Medvěd Gulliver se během jara vydal na zajímavou víkendovku. Zaletěl si tentokrát do německého Stuttgartu, kde prozkoumal německou metropoli a zabrousil i do známé automobilky. Jaká dobrodružství na něj čekala, se dočteš v jeho cestopise.
Sobota 25. května 2024
Tentokrát ti povyprávím o jednom květnovém výletu. Za cíl jsme si vybrali šesté největší německé město, metropoli Bádenska-Württemberska, Stuttgart. Název města v překladu znamená „kobylí zahrada“ a české jméno Štíhrad skoro nikdo nezná. Každý Němec ti řekne, že ve Stuttgartu žijí Švábové. Tedy hlavně Švábové. Aspoň prozatím, protože v tomto městě se 630 tisíci obyvateli žije už přes 42 % osob jiného než německého původu. O skutečných Švábech se říká, že jsou pracovití a taky trochu skrblíci. Jsou pyšní na svůj šišlavý dialekt, v němž se říká „du bischt“ a „er ischt“, a na svou svéráznou kuchyni, nad níž ostatní Němci trochu ohrnují nos. Je neuvěřitelné, že jsem do Stuttgartu dosud nikdy nezavítal. Průvodcem mi bude Kryštof, který se tam obdivuhodně vyzná.
Do Stuttgartu přes Curych
Vyrážíme v sobotu velmi časně ráno. Dostat se na ranní vlnu odletů kolem šesté hodiny se ukazuje jako problém. Prvním metrem a prvním zázračným trolejbusem je to poněkud o hubu, takže opět padá volba na Bolt. Odbavení probíhá obdivuhodně rychle a hladce. Byli bychom odlet stihli i tím prvním metrem. Nejprve nás čeká 511 km dlouhý let do Curychu. Airbus A320 společnosti SWISS s registrací HB-IJM je obsazen velice řídce, letí nás zhruba třicet. Naše trasa vede zhruba přes Karlovy Vary, Bayreuth, Norimberk a Stuttgart.
Po 52 minutách přistáváme na curyšském letišti Kloten. Ihned dostáváme SMS od operátorů, kteří nás varují, že případné zavolání nás bude stát majlant a pokud by se nám nedej bože zachtělo použít internet, budeme žít o chlebu a vodě nejmíň do Vánoc. Letiště sice nabízí bezplatnou wifi, ale nastudování obsáhlého manuálu o tom, jak se do ní dostat, vyžaduje notnou dávku alpské trpělivosti.
Švýcarsko je krásná a malebná země, to však neplatí pro curyšské letiště, jež by v soutěži krásy určitě nezabodovalo. Naštěstí brzy pokračujeme dál. Tentokrát nastupujeme do pěkného Embraeru E190 Helvetic Airways s registrací HB-JVP. Ani tento let si nezvolilo mnoho cestujících, většina míst zůstává prázdná. Startujeme na západ, nad Curychem se otáčíme na východ a pak na sever. Na úrovni Kostnice přelétáme Bodamské jezero a chvilku nato začínáme klesat. Let dlouhý pouhých 145 kilometrů trvá jen 27 minut.
Konečně jsme ve Štíhradě
Do centra švábské metropole jedeme jednou z několika linek kolejové dopravy, jejíž síť je zde velmi rozsáhlá a názvy složité. Stejně jako v mnoha jiných německých městech, i zde některé tramvajové linky svedli pod zem a začali jim kulišácky říkat metro (čili U-Bahn), někde je to však Stadtbahn. A to vše doplňuje síť vlaků zvaných S-Bahn. V některých úsecích má trať dvojí rozchod. Po širším jezdí Stadtbahn, po užším Straßenbahn. Zastávky mají odlišné, protože každý systém má jinou výšku nástupišť. Je to jasné, že jo?
