Dnes se v našem oblíbeném cyklu cestopisů „Gulliverovy cesty“ přeneseme do exotického Izraele…
📆 Středa 16. listopadu 2022
podle židovského kalendáře: 22 Chešvan 5783
V Praze vládne nevlídné, deštivé dušičkové počasí a my se jedeme aspoň trochu ohřát. Státní svátek a k němu moudře vyhlášené ředitelské volno se báječně hodí na krátký výlet. Na pražském letišti vše probíhá hladce. Není divu, vždyť je tu skoro prázdno. Člověk by řekl, že meluzína by se tu cítila jako doma. Na let LX 1499 do Curychu dnes nasadili rok a půl starý Embraer 190-2A s imatrikulací HB-AZH. Letadlo je obsazené až na několik málo míst. Letíme na Bayreuth, Norimberk, Stuttgart a Kostnici. Na občerstvení jsme dostali vynikající minerálku, snad přímo z alpských ledovců, a malou mléčnou čokoládu. Než jsme se nadáli, uběhlo 54 minut a už přistáváme na curyšském letišti Kloten.
V Curychu máme trochu naspěch, však nás letuška během letu upozornila, že nemáme nikde lelkovat. Jenže ono ani není kde. Skoro všechny obchody už zavírají. Náš další spoj má startovat ve 22:45 a je posledním dnešním odletem. Do terminálu E se přesouváme letištním vláčkem bez řidiče. Na let LX 256 do Tel Avivu je nasazen dva roky starý Airbus A321-neo s imatrikulací HB-JPB. Skoro úplně obsazenému letu velí hezká kapitánka. Startujeme ve 23:12 a letíme na Lublaň, Sarajevo, Skopje a Soluň. K večeři se podává studený těstovinový salát, houska, máslo, sýr, tvarohový koláč s kakaem, džus a káva. Pokračujeme na turecký Dalaman a prolétáme podél pobřeží Kypru. Máme za sebou 2860 km a 3 hodiny a 25 minut letu, když míjíme množství telavivských mrakodrapů na pobřeží a na letišti Bena Guriona v Tel Avivu přistáváme o půl čtvrté ráno.
Ve velkoryse pojaté letištní budově vyzdobené mohutnými sloupy nás čeká několik neosobně automatických kontrol a několik neméně neosobních kontrol úřednických. Ke kuriozitám patří fakt, že místo razítka do pasu dostanete lísteček, který nesmíte ztratit. Izraelské razítko v pasu totiž v některých zemích vyvolává přepjatě negativní reakce, v extrémních případech vedoucí dokonce k odepření vstupu do země. Pokud byste k razítku do pasu nějak přišli a pak jeli do některého arabského státu, měli byste si raději pořídit nový pas. Jestli je třeba si zároveň změnit jméno a barvu očí, mi není známo.
Další podivností je několikrát položená otázka na náš vztah. Chtěl jsem odpovědět, děkuji pěkný a přátelský, ale pohotovější Kryštof odpověděl: to je můj otec, díky čemuž se sveřepé kontrolorce očividně ulevilo. Další otázky ze sebe sypala s kadencí kulometu: Proč jste přijeli? Kde budete bydlet? Jak dlouho se zdržíte? Zrovna vřelé přijetí to nebylo. Ačkoli v tuto dobu přilétá hodně letadel (v Izraeli evidentně netrpí chorobným zakazováním nočních letů), křížovému výslechu tady podrobují každého, kdo nemá izraelský pas.
Spojení do města je v tuto dobu spíše bídné a obstarání jízdenek představuje nadlidský výkon. Nakonec ale nastupujeme do autobusu, který jede až téměř k našemu hotelu. Chceme zaplatit řidiči, ale ten také není zrovna andělem vlídnosti. Nevrle pokyne na QR kód nedbale nalepený na skle jeho kabiny. Máme si cosi stáhnout a zaplatit online, což však bez přístupu k internetu dost dobře nejde. Náš mobilní operátor nás totiž hned po příletu k smrti vyděsil horentními částkami, které po nás bude žádat, pokud bychom se opovážili si jen zavolat. Poplatky za použití mobilních dat by nám patrně strhával ještě ze starobního důchodu. Takže pochopitelně jedeme načerno. Cestuje s námi ještě jeden pán, a i on nakonec volí stejně nečestný postup.
