Tentokrát v cestopisu s podtitulem „Gulliverovy cesty“ zamíříme na jednodenní otočku do Budapešti a objevíme krásy, které maďarská metropole nabízí.
📆 Úterý 6. června 2023
První kontakt s maďarskou metropolí
Dnešní odlet do Budapešti je plánován na šestou hodinu ranní, což je na jednu stranu praktické, na druhou ovšem velice kruté. Letenky byly za pár kaček, můžu si tedy dopřát něco z buržoazního přepychu a volám Bolt. S urostlým řidičem Andrijem bych se nebál jít ani o půlnoci koně krást, ale naopak v případě nějaké ostřejší výměny názorů by u něj moje fyzické argumenty asi moc dlouho nevystačily. Naštěstí celou cestu skoro nepromluvil, třebaže jeho čeština byla přinejmenším chvalitebná.
Letos potřetí mě příjemně překvapuje rychlost odbavení na bezpečnostní kontrole. Letiště je plné cestujících na koupacích linkách. Odlétá se do všech možných destinací včetně obskurních řeckých ostrovů, jako je Chios nebo Skyros. Jediné, co klid a pohodu poněkud ruší, je protivný déšť. Prší v Praze a podle odletové tabule, kde jsou uváděny informace o počasí v jednotlivých destinacích, leje i v Budapešti. Jinde v Evropě ne. Představte si, že jsem dosud nikdy nebyl na letišti Ference Liszta (BUD), dříve známého pod názvem Ferihegy /feriheď/. Mimořádně výhodná nabídka jednodenních letenek přispěla k rozhodnutí, tento nedostatek konečně napravit. Na lince Ryanairu FR 4092 letí 8 let starý Boeing 737-800 s polskou imatrikulací SP-RSF. Nastupujeme v dešti. Schůdky nepříjemně kloužou. Ze tří čtvrtin obsazený let vítá český kapitán. Startujeme načas a ihned mizíme v hustých mracích, které nám připomínají, že za dva dny oslavíme Medarda. Letíme na Jihlavu, Hustopeče. Nad oblaky příjemně svítí slunce, které báječně doplňuje idylu s ranní kávou.
Někde před Nitrou začínáme pomalu klesat. Poslední doušky dopíjím ve spěchu, protože to při průletu mraky trochu houpe. Najednou se ocitáme pod souvislou vrstvou oblaků a pod námi se objevují předměstí Budapešti. Přelétáme Dunaj a po chvilce náš 471 km dlouhý let končí. Přistáváme po 47 minutách od startu. Opět musíme použít mokré a maličko nebezpečné schůdky a pak už pěšky spěcháme do příletové haly. Až k východu z letiště je to docela pěkný výšlap.
Ačkoli v Budapešti vedou dvě železniční tratě podél plotu letiště, nejspíš tu panuje stejný názor jako v Praze, a to že jezdit na letiště vlakem je ohavný kapitalistický přežitek, takže k přepravě do města slouží autobusové linky. Jedna vede k metru, druhá až do centra města a obě se jmenují expresní. S rychlostí expresu název evidentně nesouvisí, spíše se odvozuje od francouzského slova exprès, což znamená „schválně“. Jízda s touto linkou v sobě totiž několik schválností obsahuje. Nejprve si totiž pochopitelně musíte u automatu obstarat jízdenku. Když se po vystání fronty k tomuto kroku dostanete, musíte se prokousat jednotlivými úkony, a když se konečně stanete šťastným majitelem miniaturního papírku, přistoupí k vám slečna, na papírek otiskne důležité razítko a pak lístek pro jistotu ještě úředně přetrhne (skoro) vejpůl. Chybí snad už jen podpis notáře. Ze dvou nabízených expresů volím ten mnohem dražší, ale zato delší. Hned za letištěm, tam kde se silnice připojuje ke kolejím, po nichž svižně projíždějí příměstské vlaky, začíná ranní dopravní zácpa. Těch asi 18 kilometrů do centra nám exprès trvá přesně 59 minut.
