Kostarika je naprosto úžasnou destinací pro svatební cestu. Toto je pokračování třídílného cestopisu, nezapomeňte začít přečtením předchozí části.
Pura vida
Pura vida není název města ani oblasti a na mapě byste ho asi hledali marně, ale je nutné to zde zmínit, protože pura vida je Kostarika, pura vida je styl, pura vida je život. Podobně jako hakuna matata v Tanzánii, známá díky nesmrtelnému Lvímu králi, je pura vida mottem Kostaričanů a jako nápis a pozdrav vás uvítá i na letišti. Jedná se stejně dobře o pozdrav, poděkování, není zač, nic se neděje, jako o vyjádření stavu mysli. Znamená to žádný stres, hlavně klid, pohoda, otevřenost, upřímnost. Hrozně moc to vyjadřuje i to, jací lidé jsou Kostaričané. Nikam se neženou, vše dělají v klidu, s rozmyslem, s radostí, s nadějí na lepší zítřky. Navíc je to skutečně nakažlivé. Po dvou týdnech budete lidi pomocí pura vida zdravit, děkovat i loučit se i vy.
Monteverde s ochutnávkou kostarické kávy
Další den nás čekal přejezd do Monteverde. První část při tichomořském pobřeží kopírovala naší příjezdovou cestu, takže jsme dostali druhou šanci u krokodýlí řeky vidět některého ze živočichů, po nichž byla řeka, především její ústí, pojmenována, ale neměli jsme moc štěstí. Druhá půlka cesty pak vedla směrem do vnitrozemí a do hor, kdy jsme během hodiny a půl postupně vyšplhali od mořské hladiny do téměř 1400 m n. m. a dostali se do oblasti Monteverde. Město, po němž je oblast pojmenovaná je pak krásným horským střediskem, plným aktivit pro turisty, a zároveň centrem oblasti, kde se pěstuje káva, kakaové boby, a další. Velkým omylem by bylo představovat si Monteverde jako středoevropská horská města, která jsou od listopadu do března pod sněhem. Ani v těchto výškách se totiž sníh hned tak nevidí, a pro spoustu lidí byla jeho představa naprosto neznámá, a dokonce bych řekl i divná.
Hned po příjezdu nás čekala farma Don Juan s ukázkou zpracování kávy, kakaových bobů a cukrové třtiny i s patřičnou ochutnávkou. Dříve velká farma, nyní živá především díky turismu, a zároveň rodinný podnik, skýtá krásnou exkurzi do života sběračů, historie zpracování kávy, i moderních trendům. Zároveň ukazuje cukrovou třtinu a její možnosti, kdy si přímo návštěvníci mohou připravit velmi chutný nápoj pomocí lisování. Sami si ho připravují především proto, že vylisovat tu šťávu vlastně není vůbec jednoduché, a proč by se s tím měl dělat průvodce, že? Poslední zastávkou byly kakaové boby, které pro mne byly největším překvapením celé exkurze, ať už se jedná o původ čokolády a její vznik nebo tvar a chuť nezpracovaných raw plodů. Nebudu zde spoilovat, kdybyste někdy na podobnou prohlídku chtěli zajít – ale za mne to rozhodně stojí za to. Prohlídka byla zakončena ochutnávkou horké čokolády dle tradičního aztéckého receptu, a nakonec i ochutnávka kávy dle různých druhů pražení byla rozhodně zajímavá.
Vzhůru do oblak
Druhý den nás v Monteverde čekaly další adrenalinové aktivity, především Lucku. Hned ráno jsme jeli na zipline. Na stezce skrz koruny stromů nachází nejdelší zipline Kostariky, kdy při přeletu nad džunglí člověk překonává více než 1500 metrů. Lucka byla natěšená a já nechtěl riskovat váhový limit, kde jsem byl sice lehce, ale přeci jen přes. Představa přetížení lana ve výšce několika desítek metrů nad džunglí není něco, co bych bral na lehkou váhu. Lucka si ale dráhu užila. Díky absenci turistů, alespoň těch anglicky mluvících, předběhla velikou skupinu Mexičanů a Kostaričanů a šla na řadu jako první. Z toho důvodu měla celou trasu – asi šestnáct úseků – projetou neskutečně rychle, za necelých čtyřicet minut. Poslední atrakci – Tarzanův skok – nakonec ale vynechala. Přeci jen už i u ní se občas projevuje pud sebezáchovy.