V hotelu Bell sedí starý a poněkud dezorientovaný noční hlídač. Žádá po nás jakousi zálohu. Chvíli diskutujeme, nedostal nic. Pokoj máme docela pěkný, poněkud retro. Jdeme si na pár hodin lehnout.
📆 Čtvrtek 17. listopadu 2022 / 23 Chešvan 5783
Po procitnutí s úžasem zjišťujeme, že jsme vyfasovali pokoj s dost nevšedním výhledem. Asi metr a půl od našeho okna stojí otlučená zeď protější budovy, po níž se pnou nejrůznější kabely, dráty, trubky a hadice. Ale což, stejně tady budeme jenom přespávat. Na recepci se od velmi přiměřeně vlídné slečny dozvídáme, že na snídani máme nárok až zítra. Budiž, hlady snad nezajdeme. Musíme tedy do ulic. Zjišťujeme, že hotel Bell vypadá docela pěkně a leží na místě, které bude záhy velmi atraktivní – jen co se dostaví tramvajová trať, která snad brzy povede pod okny hotelu. Stojíme na pěkném, moderním náměstí, na něž navazuje široká, čistá, písečná městská pláž. Dnes je zalitá sluncem. Teplota vzduchu dosahuje 25 °C.
Dnes máme v plánu prozkoumat Jarní pahorek. Tak totiž zní v překladu název druhého největšího izraelského města, Tel Avivu. Původ názvu je kuriózní. Rakousko-uherský židovský novinář Theodor Herzl napsal o Izraeli knihu s názvem Altneuland – Staronová země. Nachum Sokolov ji přeložil a opatřil názvem Tel Aviv. Název se zalíbil a v roce 1910 byl použit pro nově vznikající město. To vlastně vzniklo tak, že roku 1908 spolek zvaný Usedlost zakoupil prvních 5 hektarů písečných dun, pomocí mušlí si členové vylosovali pozemky a začalo se stavět. Dnes má Tel Aviv půl milionu obyvatel a považuje se za jedno z nejmodernějších blízkovýchodních měst. Je to údajně první město, které Židé založili pro Židy.
Tím se dostáváme trochu do kouta – totiž do jazykového koutku. Píše se správně Žid, nebo žid? Přijde na to, který. Máte-li na mysli obyvatele židovského státu, pak je to Žid, jako třeba Čech, Slovák, Němec. Míníte-li ale spíše vyznání, pak je to žid, podobně jako křesťan, muslim atd. Někdy jsou splněny obě podmínky, takže si pak vyberte.
Z jazykového koutku se ale vraťme do víru velkoměsta. Na pláži jsme nic k snídani neulovili, proto odbočujeme do města. Po chvíli narážíme na první bejkárnu (v jidiš originále bekeray), kde okamžitě volím lákavý gugelhupf, což v jidiš znamená bábovička. Druhá volba padla na francouzský croissant s marcipánem. To vše doplňujeme překvapivě kvalitní kávou a vynikajícím džusem.
Patřičně posilněni si jdeme prohlédnout světoznámý Bauhaus. Ale neděste se, v žádném případě nehodláme navštívit židovský obchodní dům pro kutily! Bauhaus je umělecký styl pocházející od židovských architektů, kteří museli opustit nacistické Německo. Budov ve stylu Bauhaus mají v Tel Avivu mnoho, prý asi 4000, takže dohromady tvoří tzv. Bílé město, které bylo před dvaceti lety zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Jak učeně praví průvodce, domy postavené ve stylu Bau-haus se vyznačují plochými střechami, pásovými okny, trubkovým zábradlím a aerodynamicky tvarovanými balkony. Mnoho těchto budov v posledních letech krásně zrenovovali a je na ně skutečně pěkné podívání.
