Dnes vám přinášíme skvělý cestopis z fascinující destinace Rumunsko!
📆 Pondělí 10. srpna 2020
Nabídce cenově přijatelných letenek do Bukurešti, kam teď z Prahy létá několik dopravců, a hlavně do Konstanty, kam dávno nelétá skoro nikdo, prostě nešlo odolat! Letíme až odpoledne. Ráno ještě běžím do Luxoru pro rumunský slovníček a taky do směnárny pro pár bankovek tamní měny. O polednách nás na Ruzyni vítá extrémně prázdný Terminál 1, který prochází rekonstrukcí. Nejprve není vidět ani kus křídla, ale po chvíli přistává nesmírně vzácný host na českých ranvejích – elegantní Boeing 767-300 mongolské společnosti MIAT. Jde o repatriační let z/do Ulánbátaru.
Na nás čeká 5 let starý Airbus A321 společnosti Wizzair s imatrikulací HA-LXA. Všude nás nabádají, abychom dodržovali rozestupy, ale pak nás skoro všechny naženou do letištního autobusu. Zhruba 60 lidí, tělo na tělo, dobrých 15 minut vyčkáváme a pak nás vezou přes celé letiště. Hned za námi přijíždí druhý autobus se 4 pasažéry. Suma sumárum, předpisům bylo vyhověno. Let W6 3280 je zaplněný sotva z jedné třetiny. Linka z Prahy do Bukurešti je v nabídce Wizzairu nová, ale kvůli koronaviru není nijak příliš vyhledávaná. Na jihu Prahy se právě rozpoutala bouřka a míří přímo na nás. My však hned s prvními kapkami deště startujeme a míříme na Odolena Vodu, pak Brandýs nad Labem, Mukařov, Velké Popovice, Benešov, Pelhřimov, Třebíč, Trnavu, Budapešť a Arad.
📍 Letiště Henri Coanda Otopeni, Bukurešť, Rumunsko
Nad horami začínáme klesat k rovinaté Bukurešti. Ještě před tím si dopřáváme docela dobrou kávu. Nabídka palubního bistra není zrovna opulentní, pouze káva, voda a Redbull. Při klesání se pod námi rozprostírají krásně naducané beránky jako z vaty. Nikdy nechápu, že to při průletu něčím tak hebce vypadajícím může tak drncat. Přistáváme na letišti Henri Coanda Otopeni severně od Bukurešti. Na ploše je odstaveno mnoho nepoužívaných letadel různých společností. Do města se musí, stejně jako u nás, městským autobusem. Jenže tady v Bukurešti se metro k letišti aspoň už staví. Linka 783 se do centra vleče skoro hodinu. Vede kolem druhého bukurešťského letiště, Baneasa, které pro změnu leží ve čtvrti Henri Coanda.
Pan Henri Marie Coanda byl rumunský fyzik, vynálezce a průkopník letectví. Postavil první letecký tryskový motor. Byl po něm pojmenován i Coandův efekt. Neptejte se, co to je. Wikipedie praví, že definice je obtížná a pojem se ve vědecké literatuře používá zřídka.
📍 Staré město, Bukurešť, Rumunsko
Vystupujeme v centru na náměstí, kterému nelze říkat jinak než Fontánové. Správně se jmenuje Piata Unirii. Přes řeku Dambovita se ubíráme do Starého města Centrul Istoric, které se vyznačuje neuvěřitelným množstvím restaurací, kaváren, hospůdek, náleven a osvěžoven. V hotelu se zjevně starorumunským názvem New Era nás vítá přívětivá recepční vládnoucí jistou obchodní angličtinou a poněkud nejistým teploměrem. Nejevíce žádné koronavirové příznaky smíme dál. Náš útulný pokoj nemá okna, což shledáváme poněkud nezvyklým. Tedy má jedno okno, vodorovné, střešní, přímo nad postelemi, ale i to nám připadá zvláštní. Paní recepční nám říkala, že za příplatek můžeme mít klidně pokoj s balkonem, jenže ten jsme velkoryse odmítli. Jedno přespání nebudeme hrotit.