Jelikož tato atrakce původně měla být na více než půl den, využili jsme volný čas k návštěvě motýlí zahrady. Zde jako průvodkyně sloužila slečna z Londýna, která si zde dělala jakýsi postgraduální výzkum. Kdo mne zná, tak ví, že britský přízvuk je pro mne něco neodolatelného, takže už tak poměrně hezká a zajímavá prohlídka dostala úplně nový nádech. Zajímavé je, že zahrada platí farmářům v okolí za kokony motýlů, aby mohla úspěšně podporovat mladé motýly. Podobně platí i za další tvory z říše hmyzu, které nám ukázali. Ale co si budeme povídat, ať je sklípkan sebehezčí, a sympatická slečna mu říká darling či love s nejhezčím přízvukem na světě, pořád je to zvíře, před kterým mám velký respekt, a rozhodně nemusím navazovat o moc bližší vztah.
Po obědě jsme se vydali na další místní atrakci – hanging bridges, aneb visuté mosty. Jedná se o přibližně čtyři až pět kilometrů dlouhý okruh, který vede pralesem a zároveň po visutých mostech. Pokud fotky nejsou dostatečně jasné, tak si představte dvě vysoké základny spojené čtyřmi lany. Spodní dvě nesou pletivové desky, druhé dvě pak nesou okraje mostu a madla, která přidržují jakési zábradlí. Dokážete si představit, že stabilita té věci není úplně dokonalá, a upřímně ve dvou lidech mi to přijde místy zbytečně napínavé, a nedokážu si představit, jak se most chová při plném zatížení, které bylo tuším pětnáct lidí. I díky covidu jsme moc lidí nepotkali, takže jsme na mostě byli maximálně ve čtyřech lidech, a já chodil velmi, velmi opatrně. Park jako takový spolu s vyhlídkou skrz koruny stromů byl krásný, i přes lehčí mlhu bylo úžasné se dostat do vyšších pater pralesa. Jediné, co trošku kazilo dojem, byla téměř naprostá absence zvířat. Mohlo to být časem návštěvy – odpolední hodiny většina zvířat využívá k siestě – a nebo i tím, že prostě bez průvodce je orientace mnohem složitější. Opět se ukázala důležitost správného průvodce. Takže jediným zvířátkem, které nám chvíli dělalo společnost, byla krásná opička, kterou jsme překvapili při její promenádě po mostě, a pak se chvíli krmila ve větvích stromu vedle nás.
Večer jsme se pak vydali do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Monteverde, která je zvláštní tím, že uprostřed restaurace je plně vzrostlý strom, okolo kterého se například obtáčí schodiště, případně který slouží jako jakási designová kotva pro všechny patra restaurace. Je ve středu města, a měli jsme krásná místa s výhledem na místní náměstíčko, kde se postupně začali bavit i místní. Obecně celá komunita Monteverde mi přišla neskutečně sympatická.
Přírodní rezervace Curi Cancha
Další den nás čekal hlavní bod Monteverde – přírodní rezervace Curi Cancha. Zde jsme se chtěli vydat na (fotografický) lov ptáka kvesala chocholatého – velmi vzácného, nádherného ptáka, který se objevuje jen na pár místech střední ameriky. Dle našeho průvodce Samuela obvykle do rezervace migrují v jarních měsících kvůli páření a v ostatních měsících šance na spatření klesá – v září, kdy jsme tam byli my, to bylo poměrně neobvyklé. Ale neztráceli jsme naději, o čtyři týdny dříve byl prý jeden mladý jedinec spatřen. Náš průvodce Samuel nám během cesty vykládal spousty zajímavostí a velmi erudovaně povídal o ekologické situaci v Kostarice a dopadu posledních dekád. Zároveň poukazoval na spousty ornitologických zajímavostí, a měli jsme navíc veliké štěstí – zastihli jsme na procházce i pásovce, který si to supěl do svého doupátka po noční směně. Jak procházka pokračovala, začali jsme se bát, že budeme mít smůlu. Po téměř dvou hodinách ani kvesal, a ani tukan – což bylo druhé zvíře, které jsme chtěli spatřit.