Naší další zastávkou je Velká synagoga. Podle dosti výrazného čerstvého nepořádku v bezprostředním okolí konstatujeme, že právě skončila nějaké velká slavnost, možná dokonce svatba. Chceme vstoupit dovnitř, ale bez pokrývky hlavy to nejde. Zatímco u nás před vstupem do kostela každý muž smekne, tady to mají naopak. Na naše rozpaky střelhbitě reaguje přičinlivý šámes (u nás kostelník) a za 10 šekelů, což je bratru 70 korun (aby ho pámbu nepotrestal za tu drahotu!), každému přiděluje jarmulku, též zvanou kipa, látkové kolečko, které se obvykle k vlasům přichytává sponkou. Jenže ta v poplatku zahrnuta nebyla, takže musíme chodit s hlavou hrdě vztyčenou, protože spadlá jarmulka znamená faux pas čili trapas.
V synagoze se povalují stovky různých bonbonů. Asi mají takový zvyk, že děti zahrnou sladkostmi, aby při obřadu nepovykovaly. A že povykovat dovedou! Ne nadarmo se říká, že je někde rámus jako v židovské škole. Pár chutných bonbonů jsem si nasbíral do kapes na ochutnání a jarmulku jsem si nechal jako suvenýr. Za těch 10 šekelů, že?
Pokračujeme na Rotschildův bulvár. Jak už jméno napovídá, jde o nóbl ulici s mnoha pěknými budovami. Prochází centrem Bílého města. Původně se jmenoval Ulice lidu, později byla přejmenován podle francouzského barona de Rotschilda, který podporoval židovské osidlování Palestiny. Když přijel na návštěvu britský politik Churchill, telavivští obyvatelé nasázeli doprostřed bulváru stromy. Ty tam už zůstaly a tvoří příjemný stín nad lavičkami, jezírky, dětskými hřišti a osvěžovnami.
My se ale osvěžujeme až na bývalém nádraží Hatachana v blízkosti pláže. Od roku 1892 odsud jezdily vlaky do Jeruzaléma. Po druhé světové válce bylo nádraží zrušeno a dnes se pár kroků odsud staví nové. Bude sloužit městské rychlodráze. V nádražním areálu se nacházejí restaurace a obchody.
Ale to už jsme vlastně v Jaffě, která byla dříve samostatným městem, nyní tvoří součást Tel Avivu. Tady obdivujeme mešitu a vedle stojící kostel sv. Petra a Pavla. Začíná se stmívat a nám by prospěla káva. Uchylujeme se do kavárny s poněkud nevlídným personálem. Kávu měli dobrou, džusu jsem se nedočkal. Na moji trojí žádost o zaplacení nikdo nereagoval. Snad i tady platí, že o placení se žádá nanejvýš třikrát, pak se může odejít. Ale nebojte se, peníze jsme jim nechali na stole, samozřejmě očištěné o jakýkoliv trinkgelt (v jidiš spropitné).
Do hotelu se vracíme autobusem, opět načerno. Tel-avivský systém úhrady jízdného je poněkud nedomyšlený. Nejprve si totiž musíte obstarat plastovou kartičku podobnou pražské Lítačce. To není úplně jednoduché, protože ji vydávají pouze na několika místech. Tuhle lítačku si pak na dalších místech můžete dobíjet a v autobusech pak jenom pípnete o stroječek a jízdné se vám odečte. To je jistě velmi moderní a praktické, ale pro turisty ne.
📆 Pátek 18. listopadu 2022 / 24 Chešvan 5783
Náš hotel nepřipravuje snídaně, ale hostům vydává poukázky na ranní občerstvení v hotelu přes ulici. Jíme tedy v zahrádce s výhledem na pláž a každé tři minuty na přistávající letadlo. Tak nějak si představuji ideální snídani. Objednali jsme si sendvič s volským okem a zeleninový salát. Také american coffee chutná navzdory svému názvu výtečně.
Jedeme do Jeruzaléma vzdáleného asi 60 kilometrů od Tel Avivu. Nejprve autobusem, kde se ze všech sil snažíme domluvit s průvodčím či revizorem. Jenže jeho angličtina neobsáhla ani rozdíl mezi yes a no a i moje pokusy o jidiš vyšly celkem naprázdno. Komunikační pat a poplatek za transport se tedy vyřešil mezinárodně srozumitelným mávnutím ruky.