Tržnice Központi Vásárcsarnok a úspěšný lov langoše
Z elegantního náměstí Deák Ferenc tér v mírném dešti mířím směrem k Dunaji. Na fasádě jednoho z krásných paláců lemujících ulici Deák Férenc utca mě zaujal železničář smutně shlížející na lokomotivu a o pár kroků dál obdivuji multifunkční kašničku kombinovanou s umyvadélkem a pítkem pro lidi a pro pejsky. Na nábřeží se rozpršelo. Je třeba se jít trochu schovat. Jako ideální řešení se nabízí proslulá budapešťská tržnice Központi Vásárcsarnok stojící u mostu Svobody. Její budova pochází z konce 19. století. Několik desetiletí to bylo největší nákupní centrum Budapešti. Nachází se v ní okolo 180 obchodů a stánků. Některé působí poněkud turisticky, ale většinou zde nakupují domácí. 
Když jsme byli v Budapešti vloni na jaře, nepodařilo se mi zrealizovat jeden z cestovatelských plánů, a to ochutnat pravý, nefalšovaný maďarský langoš. Ten se totiž nesežene úplně snadno. Na většině míst ho vypudily pizzy a kebaby. V tržnici si ale tradici zachovali. Vloni se na něj ovšem stála taková fronta, že mě chuť přešla. Dnes to vypadá docela jinak! Proslulý langošový stánek má otevřeno a fronta tu není zatím skoro žádná.
V nabídce objevuji mnoho variant, od chudobných přes prosté po bohatě zdobené. Vybrat si mezi Fantastic, Luxory, Phenomenal a Exclusive není zrovna snadné. Konečná volba padá na Exclusive. To vám čerstvě usmažený langoš plácnou na savou papírovou podložku, která se po chvilce v tuku napůl rozpustí a napůl se stane součástí langoše, takže ji chtě nechtě z velké části musíte sníst. Volitelně si můžete dokoupit tzv. box čili papundeklovou krabici, což se nakonec ukazuje jako nevyhnutelné. Zručný prodavač totiž na dosud holý, horký langoš hbitě skládá neuvěřitelné množství čerstvé zeleniny a uzenin, což posype hrstí strouhaného sýra. To vše jako vrchol svého uměleckého díla polije bylinkovo-česnekovou majonézou. Vznikne tak ohromná, přímo královská porce, která by bezpečně vystačila i pro dva středně zdatné jedlíky. Jí se na stojáka s pěkným výhledem na spodní patro tržnice. Vedle mě se postavil chlapec, odhadem z Koreje, ale možná i z Číny, jejž místní pochoutka nadchla tak, že jeho mlaskání, krkání a další zvuky, pro něž čeština nemá názvy, museli slyšet i obchodníci s mrkví a červenou řepou na opačném konci haly. Ale i to patří k cestovatelským zážitkům.
K nim však patří celá návštěva této starobylé a v průvodcích opěvované tržnice. Vždyť kde jinde si můžete koupit třeba pugét z chilli papriček, že? Ostatně papriky si tady můžete koupit ve všech různých podobách. Od sušených miniaturních feferonek ostrých jako žiletky po bachraté papriky plněné třeba sýrem nebo zelím. Ohromující je také neuvěřitelné množství nejrůznějších klobás, párků, salámů, ale také sýrů, zavařenin a čalamád. Prodávají tady i čerstvé maso a ryby. Kdysi se sem zboží dováželo pomocí loděk. Z Dunaje až do tržnice vedl umělý kanál. Dnes už po něm není ani památky.
Tržnice slouží jako příklad toho, že nákupní centra sloužila nejen k nákupům, ale také jako místo setkávání už před mnoha desítkami let. Svědčí o tom jednak několik míst, kde můžete usednout s šálkem kávy, a jednak výzdoba. Třeba socha pána se slepicí a vejcem.
Abyste si nedej Bože snad nemysleli, že jsem se trmácel do Budapešti jenom kvůli langošům, podělím se s vámi i o několik dalších pozoruhodností této dunajské metropole.