Nakonec jsme ale měli štěstí. Narazili jsme na jednoho průvodce s párem, kteří něco pozorovali ve větvích vzdálenějšího stromu. Zapátral jsem svým chabým zrakem, a měl jsem kupodivu štěstí. Zrovna v ten okamžik kvesal roztáhl křídla, aby se protáhl, a ukázal se v celé své kráse. Jednalo se ještě o mládě s ne úplně vyvinutým zbarvením, takže jsme se nemohli kochat modro-červenými ocasními pery, tak charakteristickými pro tento druh, ale i tak byl zážitek vidět ho na vlastní oči. Aby procházka byla úplně dokonalá, tak po menší zastávce, při které jsme pozorovali místní druh mývala, jak si ukládá zásoby na zimu, jsme se nakonec dočkali i tukana. Samuel zpozorněl, skoro už na konci prohlídky, a najednou si pospíšil na jednu boční cestu. Nechápu jak, ale třicet metrů vysoko ve větvích pak našel tukana, svačícího jedno z asi devadesáti druhů avokád, které v Kostarice rostou. Byl nádherný. Povedlo se nám pár fotek skrz dalekohled, ale ten bezprostřední okamžik byl úžasný.
Samovi jsme poděkovali za úžasné zážitky, a kdybyste někdy jeli do Kostariky, jeho kontaktní údaje uvedeme na konci poslední části cestopisu – rozhodně ho doporučujeme. Jeho cena byla jedna z nejlepších, co jsme sehnali, a jako průvodce byl úžasný. Po zbytek dne jsme se věnovali zaslouženému volnu v teplém bazénu u hotelu, pití a dobrému jídlu. Trocha odpočinku byla potřeba, další den nás čekal náročný program s přejezdem.
Cesta tam a zase zpátky za Horou Osudu
Jasně, já vím, že Hora Osudu je ve Středozemi, teda možná na Novém Zélandu, ale tam se teď člověk prostě nepodívá, tak jsme vzali zavděk jinou sopkou. A dokonce rovnou dvěma. Cesta z Monteverde nás vedla okolo národního parku Tenorio u stejnojmenné sopky. Přejezd vedl krásnou, lehce zvlněnou krajinou, plnou svěží zeleně. Obecně musím říct, že tato střední část Kostariky se mi líbila asi nejvíc. V Tenoriu nás pak čekala cesta okolo řeky Rio Celeste. Řeka má své jméno díky specifickému zbarvení do tyrkysové barvy, které je způsobeno minerály obsaženými v půdě díky nedaleké sopce. Celá řeka tak působí krásným, pohádkovým dojmem, především pak vodopád, ke kterému se dostanete po prvním kilometru cesty.
Původně jsem si říkal, že v průvodcích zbytečně straší, když mluví o náročnosti celé trasy. Je jednosměrná, nejedná se o okruh, a má asi 2,5 km na délku, celkem tedy pět kilometrů. Nic zásadního, co by se nedalo ujít. Problém je, že k vodopádu samotnému vede odbočka o 500 schodech, která je poměrně prudká, a dá docela zabrat (i když výhled zespoda je dost cool) a i zbytek cesty, dalších 1,5 km, je pak relativně náročných. Prudší kopce, mazlavé blátíčko, obrovská vlhkost a solidní vedro. Jde to ujít i pro takového žoviálního tlouštíka jako jsem já, ale rozhodně doporučím hodně vody a k tomu třeba i nějaké ovoce, abyste měli dostatek energie. Výlet za to rozhodně stojí. Dá se i najmout průvodce, abyste využili maximální potenciál džungle.