U vchodu do nádražní budovy probíhá bezpečnostní kontrola skoro jako na letišti. Bdí nad ní ostří postpubertální hoši a příležitostně i ostré dívenky se samopaly v rukou. Kupodivu se zde dají v automatu koupit i papírové jízdenky. Nádraží Hahagana vypadá celkem moderně a poměrně čistě. Vlak do Jeruzaléma připomíná náš elefant, jen je o poznání modernější, rychlejší a čistší. Zastavuje pouze u letiště a pak projíždí až do Jeruzaléma. Z cesty příliš velký zážitek nemáme, protože většina trasy vede tunely.
Hlavní nádraží svatého města se jmenuje Jerušalajim Jicchak Navon a je lokalizováno tak, jako by vlaky mířící do Prahy končily u nás na Zahradním Městě. Navíc je umístěno strašně hluboko, prý 80 metrů pod zemí. Na pozemský povrch se dostáváme soustavou eskalátorů a velkokapacitních výtahů, které však kapacitně nestačí. V plánech se prý objevuje prodloužení železnice až do Židovské čtvrti Starého města, kde má poblíž Zdi nářků vzniknout stanice pojmenovaná podle Donalda Trumpa. My si však musíme ještě opatřit další lístek a do města dojet nacpanou tramvají.
Do historického centra vcházíme Damašskou branou. Hned za ní se rozprostírá zeleninový trh, na nějž navazuje téměř nekonečná řada prachobyčejných stánků se sortimentem připomínajícím spíše bleší trh než svaté město. Očekával bych vkusné obchůdky s kvalitními devocionáliemi a nápaditými upomínkovými předměty, ale místo toho se až k prahu Chrámu Božího hrobu prodíráme nekončící záplavou nevzhledné veteše. Na pomyslném žebříčku všech příšerností u mě jednoznačně vede robustní růžový, variantně též hráškově zelený, plastikový krucifix s nápisem INRI vepředu a Made in China vzadu.
Oprava Chrámu Božího hrobu od mé předchozí návštěvy v roce 2008 výrazně pokročila, jen na nádvoří stojí ještě dvě stavební boudy, které na fotkách nevypadají moc pěkně. Uvnitř nejposvátnějšího křesťanského místa se tlačí desítky, možná stovky věřících, hlavně z Polska a z Itálie. Poláci si čekání zkracují zpěvem tklivých duchovních písní. My se do fronty na nakouknutí do Božího hrobu nezařazujeme a pouze obdivujeme krásnou výzdobu chrámu. Ten mimochodem stojí na údajném místě ukřižování Ježíše Krista, na němž dal císař Hadrián zlomyslně postavit chrám bohyně lásky Venuše spojený s erotickými kultovními praktikami. Chrám po dvou stech letech dali zbořit a na jejím místě postavili okázalou, mnohokrát přestavěnou a přistavěnou baziliku.
Po opuštění svatostánku se zajímáme o Křížovou cestu, zde zvanou Via Dolorosa. Je smutné, že většina z jejích 14 zastavení se nachází nedůstojně mezi stánky s ovocem, pečivem a textilem. Mnohem důstojněji působí pečlivě vedený rakouský poutní hospic, mohutná budova naproti 3. zastavení. Z jeho střechy se nabízí dechberoucí pohled na celé město.
Obědváme celkem skromně, jak se na lokalitu sluší, v libanonské restauraci a opodál doplňujeme vitamíny šťávou z granátových jablíček. Čeká nás pouť k třetímu neposvátnějšímu místu islámu, jímž je mešita al-Aqsá. Před jejím vchodem stojí ozbrojená stráž, která nám zvěstuje, že v pátek je mešita přístupná pouze pro muslimy. Ježíšmarjájosef, vyletělo z mi z pusy automaticky, zato dost naštvaně. Po těchto slovech už se za muslima asi vydávat nemůžu. Ale stejně by mě zajímalo, jak by si mě otestovali, kdybych řekl, že jsem muslim. Možná bych musel zodpovědět záludné kontrolní otázky, možná ukázat obřízku? Ale tu mají i židé. No, nemusíme vidět ani ukazovat všechno, proto opouštíme muslimskou část a vracíme se do židovské čtvrti.
