Dnes se v našem oblíbeném cyklu cestopisů „Gulliverovy cesty“ přeneseme do Porýní – části Německa, která v hledáčku českých cestovatelů neprávem chybí.
📆 Sobota 27. května 2023
Z Prahy do Kolína nad Rýnem a první zážitky
Poslední květnový víkend věnujeme výletu do Porýní. Odlet před devátou hodinou ranní je pohodlný a cesta na letiště se dá absolvovat pomocí MHD. Metrem na Veleslavín, nenáviděná sto devatenáctka a už vystupuji před terminálem 2. Fronta na bezpečnostní kontrolu vypadá děsivě, ale nejspíše něco dobře funguje, a tak postupuje obdivuhodně rychle. Letištní naháněči pracují efektivně, a navíc se právě otevírají další pásy. Takovou rychlost jsem tedy nečekal.
Deset let starý Airbus A319 s registrací 9H-EXW patřící maltské odnoži společnosti Eurowings přilétá včas a i my startujeme načas. Letadlo se 150 sedadly je obsazené skoro do posledního místa. Jenom poslední řada zůstává volná, tam se ale se svolením chápavé letušky přesunuli dva dost znavení členové party porýnských chasníků, kteří se vracejí z rozverné akce zvané Junggesellenabschied. U nás se jí říká rozlučka se svobodou a ženiši a nevěsty si při ní naposledy před svatbou společně se svými kamarády nebo kamarádkami pořádně vyhodí z kopýtka. Praha se k takovým akcím vždy přímo nabízela, neboť se tam kopýtka vyhazují o něco levněji než na břehu Rýna.
Moji veselí spolucestující odpadají dřív, než Airbus zasunul podvozek a probudili se, až když letuška zavelela: Düsseldorf, konečná, vystupovat. Já jsem díky jejich přesunu získal všechna tři místa pro sebe, takže jsem si mohl v klidu vychutnat dobrou kávu a tradičně kvalitní džus. S posledními doušky přelétáme Rýn a od západu přistáváme v Düsseldorfu (DUS). Cestující, kterým let připadal krátký, mohou své dojmy nechat doznít ještě v nebeském vláčku, novoněmecky Skytrain, který po visuté dráze spojuje letištní budovu s parkovištěm a nádražím. Nemá řidiče a jezdí zcela zadarmo.
Hned na nástupišti mě překvapuje pozoruhodná inovace z dílny tradičně velmi kreativních německých drážních lingvistů. Jak známo, tamní dráhy se potýkají s ještě většími problémy než ty naše. V souvislosti s tím železničáři například vyškrtli ze svého slovníku tradiční slovo „zpoždění“ a nahradili ho prostým slůvkem „dnes“. Takže se dozvídám, že vlak do Kolína nad Rýnem s odjezdem v 10:30 dnes pojede v 11:08. To mě naprosto okouzlilo. Odškrtávám si první obohacení své slovní zásoby a nastupuji do dnes zcela narvaného vlaku, abych záhy zjistil, že tady si svůj německý vokabulář nerozšířím. Většinu osazenstva tvoří muži od bezzubých batolat po stejně bezzubé staříky, všichni na sobě mají křiklavé červenobílé módní doplňky a bez ustání žvatlají cosi o fotbalu. Veškerou snahu o porozumění vzdávám ještě před příjezdem do stanice Düsseldorf Hauptbahnhof, jelikož tenhle žargon bych nepobral, ani kdyby mi ho už mezi kojením předříkávala vlastní matka.
Návštěva Kolína – 4. největšího města Německa
Do Kolína jedeme podél Rýna, po chvilce zastavujeme v Leverkusenu, kde přistupují další fanoušci. Odtud je to už jen kousíček do 4. největšího německého města, které kupodivu není hlavním městem 18 milionového Severního Porýní-Vestfálska, jímž je o polovinu menší Düsseldorf. Hned naproti kolínskému hlavnímu nádraží stojí hlavní dominanta města, Kolínský dóm čili Katedrála svatého Petra. Je to jedna z největších gotických staveb světa. Zatímco celý Kolín byl během 2. světové války rozbombardován na cimpr campr, katedrála byla poškozena jen velmi málo. Okolo chrámu vládne velmi čilý ruch.