Na konci/začátku cesty je pak poměrně velká možnost občerstvení, které jsme také využili. Co je možná dobré zmínit – v Kostarice se dají najít dva druhy míst pro stravování. Prvními jsou klasické restaurace – tady se dá nalézt i více evropská nabídka, více nápojů a podobně, ale zároveň na úkor vyšší ceny. Dalším druhem pak jsou sodas. Menší zařízení, obvykle s lokální nabídkou pokrmů, kde se ale dá najíst za pár dolarů a zároveň zkusit trošku lokálnější přístup. Tuto sodu jsme využili i u Rio Celeste. Za asi deset dolarů jsme měli dvě poctivá jídla, tři soft drinky a vodu. Pomalu jsme se pak přesunuli od jedné sopky ke druhé, v odpoledních hodinách nás uvítala oblast Arenal.
Úchvatná sopka Arenal
Do našeho hotelu jsme přijeli až v pozdně odpoledních hodinách, proto naše kroky směřovaly především k odpočinku. Ubytováni jsme byli v malých domcích, ve kterých byla hezká koupelna, velká hlavní místnost s obrovskou postelí, TV, a paradoxně dvojité umyvadlo pro večerní hygienu, a především další pokoj, částečně s propustnými zdmi nahoře kvůli odvětrání, ve kterém byla velká vířivka a menší posezení. Musím uznat – bydlení s vířivkou je něco, na co bych si zvykl. Zároveň díky blízkosti sopky a sopečné činnosti se v celé oblasti nacházela spousta termálních pramenů. Jeden z nich přímo na pozemku našeho ubytování. Proto kousek za naší chatičkou byly tři termální bazénky a jedna vířivka, spolu s venkovním barem. Prostě takový malý ráj. Všude okolo spousta ptáků, ještěrek a dalších zvířátek, která vás kontrolují, abyste se neutopili. Navíc v baru dělají velmi dobré drinky za poměrně příznivé ceny. Voda měla přes 35 stupňů, místy se do ní nedalo dokonce ani vlézt, jak byla horká. Zkrátka takhle nějak by měl za mne vypadat ráj. Krásná zelená příroda, plno zvířat, horká voda a studené nápoje. Večeři jsme si dali v hotelové restauraci, a večer se spolu s lahví místního rumu a coly pokusili zprovoznit vířivku. Musím říct, že na to bych si také zvykl poměrně rychle. Obecně se mi tohle ubytování líbilo asi nejvíc z celé Kostariky, co se týká vybavení hotelu a lokality.
Druhý den v Arenalu jsme začali procházkou okolo sopky Arenal. V jejím podhůří, ještě stále v poměrně bezpečné vzdálenosti, vede přibližně sedmikilometrový okruh s několika pěknými výhledy na samotnou sopku. Cestou se dá najít i poměrně dost zvěře, alespoň dle zvuků, které nás provázely, jen jsme bez průvodce neměli takové štěstí. Arenal jako takový v tuto chvíli není tolik aktivní, poslední větší erupce byl v šedesátých letech. Její pozůstatky jsou na trailu stále patrné: procházíte skrz oblast, která byla zasažena, a šlapete po vyvřelinách. To dělá celou cestu mnohem zajímavější. Je také úžasné vidět, jak příroda během necelých padesáti let dokázala vše opět pokrýt. Během cesty jsme se dokázali i nádherně vyděsit. Zhruba v půlce trailu jsme slyšeli bručení. Říkali jsme si, že možná konečně uvidíme mravenečníka, ale vzhledem k tomu, že okolo nikde nikdo nebyl, a byli jsme na úzké stezce v menším svahu, musím přiznat, že představa setkání „z očí do očí“ s podobně velkým zvířetem na takto úzkém chodníčku ve mne vyvolávala menší obavy. S Luckou jsme se oba rozhlíželi, snažili jsme se zrakem proniknout skrz hustý závěs džungle, ale bez jakéhokoliv štěstí. Jediné, co jsme viděli, byl okolo poletující kolibřík. Když jsme se mručení a hučení nemohli zbavit, napadlo mě se zaměřit na to, kdy zní, a zároveň pozorovat kolibříka. Po chvíli mi došlo, že ten neuvěřitelný bordel, co slyšíme, je od něj. Vibrace a zvuk, které působila jeho křídla skutečně zněla podobně jako bručení většího zvířete. Nikdy jsem si nedokázal představit, že malý kolibřík, vážící stěží pár desítek gramů, může způsobit takový rozruch.