V Jeruzalémě si můžete klidně koupit nefalšovanou trnovou korunu, nebo si třeba pronajmout opravdický kříž a vyzkoušet si na vlastní kůži, co asi prožíval Ježíš.
Teď nás čeká Zeď nářků. Sami Židé ji nazývají prostě ha-Kotel ha-ma’aravi, což znamená Západní zeď. Na anglických cedulkách se objevuje název Western Wall. Opět nasazujeme jarmulky a napjatě sledujeme pozoruhodné dění. Scházejí se tady desítky, snad i stovky ortodoxních židů v černých kaftanech, černých kloboucích nebo beranicích, bílých košilích a s nakroucenými pejzy. Uchylují se k modlitbám. Někteří návštěvníci vsunují do škvír ve Zdi nářků papírky s přáními. Kvůli přáním adresovaným Hospodinu už ale není nutné cestovat do Jeruzaléma. Nedaleko Zdi nářků mají speciální poštovní úřadovnu, jejíž úředník s profesní diskrétností vám došlou zprávu do štěrbiny ve zdi vloží. A nikdo u Zdi nářků nenaříká, ostatně jedna židovská anekdota praví, že židé chodí naříkat pouze na finanční úřad.
S postupujícím časem proud věřících sílí, někteří pánové spěchají v doprovodu své Ráchel a houfu děcek. Mělo nám dojít, že když všichni místní někam spěchají, zcela jistě nepracují. Když už nás nevpustili ani do poslední synagogy, rozhodli jsme se k odjezdu zpět do Tel Avivu.
Na zastávce tramvaje, na obrazovce obvykle ukazující časy odjezdů, běží tajemný nápis v hebrejštině a arabštině. Po chvíli zabliká i anglická verze: Service finished. Naivně jsem si představoval, že když skončil servis, tramvaje zase mohou jezdit. Navíc servis je mi celkem lhostejný, ale tramvaj, která by nás konečně odvezla na nádraží, by se nám po celodenní štrapáci docela hodila. Jenže smůla, dneska už žádná nepojede. V pátek po obědě začal totiž šábes, což znamená, že se nepracuje. Tedy vůbec nepracuje. Takže nás čeká několikakilometrový pochod na vlak. Připadá mi, že stanici schovali nejen velmi hluboko pod zem, ale snad i na jiný kontinent. Cestou si stále více uvědomujeme, že se celé město úplně zastavilo a všichni spěchají do synagogy. Chápu, že šábes slaví židé, ale co místní křesťané a muslimové?
Jeruzalémské nádraží je vylidněné, zhasnuté, brány zamčené, jako by se právě vrátilo strašidlo jménem Covid. Jen tu a tam projede taxi. Kryštof obětavě běhá od jednoho k druhému, ale všichni řidiči vrtí hlavou. Až jeden se ustrne a za obnos, za který by se dala objet zeměkoule, nás veze zpět po trase, kterou jsme právě pěšky urazili, a podél kolejí, na nichž skončil servis, k branám Starého města. Tam stojí velké sběrné taxíky, něco na způsob ruských maršrutek či tureckých dolmušů. Brzy se sešlo deset cestujících, mikrobus se zaplnil a my šábes nešábes vyrážíme do Tel Avivu.
Celá trasa je dlouhá kolem 50 kilometrů a po celou dobu jedeme z kopce. Celou cestu mi vrtá hlavou, jak to s tím zákazem práce vlastně je. Tramvaje jezdit nesmí, taxíky, samozřejmě za příslušnou sazbu, ano. Ale cesta dolmušem do Tel Avivu nás stála méně než ráno cesta vlakem. V Tel Avivu nás řidič jednotně vyložil u autobusového nádraží, která tady mají třípatrové, ale i zde panuje ticho. Ani kolo se tu nehne. Ovšem kromě taxíků. My se ale rozhodujeme, že taxikářské žně nepodpoříme a vyrážíme na další minimálně tříkilometrovou pouť do hotelu.
