Dnes vám přinášíme skvělý cestopis z životem pulzující destinace Španělsko!
📆 Neděle 26. července 2020
Vstáváme uprostřed příjemně teplé noci. Na letiště nás prázdnou Prahou veze Ivetka, za což jí patří obrovský dík! U vchodu do terminálu 2 nás čeká povinné rouškobraní. Kdo nemá roušku, neletí. Hala je více prázdná než poloprázdná, ale bývalo tu i hůř. Dovolenková letadla do Heraklionu, Kosu a Burgasu už odletěla, všude vládne až nezdravý klid. Tři letadla Ryanairu stojí na ploše. První letí do Říma, druhé čeká na nás, třetí se chystá snad do Zadaru. Naši piloti naštěstí nemají home office a určitě letí rádi. Pro mě je to 326. let, ale první s rouškou na obličeji. Inu, vše je jednou poprvé.
Čtyři roky starý Boeing 737-800 s polskou imatrikulací SP-RKS je docela plný, převládají mladí Španělé. Startujeme v 6:27 a míříme na Toužim, Erlangen, Stuttgart, Lyon, Toulouse a Zaragozu. Letadlo je z polské báze, a tudíž je vybavené půvabnými polskými nápisy. Chcete-li na toaletu, musíte rozluštit nápis przycisnij tutaj neboli tady zatlač. Také informace o tom, že kamizelka ratunkowa w środku zaujme. Zatímco life vest budí hrůzu, kamizelku by si člověk hnedka s chutí navlékl a vyrazil na pouť. Kapitán klimbajícím pasažérům do poněkud překlimatizované kabiny slibuje hot day v Madridu.
📍 Barajas, Madrid, Španělsko
Úderem deváté hodiny náš 1750 km dlouhý let končí na letišti Barajas poblíž druhého největšího města Evropské unie. Letiště tu mají jedno, ale zato hodně veliké. Obáváme se zdlouhavé zdravotní kontroly, ale ta se smrskla na pouhé odevzdání formulářů, které jsme předvyplnili už doma. Ani teplotu nám nezměřili! Metrem se pak přesunujeme na Plaza Espaňa do hotelu Riu. Jářku, krása, luxus, nádhera! Tady se mramorem nešetřilo, zhodnotil situaci Kryštof. Koronavirus a rekonstrukce náměstí před hotelem způsobily drastický pokles ceny za noc v tomto paláci na velmi únosnou míru. Za normálních okolností by nám cenu nejspíš strhávali ještě z důchodu. Odkládáme zavazadla a jedeme se podívat do 21. patra, kde je umístěn venkovní bazén dekorativně obložený drahými kachlíky a exotickými modelkami.
Nám se koupat nechce, proto vyrážíme do ulic. Z hotelu je to jen pár kroků na nóbl ulici Gran Vía. Kapitánem slíbené výrazně letní teploty se skutečně pomalu dostavují. V kavárně se osvěžujeme pomocí studené kávy cold brew a čerstvého pomerančového džusu. Posilněni pokračujeme na nejznámější madridské náměstí Plaza Mayor a pak do tržnice Mercado de San Miguel vybudované ve stylu Art Deco.
📍 Palacio Real, Madrid, Španělsko
Odsud je to už jen pár kroků ke Královskému paláci. Ještě než vstoupíme, už nám míří teploměrem ve tvaru pistolky přímo mezi oči. Očekávám, že to bouchne. A taky že ano. Ačkoli jsme vstoupili v míru a se sluncem v srdci, přísná strážkyně na nás vyštěkne „Wait and cool down!“ a kyne pravicí do zámecké chodby. Proč máme čekat a uklidňovat se? Caramba! Přemýšlím, zda s sebou mám diazepam, když si vzpomenu, že cool down taky může znamenat vychladnout. Chápu, že nemůžu být s králem pod jednou střechou v horečkách a s nudlí u nosu, jenže venku tou dobou měli 39 °C ve stínu a mezi katedrálou a palácem zrovna stín žádný nebyl. Proto teploměr na našem čele ukazoval přes 40 °C. Strážkyně počkala, až zchladneme na 38 °C, a pak nás s opatrným úsměvem vpustila dovnitř.
Interiéry paláce jsou skvostně nádherné, ale nesmějí se fotit. Jediné místo, kde fotit lze, je komnata, jíž vévodí obraz královské rodiny v životní velikosti. Naproti Královskému paláci stojí katedrála Almudena, která byla dokončena v roce 1993, dva měsíce po mé první návštěvě Madridu.
