Bylo to zabalené pečlivě. Beru si tedy z prostřeného stolu nůž, a pomalinku nařezávám lepenku, kterou je dárek obalený. Všichni se na mě dívají a jsou zvědavi, co na to budu říkat. Já stále nevím a netuším. Balicí papír je pryč, je to malá krabička. Pořád nevím. Otevírám ji a uvnitř je starý tenisák. Hm, proč by mi dávali starý tenisák. Jo, tenis mam fakt rád, hraju ho závodně, dokonce ještě na stará kolena ve třiceti letech trénuju se super trenérem, ale proč sakra tenisák? Aha, tenisák je nařízlý a uvnitř schumlané papírky. Obratem je rozdělávám, jsou tam indicie jak z pevnosti Boyard. Na jedné jsou jahody se šlehačkou, na dalším kousku pak Lanson, šampaňské, které se pije… Na Wimbledonu. Já jedu do Londýna na Wimbledon! BINGO.
A aby byla skládačka kompletní, týden předtím jsem slavil s kamarády narozky a od všech jsem dostal podivný dárek, a to po vyřešení další matematické hádanky, letenky v business class kamsi. Nechtěli mi prozradit víc, že se to dozvím později. A teprve teď ty puzzle jsou kompletní. Letím v businesse do Londýna tam na letiště City zpět z Heathrow, čeká mě sobotní program, během kterého bych měl vidět finále žen, mužské a ženské čtyřhry. No mazec. Taťka se „obětoval“ a lístek si koupil taky, že pojede se mnou. To chápu, taky bych se rád obětoval na největší tenisový svátek světa. 😊
—————————————————–
Praha – Londýn City, Business class, Embraer 190
Je pátek 12. července. V 10:30 se scukáváme s taťkou na Muzeu a jedeme na letiště. Na přestupní stanici Nádraží Veleslavín už nepotkáváme legendární portýry, kteří pomáhali se zavazadly do schodů ale moderní, a dokonce i funkční eskalátor. Je vidět, že pokrok sem pomaličku polehoučku dorazil, už jen dořešit tu železniční dopravu na letiště a budeme se moci porovnávat třeba i s tureckou Antalyí!
Je sice super, že do Prahy létá více a více turistů a otevírá se spousta nových linek mimo EU, ale terminál 1 není nafukovací a fronta na pasovku dosahovala tak na hodinu. Ještě že máme pasy a letíme v businessu, využíváme fast track a hned se zařazujeme k automatickým branám a dostáváme se do útrob letiště. Povinně procházíme Duty free (zkrátka jindy to nejde, leda že by někdo vyzkoušel ty únikové dveře hnedka vlevo do chodby, prý mají vypnutý alarm) a míříme rovnou do salonku. British využívají salonek Menzies, který zas tolik neznám, znám hlavně ten naproti od Mastercard, kam je mnohem snažší se dostat na kartu Mastercard World, ať letíte s kýmkoliv.
Salonek mi přijde příjemnější než ten Mastercardový, mají tu i nevybublanou Bohemku Bruta a celkem dobré jednohubky.
S vylepšenou náladou pak upalujeme k letadlu, čeká tu na nás Embraer 190, do kterého se vejde pouhých 98 cestujících. Takové malé, příjemné letadlo. Seating jsem měl pořešený dopředu od kamarádů, sedíme na sedačkách 2C a 2D, takže místa na nohy máme tolik, že si v klidu můžeme natáhnout nohy a stejně se té zástěny proti nám ani nedotkneme.
Krátce po startu nám steward rozdal balené vody (ok, neurazí, ale nenadchne), po dalších několika minutách došlo na servírování studeného oběda. Na výběr byl kuskus s něčím a uzený losos s bramborovým salátem. Volba padla jednoznačně na losos. A jo, bylo to opravdu výborné!
V businessu nás letělo 8, Economy byla taky dost narvaná. Ale nevím, v momentě, když jsem se otáčel, steward už zatáhl legendární záclonku, oddělující Economy od Businessu. Říkali jste si někdo, proč vlastně tam ta záclonka je? Hlavně kvůli tomu, aby cestující v ekonomické třídě nevykoukali ty dobroty, které se v businessu podávají a aby náhodou to šampaňské nechtěli taky. Jenže… šampaňské kupodivu došlo už nad Frankfurtem, steward si s naším požadavkem ale poradil znamenitě.