Cestou jsme nenarazili na žádnou restauraci, která by nás zlákala aspoň k doplnění kalorií, natož ke kulinářskému zážitku. Teprve kousek od našeho hotelu se objevuje přijatelná hamburgrárna se sice ne úplně chutnými pokrmy, zato ale s příšernou hudbou, jejíž hlasitost však spolehlivě působí jako urychlovač pobytu. S posledním soustem se mi podařilo přemluvit své ztuhlé nohy a s pocitem, jaký musel nejspíš zakusit umdlévající Ježíš pod křížem, zdoláváme poslední etapu přesunu do hotelu.
📆 Sobota 19. listopadu 2022 / 25 Chešvan 5783
Na dnešek byl v plánu výlet k Mrtvému moři, ale ukázalo se, že o šábesu se tam nedá nijak rozumně dostat. Snad jen taxíkem, ale na jeho úhradu bychom si nejspíš museli vzít spotřebitelský úvěr. Židé tvrdí, že každá půjčka s úrokem nad 7 % už je lichva, ale k českým finančním ústavům se tato informace bohužel ještě nedostala. V klidu tedy snídáme pod palmovým stromořadím a posloucháme šumění moře. Dneska jsem si vybral šakšuku, což je libanonský národní pokrm a je to v podstatě orientální lečo s volským okem.
Po snídani jdeme podél moře a obdivujeme výškové stavby. Tady v centru jsou to nejčastěji nóbl hotely světových značek. Procházíme po bulváru Bena Guriona, zakladatele Izraele, po němž se tady jmenuje kdeco, a přicházíme až k místní radnici. V městských parcích právě dozrávají nádherné citrusy. Jeden spadlý jsem pochopitelně z čistě studijních důvodů tajně ochutnal, ale byl příšerně hořký. Podél staveniště tramvajové trati se dostáváme až k řece Yarkon protékající parkem s mnoha dětskými hřišti a sportovišti. Celou cestu obdivujeme dechberoucí panoramata nového Tel Avivu.
U ústí řeky Yarkon do moře se nachází Starý přístav, nazývaný prostě Port, přeměněný na zónu restaurací a obchodů. Dnes se tady koná trh, na němž nás oslovil stánek s orientálními pochoutkami. Dali jsme si palačinku posypanou exotickým, příjemně pikantním kořením, zeleninou a vejcem uvařeným natvrdo a nasekaným na cimprcampr.
Pozdní odpoledne trávíme na ještě příjemně rozpáleném písku městské pláže. Voda má odhadem 21 až 22 °C. Pro mě už je to trochu ledárna, ale jiní si ji docela užívají. Lidé se pomalu přemisťují z pláže na promenádu, na které to žije jako v létě na dovolené. Já si užívám nádherný západ slunce v kombinaci s přistávajícími letadly.
Při večerní procházce jsme se nejen nachomýtli k místní svatbě, ale konečně se nám podařilo najít restauraci! Skoro nikdo v ní neseděl, vlastně jen jeden francouzsky hovořící pár. Ani zde se personál nerozplynul čirou radostí nad naším vzácným příchodem. Číšníkova komunikace se omezuje na milostivou odpověď na náš pozdrav. Místní pivo měli dobré, jídlo celkem také. Objednali jsme si dva pokrmy, číšník je samozřejmě přehodil a my jsme na to přišli, až když jsme dojedli. Ale kdoví. Kryštof jedl rýži, kterou já bych si ve stavu střízlivosti zcela jistě neobjednal, a moje indické kuře se také neobjevilo ani v jednom pokrmu. Při placení se mě číšník rovnou zeptal, kolik mu dám spropitné. Na částku odpovídající 10 % ceny se zatvářil, jako by právě spolkl žábu. Tak nevím… Ale troška vřelosti a zdvořilosti by této zemi zcela jistě výrazně prospěla.
Den zakončujeme ve zmrzlinárně. Mangová byla nejlepší. Sedíme pod palmou, jen v tričkách, za zády šumí moře a z domova chodí fotky prvního letošního sněhu.
📆 Neděle 20. listopadu 2022 / 22 Chešvan 5783
Neděle je v Izraeli očividně pracovním dnem. Ztichlá staveniště ožívají, obchody mají otevřeno. Podnikáme další okruh městem a kocháme se pohledy na moře. Po nábřeží projíždějí přísně vypadající policejní hlídky na koních.