S nadšením a zvědavostí vyrážíme do víru velkoměsta. Bukurešť má o půl milionu obyvatel více než Praha, rozkládá se ale na menší ploše. Protéká jí řeka Dambovita, kterou na mnoha místech zakryli. Řeka je překvapivě čistá a plná vodních rostlin a ryb. Nábřeží jsou v centru pěkně upravená. Bukurešti se přezdívá Paříž Východu, nebo taky Malá Paříž. A to právem. Mohutné, majestátní paláce a honosné budovy, dnes většinou ministerstva, muzea a univerzitní budovy svědčí o zašlé slávě starých časů. A právě zub času se na těchto budovách bohužel podepsal měrou vrchovatou. Nejmonumentálnější stavbou Bukurešti je ohromující Palác parlamentu, dříve Dům lidu, stojící na konci okázalého bulváru Unirii. Palác je po Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě.
📍 Palác parlamentu, Bukurešť, Rumunsko
Velikášstvím posedlý rumunský diktátor, Nicolae Ceausescu, dal vyprojektovat tento okázalý palác s 21 křídly, 12 nadzemními a 8 podzemními podlažími, četnými bunkry a podzemními chodbami po roce 1977, kdy Bukurešť postihlo silné zemětřesení. Poničenou historickou čtvrť Dealul Spirii včetně 40 tisíc bytů, 12 kostelů a 3 synagog dal srovnat se zemí. Hlavní architektkou nového paláce se stala Anca Petrescu, která se práce ujala ve svých krásných 26 letech.
Stavba byla zahájena v roce 1984 a přerušena v roce 1989, kdy byl Ceausescu popraven. Práce na paláci nebyly dosud ukončeny a v podzemních patrech zřejmě ani dokončeny nikdy nebudou. Počátkem 90. let se uvažovalo o zbourání celého monstrózního paláce, nakonec se ale do něj nastěhoval parlament. Kromě toho v něm sídlí další státní instituce a galerie moderního umění. A ještě leccos by se tam vešlo – budova má 3000 místností. Je tak těžká, že se každý rok propadá o 6 milimetrů do země.
📍 Katedrála spásy, Bukurešť, Rumunsko
Za palácem stojí rozestavěná Katedrála spásy rumunského lidu, která má nahradit katedrálu sv. Konstantina a Heleny a stát se novou patriarchální katedrálou a symbolem rumunské duše. Nová katedrála je 120 metrů dlouhá, 70 m široká a 120 m vysoká. Pojme 5000 lidí, a tak je jedním z největších pravoslavných kostelů světa. Komplex bude také obsahovat dva víceúčelové sály pro 1000 lidí, dvě poutní ubytovny a polévkovou kuchyni. Stavební práce na ní začaly 3. září 2010.
Metrem se vracíme do centra. Podléháme jedné naháněčce a usedáme do restaurace poblíž našeho hotelu. Jako předkrm se podávají hranolky s kečupem a tatarkou. Nemůžeme se dohodnout na aperitivu, a tak zkoušíme dva, prvním je tuica a druhým z Maďarska známá pálinka. Průvodce praví, že zatímco tuica se vyrábí ze švestek, pálinka může vzniknout prakticky z jakéhokoliv ovoce. Jako hlavní chod nám personál doporučuje pomana porcului, což je v podstatě vepřové soté s klobásou a s kukuřičnou kaší mamaliga. Rumuni to jedí hlavně o Vánocích, ale v turistických oblastech se s tímto pokrmem můžeme setkat celoročně. Hody završuje dezert zvaný coliva, jde o vařené kroupy s medem, ořechy, skořicí a kakaem. Po lehké večeři nás díky kroupám uvařeným na skus čeká tvrdý spánek. Ze střešního okna na nás jasně svítí bukurešťské hvězdy.
📆 Úterý 11. srpna 2020
Jako hvězdy se cítíme i ráno. Klasik praví, že pravé hvězdy snídávají v nedbalkách. Přesně o půl osmé se ozývá dvojí nesmělé zaklepání a slečna servírka nám přináší snídani do pokoje. Není to překvapení, věděli jsme o tom. Z koronahysterických důvodů hotel neumožňuje podávat snídani ve společné restauraci, proto si hosté musí den předem objednat, kdy a co si přejí posnídat. Pro hotel je toto opatření praktické, my bychom totiž klidně posnídali i vydatněji.