„Hele, kluci, šáňo už nemáme, ale máme spoooustu džinu. Tak já vám přinesu pár džinů s tonikem, co vy na to?“
Získal si nás. Každý jsme dostali po třech džinech s toniky a měl od nás až do přistání pokoj.
Nad Kanálem jsme začali klesat, vidíme už předměstí Londýna, jsme nad Temží, před námi je už letiště, najednou BUM! A jsme na zemi. Tak to byla rychlovka! Takhle prudké klesání jsem naposledy zažil snad někde v Pacifiku, ale ne v Londýně. To prudké klesání je na tomto letišti důležité ze dvou důvodů – tím prvním je omezení hluku, protože v okolí letiště je dost hustá zástavba, a tím druhým je pěkně krátká dráha. Londýn City ji má jen 1508 m dlouhou. Na té by nemohl přistát například ani běžný Boeing 737-800, ten potřebuje dráhu o 126 m delší. Nicméně, při přistání jsem si připadal, jak kdyby letadlo sestupovalo ze schodů.
Když letíte do Londýna, pravděpodobně přistanete na Stanstedu, Lutonu, Gatwicku a možná Heathrow. A když máte fakt velkou smůlu a koupili jste si letenky někam do Londýna, tak kdesi u pobřeží na letišti Southend. Na City ale ne. To slouží převážně pro smetánku z londýnské business čtvrti Canary Wharf, z Prahy se sem létá teprve druhým rokem.
To, že se jedná opravdu o prémiovou lokalitu dokládá i fakt, že odtud British Airways létají speciální linku do New Yorku Airbusem A318 speciálně upraveným pouze s 32 business class sedačkami. Éro nejprve doletí do Shannonu kde dotankuje, proběhne imigrační US kontrola a v New Yorku to přistává jako klasická vnitrostátní linka. No londýnští businessmani to mají pěkně zařízené. 😊
Vystupujeme z letadla přímo na letištní plochu, vedle nás jsou srovnané stejné Embraery British Airways (tedy úplně přesně BA CityFlyeru, dceřinky Britišáků) a jdeme pěšky do příletové haly o velikosti Lidlu. Rychle pasovka a šup a jsme venku. Hustý! Od výstupu letadla do opuštění letiště neuběhlo ani 5 minut. Vůbec mi nepřišlo, že bych měl být v Londýně, ale spíš na letišti v Pardubicích. Takové malé, příjemné, všude všechno kousek.
Spousta místa na nohy první brázdě, tedy číselně v druhé 🙂
Studený oběd, Losos s bramborovým salátem, to byla dobrota
Krátce po přistání, jeden Embraer vedle druhého
Letiště City, vypadalo to spíš jak supermarket, než jako letiště
Na letišti nasedáme na DLR neboli Docklands Light Railway, vystupujeme po slabé půlhodince jízdy na stanici Bank. Kámoš Berry ještě hákuje, končí až v 16 h, takže koukáme u něj na recepci na tenis. Recepční nás ani nevnímá a fandí Federerovi.
Berry nás nenechá dlouho čekat a desetiminutovou procházkou po Hackney dorážíme k němu do bytu. Dokoukáváme u něj semifinále mužů a během něj nám začíná kručet v břiše. Protože Britové toho moc uvařit nezvládnou a když už, bude to fish & chips, volba padá na námi osvědčenou čínskou hospodu Beijing Dumpling se skvělými čínskými knedlíčky.
Připojuje se ještě Berryho přítelkyně Adélka. A protože jsme 4, voláme si BOLT. Uber byl moc drahej, ale BOLT, dříve Taxify, vyšel mnohem levněji než metro.
Páteční večerní špička byla znát, jízda k asijské restauraci u Leicester square trvala místo původních 25 minut téměř tři čtvrtě hodiny, dorážíme ale na oblíbené místo.
Vevnitř to není žádný luxus, obouchané stoly, malé židličky, moc osobního prostoru tu teda není, ale zaslouženě je od panáčka Michelina označená jako Recommended. Obsluha velmi rychlá a během chvíle máme na stole sečuánské hovězí, tygří krevety a nějakou tu zbytečnou zeleninu.
Večer je ale ještě dlouhý, po zaplacení míříme směrem ke Covent Garden nasát londýnskou atmosféru místních barů. Dáváme si před spaním dva místní ležáky, nasedáme do BOLTu a jedeme chrnět, čeká nás náročný den.