Hlavní stuttgartské nádraží se zajímavou budovou s věží, a celé jeho blízké okolí, je v současné době jedno velké rušné staveniště, takže ho opouštíme, co nejrychleji můžeme. Hned první minuty pobytu ukazují, že u svérázných Švábů lze očekávat leccos. Třeba tajuplnou hromádku zmrzlého sněhu, nebo malebnou vinici vzdálenou sotva 200 metrů od hlavní železniční stanice. Kousek za ní se rozprostírá čtvrť s moderní architekturou. Masívní, chladně šedivé paláce, sídla zámožných firem vystavěných z betonu, skla a oceli působí sice velmi efektně, ale postrádají byť jen sebemenší náznak útulnosti.
Stejně šedý a chladný ráz má také hotel Hampton, ve kterém jsme ubytováni. Je těsně namáčknutý mezi rušnou ulici a visutou trať městské dráhy. Tvůrci jeho interiéru si nejspíš byli dobře vědomi, že tady nevznikl žádný přístav vřelé pohody, a tak se bůhvíproč rozhodli nekonečnou nudu šedivých stěn zpestřit kvalitními černobílými, leč velmi ponurými fotografiemi ze staré Prahy. Jinak je to ovšem hotel čistý a řádně vedený. Ostatně bude tady o něm ještě řeč. Dlouho se nezdržujeme a čiperně vyrážíme na obhlídku sedmého nejbohatšího německého města, v němž se potvrzuje, že ne vždy se bohatství snoubí s krásou a vkusem.
Vzhůru do centra
Centrum města tvoří Zámecké náměstí (Schlossplatz) se zajímavými kašnami a sochami. Bohužel je nyní celé v rekonstrukci, která údajně souvisí s faktem, že Stuttgart je jedním z dějišť Mistrovství Evropy ve fotbale EURO 2024. Celé velké prostranství je obehnáno skoro neproniknutelnými ohradami, takže to byl docela kumšt, vyfotit ho aspoň takhle.
Stuttgartský zámek je v podstatě replika původního zámku rozbombardovaného během války. Stejný osud měl i palác zvaný Königsbau a původně vybudovaný pro württemberského krále Wilhelma I. Zatímco v zámku mají sídlo dvě zemská ministerstva a veřejnosti je obvykle přístupná jen část prostorů, Königsbau je přístupný skoro celý, protože v něm sídlí obrovské nákupní centrum.
Hlavní třída zvaná Königsstraße (Královská ulice) nemá, kromě bezpočtu obchodů všeho druhu, mnoho co nabídnout. Překvapivé je pouze značné množství pracovišť a poboček banky LBBW, která se kdysi neúspěšně pokoušela prosadit i na českém trhu. Ve Stuttgartu to naopak vypadá, že tady má pro každého obyvatele privátního bankéře, a možná i půlku pobočky. Královská třída poněkud šokuje kovovými zábradlíčky, kdysi chránícími vzrostlé stromy. Dnes chrání křiklavě barevné popelnice, které ovšem výrazně barevně ozvláštňují jinak šedou zástavbu.
Další pestrý prvek tvoří zmrzlinárna, kde prodávají mražené lahůdky z jogurtu a čerstvého ovoce. Pohár ti tu namíchají z lákavých ingrediencí, na které si ukážeš. Dokonce i ekologická lžička z čokoládové oplatky je nejenom jedlá, ale dokonce chutná. Na konci ulice se právě koná docela zajímavý bleší trh, jemuž vévodí neuvěřitelné množství vláčků modelové železnice, ale také rozmanité zboží orientální provenience. Opodál, na náměstí před radnicí, probíhá další trh. Tento je zaměřený hlavně na ovoce a zeleninu. Protože právě vrcholí krátké období jahod a chřestu, nese se celý trh ve znamení těchto dvou, v Německu mimořádně oblíbených, potravin.
Neobdivuhodná architektura a další pamětihodnosti
Stuttgartská radnice, při vší úctě, příliš krásy nepobrala. Na jejím místě stávala mnohem hezčí budova, jenže ta vzala zasvé během druhé světové války. Prameny uvádějí, že by sice bylo bývalo možno ji opravit, ale padesátá léta 20. století ani v Německu historickým stavbám zrovna příliš nepřála, a proto se místní zastupitelé rozhodli postavit si radnici zbrusu novou.