Náboženské pamětihodnosti Budapešti
První z nich je Nagy Zsinagóga, Velká synagoga, jednoznačně největší evropská synagoga a jedna z největších na světě. Pochází z 50. let 19. století a pojme skoro 4 000 sedících věřících. Vídeňský architekt Förster ji postavil v působivém maurském stylu. Nacházejí se v ní varhany, na něž hrával Ferenc Liszt, a v těsném sousedství stojí dům, v němž se narodil duchovní otec izraelského státu, Theodor Herzl. V tomto domě se dnes nachází židovské muzeum. Do synagogy právě proudí neuvěřitelně veliké množství lidí od nezaměnitelných ortodoxních Židů po baťůžkáře mého typu.
Druhou církevní dominantou je římskokatolická bazilika svatého Štěpána, Szent István-bazilika. Je pojmenována po Štěpánovi I., prvním uherském králi a světci, který žil na přelomu 10. a 11. století. Dokončena byla až v roce 1905 a po bazilice v Ostřihomi je to druhá nejvýznamnější církevní stavba v Maďarsku. Stojí na místě, kde pešťští Němci měli kostel sv. Leopolda Rakouského, a je zapsána v seznamu UNESCO. Hlavní relikvii chrámu tvoří Svatá pravice, sancta dextera, mumifikovaná pravá ruka svatého Štěpána.
Uvnitř chrámu se nesmí fotit, takže jsem vyfotil aspoň pravou ruku zákona, kovovou sochu bodrého a poněkud švejkovsky působícího strážníka, který stojí na ulici Zrínyi utca spojující náměstí Szent István tér s náměstím Szechényi István tér, které se nachází na nábřeží. Strážníkovi musíte pohladit bříško, protože vám to zaručeně přinese štěstí. 
Další zážitky z maďarského pohostinství
Ze všech těch památek na člověka přijde žízeň, pročež se usazuji v přívětivě vypadající kavárně nazvané à table! Je odtud pěkný výhled, nabídku občerstvení mají zajímavou, jen obsluha v podobě čtyř pravděpodobně brigádnic má ještě co dohánět. Dívky mají obsluhu nikoli à table (u stolu), nýbrž u něčeho docela jiného. K jejich utlumené aktivitě výraznou měrou přispívá fakt, že obsluha čili spropitné, počítám-li správně, ve výši 15 %, je bohužel pevně zakomponováno do výsledné ceny. Dívenky proto vesele tlachají na baru a na předzahrádku se odvažují jen sporadicky.
Do kavárny jsem přišel za mírného deštíku, ale po celou dobu mé návštěvy nespadla snad ani jediná kapka. Tipujete-li, že se rozpršelo, jakmile jsem z kavárny opět vyrazil do ulic, vůbec se nemýlíte. Tentokrát se k dešti přidal i silný vítr. Deštník se ohýbá naruby a boty citelně vlhnou. Když jsem dorazil na nábřeží, protivný vítr se utišil a nepříjemný déšť skoro ustal. Díky tomu jsem pořídil několik snímků nezaměnitelných budapešťských panoramat. Tu nezaměnitelnost je ovšem chápat s rezervou. V mnohých amerických filmech jsou autoři schopni bezostyšně tvrdit, že jde tu o Vídeň, tu o Prahu, tu o nějaké úplně jiné město.
Čas pokročil tak, že je potřeba pomýšlet na návrat. Vracím se na Deákovo náměstí, odkud odjíždí expres E100 na letiště. Automat mi vydává pěknou jízdenku, kterou mi vzápětí jakási úřední osoba přetrhne. Expres vyjíždí okamžitě a jeho přískoky na letiště trvají pouze 45 minut. Vedle letiště se nachází letecké muzeum zvané Aeropark a v něm aspoň z okénka autobusu vidím TU-154, TU-134, IL-18, IL-14, Jak-40, prostě samé pecky z historie maďarského letectví, především společnosti Malév.