Konečně narážíme na trafiku, kde byli bývali mohli zakoupit místní Lítačku. Její pořízení na poslední chvíli před odjezdem by se nám ale hrubě nevyplatilo. Autobusem jedeme opět zadarmo, tedy automat spokojeně pípne, když k němu přiložím platební kartu, ale nic nestrhne (doufám). Na letiště jedeme spořádaně, s platnou jízdenkou na pohodlný vlak.
Letištní odbavovací procedury probíhají velmi chaoticky, ale nakonec jsme prošli rychleji, než jsme se obávali. Slečny úřednice se tváří, jako by jim ráno někdo počůral kartáček na zuby. Znovu se musíme zpovídat, jaký je mezi námi vztah, Kryštof trpělivě vysvětluje, že jsem opravdu jeho zákonitý a biologický otec a že na mě má papír, a slečny úřednice mu to věří. Já se (raději tiše) divím, že od nás slečny nechtěly vzorek DNA, a k čemu jim tato informace vůbec může sloužit. Jak by asi reagovaly, kdybychom odpověděli jinak? Samozřejmě mě lákala odpověď, že jsme sem přijeli na svatební cestu, ale to by nás asi úředně ukamenovali.
Za poslední šekely nakupujeme bagety s avokádovou pomazánkou (dělám doma lepší, s česnekem) a přesouváme se do gejtu. Před nástupem do letadla se tvoří dlouhá fronta. Zřízenec na nás ječí, že si máme stoupnout z opačné strany, protože si právě teď potřebuje zaparkovat vozík. Evropští pasažéři na něj výchovně zvysoka kašlou, ať si to chlapec objede, nebo chvilku počká.
Slečna kontrolující palubní vstupenky, jak je v kraji zvykem, kouká jako žába z prachu. Ani pozdrav, ani dík. Helou, pravím mírně zvýšeným hlasem a přidávám široký úsměv hodný hollywoodské hvězdy. Hajl, zpraží mě s přísným výrazem a drsnou dikcí osvětimské bachařky. Alejchem šalom, mejdl (mír s tebou, děvče).
Už jen pár metrů a ocitáme se na palubě rakouského Airbusu, tedy napůl doma. „Grüß Gott“, vítá nás vlídně krásná, usměvavá, blonďatá letuška, podle přízvuku bezpochyby Češka. Po palubě se linou něžné tóny Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji. Mám místo u okna, Kryštof také, ale o řadu dál. Vedle mě si kecnul hřmotný strejc se slovy: „Zase ten příšernej valčík!“
Domů se vracíme přes Vídeň, nejprve letem OS 858. Letíme velmi zachovale vypadajícím Airbusem A321 Austrian Airlines s registrací OE-LBD. Dodatečně zjišťuji, že tenhle stroj má právě dneska narozeniny. Není to úplný mladík, poprvé vzlétl 20. 11. 1998. Na palubu už by se nevešla ani myš, je úplně plno. K svačině se podává Käsesemmel čili sýrový sendvič. Letíme podél tureckého pobřeží na Smyrnu a dále na Sofii a Bělehrad. Na zdolání 2 361 kilometrů potřebujeme 3 hodiny a 13 minut.
Ve Vídni musíme na další bezpečnostní kontrolu. Můj pečlivě sbalený batoh bere zasvé. Přesouváme se do letištního salonku, kde jako vstupenka slouží platební karta od Raiffeisenbank. Veškerá konzumace jde na účet banky, což je obzvláště příjemné. Možná prasknu, ale ať to ty nenažrance něco stojí.
Poslední etapu tohoto parádního výletu absolvujeme znovu s Austrian Airlines. Letos potřetí letím osvědčenou linkou OS 711. Opět 278 km na palubě příjemného a skoro úplně obsazeného Embraeru 195, OE-LWJ. Trošku to cestou drncá, jako když jede trakař po kočičích hlavách, ale let je přesto pohodlný. Dostali jsme lahvičku minerálky a čokoládu. Po 37 minutách ve vzduchu nás vítá Praha ozdobená sněhovým popraškem. Zima je tu.