Jsou totiž Pfingsten neboli Svatodušní svátky čili Letnice. Ani většina Němců nemá nejmenší ponětí, proč se slaví, ale všichni bezpečně vědí, že bude prodloužený víkend. K novodobé tradici patří, že se podnikají výlety a pikniky. Nabývám dojmu, že snad každý druhý přijel na Letnice právě do Kolína. Rušné okolí dómu raději opouštím a jdu se podívat k radnici. Ta je momentálně obehnána ohradou, neboť v jejím okolí probíhají archeologické vykopávky a výstavba židovského muzea. Samotná radnice má krásnou budovu s věží, ale hyzdí ji různé poválečné přístavky.
Zjišťuji, že o svatodušní sobotě se mnoho párů rozhodlo do toho praštit, takže na každém rohu vidím nějakou načančanou nevěstu. Jednomu právě sezdanému páru před radnicí vyhrává kapela řízné pochody, jaké známe z válečných filmů. Bubny a píšťaly, až z toho běhá mráz po zádech. Příjemnější je procházka podél mohutného toku Rýna. Místní Rheinpromenade má příjemnou atmosféru. Prodávají tady výtečnou italskou zmrzlinu. S obrovským kornoutem pořízeným za cenu dobrého pražského oběda se obloukem vracím k mostu, po kterém jsme sem přijeli.
Jmenuje se Hohenzollernbrücke, pochází z počátku 20. století a vede po něm šest železničních kolejí lemovaných z obou stran cyklostezkami a chodníky. K místním zajímavostem patří zábradlí mostu obtěžkané tisíci visacích zámečků. Říká se jim Liebesschlösser čili zámečky lásky. Zamilovaní je sem spolu věší a klíče házejí do Rýna. Údaje o počtu se různí v celých řádech, ale momentálně na mostě visí několik desítek tisíc zámečků vážících přes 20 tun a v Rýně údajně leží 750 tisíc klíčů. Přestože je to velká zátěž, na mostě stojí čilí prodejci, kteří vám na zámeček dokonce vyryjí i vaše jména.
Dvě města za jeden den aneb přesun do Bonnu
Protože se do Kolína možná letos ještě podíváme (letenky už leží v elektronickém šuplíku), opouštím Kolín a opět podél Rýna přejíždím do bývalé západoněmecké metropole, do Bonnu. Tentokrát volím tramvaj. Kolín má totiž třetí nejrozsáhlejší tramvajovou síť na světě. Některé tramvajové trati vedou pod zemí, pak se jim říká U-Bahn, některé jsou vedeny jako přespolní, pak je to Schnellbahn, jiné si ponechaly název Straßenbahn, ale všechny vypadají stejně. Cesta mezi oběma městy trvá asi hodinu. Nebýt nesnesitelné holčičky, která seděla za mnou a vřeštíc, kvičíc a hulákajíc rozvíjela svoji osobnost za němě útrpného přihlížení rodičů a několika dalších osob neodvažujících se ani pípnout, cesta by se dala považovat za velmi příjemnou.
V Bonnu vystupuji na hlavním nádraží, odkud je to jen pár kroků na náměstí Münsterplatz, kde se právě koná jakási předvolební trachtace. Za největší argument s mimořádně přesvědčivou silou považuji oproti normálu dvojnásobně velký currywurst prodávaný za poloviční cenu. K němu se ale váže moje fatální selhání, nebojím se říci přímo hloupost! Řekl jsem si, odložím si v hotelu a vrátím se sem na večeři, jenže když jsem asi po dvou hodinách dorazil, nebylo ani vidu ani slechu ani po stánku, natož po megavelikém currywurstu za pakatel. Kolem podivuhodné brány Sterntor stojící osamoceně uvnitř zástavby jdu až k hotelu Baden, kde mám dnes složit hlavu. Hotel působí velmi přívětivě, řekl bych až rodinně, a úhledná jednolůžková podkrovní komůrka prostě nemá chybu.
Na odpočinek není čas, proto se zbavuji zbytečné zátěže a tramvají se vracím do centra na lov zajímavostí Bonnu, který bývá žertovně nazýván „velkoměstečko“. Velikostí by se dal zhruba přirovnat k Brnu, někdejším významem k Berlínu, ale stále v něm vládne spíše pohodová maloměstská atmosféra. Město si na ní ostatně velmi zakládá a radostnou kombinaci Freude-Joy-Joie používá v propagačních materiálech. Opírá se přitom o Schillerovu Ódu na radost, již zhudebnil místní rodák Ludwig van Beethoven a která nyní slouží jako hymna Evropské unie.