Zbytek cesty už proběhl v poklidu, doprovodilo nás při něm pár opic, a neskutečně moc pracovitých mravenců. Celá cesta byla protkaná malými stezkami, po kterých tito pracanti uháněli. Na konci cesty se nachází velmi pěkné občerstvení s asi nejlepším výhledem na sopku. Zároveň vřele doporučíme se zde najíst, veškeré recenze jsou pochvalné, a i my uznáváme, že to bylo jedno z nejlepších jídel, co jsme v Kostarice měli. Odpoledne jsme se opět věnovali drinkům, já kvůli řízení večer nealkoholickým, a termálním lázním. Relax byl potřeba a byl úžasný. Večer nás pak čekala noční procházka džunglí.
Noční procházka se konala v parku Mistico, kde se během dne dala zažít například procházka po visutých mostech, podobně jako v Monteverde. Tuto cestu jsme spolu s průvodcem využili i večer. Bylo zajímavé, jak díky covidu bylo méně turistů i v této oblasti. Průvodce na nás čekal na téměř prázdném parkovišti (jediné osoby v dosahu několika kilometrů byli hlídači na začátku cesty k parku, a jeden hlídač v parku jako takovém). Kvůli nařízení jsme do parku nemohli dřív, než byla plánovaná trasa, takže jsme ještě chvíli čekali, než odbyla sedmá (a než byla všude v tomto ročním období tma), a vydali jsme se dovnitř. První část prohlídky se věnovala především žabičkám, těm malým, roztomilým a neskutečně ukuňkaným tvorečkům.
Průvodce zaníceně vypravoval o různých druzích, o aktivitě různých živočichů během dne a noci a naopak se i zajímal o flóru a faunu v Čechách. Největším překvapením pro něj byla přítomnost sněhu v zimě. Pro místní je to něco neuvěřitelného. Během procházky jsme viděli i další druhy – nejvíc mě překvapil sklípkan schovaný za listem, kterého jsem se chtěl dotknout, a až na poslední chvíli mě průvodce upozornil na chlupaté nožky vykukující zpoza listu. Od té chvíle jsem dával dvojnásobný pozor na to, kam sahám. Respektive, držel jsem se prostředku cesty, a nedotýkal se vážně ničeho. Zajímavostí byla malinká zmije, kterou jsme spatřili, a ježura (alespoň dle průvodce) v koruně stromů. Ale je pravda, že tu jsem zase tolik neviděl, ty moje oči už nejsou, co bývaly. Po návratu na hotel jsme ještě stihli pár drinků u bazénu (měli otevřeno do deseti i mimo sezonu a při nižší obsazenosti, což jsme velmi ocenili). Ráno nás čekala velmi časná snídaně, a následně odjezd do předposlední destinace.
Tortuguero aneb za želvím pokladem
Museli jsme vyjet brzy ráno, protože na desátou hodinu jsme měli objednaný odvoz lodí na hotel. Zní to bláznivě? Také mě to napadlo. Oblast Tortuguero patří mezi nejodlehlejší části Kostariky. Byla od konce 19. století využívaná pro těžbu dřeva, které v naprosto neuvěřitelně náročných podmínkách bylo dolováno z džungle, a následně po řece či moři dopravováno do „civilizace“. Do této oblasti se tak stále dá dostat pouze po vodě nebo vzduchem – v severní části města je kratší přistávací dráha pro menší letadla, například pro zásobování. Jak to tedy funguje? Autem se dá dostat do místa zvaného La Pavona Harbour, kde za poplatek ustájíte svoje auto, a u řeky už čekají lodě určené pro převoz nákladu a pasažérů do hotelů v oblasti Tortuguera. Naše ubytování očekávalo více hostů, a mělo k dispozici celou loď – jeli jsme celkem s asi dvaceti lidmi, a dvěma příslušníky místní policie, kteří cestovali na policejní stanici v Tortugueru na svoji službu. Po navléknutí záchranné vesty nás čekala více než hodinová cesta do Tortuguera – naše zavazadla jela v druhé lodi. Cesta trvala o něco déle kvůli nízkému stavu vody, na rozdíl od tichomořské části Kostariky zde bylo období sucha (je fascinující, že tak malá země má tak různorodé podnebí – je to především díky střednímu dělícímu horskému pásu, který tvoří velkou přirozenou překážku pro klima). Museli jsme tak jet opatrně, a zdaleka ne na největší výkon. To nám ale dalo možnost pozorovat místní obyvatele, a že jich bylo. Krokodýli, baziliškové, leguání, opice. Břehy byly plné zajímavostí, a kapitán lodi vždy lehce přibrzdil, abychom měli čas se kochat a fotografovat.