Celé dopoledne se touláme po městě. Bukurešť nabízí kromě okázalých budov i množství zajímavých pasáží a několik pěkných parků. V jednom z nich jsme objevili zvláštní rostlinu – strom s plody připomínajícími tenisové míčky. Už jsme viděli sídlo komunistického prezidenta, ale pořád nevíme, kde sídlil rumunský král. Královský palác se tu jmenuje Palatul Regal a jeden čas se nazýval Palác Republiky. Stojí v ulici Calea Victoriei a pochází z let 1936-1937. Ten předchozí vyhořel. Nyní se v něm nachází Rumunské národní umělecké muzeum. Poslední rumunský král Mihai I vládl do druhé světové války a krátce po ní. Pak byl komunistickou vládou donucen k abdikaci. Dožil ve Švýcarsku. Nejstarší z jeho pěti dcer žije v Bukurešti a věnuje se vědě.
Vracíme se do hotelu pro batohy a jedeme na nádraží, které se zde jmenuje podobně jako jeho pařížský bratr: Gara de Nord. Nakupujeme proviant na cestu – pořádný kus pizzy a nápojů, jako bychom vyráželi do pouště. Náš vlak Intercity má pouze 4 vagony a je povinně místenkový. Je zcela plný a celkově srovnatelný s českými vlaky této kategorie. Překvapuje čistota, funkční klimatizace a elektrická zásuvka na dobíjení nezbytné elektroniky. Jízdenky máme elektronické, ty si průvodčí pečlivě odškrtává v papírovém seznamu. Zastavujeme asi čtyřikrát, zaujalo mě Fetesti a Cernavoda. Trať vede většinou souběžně s dálnicí. Obvykle vlak v rychlosti vyhrává, na mnoha úsecích jedeme 150-160 km/h. Po obrovských, impozantních mostech přejíždíme mohutná ramena delty Dunaje a po 2 hodinách a 20 minutách přijíždíme do černomořské Konstanty, správněji Konstance. Před rokem 1990 sem létaly tisíce Čechů, kteří trávili dovolenou v nedalekých letoviscích.
📍 Parcul Garii, Konstanca, Rumunsko
Toto město zhruba o velikosti Brna působí jako učebnicová ukázka hlubokého socialismu v přímořském balení. Ale muselo to kdysi být město překrásné. Z nádraží jdeme pěšky, nejprve přes park, který slouží jako noclehárna početného městského a mořského ptactva. Ptáci jsou zvyklí na budky, nikoli však na kadibudky, takže cesty vedoucí pod stromy jsou pokryté mazlavým blátíčkem. Český zahrádkář by nejspíše zajásal a nabral si guána, co hrdlo ráčí, městský turista však řekne fuj. Ostatně pro celé město a zřejmě i pro celou zemi je příznačné, že hrábě a košťata jsou zde patrně velmi nedostatkovým zbožím.
Většina Konstance leží vysoko nad mořem, takže z mnoha míst máte vyhlídku na přístav a na městské pláže jako na dlani. Také náš nádherný rodinný hotýlek Casa Chintoan s malou útulnou terasou stojí přímo nad mořem. Na čistou a pečlivě udržovanou pláž rozdělenou do přísně pravoúhlých sekcí s pěknými lehátky a krásnými slunečníky vede spousta, spousta schodů. Jeden z oddílů má dokonce slunečníky s logy Staropramen. Písek tady mají velmi jemný, světle šedý. Pás, kam ještě dosahují vlny, pokrývá vrstva mušliček. Ty rozbité jsou ostré jako břitvy. Z pláže lze vidět mnoho kdysi krásných, nyní však opuštěných, ale také hodně rozestavěných a rovněž opuštěných budov. Na konci pláže se nachází oblast s úhlednými restauracemi. Procházíme kolem nich a sliny se nám sbíhají. Tady se jí dobře!
📍 Kasino, Konstanca, Rumunsko
Procházíme po celkem skromném nábřeží až k budově, která tvoří jeden ze symbolů města – ke Kasinu. Je to secesní budova z počátku 20. století a patří k nejvýznamnějším památkám Rumunska. V průběhu času se v budově kromě herny nacházela luxusní restaurace, kulturní dům, v dobách války lazaret a ubytovna vojáků. Od roku 2000 byla opuštěná a chátrala. Letos začala nákladná rekonstrukce a celá budova je proto pod lešením.