Wimbledonské finále
Ráno musíme rozumně vstát, abychom dorazili na Wimbledon včas. Budím se sám, ale hodinky na mobilu ukazují přísných 02:30. Snažím se znovu usnout, daří se. Probouzím se opět, taťka ještě spí. Hm, 04:20. Trochu si vzpomínám, když jsem byl malej na noc před Štědrým dnem, ten super pocit, že se na něco děsně těšíte a chcete, aby se to už stalo. Potřetí mě už nekompromisně probouzí v 8h budík. Rychlá ranní hygiena, házíme každý do sebe 4 vajíčka, co připravil Berry a ladíme cestu na Wimbledon.
BOLTem nebo Uberem je to už docela daleko, volba padá na MHD.
Typickým londýnským dvoupatrákem se přibližujeme ke stanici metra Monument. Britové jsou svým způsobem specifický národ, jezdí vlevo, mají Libru a když už jim došly nápady, v čem být originální, vymysleli si skvělou nekončící zábavu do novin, které říkají Brexit. Ok, ale jedna věc se se musí Britům nechat. V inovacích v MHD jsou o x desítek let před námi. To, že jim metro jezdí na letiště, to čert vem, ale to, že nepotřebujete žádnou Ostercard, Octopuscard, Opencard ani žádnou další O kartu na to, abyste mohli jet metrem, to je jak z říše snů. Žádné debilní posílání smsek, žádné složitá pásma jako v Praze. Vyndáte si jednoduše jakoukoliv platební kartu, přiložíte ji u turniketů, ozve se „Pííííp“ a máte zaplaceno. Jednoduché.
Přesedáme na metro. Zelená linka metra District se začíná pomalu plnit postaršími lidmi se slaměnými klobouky. Je vidět, že jedeme správně. Na zastávce Southfields ale všichni vystupují, přitom stanice Wimbledon je ještě o 2 dál. No, budeme davu věřit. A dav má pravdu. Tenisový areál je odsud 15 minut pěšky. Je to příjemná procházka kolem Wimbledon parku, kde první hrací týden stojí slavná Queue. To je vlastně jedna z mnoha možností, jak se dostat na Wimbledon, ty možnosti jsou ofiko čtyři, ale ani jedna se vám nebude líbit. 🙂
- Nejjednodušší a nejlevnější možnost – přijedete do Londýna až na hrací den a stoupnete si do Fronty. Té se tu říká Queue. Každý hrací den je k dispozici přibližně 500 lístků na každý z hlavních kurtů, tedy kromě posledních hracích 4 dní, to už je vám stání v Queue k ničemu. 😊 Nevíte, na koho jdete, jaké lístky dostanete, ale dostanete se na Wimblas.
- Můžete zkusit štěstí v loterii, kdy vás náááhodou vylosují a pak si můžete za relativně slušné peníze koupit 2 lístky. Stačí štěstí, jednoduché.
- Pokud se vám nechce stát fronta, každý den ráno v devět hodin se uvolní pár lístků přes Ticketmaster za oficiální wimbledonské ceny. Akorát si představte, s kolika soupeříte lidmi.
- A poslední možnost, koupíte si lístek od tzv. debenture holders. To jsou předplatitelé, kteří si předplatí pětileté „členství“ za 80 000 liber, tedy něco přes 2 miliony Kč, ti dostanou několik lístků na pár let dopředu a můžou si s nimi dělat, co chtějí a oficiálně je jako jediní je mohou přeprodávat dál.
My jsme měli lístky přes poslední možnost, ale protože to byl dárek k narozkám, cenovka zůstala zahalena tajemstvím.
Ač to je s těmi lístky dost komplikované, samotná vstupenka byla úplně obyčejná – ok, na trošku lepším papíře, ale podle mě žádné ultra bezpečnostní prvky neměla. U vstupu před kurtem č. 1 dorážíme akorát včas, je 10:30 a otevírají se brány. Fronta ale není nějak dlouhá, za 2 minutky nám kontrolují lístky, a jsme uvnitř areálu. To mě trochu překvapilo, zvyklý na brutální bezpečnostní kontroly z letišť, kdy i zapomenutá mince v kapse vyvolá poplach jak v jaderné elektrárně, tak tady nikde nic. Buď to mají Britové tak pod kontrolou, že kontroly už nejsou viditelné a nebo si tu trochu hrají s ohněm a podceňují bezpečnost.
Nicméně, jsme uvnitř areálu! Všude samá zeleň, do toho rozkvetlé fialky a tekoucí voda… Opravdu nádherný areál.