Po asi padesáti minutách jsme se dostali do širších a hlubších kanálů, kde jsme to mohli konečně rozbalit, a zkusit, jak hezky se loď dokáže vznášet na vlnách. Tortuguero, alespoň jeho hlavní část, se pak nachází na pruhu zeminy oddělující sladkovodní řečiště a karibské moře. Pruh je v některých místech široký jen 200 metrů, takže například náš hotel se rozkládal skutečně od jedné strany ke druhé, a měli jsme tak přístup k oběma vodním plochám. Vstup do nich však doporučovaný nebyl – na jedné straně krokodýli a piraně, na druhé straně medúzy, žraloci a barakudy. Prostě paráda. Po přijetí a welcome drinku (většina hotelů nám nabídla ledovou melounovou tříšť) jsme se ubytovali. Místní ubytování byly větší chaty na pylonech, v každé asi čtyři pokoje s velmi základním vybavením. První aktivita byla plánovaná až na večer, takže jsme odpoledne strávili prohlídkou hotelu (jelikož z jedné strany na druhou to bylo oněch 200 metrů, nebylo to úplně dlouhé) a následně relaxem u bazénu za doprovodu drinků. Místní specialitou jsou ovocné koktejly, do kterých se dá přidat menší či větší špetka místního rumu, která jim dodá vynikající říz. Okolí celé restaurace a ubytování se jen hemžilo leguány, z nichž někteří měli hodně přes 1,5 metru. Nádherní, majestátní. A v noci žijící buď ve větvích stromů, kde jsme je pak ráno viděli, a nebo pod ubytovacími chatkami. I z toho důvodu byly na pylonech – aby ještěři měli klid na spaní, snůšky, a další věci.
První a zároveň hlavní prohlídka v této oblasti se pak konala od desíti večer. Na recepci si nás vyzvedl průvodce, a vysvětlil nám pravidla chování na pláži, na které jsme měli pozorovat želvy. Oblast Tortuguera je totiž světoznámá jako místo, kam většina druhů mořských želv migruje snášet vejce. Celé okolí je tak bedlivě chráněné a sledované, a vysvětlovalo to i policejní posádku v dané oblasti. Ochrana těchto živočichů se zde bere velmi vážně. Pláže jsou rozdělené na jednotlivé úseky, každý má svého správce/hlídače/spottera, který pak informuje skupiny turistů, kde se dají nalézt želvy. Jednotlivá místa se musí střídat, skupiny mohou být po maximálně deseti lidech, a na jednom úseku pláže mohou být nejvýše dvě skupiny. Nesmí se používat žádná přirozená světla, baterky – pouze ultračervená, a všichni musí mít tmavé oblečení, aby náhodou odraz světla na oblečení želvy nemohl plést. Vše se přísně hlídá, ale i tak jsou stále obrovským problémem pytláci. Díky nim a díky přirozeným predátorům jak na souši tak v moři se pouze jedna až dvě želvičky z tisíce někdy vrátí na tyto pláže snést další vejce.