Na dohled od paláce v jedné tiché uličce obědváme gazpacho a skvělý entrecôte. Mnozí lidé ho nemají rádi, protože musí trochu zapojit žvýkací svaly. My jsme si ale pochutnali. Na závěr nechybí výtečná káva podávaná – ač na zahrádce před restaurací – v slušném porcelánu. Jdeme zpátky na Plaza Espaňa a stoupáme k romanticky vypadající zřícenině egyptského chrámu Templo de Debod. Odtud klesáme k růžové zahradě v parku Rosaleda.
📍 Atocha, Madrid, Španělsko
Ze svých dávných návštěv Madridu mám v paměti nádraží Atocha. Považoval jsem ho za osmý div světa. Jedeme se tam podívat, abych zjistil, že i na něm se hluboce podepsal zub času a koronaviru. Tam kde plavaly rybičky a želvy, je dnes prázdné koryto, a i tropický les působí unaveně. A to nemluvím o restauracích kolem, které jejich majitelé zavřeli a květinovou výzdobu nechali chladnokrevně uschnout. Abychom si spravili dojem, večeříme – na svatou Annu – v restauraci Santa Ana vepřové nudličky v omáčce zvané Santa Ana. Pak už ale spěcháme zpět do hotelu Riu, který na terase ve 27. patře nabízí koktejl s úchvatným výhledem na město při západu slunce. Hraje hudba a mají plno.
📆 Pondělí 27. července 2020
Prvotřídní opulentní bufetová snídaně. Čerstvá pomerančová šťáva, losos, výtečná vejce se šunkou. Není v světě širém lepší šunky, než je španělský jamón. Snad tam mají nějaká obzvláště šťastná prasátka. Gurmánský dojem kazí jen to, že si jídlo nabíráme v rukavicích, takže to spíš vypadá, jako bychom se hrabali v odpadcích. Jedeme se podívat na 49 metrů vysoký Vítězný oblouk ve čtvrti Moncloa. Byl postaven v letech 1950-1956 na paměť občanské války. Hned vedle stojí dvakrát tak vysoká vyhlídková věž Faro de Moncloa, doslovně přeloženo: maják. Následuje návštěva čtvrti Beguňa, kde obdivujeme nejnovější výškové stavby. Je mezi nimi třetí a čtvrtá nejvyšší stavba EU.
Z Beguni jedeme metrem na letiště. Čekají nás kilometry chůze po ztichlém, velmi pěkném terminálu 4. K letadlu nás veze šest autobusů. Letíme Boeingem 787-800 Dreamliner. Společnost Air Europa na 483 km (podle jiných zdrojů 611 km) dlouhý let nasadila 4 roky starý stroj s imatrikulací EC-MIG. Linka Madrid – Barcelona patří k nejvytíženějším leteckým linkám v Evropě. Z 296 míst na palubě zůstala asi desetina volná. Přestože by nás bez roušky do letištní haly nevpustili, při vstupu do letadla od stevarda dostáváme další, hygienicky balenou roušku a desinfekční ubrousek.
Letíme přes poměrně vyprahlé a řídce obydlené vnitrozemí. Na úrovni Lleidy začínáme klesat a země pod námi se začíná zelenat. Oblétáme Barcelonu a po oblouku nad mořem přistáváme na letišti El Prat. Vítají nás nápisy v katalánštině, španělština se tady příliš nenosí. Mnohdy je uváděna až za angličtinou. Terminál 1 je krásný, vzdušný, prostorný. V těchto dobách až moc. Mnoho obchodů má zavřeno. Na letištích vždycky využíváme prodejen s parfémy, kde pomocí několika šplíchnutí z testerů obvykle dokonale překryjeme naši tělovou vůni dálek, ale ouha, ve Španělsku testery zrušili. Voňavky se tu teď nakupují jen podle barvy krabičky a tvaru flakonu.
📍 Plaça d’Espanya, Barcelona, Španělsko
Metrem, kde na nástupišti musíte dodržovat rozestup 1,5 metru, ale ve vagoně cestujete hlava na hlavě, jedeme k prvním výškovým stavbám. Nejvíce mne zaujal jahodově zbarvený hotel a černá nablýskaná veterinární nemocnice. Kryštofa nejvíc upoutal hotel Renaissance Barcelona Fira od francouzského architekta Jeana Nouvela, který zde rozhodně nešetřil květinovou výzdobou. Pokračujeme k areálu výstaviště, kde se v roce 1929 konala výstava Expo. Hned u východu z metra na Plaça d’Espanya zaujmou dvě benátské věže Torres Venecianes. Dominantu areálu tvoří majestátní Palau National (Národní palác).