Sobotní program vrcholil na hlavním kurtu od 13:00 finále žen Williamsová proti Halepové, takže jdeme omrknout ještě vedlejší kurty. S naším lístkem můžeme na všechny okolní kurty a pak na centr kurt, kde máme přiřazená místa.
Protože se jedná už o předposlední hrací den, na vedlejších kurtech se už prakticky nehraje. Usedáme na kurtu č. 18, kde se hraje semifinále čtyrhry slečen Franouzek proti Američankám do 18 let. Celkem slušná ochutnávka, tenis zatím ne moc rychlý, nicméně první zkušenost s travnatým kurtem z pozice fanouška je parádní. 8 mm trávník vypadá jak umělý koberec, míčky neposlušně skáčou na všechny strany a kupodivu… téměř žádná reklama. Jedna na Rolexky, jedna na tenisové míčky Slazenger a to je všecko.
A protože Francouzky dostaly od urostlých Američanek tmavší pleti kotel, zůstáváme ještě na stejném kurtu ještě na jednom semifinále, tentokrát chlapců do 18 let. O poznání rychlejší tenis, první set trval stejně dlouho, jako celý předchozí zápas slečen.
Blíží se pomalu čas oběda a my určitě nechceme přijít o finále žen. Jdeme do jednoho z mnoha Food courtů, jako předkrm si dáváme nejprofláklejší jídlo na Wimbledonu – jahody se šlehačkou. Tedy se šlehačkou, ona to je taková dietní smetana. 🙂 A nejsou to ledajaké jahody! Pocházejí z britské farmy Hugh Lowes Farmes z Kentu, každý hrací den od pěti od rána je sbírá partička osmdesáti sběračů, aby ty nejlepší a největší kousky zamířily ještě ten samý den na Wimbledon! Od roku 2010 je cena stejná, za mystičku alespoň deseti jahod zaplatíte 2,5 libry, tedy přibližně 70 Kč. A jaké jsou? Vy-ni-ka-jí-cí!!!
Po jahodách do sebe ještě cpeme sendvič, už nás ale tlačí čas, míříme tedy rychle k centr kurtu. Na tomto velkém tenisovém svatostánku pro téměř 15 000 lidí místa nacházíme kupodivu v pohodě. Místa ségra vybrala (teda aspoň to tvrdila, nevím, jestli nekecá! :D) ty nejlepší a opravdu sedíme přesně uprostřed kurtu v nějaké desáté řadě. Takže pecka!
Hala s otevřenou střechou se plní velmi rychle, jako poslední přicházejí do královské lože Meghan, Kate, dosluhující premiérka Mayová a další papalášové. Fanoušci jsou z nich zbláznění.
Na kurt přicházejí sběrači míčků, následováni lajnovými rozhodčími. Každá z těchto skupin si zasloužila bouřlivý potlesk, publikum je na finále ženské dvouhry opravdu natěšené. A nakonec přichází hráčky Wiliamsová s Halepovou.
Po rozehrávce utkání začalo. Publikum je ale nestranné, možná maličko víc to přeje sedmadvacetileté Rumunce, která proti Sereně Wiliamsové vypadá opravdu drobně.
První set utekl jako voda a za slabou půl hodinku se ujímá Halepová vedení 1:0 na sety. Během krátké přestávky nastává nejvyšší čas se porozhlédnout, kdo jsou vlastně ti ostatní fanoušci, kteří sedí kolem nás.
Bylo vidět, že se malý nápis Rolex na fanoušcích – sousedech – podepsal opravdu pečlivě. Všichni oblečení v ultra drahých hadrech, zmiňované Rolexky měl každý druhý, dále jsem zahlédl značky jako Patek Philippe a další super levné hodinky, které stojí jako lepší kára a který si určitě nikdy nekoupím 😀
Halepová za celý zápas prakticky nechybuje a ve finále Wimbledonu poráží Williamsovou hladce 6:2 6:2. Na kurtu začaly oslavy nové vítězky a postarší pán, ředitel klubu, předává trofeje pro vítězku a poraženou. Nádhera. Publikum si to užívá, byť finále trvalo jen pouhých 57 minut.
Opět se mi v hlavě otevírá otázka, proč mají mít ženské stejné peníze, jako chlapi, když chlapi takovéhle finále hrají třeba 5 hodin. Ale to je diskuze na hodně dlouho a zrovna taková Williamska by o rovnoprávnosti řečnit hodiny a hodiny.