Válečné bombardování přežila údajně bez jakékoliv újmy půvabná socha zvaná Stuttgardia z roku 1905. Od dokončení stavby současné radnice opět krášlí budovu. Trpkou ironií osudu je, že sochaři stála modelem židovská dívka Else, později choť prominentního advokáta Wallacha. Stuttgardia sice neochránila město, ale půvabnou Else, která zemřela až řadu let po válce, očividně ano.
Nedaleko radnice stojí evangelický kostel svatého Kříže nesoucí známky snad všech stavebních slohů od románského po těžce definovatelnou současnost. Načinčaný oltář by jsi tady hledal marně, kněžím při liturgiích slouží ultramoderní, snad pískovcová kostka. V podobném duchu se nesou i podivné stropní dekorace v podobě skleněných plachet. Sice připomínají pověšené prádlo, ale údajně mají blahodárný vliv na akustiku.
Stuttgart, město zámecké
Vedle kostela se rozprostírá malebné Schillerovo náměstí (Schillerplatz), jehož jednu stanu tvoří Starý zámek (Altes Schloss). Na jeho místě po staletí stával vodní hrad, původně prý postavený na ochranu vévodského hřebčince a později sloužící jako hlavní sídlo rodu Württembergů. Ve Starém zámku se dnes nachází Württemberské zemské muzeum a údajně také muzeum speciálně vytvořené pro děti.
Obloukem se vracíme k Novému zámku a z uctivé vzdálenosti obdivujeme jeho východní křídlo, v němž sídlí zemské ministerstvo financí. Správci eráru mají krásný výhled na někdejší zámeckou zahradu a na jezero Eckensee. Kolmo k Novému zámku stojí poněkud ponurá brutalistní budova Zemského sněmu, na níž je nejhezčí parková úprava a efektně se zrcadlící okolní budovy, například divadlo. To se skládá ze tří scén – opery, baletu a činoherního divadla.
Pokračujeme v architektonické krasojízdě
Opouštíme pamětihodnosti, jež nabízí centrum, a autobusem zdoláváme nečekaně velké převýšení, abychom navštívili pozoruhodné stavby na Weißenhofsiedlung. Naučná cedule říká, že na návrh Německého svazu pracujících město Stuttgart v roce 1927 uspořádalo mezinárodní stavební výstavu, kde 17 předních evropských architektů pod taktovkou proslulého autora brněnské vily Tugendhat, Ludwiga Mies van der Rohe, vzniklo sídliště s 21 domy a celkem s 63 byty. Původně snad měly představovat byty zamýšlené pro zaměstnance stuttgartských továren. Většina bytů měla pokojíček pro služku a bydlení v takovém přepychu by si tehdy mohl dovolit málokdo. Kvůli bílým fasádám a plochým střechám se sídlišti přezdívalo Arabská nebo Beduínská vesnice. Několik domů bylo zničeno za války, několik až po ní. Několik budov je trvale obýváno, někde sídlí muzea a v některých se konají prohlídky s průvodcem.
Jeden útulný domek sloužící jako maličké muzeum jsme navštívili, ale hned poté už spěcháme dál.
Hurá na Killesberg
Po krátké přestávce v moderní čtvrti Killesberghöhe a občerstvení v pekárně Treiber nás opodál překvapuje miniaturní nádražíčko parkové železnice zvané Killesbergbahn. Svým rozchodem 381 mm se řadí do kategorie Liliputbahn. V celém Německu mají takové dráhy jenom tři, v Drážďanech, v Lipsku a tady. Parní lokomotiva Santa Maria pochází ze Španělska, kde byla vyrobena před takřka 100 lety.
Trať parkové dráhy z roku 1939 má zhruba elipsový tvar a obkružuje kopec zvaný Killesberg. Kdysi tady býval kamenolom, ale právě v roce 1939 se tady konala Říšská zahradní výstava a celý kopec byl přeměněn na výstavní areál. Na každém kroku stojí nějaká socha, všude se nacházejí vodní plochy s fontánami a výběhy pro zvířata. U jezírka zvaného Flamingosee líně pózují elegantní plameňáci, o kousek dál postávají zádumčivé lamy a vedle se rochní houf rozpustilých prasátek.