Vidět Beethovenův rodný dům patří k bonnským turistickým povinnostem. Stojí nedaleko radnice, ale je schovaný ve vnitrobloku. Momentálně je bohužel zavřeno a dům, který brání ve výhledu, je úplně nezajímavý. Tak si musím vystačit s informací, že Ludwig se zde narodil v prosinci 1770 a v kostele, kde byl pokřtěn, už v 10 letech hrál na varhany. Když mu bylo 22 let, rodný Bonn opustil a už se do něj nikdy nevrátil. A když mu na náměstí Münsterplatz odhalovali sochu, přijela se podívat i britská královna Viktorie.
Po bonnských památkách
Mnohem zajímavější než Beethovenům rodný dům je nádherná rokoková stará radnice na náměstí Marktplatz. Její stavba byla dokončena 10 let po skladatelově narození a městští úředníci v ní úřadovali až do roku 1978. Nyní tato krásná budova a jeden ze symbolů Bonnu slouží už jen k reprezentačním účelům. O kousek dál obdivuji nádherný pozdně gotický kostel Jména Ježíšova, který nese podivuhodný novoněmecký přídomek City-Kirche. Tento „městský kostel“ spravuje Starokatolická církev, která jej provozuje jako ekumenický svatostánek, což znamená, že se v něm konají bohoslužby různých církví. Velmi pěkná je též barokní Koblenecká brána, třípatrová budova s poměrně velmi úzkým průjezdem. Tvoří součást obrovského bonnského Kurfiřtského zámku. Někdejší rezidence kolínských kurfiřtů však už od roku 1818 slouží jako sídlo Rýnské univerzity Fridricha Viléma.
Od Kurfiřtského zámku vede široký bulvár, Poppelsdorfer Allee, lemovaný výstavnými domy. Kdysi po něm vedla koňská dráha. Na jeho konci stojí druhý bonnský zámek. Původně se jmenoval Clemensruhe, nyní se mu říká Poppelsdorfer Schloss. Je barokní a nyní také patří univerzitě. Nachází se v něm mineralogické muzeum a větší část zámeckého parku byla přeměněna na botanickou zahradu. Oba zámky procházejí rekonstrukcí a přístup do nich je velmi omezený. Nevadí, zítra vyzkoušíme ještě třetí zámek. Když už jsem si koupil celodenní jízdenku, musím ji využít až na dřeň. Jedu na druhý konec města, do čtvrti Schwarzrheindorf, protože tam mají pozoruhodný dvoukostel. Spodní část tvoří jeden z nejvýznamnějších německých románských kostelů a je zasvěcena svatému Klementovi, horní část panně Marii. Kostel pochází z 12. století. Jeho horní patro po nějakou dobu sloužilo jako klášter. Nyní jsou to vlastně dva oddělené kostely nad sebou.
Po takto turisticky velmi intenzívním dnu člověku notně vyhládne. Sice bych měl zajít do nějaké rýnské hospůdky na nějakou rýnskou specialitu. Třeba Endivienjemangs met Flöns (jelito s bramborovou kaší a čekankovým salátem) nebo Himmel un Ääd (nebe a země; bramborovo-jablečná kaše podávaná s klobásou) nebo aspoň Strammer Max (Statný Max; toust se šunkou a volským okem) anebo pivní polévku. Volba ale nakonec padá na klasický, německy obrovský Döner Teller. Rýnské extrabuřty odkládám na příští návštěvu.
📆 Neděle 28. května 2023
Návštěva bývalé vládní čtvrti a pohoda u Rýna
Na tříhvězdičkový hotel je snídaně bohatá. Po doplnění kalorií nasedám na šestnáctku a jedu se podívat do vládní čtvrti. Z různých publikací známá křídově bílá vila Hammerschmidt, někdejší sídlo spolkového prezidenta, se skrývá hluboko v bujné vegetaci rozlehlého parku. Není vidět takřka nic ani ze silnice, ani z břehu Rýna. U zámku Schaumburg, někdejšího sídla spolkového kancléře, je viditelnost ještě horší. O něco lépe je vidět na různé poválečné vládní budovy, které moc krásy nepobraly. Když jsem zjistil, že snímky, jaké jsou na internetu, já rozhodně nepořídím, vyfotil jsem si aspoň bustu Konráda Adenauera, prvního spolkového kancléře. Ta tam stojí volně u silnice a snad právě proto prý patří k nejfotografovanějším objektům v Bonnu. Suma sumárum, výlet do bývalé vládní čtvrti je úplně zbytečný.