Pozoruhodný je také německý pavilón navržený Ludwigem Miesem van der Rohe, který navrhl i brněnskou Vilu Tugendhat. Pavilón na první pohled sice vypadá jako zastávka autobusu, ale uchvátí čistým stylem a drahými materiály. Dojem však kazí prapodivná audioprodukce, při níž se z reproduktorů linou krajně zvláštní zvuky – vzdechy a jednotlivá slova ve španělštině a polštině. Prý je to jakási odnož umění, snad něco stejně ujetého jako dadaismus. Jen pár kroků od architektonických skvostů je možno pozorovat volně žijící papoušky. Ti jsou známí z bulváru La Rambla, ale tady mají asi více klidu. Lidé jim házejí kousky pečiva a papoušci se o ně perou s holuby a racky.
Je čas se ubytovat. Hotel La Sagrada Familia je sice dražší než madridský Riu, ale chybí mu atmosféra. Recepční se nás evidentně štítí. Nechce se dotknout ani našich pasů ani platební karty. Zatímco nás odbavuje, musí další hosté trpělivě stát před vchodem. Jinak se ale hotelu nic vytknout nedá. Odkládáme zavazadla a vyrážíme do ulic. Poblíž našeho hotelu se nachází magicky vyhlížející 142 metrů vysoká věž Torre Glòries. Věž má 32 pater a je na ní použito 40 různých barev. V noci je barevně nasvícena. Jejím architektem byl Francouz Jean Nouvel, který chtěl touto stavbou vzdát hold katalánskému architektovi Gaudímu. Dbal kromě jiného na to, aby Torre Glòries nebyla vyšší než Gaudího chrám Sagrada Familia, který stojí nedaleko. Věž připomíná londýnskou okurku, Barceloňané jí přezdívají penis, mně připomíná spíše obří čípek.
📍 Plaça de Catalunya, Barcelona, Španělsko
Přesouváme se do historického centra, na Plaça de Catalunya. Podle tradice je náměstí doslova obsypáno holuby. I když se to nesmí, lidé je zde krmí. Tentokrát je zde vidět podstatně více holubů než lidí. Také nejznámější barcelonský bulvár La Rambla zeje prázdnotou. Mnoho obchodů, restaurací a stánků s občerstvením je zavřených. V restauračních zahrádkách, kde jindy sotva dostanete místo, je dnes poloprázdno. Ani pouliční prodavači a kejklíři nemají co dělat.
K večeři usedáme v jedné příjemné restauraci na La Rambla. Milý číšník nemá mnoho práce a dává se s námi do řeči. Když zjišťuje, že jsme z Prahy, jeho nadšení nebere konce. Samozřejmě očekává, že si objednáme pivo. Má pravdu. Jako výraz sympatie nám přináší pivo v takových číších, že by se v nich slušně zabydlela i odrostlá zlatá rybka. Obsah odhadujeme na poctivý litr. Jako předkrm máme tapas, tentokrát v mořském provedení – chobotnice a kalamáry. Následuje vynikající paella s mořskými plody. Když odcházíme, La Rambla je liduprázdná. Jindy to tu vře nočním životem.
📆 Úterý 28. července 2020
Snídaně v hotelu působí privátně. Mají tady zajímavý automat na palačinky. Stačí stisknout tlačítko a už za sklem vidíte, jak na pohyblivou plochu padá kopeček těsta, pomalu se sune vpravo, a přitom se peče. Když vypadne na talíř, je upečená tak akorát. Úslužný postarší pikolík nám navíc smaží vajíčka se šunkou. Po snídani si běžíme obhlédnout bizarní chrám Sagrada Familia. Staví se už přes sto let a stále není hotový. Od mé poslední návštěvy přibylo jen další ovoce na věžích a spousta různých cingrlátek. Kvůli koronaviru není chrám přístupný.
Odsud už odjíždíme na letiště. Nejprve kus metrem a pak vlakem. Hned po nástupu slyšíme češtinu. Terminál 2 barcelonského letiště je mnohem prostší než jednička, na kterou jsme přiletěli. Však je také vyhrazený lacinkám typu Ryanair. Do celkově skromného konceptu zapadá i občerstvení pro nenáročné. Dali jsme si café americano – brynda v papundeklu byla příšerná. Je to už káva, nebo ještě výplach z potrubí?
Boeing 737-800 s imatrikulací EI-DAJ asi právě prodělal renovaci interiéru. Je mu 17 let, ale vypadá, jako by právě sjel z výrobní linky. Obsazení je velmi slušné, odhadem 85 %. Startujeme nad moře a pokračujeme na Nice, Bergamo, dvakrát přelétáme Inn a jižně od Deggendorfu i Dunaj. Následuje klasicky Sušice, Březnice, Brandýs nad Labem. Přistáváme od Horoměřic, jak to mám rád.
Baví vás naše cestopisy? Přečtěte si o Gulliverových cestách do Singapuru a do Toulouse. Nezapomeňte se podělit o své cestovatelské zážitky v naší diskuzi! 🙂