Na vrcholu sympatického Killesbergu od roku 2001 stojí 40 metrů vysoká rozhledna, která samozřejmě nese jméno Killesbergturm. Je zajímavá svými dvěma schodišti, která se točí proti sobě. S přibývajícími kilometry v nohách si však výstup na ni nechávám ujít. Na informační ceduli se lze dočíst, že celou věž je možno si pronajmout a třeba si na ní uspořádat oslavu.
Areál Wilhelma a zámek Rosenstein
Opouštíme přívětivý park a stuttgartským švindlmetrem přejíždíme do městské části Bad Cannstatt na Pragstraße, čili Pražské ulici. Tu lemuje rozsáhlý areál zvaný Wilhelma. Jeho značnou část tvoří jedna z nejhezčích zoologických a botanických zahrad v Německu. Vyvinula se z bažantnice a oranžérie, které založil král Wilhelm I. V jejich sousedství byly objeveny zdroje minerální vody, a proto zde moudrý král nechal vybudovat lázně (proto název „Bad“) sloužící nejen k očistě těla a léčbě neduhů, ale hlavně jako společenské centrum.
Centrum celé Wilhelmy tvoří dvě stě let starý klasicistní zámek Rosenstein. Původně byl zamýšlen jako letní královská rezidence, jenže nakonec v něm nikdy žádný král delší dobu nepobýval. Zámek tedy sloužil k uložení královských sbírek soch a obrazů. Později se zde nacházela válečná knihovna a muzeum válek. Za druhé světové války byl Rosenstein zcela rozbombardován, v padesátých letech zrekonstruován. V současné době se v něm nachází přírodovědné muzeum. Před zámkem se rozprostírá nádherná růžová zahrada nazývaná Rosensteinpark. Růže byla nejoblíbenější květinou milované choti krále Wilhelma I, původem ruské velkokněžny Kateřiny Pavlovny Romanové, která zemřela v necelých třiceti letech. Historické prameny uvádějí, že příčinou jejího úmrtí byla choroba zvaná Gürtelrose, růže pásová, u nás známá spíše pod názvem pásový opar.
V dojetí nad tragickým osudem württemberské královny jsme mírně podcenili zlověstně se stahující mračna. Po cestě ještě obdivujeme stavbu vysokorychlostní tratě protínající město a ovlivňující značnou část místních dopravních cest. Na tramvajovo-metrovou zastávku dobíháme s prvními kapkami deště.
Objevujeme tajemství švábské kuchyně
Naším dalším cílem je restaurace Tauberquelle, kam dobíháme lehce zmáčení. Číšník nás usazuje na zahrádku pod obří slunečník, či spíše deštník. Se soukromím si tady nikdo neláme hlavu, prostě nás posadil ke stolu, kde už seděli další dva lidé. Restaurace je plně obsazená nejen kvůli dešti, ale také proto, že tady se podávají speciality švábské kuchyně. Pokusím se jich pár přiblížit, ačkoliv tuším, že se do nich hned nezamiluješ a se kvůli nim do Stuttgartu nerozjedeš.
Stejně jako u nás, ještě ani pořádně nesedíš a už ti nabízejí nápoje. Volba samo sebou padá na pivo, a to z rodinného pivovaru Dinkelacker. „Dvě piva,“ povídám. „Normální?“ ptá se číšník. Tím mě trochu rozhodil. Co tím myslí? Vycítiv mé rozpaky, opakuje otázku: „Chcete normální nebo malé?“
Švábská kuchyně obohatila světovou gastronomii svými nočky zvanými Spätzle (vrabčáčci) a Maultaschen, což jsou taštičky z nudlového těsta plněné obvykle mletým masem s cibulkou, ale také sýrem, špenátem, případně kombinací těchto variant. Podávají se bohatě přelité silným vývarem. Choulostivější nátury překvapí, že se k tomuto pokrmu podává bramborový salát, který vám prostě kydnou do hlubokého talíře, takže zmizí pod hladinou vývaru s taštičkami.
Moje volba padá na dušená vepřová líčka s výtečnou lemberskou omáčkou vyrobenou ze silného vývaru a červeného vína. Neodmyslitelnou přílohu tvoří domácí spätzle (in Lemberger geschmorte Schweinebäckle mit hausgemachten Spätzle). Kryštofa více zaujala švábská cibulová pečeně se šťouchanými bramborami (Schwäbischer Zwiebelrostbraten).