Letištní zážitky
Mám chvíli času na obhlídku letiště, kolem něhož probíhají rozsáhlé stavební práce. Spíš než vlaková stanice se tam ale buduje další veliké parkoviště. Interiér terminálu 2 působí moderně, prostorně a přívětivě. Bezpečnostní kontrola probíhá rychle a bez zbytečných prostojů. Odlet linky FR 4144 je naplánován z nejvzdálenějšího gatu. Prostor před ním se rychle plní, ale na složení cestujících mi něco nesedí. Až na několik vzácných výjimek jsou to samí muži, na první pohled žádní byznysmeni, spíše urostlí, fortelní chlapíci. Asi početná skupina zápasníků, napadá mě, když náhle jeden z nich zapískal. V ten okamžik se rozezněl neuvěřitelný zpěv. Prý se tomu říká chorál a používají jej hlavně fotbaloví fanoušci. Těch mužů bylo hodně přes sto, možná sto padesát, a za jejich mohutný hlasový projev by se nemuseli stydět ani Alexandrovci. Měl jsem pocit, že se rozechvěly okenní tabule a že celé letiště postihla paralýza. No, jestli tihle pánové zapějí během letu, náš Boeing nejspíš v oblacích exploduje. Pořád mi vrtá hlavou, co jsou ti pánové zač. Před nástupem do letadla jeden z nich z obrovské nákupní tašky (nechápu, jak mu prošla jako příruční zavazadlo) vyndává laškovné vínové kloboučky s nápisem West Ham United. Ex post jsem se dozvěděl, že nejde o sdružení výrobců západní šunky, nýbrž o fanoušky známého londýnského fotbalového klubu. Původně to byl podnikový klub železářské, strojírenské a loďařské firmy. Tomu by odpovídaly i statné postavy fanoušků. Také jsem se dozvěděl, že jedou fandit svému klubu k nám do Strašnic a že letenky z Londýna do Prahy stály učiněný majlant, a proto pánové cestovali oklikou přes Budapešť. Své působivé pěvecké vystoupení zopakovali před nástupem do letadla ještě několikrát, ale už v kratších sekvencích. Občas si mezi sebou dali znamení a pouze něco zahřměli. Snad nemusím ani zdůrazňovat, že jsem nerozuměl ani jediné slovo. Brzy se ukázalo, že nejsem sám, kdo nerozuměl. 
Náš Boeing 737-800 přilétá z Burgasu a přistává přesně podle plánu. Stejně jako jeho ranní bratříček létá od roku 2018 a nese polskou imatrikulaci, v tomto případě SP-RSE.
Pro tyto fotky mám naprostou slabost. Práce člověka, který navádí letadlo na stojánku. Tenhle výjev mě neskutečně fascinuje už od roku 1986, kdy běžel tehdy strhující seriál Treffpunkt Flughafen, který ve mně lásku k létání asi vzbudil.
Návrat do domoviny
Sedím úplně vzadu, ve 33. řadě, takže mám přehled. Odhaduji, že nefotbalových cestujících je tady nanejvýš kolem třiceti. Letadlo má kapacitu 189 míst a je obsazené do posledního místa. Fanoušci párkrát zapěli několik taktů svého mocného chorálu, ale zřejmě se báli, že by jejich hlasy mohly vysklít okna letounu, takže se drželi celkem na uzdě. Raději si začali objednávat občerstvení. Jenže nastala další potíž. Letušky jim nerozuměly. Pánové opravdu mluvili podivným hrčivým nářečím, takže není divu, že se mladičké stevardky vůbec nechytaly. Fotbalisté nakonec situaci vyřešili tak, že si koupili miniaturní lahvičky whisky. Na těch se dohodli celkem snadno.
Hned po startu jsme vlétli do temných mraků. Když jsme prolétli spodní vrstvu, začaly se za okénkem pomalu střídat překrásné sněhobílé scenérie. I kdybych letěl tisíckrát, nikdy mě ty nadýchané hory mraků osvícené sluncem nepřestanou fascinovat. Taky mě nikdy nepřestane udivovat, že když se prolétá oblaky, drncá to, jako by se jelo po kočičích hlavách.
Nad jižní Moravou se oblaka trochu rozestupují, abych mohl rozeznat aspoň trojici Novomlýnských přehradních nádrží. Pak nás opět pohltí mraky. Let tentokrát trvá déle, celých padesát dva minut. Jakmile se podvozek letadla dotkne dráhy, rozezní se další mohutný fotbalistický chorál, co by přehlušil i burácení motorů Iljušinovy dvaašedesátky.
V Praze je po dešti a objevují se první sluneční paprsky.