Líbí se mi ale procházka podél Rýna. Dalším spojem tramvajové rychlodráhy se přesouvám do městečka Königswinter, což je vysloveně malebné lázeňské letovisko, samozřejmě také na břehu Rýna. Jen pár minut chůze od tramvajové zastávky se nachází nádražíčko nejstarší ozubnicové dráhy v Německu. Od roku 1883 spojuje Königswinter s vyhlídkou u romantické zříceniny dračího hradu Drachenfels a se zámkem Drachenburg. Elektrický vláček se skřípěním a supěním vozí turisty, kteří by jinak museli se skřípěním zubů a supěním šplhat do pěkného krpálu. Takhle si mohou pěkně odpočatí koupit kornout zmrzliny a kochat se pohledem na majestátní tok Rýna, otce německých řek.
Už v antice se druhé nejdelší německé řece přezdívalo Rhenus Pater. Rýn pramení ve švýcarském kantonu Graubünden ve výšce přes 2000 metrů. Úsek nad Bonnem se nazývá Mittelrhein, Střední Rýn. Jedna jeho část se nazývá Romantický Rýn a je dokonce zanesena v seznamu UNESCO. Na 555. kilometru toku Rýna se nachází bájná skála Loreley. Na ní prý sedávala tajemná vnadná víla Lorelei, která po vzoru svých prohnaných řeckých kolegyň Sirén svým luzným zpěvem vábila zmámené lodníky do jisté záhuby. Dovedu si živě představit, že její poněkud lascivní ztvárnění přenesené na nesčetné pohlednice nabízené od Basileje po Rotterdam by i po mnoha staletích dokázalo spolehlivě zmámit nejednoho roztouženého pubescenta.
Drachenburg – perla Porýní
Od hradní zříceniny sestupuji tentokrát už po svých k jednomu z nejromantičtějších německých zámků. Zámek Drachenburg byl dostavěn teprve v roce 1884 na objednávku pařížského finančníka Stephana von Sarter. Očividně to byl zámožný pán, protože si nejprve koupil šlechtický titul a pak si k němu pořídil odpovídající příbytek. Do znaku si zvolil heslo „wäge und wage“, což znamená „zvažuj a odvažuj se“. V roce 1931 se v zámku usadila internátní katolická škola, kterou vystřídala hitlerovská vojenská škola. Po válce zámek chátral a hrozilo, že bude zlikvidován. Roku 1971 ho odkoupil podnikatel Paul Spinat a zahájil mnoho let trvající rekonstrukci. Od roku 2010 je zámek zpřístupněný veřejnosti. Na místě mě napadá, že by se zámecký management mohl přijet podívat na nějaký český zámek a lecčemu se přiučit.
Celá organizace, prohlídky, prodej suvenýrů, restaurace působí trochu amatérsky, ale zámku na kráse to neubírá. Prohlídky s průvodcem zde standardně neexistují. V ceně vstupenky je však zahrnut poněkud nepraktický audioprůvodce, takže se po zámku volně, a kvůli ne zcela jasnému značení i trochu zmateně, pohybují turisté s nasazenými sluchátky. Protože logicky trochu tápají, sedí v každé komnatě hlídač, který je naviguje a současně dává pozor, aby něco nešlohli. Mobiliář zámku je původní jen z části, neboť katolické a později vojenské škole se nehodil. Zato se asi hodil jiným lidem… Ale tuhle historii známe v nepatrných obměnách i z českých panských sídel, která byla k novému životu probuzena teprve nedávno.
Zámek Drachenburg má především nádhernou polohu, velmi pěkné výhledy a obklopuje ho krásný park. Líbily se mi i interiéry, především překrásná vitrážová okna a dva okouzlující psací stoly. Dobový nábytek doplňuje bohatá sbírka bujného nejspíš z daleké Číny dovezeného rostlinstva, jež je bez výjimky z nejlacinější umělé hmoty. Něco tak příšerného by měl nějaký zákon na ochranu památek zakazovat. Od zámku do městečka Königswinter se nechávám svézt unikátní zubačkou Drachenfelsbahn.
Dramatické zážitky po cestě na letiště i na něm
Tramvají se pak vezu až k bonnskému hlavnímu nádraží, odkud jezdí bůhvíproč na letiště autobus. Vždyť obě místa spojuje železniční trať! Chvilku kroutím hlavou a záhy se mi potvrzuje, že vlakové spojení na letiště by právě teď bylo nespornou výhodou. Po příjezdu na jednu z křižovatek na okraji Bonnu vidíme, že průjezd naším směrem blokuje dopravní nehoda. Očividně nic vážného. Řidič dodávky sedí na obrubníku a kouří, na místě stojí záchranka, jejíž posádka už šokovanou řidičku osobáku zahalila alobalovou plachtou, jak je teď zvykem, a chlácholí ji. Kolem pobíhají pánové od dopravní zásahovky. Čeká se na policii.