A málem jsem zapomněl – na úvod jsme si objednali výtečnou krémovou chřestovou polévku. Němci chřest, zde Spargel, milují, a nedat si ho v sezóně v některé z mnoho podob přípravy, by nevyhnutelně vedlo ke společenskému faux pas. V nabídce rázovité hospůdky momentálně chyběla další švábská specialita – dršťky nakyselo s omáčkou Trollingersößle (omáčka ze silného vývaru, kořenové zeleniny, rajského protlaku a červeného vína).
Neděle 26. května 2024
Nedělní hotelová snídaně nemá chybu. Mezi nejzajímavější pochutiny se okamžitě zařadila svěží pomazánka z manga a papáji opatřená výstrahou, že se jedná o čistě veganský pokrm. Tento drobný nedostatek se ovšem dal hravě odstranit několika plátky schwarzwaldské šunky.
Návštěva ikonického muzea
Představ si, že jsi v Paříži a nejdeš se podívat na Eiffelovku. To nejde, že? Ve Stuttgartu se to má stejně s muzeem Mercedesu. Spěcháme přes park, abychom dorazili co nejdříve. Vtom se na nás vyhrne želva velká jako největší z mých ikonických klobouků. Chvilku na nás koketně mrká a pak strne. Usoudivše, že s auty bude přece jen větší zábava, neobvyklého tvora opouštíme. Asi patří k bontónu jet do tohoto muzea autem, protože spojení hromadnou dopravou není valné. Ale nakonec jsme se tam přece jen s několika přestupy dokodrcali.
Mercedes-Benz Museum sídlí v pěkné moderní budově s interiérem prakticky uspořádaným do spirály. Na 8 patrech o ploše 16.500 m2 tady vystavují skoro 200 nejrůznějších vozidel. Od letadla po lyže. První, co nás zaujme, je ohromný prostor. Přes množství exponátů zde máš příjemný pocit volnosti jako v žádném jiném muzeu.
Asi první dopravní prostředek, se kterým se v muzeu setkáš, je výtah. Mají jich tu několik. Vypadají jako velké kapsle, nejezdí výtahovou šachtou, ale efektně šplhají po stěnách.
Po vystoupení ze zdviže na tebe překvapivě vykoukne kůň. Krásný, skoro pohádkový bělouš. Důvod jeho přítomnosti hledejme samozřejmě v historii. V době, kdy se začala na silnicích objevovat první auta, prý císař Wilhelm II. řekl památné věty: „Ich glaube an das Pferd. Das Automobil ist eine vorübergehende Erscheinung“ (Věřím v koně. Automobil je dočasný jev). Hned za koněm se dovídáme, že Karl (Carl) Benz 29. ledna 1886 přihlásil na patentovém úřadu v Mannheimu své tříkolové „vozidlo poháněné plynovým motorem“. V tomtéž roce vyrobil Gottlieb Daimler v Cannstattu motorový kočár. A první „auta“ byla na světě.
Zabrousíme do historie
K provozu auta je zapotřebí motoru. Benzínový motor vynalezl Daimlerovův kolega Wilhelm Maybach. Některé prameny tvrdí, že slovo „benzín“ pochází od příjmení pana Karla Benze, což zní věrohodně, jiné zdroje tvrdí, že původ slova je třeba hledat už v arabském luban jawi – kadidlo z Jávy neboli pryskyřice benzoe. Pro pana Benze by to bylo fér, protože slovo diesel je prokazatelně odvozené od Rudolfa Diesela.
Ale kde se vzal Mercedes? Inu, za vším hledej ženu. Bylo to takhle: V dobách počátku automobilového sportu existovali jednak firemní jezdci, kteří řídili firemní vozy, a amatérští závodníci, kteří řídili svá vlastní auta. Říkalo se jim „Herrenfahrer“ nebo také „gentlemen drivers“. Jedním takovým byl vídeňský podnikatel s typicky rakouským jménem – Emil Jellinek. Ten naléhal na W. Maybacha, aby mu vyvinul závodní vůz, který by pojmenoval po své dceři – Mercedes. S novým vozem pak Jellinek vyhrál všechno, co se dalo, a jméno Mercedes brzy znal v Evropě skoro každý. Nikoho ani netrápilo, že v němčině jsou všechna auta zásadně rodu mužského (ten Audi, ten Kia, ten Lada, ten Škoda, ten Volvo). Mercedes prostě zvítězila a u aut se používá v mužském rodě.