Naše prohlídka začala rychlou, asi dvaceti minutovou, cestou na vzdálenější pláž. Cestou jsme se prošli i po kusu přistávací dráhy místního letiště, a po chvilce v džungli už jsme viděli spottera, který na nás čekal u vchodu na plát. Oznámil nám, že jedna želva se akorát připravuje na snůšku, vykopává díru, do níž naklade vejce. Během tohoto procesu ji nikdo nesmí rušit, stále by se mohla otočit a utéct do vody. Jakmile však začne se samotnou snůškou, můžete se přiblížit, a průvodce dokonce lehce odhrabal písek tak, abychom viděli vejce padající do díry. Želva se během období březosti vrátí na pláž až šestkrát, přičemž první snůška může obsahovat až 180 až 200 vajec, a s každou další snůškou je počet asi o třicet kusů nižší. Fascinovaně jsme tedy hleděli na tento zázrak života, na vajíčka padající do hnízda? Líhně? Po chvíli nám spotter ukázal další želvu, která již snůšku ukončila a vracela se do moře. Pomalu jsme se vydali za ní, a doprovodili ji na její cestě. Celá atmosféra, pouze za měsíčního světla odrážejícího se na zpěněném hřbetu vln, působila naprosto úchvatně, nepopsatelně a magicky.
Na ubytování jsme dorazili někdy okolo půlnoci, a měli jsme před sebou jen pár hodin spánku. V šest ráno jsme měli vyjet na výpravu po místních říčních kanálech pozorovat ranní rituály zvířátek. Místo budíku nás ale probudila ohromná bouře. Přestože se blesky, prohánějící se po obloze, doprovázené provazci deště, tvářily krásně zpoza okna, ani náš průvodce nechtěl vyjet do podobného nečasu. Navrhli nám tedy přesun výletu na odpoledne s očekáváním, že tropická bouře se přežene během dvou až tří hodin. Vrátili jsme se tedy dospat, a skutečně – než jsme přišli na snídani, po bouři ani památky. Jediné, co zůstalo, bylo pomalu se rozvíjející, skleníkové parno, typické po letních deštích.
Na dnešní den byla původně naplánována ještě jedna aktivita, a to výlet kánojí po místní řece. Osobně se nepovažuji za zkušeného vodáka, spíše naopak, a ani vykoupání se v Savegre na začátku našeho výletu mi jiný názor nedodalo. Zároveň přestože krokodýlové, které jsme viděli, nebyli úplně největší, ani tak jsem netoužil po tom, aby mi nějaký žužlal jakoukoliv část těla. I z toho důvodu jsme se rozhodli projížďku na kánojích vyměnit za další prohlídku noční džungle. K té se ale vrátíme později. Mezitím se válíme u bazénu, a během dne se nám konečně naskytne pohled, na který jsme čekali celou Kostariku: papoušci. Ara zelená a Ara arakanga – green macaw a scarlet macaw v místním jazyce – ti nejznámější z papoušků se v celých hejnech proháněli nad hotelem, a nakonec se zastavili na svačinu i na jednom ze stromů. Konečně se nám tedy podařilo strávit chvilku i s nimi, a byli nádherní.
Po obědě jsme vyrazili na cestu po řece spolu s dalšími turisty. Náš průvodce plynule přepínal mezi španělštinou a angličtinou a velmi hezky nás seznamoval s místní historií. Po chvíli v hlavním řečišti jsme se přesunuli do vedlejších kanálů. Zde to konečně pořádně ožilo. Lenochod, opice ve větvích, krokodýli na břehu i ve vodě, želvičky a spousta ptactva. Jediné, co jsme neviděli a co mne mrzí, byli kapustňáci, kteří v místních kanálech také žijí. Doposud jsem nikdy nebyl v Amazonii, ale předpokládám, že takhle nějak to musí vypadat tam – větve a liány naklánějící se nad vodu tak hustě, že člověk má pocit, jako by plul v tunelu, spousta zvuků, tajemno… Úchvatný zážitek. Po hodině jsme se vydali domů, a opět jsme vyzkoušeli, jak vypadá rychlejší cesta po vlnách. Poté nás čekalo krátké občerstvení, a následně odjezd na „noční“ prohlídku džungle.
Pokračování vyprávění najdete v dalším díle cestopisu. Letenky do Kostariky i dalších světových destinací rezervujte v rezervačním systému Zaleťsi.