Chlapík od zásahovky radí řidiči našeho autobusu, aby stejně jako ostatní auta odbočil vpravo, objel blok domů a vrátil se na trasu. Turecký řidič to tvrdošíjně odmítá. Prý nesmí za žádnou cenu sjet z trasy. Tak čekáme a čekáme. Asi po 20 minutách dorazila policie. Oba policisté moudře pokývali hlavami, udělali si pár fotek, vyřídili telefonát a pak úředně dovolili překážející auto odtlačit asi pět metrů stranou. Nato se rozjel i náš autobus. Na sedmé největší letiště v Německu přijíždíme pořád ještě s časovou rezervou.
Letiště Köln/Bonn (CGN) pojmenované podle Konráda Adenauera, toho s tou bustou u silnice v Bonnu, je co do počtu cestujících asi o třetinu menší než to pražské a jako jedno z mála německých letišť nemusí dodržovat nesmyslný zákaz nočních letů. Dnes tady není příliš rušno, asi protože svátky pokračují do zítřka. Přes bezpečnostní kontrolu procházím velmi rychle. Ve většině obchodů probíhá rekonstrukce a ty ostatní nenabízejí kromě hluku sbíječek vůbec nic pozoruhodného. Mířím tedy ke gatu B20. Chvíli pozoruji ospalý letištní provoz a občas mrknu na odletovou tabuli. Najednou vidím, že můj let z ní zmizel. Chvilku vyčkávám, ale po pár minutách se mě přece jen zmocňuje lehká nervozita. Ať koukám, jak koukám, není, koho se optat, a aplikace poskytují zcela rozporuplné informace. U gatů buď není nikdo, nebo právě probíhá nástup do letadla.
Konec dobrý, všechno dobré
U bezpečnostní kontroly se dozvídám, že se musím vrátit k přepážce Eurowings, ale to bych musel zpátky do haly a pak zase přes security. Vtom za sebou slyším Prague. Jakýsi britský gentleman má evidentně stejný problém jako já. A nejen on, ještě dvě postarší dámy asijského zjevu neklidně poskakují na drobných nožkách, až se jim třesou kloboučky, a zmateně drmolí Puák? Puák? Váš let byl zrušen, praví zasvěceně pracovník letiště. Jelikož tam má úkol kontrolovat obsah příručních zavazadel, nepřipadá mi jeho úsudek směroplatný. Ani on si není úplně jistý a posílá nás raději ještě na opačný konec odletové haly, kde prý určitě najdeme přepážku, u níž se nám snad dostane rozuzlení odletové záhady.
Na indikovaném, nejméně 300 metrů vzdáleném místě se však žádná podobná přepážka prokazatelně nenachází, ale zato je tam elegantní vstup do salonku pro nóbl cestující. Tam se o nás postarají. Stalo se. Pánové, bohužel, zmeškali jste odlet. Vaše letadlo už odletělo. Jen máloco dokáže rozproudit krevní oběh tak spolehlivě jako zpráva, že mi uletělo letadlo. Vlastně, promiňte, to byla Vídeň. Váš let asi smazali omylem. Vraťte se ke gatu B20. Spěcháme, kam nás poslali. Tam se právě nastupuje do letadla mířícího do Vídně. O letu do Prahy nikdo neví… Těsně před vznikem mého infarktu se na tabuli zázračně objevuje Prag/Prague C41. Běžíme zase zpátky…
Že občas něco podivně zmizí v systému Bakalář, kam píšeme dětem známky a poznámky, mě nechává celkem v klidu, ale na podobné chyby v systémech a omyly lidí nějak souvisejících s leteckou dopravou jsem bůhví proč trochu citlivější. Brzy se čekárna plní dalšími cestujícími a můj tep se jen zvolna vrací na dvojciferné hodnoty. Loučím se se sympatickým Britem a přátelsky mávám oběma Asiatkám, které docupitaly za námi. Navzdory celé peripetii odlétáme načas. Třináct let starý Boeing 737-800 s registrací D-ABKJ sice patří společnosti TUIfly, ale nese přívětivé barvy Eurowings. Po 54minutovém klidném letu přistáváme v Praze.