Ještě že ten lístek máme na celý den, trmácet se do Londýna na slabou hoďku tenisu a pak jet zpět… Jdeme se opět občerstvit. Během finále se na na centrkurtu sem tam ozvalo příjemné „PLOP!“. Takový ten zvuk, když vyletí špunt od šampaňského.
Kupujem si tedy tu nejmenší lahvinku růžového šampaňského Lanson. Trochu se mi protáčí panenky, když jedna malá lahvička stojí stejně jako karton Bohemky. Dorážíme opět na centrkurt, kde se připravuje muži na finále čtyřhry. Vítězoslavně vyndavám z taštičky šampaňské a jdu ukázat sousedům, že to „PLOP!“ umíme taky. Jenže… láhev je šroubovací a jen to trochu zasyčí. 😣 Aby vyletěl špunt, to bychom si museli koupit tu velkou láhev v hodnotě české cisterny plné chlastu.
Ženské finále dvouhry bylo super o tom žádná, ale finále mužské čtyřhry, to byla naprostá pecka! Do finále se dostala francouzská dvojice Mahut a Roger Vasselin a kolumbijská dvojice Cabal s Farahem. Lepší čtyřhru jsem ani v televizi nikdy neviděl, zatímco holky po hodině hry končily, chlapi neměli hotový za stejný čas ani první set a už teď bylo jasné, že to nebude krátký zápas. Po čtyřech hodinách bylo skóre 7:6 6:7 6:7 a 7:6 a dějství dospělo do pátého, rozhodující setu. Organizátoři pro jistotu přerušili hru a nechali zatáhnout na centrukurtu střechu.
Zápas byl přerušený a monstrózní konstrukce se dala do pohybu. Za deset minut zmizelo nebe, zaklaply dva ohromné střešní díly do sebe rozsvítily se světla. WOW! Neskutečně dobře nasvícené. Střecha je bílá a všechna světla jsou namířena do vzduchu, takže střecha jen odráží světlo a nevidíte jediný přímý zdroj. Osvětlení tak příjemné, jako kdyby to bylo od sluníčka, ale ne nějak přehnaně. Tohle se musí nechat, to mají na Wimbledonu vyřešené parádně.
V posledním dějství už bylo vidět, že oba páry toho mají dost, dočkáváme se prvního breaku pro Kolumbijce, který je nakonec i rozhodující. Pár Cabal s Farahem vyhrávají po necelých pěti hodinách wimbledonskou čtyřhru a bouřlivě slaví i se slušně zaplněným centrkurtem. Jasně, nějaké to volné místečko bylo, ale účast i na finále čtyřhry byla opravdu pořádná!
Předávání trofeje pro finalisty a vítěze tentokrát neprobíhá na kurtě ale přímo v královském boxu. Už ani nevím, kdo to předával, ale určitě měl modrou krev a musel to být nadčlověk. Britové jsou z těchto nadlidí pořádně střelení – to takhlens nám nad námi prošla Kate Middleton a lidi začali pištět… Ježiši, vždyť šla jen na záchod…
Po finále mužské čtyřhry mělo být na programu finále ženské čtyřhry. Protože se ale mužská čtyřhra protáhla až do večerních hodin (končila téměř v půl desáté), pořadatelé se rozhodli, že česko-čínská dvojice Strýcová, Su-Wei proti kanadsko-čínské Dabrowski – Xu budou hrát až další den v neděli. Škoda, na Báru Strýcovou, která se dostala v singlu nečekaně až do semifinále, jsem se těšil. Na druhou stranu, ta mužská čtyřhra byla pro tenisového fanouška opravdu fantastická!
Odcházíme z centrkurtu a šineme si to na metro. Fanoušci, kteří seděli vedle nás ale na metro nejdou, většinou po párech nasedají do přistavených Mercedesů, Jaguárů a dalších prémiových aut. Na metro jde jen hrstka fanoušků. Zkoušíme dojít na vzdálenější stanici Wimbledon, která je trochu dál a do kopce, abychom si sedli. O místa není nouze, metro je poloprázdné. K Berrymu přijíždíme až kolem jedenácté. Ještě chvilku hodnotíme tenhle úžasnej sportovní zážitek a jdeme spát.
Nádherný areál Wimbledonu
Na okolních kurtech se už nehrálo, ale ta zeleň!
