem tedy autem. Navigace ukazuje přes 600 km, navíc přes vysoké hory do přístavu, odkud další den ve 12h jede poslední trajekt do Bocas. A pak čtyři dny šmitec.
Panamericanou na sever
Šlapeme na plyn a pelášíme, co to jde, po dálnici Transamericana do městečka Santiago. To je zhruba v půli cesty. Trochu se bojím jízdy po sedmé večer, mají tu zákaz vycházení mezi 19 hodinou večerní a 5 ranní. Na několika policejních check-pointech opět stačí říct, že jedete z letiště do hotelu a nechají vás projet.
Cestou ještě řešíme jeden logistický problém – přeci jen by to chtělo něco k snědku – večeři jsme nestihli tak nějaký Mekáč. Jenže za Panamou toho už moc není a po sedmé večer je vše kvůli zákazu vycházení zavřené. Řeší to až malý stánek pro kamiony, kde paní v roztržené hygienické rukavici patlá burgery a zároveň tou samou rukou rozměňuje peníze. Stačí na ten pohled zapomenout a burger chutná perfektně!
Do Santiaga dorážíme okolo deváté večer. Na recepci byli nervózní, jestli vůbec dorazíme. Anglicky neumí vůbec, tak dostáváme klíče od jednoho pokoje, jestli jsem rozuměl dobře, abychom ušetřili. No jo, jenže když je vás pět, tak se na dvou postelích moc nevyspíte. Ruce nohy, pantomimicky ukazujeme, že chceme pokoje dva. Nakonec to pochopí a prakticky okamžitě usínáme.
24. prosince 2020
Crcrrrrr. Budík zvoní v nemilosrdných 4:45. Venku je ještě tma, ale zákaz vycházení končí za 15 minut. Ideální čas šlápnout opět na plyn, čeká nás přejezd před Cordillery, který je často nevyzpytatelný. V rychlosti, co jsem o téhle silnici četl, tak po období dešťů, které tu končilo před měsícem v listopadu, bývá silnice často neprůjezdná kvůli sesuvům půdy.
Odbočujeme z Panamericany, parádní dvouproudé silnice, na východ. Silnice se začíná klikatit a stoupáme do 1200 m. Začíná pršet, je tu mlha. U vrcholku hory je silnice uzavřená, jak se později dozvíme kvůli chybějící silnici, kterou nemilosrdně smetla voda.
Google ukazuje objížďku po kozích stezkách. Bez 4×4 bychom tu byli beznadějně ztracení. Cesta je to ale parádní, vede přes lanový most, kam se sotva vejdem (z každé straně zrcátek jsme měli tak 5 cm).
Z hor začínáme pomalu klesat k Atlantiku, teplota z 15°C opět začíná stoupat k 30°C. Do Almirante přijíždíme okolo 10 hodiny, poslední trajekt na Bocas tedy bez problému stíháme.
Loď Baltija, už podle názvu z CCCP tu přes 30 let brázdí vody Atlantiku a spojuje ostrov Colón s pevninou. Na trajektu jsme jediní turisté, kromě zásob potravin s námi ještě jela ještě cisterna s naftou.
Colón se jmenuje údajně podle Kryštofa Colomba. Nicméně tenhle řízek tu byl snad úplně všude, protože podle něj je pojmenovaná snad každá druhá zátoka.
Bocas del Toro
Na první pohled Bocas del Toro se zdá jako obyčejnej nudnej ostrov Karibiku. Opak je ale pravdou, je to tu moc pěkné! Zejména když zamíříme na severní část ostrova, kterou tvoří deštný prales, plný lenochodů, tukanů a kolibříků. Bydlíme v nádherné vile uprostřed džungle přímo na pláži, takže tady ten lockdown na následující 4 dny půjde snad přežít.
Při příjezdu nás vítají Steve a Karen, kteří se tu o vily starají. Dopředu jsme s nimi měli domluvenou štědrovečerní večeři, kterou nám přinesli z místní restaurace jako takeaway. Kapra neměli, ale za to měli luxusního tuňáka, krevety a humra. Jo, kapr s bramborovým salátem, v pozadí hrající koleda a k tomu ozdobený stromeček je určitě super, nicméně krevety na česneku a 30°C na terase mi vůbec, ale vůbec letos nevadily.
Teď už jen pár drobností, přežít lockdown, užít si to tady a dostat se nějak zase zpátky. 🙂 A určitě to podle původního plánu nebude…