Kousek dál stojí ortodoxní katedrála Petra a Pavla a hned za ní mešita Karla I pojmenovaná po rumunském králi. Zdobí ji 47 metrů vysoký minaret. Hlavnímu náměstí vévodí Archeologické muzeum. Vypadá jako zámek. Ve svahu pod ním se nachází novější část budovy, která chrání pozůstatky agory s mozaikami, prý ze čtvrtého století. Bylo už zavřeno, ale Kryštof se přece jen dostal dovnitř. Mne mnohem více zaujal bujarý koncert nějaké místní skupiny a pěkný bleší trh na náměstí.
Je čas povečeřet a ochutnat další rumunské speciality. Usedáme v doporučené restauraci pod vzrostlými stromy. K výběru nám hraje cikánská kapela. První pochoutkou je polévka ciorba de burta, česky dršťková polévka, která nemá s tou českou mnoho společného. Předně je mléčně bílá. Dršťky jsou nakrájené na malinkaté kousíčky. V malé mističce se podává lisovaný česnek, asi tak polévková lžíce na osobu, dále dostáváme feferonky a misku smetany. Vynikající! Jako hlavní chod volíme výtečné sarmale – to je hovězí a vepřové maso s rýží a cibulí vařené ve vinném listě. Pokrm doplňuje slanina a uzené maso. Jako příloha se podává kukuřičná polenta.
Během pokojného hodování nás najednou napadá, že bychom mohli udělat check-in na zítřejší let. Ale ouha! Nejde to. Náš let z Konstance do Vídně je prostě zrušen! Wizzair, který nám poslal několikero e-mailů ohledně všech možných bezpečnostních opatření, nás tak nějak pozapomněl o této drobnosti informovat. Co teď? Chuť na dezert nás celkem rychle přešla. Ještě že má Kryštof s sebou iPad a že nejsme dnešní. Kryštofovi stačí chvilka šikovného klikání a už jsme spokojenými majiteli jízdenek na vlak zpět do Bukurešti a dvou letenek. Místo přes Vídeň poletíme přes Řím. Bohužel přicházíme o jeden pěkný den v rozhodně zajímavé Konstanci.
📆 Středa 12. srpna 2020
V luxusní kuchyni krásného hotýlku si vaříme kávu a pak vyrážíme na nádraží. Naposledy koukáme na Černé moře, kterého jsme si bohužel mnoho neužili. Slunce je ještě nízko nad obzorem a třpyt mořské hladiny nám loučení ještě ztěžuje. Chtěli jsme se vykoupat a navštívit z minulosti známá letoviska Mamaia, Eforia, Mangalia… Příště to určitě vyjde!
Spěcháme městem. V polovině cesty to vypadá, že vlak nestihneme, ale naštěstí na rohu ulice stojí taxíky. Jedeme stejným vlakem jako včera, tenhle je o trochu prázdnější. Chlapec sedící naproti nám má k mému nevýslovnému úžasu na tričku napsáno, že si přeje být slunečnicí (I want to be a sunflower). Já bych si přál být lecčíms, ale slunečnicí? To by mne nenapadlo ani po dvojitém jointu. Inu, jak nás učili ve škole: de gustibus non est disputandum – proti gustu žádný dišputát. Vlak uhání k metropoli a nápadně často houká. Důvodem jsou koně a krávy pasoucí se volně bez jakéhokoli zabezpečení podél tratě. Rozdíl mezi rumunskými městy a venkovem se mi zdá být propastný. Taky se mi zdá, že ukázkou společenského postavení je zde jednoznačně auto. Po ulicích se prohánějí samé krásné a drahé vozy, ale pěkný dům se zde hledá mnohem hůře.