Teprve tady si člověk uvědomí, jaká vozidla jezdí se značkou nejčastěji spojovanou s luxusními vozy. Expozice ukazuje, že pod značkou Mercedes jezdí i autobusy, nákladní auta, sanitky, taxíky a spousta dalších. Vývoj Mercedesu se od roku 1901 opravdu nezastavil. Dneska se ve výrobcích pojmenovaných po slečně Jellinek vozí i nemluvňata, a dokonce skalní fanoušci této značky si mohou na Mercedeskách i zalyžovat. Existuje i stejnojmenná módní značka a také celá řada velmi zajímavých parfémů.
Legenda o svatém Kryštofovi
Jedna z pěkných expozic věnovaná doplňkům se zmiňuje o jednom světci, který má na starosti automobilismus a cestování vůbec – o svatém Kryštofovi. Opsal a přeložil jsem toto: Podle legendy se obr Christophorus rozhodl, že bude na svých bedrech přenášet lidi přes nebezpečnou řeku. Jednou v noci vzal na ramena dítě. Když vstoupil do vody, cítil čím dál větší tíhu, až se začal bát, že se utopí. Vtom dítě promluvilo: „Neseš víc než celý svět, protože tvým břemenem byl pán, který celý svět stvořil“. Christophorus je od té doby znám tím, že přenesl do bezpečí Ježíše Krista. V roce 1925 papež Pius XI. tohoto světce a prvního „odborníka na dopravu“ ohlásil za patrona aut. Ačkoli je technika čím dále bezpečnější, mnoho řidičů důvěřuje svatému Kryštofovi. Jako talisman se jim často houpá na čelním zrcátku. Já mám jednoho dokonce v batůžku.
Nechybí ani trocha bizáru
O tom, že se v muzeu dá zažít leccos, svědčí i to, že jsme tam zničehonic potkali svatbu. Novomanželé, nejspíš tureckého původu a zcela jistě velcí fanoušci nablýskaných karosérií, ochotně a vesele pózovali u těch nejkrásnějších exponátů. Bělostná vlečka nevěstiných šatů prošustila celé muzeum, až se nám svatebčané ztratili z dohledu. Byl bych rád viděl, čím do muzea přijeli. Později jsem se v propagačních materiálech muzea dočetl, že je možné si prostory pronajmout a uspořádat v nich různé eventy. Jestli je svatba event nevím, ale kéž novomanžele na společné cestě doprovází svatý Kryštof.
Ještě pohled na továrnu, kde se vyrábějí nejkrásnější auta na světě, a už spěcháme na nádraží. Kvůli výluce na trati je spojení bídné, ale v pohodě stíháme vyzvednutí zavazadel v hotelu. Na letiště dorážíme se slušnou časovou rezervou, máme dokonce čas na krátkou návštěvu pěkné vyhlídkové terasy. Zajímavé je umístění nejen terasy, ale i terminálů. Stojí totiž u prahu jediné vzletové a přistávací dráhy.
Je čas vydat se zpět do českých luhů a hájů
Domů se vracíme přes Mnichov. Let LH 2149 je krátký. Vzdálenost mezi oběma letišti činí pouze 161 km, což je v českých podmínkách vzdálenost letišť České Budějovice a Brno. Na náš let je nasazeno elegantní, štíhlé, šipku připomínající, a v Evropě poměrně málo se vyskytující letadlo Canadian Regional Jet 900 NextGen. To naše dnešní létá s registrací D-ACNO pro společnost Lufthansa City Line.