Obligátní jahody se šlehačkou, chuťově 100 % lepší, než na fotce
A na centru s taťkou
Finále žen je v plném proudu
Londýn Heathrow – Praha, Business class, Airbus A320
Budík nekompromisně zvoní ve 04:00. Rychle se oblékáme, koukám na UBER, ten je drahej, pouštím tedy BOLT, ha, za zhruba stejné peníze jako MHD pro dva.
Za 10 minut zastavuje před barákem Ind s Nissanem Leaf. Tedy plně elektrickým autem, které u nás stojí okolo milionu korun. Svezení je to příjemné, na letišti Heathrow jsme za půl hoďky. Řidič nás vysazuje před více než 50 let starým terminálem 3, ze kterého British Airways létají do Prahy. British jinak létají do evropských letišť z relativně ještě nového terminálu 5, ale do Prahy z Heathrow nemají konkurenci, je proto jedno, jestli odletíte ze staré barabiziny a následně odvezou busem někam do lesa, kde na vás bude čekat letadlo.
Snažím se odbavit na kiosku, ale nějak to nejde, asi mají opět problém s dvěma stejnými jmény a jsem odkázán na přepážku. Tam už jde všechno po másle, během chvilky máme palubenky, probíháme bezpečnostní kontrolou a mizíme v útrobách salonku.
British Airways využívají na terminálu 3 Galleries Club Lounge, celkem solidní salonek s parádním barovým pultíkem. Tedy, on to není barový pultík ale pult a není to ani salonek jako spíš salón. V první obrovské místnosti je slušný výběr ze snídaňového menu, můžete si objednat i vajíčka, v druhé velké místnosti pak snad 10 m dlouhý bar, plný alkoholu.
K snídani si dávám vajíčka, croissant a džin s tonicem a kochám se výhledem z okna, který je naprosto parádní – přesně na střed jižní runwaye 27L. Je něco málo po šesté hodině, kdy vrcholí ranní špička. Přistávají samá Jumba z dálkových destinací jako je Hong Kong, Johannesburg, Singapur, New York, Miami… Čas ale neúprosně běží, před sedmou se odtrháváme od okna a jdeme se nalodit. Nedělní let v 07:30 z Londýna do Prahy není zrovna prototypový let pro cestující z Londýna, ten hlavně slouží pro tranzitní cestující z letadel, které jsme viděli přistávat ze salonku.
Economy stejně jako Business je téměř plná, v Eco je pár volných míst, v businesse jsou 3 volná místa, zbytek obsazený. Cestou zpět sedíme až ve čtvrté řadě s tím, že prostřední sedačka je vyblokovaná a je zde místo sedačky daný odkládací stoleček. Pokud cestujete ve dvou, můžete si tak v klidu natáhnout nohy šikmo směrem ke středu, takže místa na nohy je tu rovněž dostatek.
Odlétáme s desetiminutovým předstihem, krátce po startu je servírovaná teplá snídaně. Na výběr je mezi pošírovanými vajíčky s toastem a klasickou britskou snídaní. Pošírovaná vajíčka ale dochází už ve druhé řadě, tak velký měly úspěch. A do čtvrté řady se tak dostává klasická Full English Breakfast. Já i taťka si k tomu objednáváme šampaňské a pak děláme menší hrubku – ještě si k tomu dáváme kafe. A musím říct, že kafe a šáňo chutově k sobě moc nejde, i když máte mezitím několika minutový odstup. Zkrátka musíte si vybrat, jestli bublinky a spánek nebo teplé zahřátí a nabuzení. Stewardi jsou extrémně pozorní, snaží se do nás nalejt tolik šáňa, kolik vypijeme, což samozřejmě kvitujeme. 🙂
Za Frankfurtem už další šampaňské odmítáme, dojídáme a dopíjíme a přistáváme v Praze na Havlovi.
Nasedáme na bus, přelézáme na metro, chytáme jen tak tak vlak do Říčan a hodnotíme uplynulé 2 dny. Prodloužených víkendů v Evropě už jsem nacestoval nespočet, samotný výlet do Londýna by mi asi už nic neříkal, ale… Tohle bylo opravdu unikátní! Stylové přistání v business class na London City malým érem, vstupenky na finále Wimbledonu na centr kurtu… Byl to opravdu unikátní zážitek, možná to bylo jen jednou za život, ale co 🙂 Naprosto intenzivních 48 hodin, na které budu ještě dlouho vzpomínat.
Solidní bar na v Galleries Club Lounge
A full English Breakfast do Prahy, v kombinaci džus, šáňo a kafe