📍 Vítězný oblouk, Bukurešť, Rumunsko
Z nádraží jedeme autobusem k Vítěznému oblouku, kde přesedáme na již známou 783. Načapal nás revizor. Jízdenku jsme měli, ale nevěděli jsme, že si ji máme označit i po přestupu v druhém autobuse. Revizor byl shovívavý a označil ji vlídně za nás. Před vstupem do letištního terminálu závistivě obdivujeme pokračující stavbu metra, což nás docela rozpálí. Ve vchodu však mají automatický teploměr. Mně naměřil 36,6 °C, ale Kryštofovi 38,2 °C. Musí zchladnout. Jakmile jeho teplota klesne pod 37,2 °C, smí dovnitř. Když máme za sebou všechny procedury, zbývá nám ještě dost času i na oběd.
Volíme shawarma, což je další chutný příbuzný tureckého kebabu a řeckého gyrosu. Mnohem zajímavější než pokrm samotný je fakt, že dva celkem jednoduché obědy a dva nápoje stojí zhruba stejně jako letenka do Říma. Nevím, v čem může být chyba, ale tuším, že ekonomicky to není úplně správně. Letíme letadlem se stejnou imatrikulací jako v pondělí z Prahy: HA-LXA. Startujeme na východ a točíme zpět. Pod námi se rozprostírá Bukurešť. Trasa vede přes Craiovu, Mostar, Makarskou, ostrov Brač, přes Jaderské moře pokračujeme nad Pescaru. Před přistáním na římském letišti Ciampino obdivujeme neobyčejně malebné nivy a meandry řeky Tibery. Let dlouhý 1137 km jsme urazili za hodinu a 45 minut.
Ještě před nástupem do letadla jsme dostali italské dotazníky. Pečlivě vyplněné jsme je chtěli v Římě odevzdat, ale chyba lávky. Nechali nás stát před budovou a dovnitř vpouštěli po skupinkách. Dotazníky z Rumunska byly v mezidobí nahrazeny novými. Anglická verze došla. Na správné vyplnění dohlíží několik bdělých úřednic a úředníků. Místo pobytu v Itálii necháváme volné, neboť v Itálii pobývat nehodláme. Úřednici jalo zděšení! Cože, vy nebudete v Itálii pobývat? Ne, my letíme do Prahy! Ale s tím na Ciampinu nikdo nepočítal.
📍 Letiště Ciampino, Řím, Itálie
Je třeba přivolat manažera. I ten žasne, asi jako bychom mu chladně sdělili, že jsme právě přilétli z Venuše a hodláme odkoupit ostrov Lampedusa. Naštěstí má mobil a horečně telefonuje, patrně s ještě vyšším koronavirovým manažerem. Vybaven instrukcemi po nás žádá palubní vstupenky na let do Prahy. Tasíme své chytré mobily a požadované doklady poslušně ukazujeme. Jenže ouha, on je potřebuje přicvaknout k složitě vyplněnému formuláři. Elektronické palubenky si tedy musí poslat na svůj e-mail a vytisknout si je. Pak nás osobně doprovází až k pasové kontrole. Tam nás zapřísahá, že nesmíme opustit letiště, jinak uvidíme! Za pasovou kontrolou však stejně musíme ven. Chceme se poslušně vrátit, ale nejde to. Dovnitř můžeme až 4 hodiny před odletem. Nám jich zbývá pět. Takže bloumáme po okolí. Na letišti je ale vždycky na co koukat, takže se nenudíme.
Letadlo do Prahy letí skoro plné. Tentokrát letíme s Ryanairem. Sotva dva roky starý Boeing 737-800 nese polskou imatrikulaci SP-RSG, patří společnosti Ryanair Sun, ale posádka má uniformy společnosti Buzz. Na palubě se z protikoronavirových důvodů může platit pouze kartami, u Wizzairu se ze stejných důvodů kartami platit nesmí. Nám je to fuk. Na palubě totiž stejně došla káva. Po startu je dobře vidět Řím. Pokračujeme podél pobřeží. Na úrovni Grosseta uhýbáme na Florencii, následuje Bolzáno, Rosenheim, Deggendorf, Sušice, Rokycany, Unhošť. Let dlouhý 933 km jsme uletěli za 1 hodinu a 26 minut.
Loučím půvabným rumunským pa!
Baví vás naše cestopisy? Přečtěte si o Gulliverových cestách do Toulouse a do Španělska. Nezapomeňte se podělit o své cestovatelské zážitky v naší diskuzi! 🙂