Výčet měst, která náš let míjí, zní nejprve vysloveně švábsky: Böblingen, Tübingen, Metzingen, Göppingen, Geislingen, Deilingen, Wertingen… V Bavorsku zato mají Garching, Olching, Erding a Freising, u něhož se nachází druhé největší a patrně nejmodernější německé letiště, na němž po 27minutovém letu přistáváme. Vystupujeme v zajímavé části letiště připomínající dvorek. Na něm se nachází asi šest stojánek, ze kterých se do budovy jde pěšky.
V Mnichově máme dost času na obhlídku letiště. Nejprve nás zaujaly dva majestátní airbusy A380. V šílené době covidové je Lufthansa už prakticky odepsala a poslala na letadlový hřbitov, ale teď to vypadá tak, že se pro tyto obry uplatnění určitě bohatě najde.
Přestup v Mnichově? Jedině vyhlídková terasa a něco na zub!
Hledáme vyhlídkovou terasu, což není vůbec jednoduché, a z tranzitního prostoru zcela nerealizovatelné. Musíme úplně ven a potom se teprve klikatou cestou klopotně dostáváme na prostornou terasu, z níž se nabízí pěkný výhled na plochu mezi oběma terminály. Kryštof pořídil spoustu pěkných fotek. Téměř není poznat, že jsou pořízeny přes sklo. Na terasu se dá dostat bez jakékoli kontroly. Funguje na ní malé občerstvení s několika stolky se slunečníky. V nedělní podvečer tady provoz není nijak závratný, ale je na co se dívat. Terasu opouštíme teprve poté, co přistálo letadlo, kterým máme odletět do Prahy.
Airbus A319 přiletěl z rumunského města Kluž a my spěcháme na bezpečnostní kontrolu a pak letištním vláčkem na druhý terminál. Tam nám dochází, že bychom se měli před dalším letem poněkud posilnit. Bláhovou myšlenku, že bychom mohli pojíst něco echt bavorského, celkem rychle vzdávám. Usazujeme se tedy v restauraci indického ražení. Jména jídel jsem zapomněl, ale byla to doopravdy mňamka.
S nasycenými žaludky přicházíme do gatu. Po chvilce čekání se čas odletu začíná posouvat. Kolem letadla určeného pro let do Prahy se moudře pokyvujíce hlavami a intenzivně telefonujíce shromažďují pánové v reflexních vestách. Rozhlasem přichází zpráva o „malém technickém problému“. V tu chvíli začíná zábavné divadlo. Lidé tasí mobily, aby nasdíleli své rozhořčení do všech svých sociálních skupin. Hynku, Viléme, Jarmilo, přece musíte vědět, že trčím v Mnichově! U přepážky se rozčiluje pán středního věku a manažerského typu v kvalitním obleku. Groteskně mává prestižními kartičkami a dožaduje se bůhvíčeho…
Díky těmto komickým postavičkám se nudné čekání mění na zábavnou podívanou. Až po chvíli mi konečně dochází důvod značné nervozity některých cestujících. V době odletu začíná veledůležitý hokejový zápas mezi Českem a Švýcarskem.
Konečně přistáváme ve vítězném Česku
Malý technický problém byl doufejme úspěšně vyřešen a hlavně odstraněn. Odlétáme s 90minutovým zpožděním. Rozčilený manažer s nóbl kartičkami se rozvalil v první řadě business class a na pocuchané nervy dostal panáka. Dvacet let starý airbus A319 s registrací D-AIBL se vydává na 265 km dlouhý let LH 1694 do Prahy. Mimochodem, je to nejkratší pravidelný let obsluhující Prahu. Do Vídně je to z Prahy o celých 13 km dál.
Letadlo je témě plné. Letíme na Landshut, Cham, Plzeň, potom uhýbáme až někam k Rakovníku a po 32 minutách nezvykle přistáváme ve směru od Kladna. Zrovna vystupujeme z letadla, když se ze všech stran ozve ohlušující řev. Těsně před koncem třetí třetiny padl druhý gól. Jen o pár desítek vteřin se pražské letiště zachvěje pod dalším mohutným zaburácením. Ve srovnání s ním letecké motory vrní jako kafemlejnek. Zápas končí a Češi se stávají hokejovými mistry světa.
A to je pro dnešek vše. Příště se podíváme do Španělska.
