V posledních letech se společnost Ryanair poměrně poctivě usadila na letišti Charleroi, víceméně jižně od Bruselu, a pokud hledáte levné letenky z Prahy, jakýmkoliv směrem, toto letiště patří mezi to nejlevnější. A i když Brusel nezní tak sexy jako Dominikánská republika, nebo třeba Londýn či Paříž, Belgie jako taková nabízí spoustu krásných měst, která jsou jako stvořená pro víkendovou prohlídku a rychlou návštěvu. Pro naši návštěvu jsme si tentokrát vybrali dvojici Bruggy a Brusel, ale nabízí se i další – Gent, Antverpy, a při kombinaci dopravy například krásné Ypres a další. Naše letenky jsme bookovali už v únoru, abychom využili prodloužený velikonoční víkend, a i s přidaným zavazadlem a priority boardingem od Ryanairu jsme se vešli pod sympatické dva tisíce na osobu. Navíc se tyto letenky dají sehnat často i okolo poloviční ceny.
Výlet do Belgie měl být výletem romantickým a odpočinkovým, s vhodnou kombinací historie a relaxu. Začali jsme ve čtvrtek ráno na pražském letišti, ve velmi nekřesťanskou hodinu, ale načasování bylo perfektní. Zaparkovat auto, projít letištěm, a volal nás poslední call na priority boarding, které jsme dostali s větším (tzn. všude jinde normálním) zavazadlem. A přestože jsme měli jen jeden priority, proklouzli jsme oba.
Jak to tak u Ryanairu bývá, nahnali nás do autobusu, a pak jsme jeli na dobrodružnou výpravu. A skutečně, za sedmero horami, sedmero řekami, v údolí ostatním královstvím neznámém na úplně poslední a nejvzdálenější stojánce bylo naše letadlo. Po krátkém a bezproblémovém letu přistáváme na Charleroi, uprostřed luk a polí. Flibco nabízí jízdenky do velkého počtu měst Belgie přímo od letištní budovy, a tak se vydáváme poměrně plným autobusem do Brugge. Cestou nás čeká zastávka v Gentu, kde na okraji města vysazujeme pár turistů. Poměrně zajímavé bylo, že v jedenáct dopoledne nás ještě pořád čekalo projíždění “ranní” špičkou. V Bruggách nás uvítalo nádherné počasí, a spoustu turistů hrnoucích se z autobusů. Autobus parkuje u Minewater parku – krásné zelené části Brugge, obklopené historickými stavbami. Obecně hned první dojmy působí jako kombinace Českého Krumlova, anglické, viktoriánské architektury a zároveň, když člověk vidí počet lodí proudících kanály skrz město, i Benátek.
Hned po chvíli cesty nás pak udeřily do nosu vůně, které jsou pro Belgii tolik typické – čokoláda, vafle a sladkosti obecně. Když jsme pak viděli ve výloze vystavený marcipán (resp. několik kilo marcipánu) neodolali jsme, a zkusili první belgickou specialitu. To už nás čekali ale i první památky.
V celém městě je úžasné, že ať jste kdekoliv, vždycky vidíte nějakou velkou věž – jestli je Praha matka stověžatá, tak dle mne jenom proto, že měla dlouhodobě lepší PR, nebo ten člověk, co to prohlásil nikdy Bruggy neviděl. Většina domků a jejich průčelí má nahoře malou věžičku, korouhvičku, kříž či něco podobného. Ty hlavní věže jsou pak tři – katedrála svatého Salvatora, věž kostela Naší paní (lepší překlad mne nenapadá, z angličtiny Church of Our Lady Bruges) a radniční věž. Každá z nich je svým způsobem jiná a majestátní. Jako první jsme se dostali k dvoraně Naší paní, u níž je navíc velmi zajímavý drobný most – Bonifácův, a vevnitř se nachází socha Michelangela (toho umělce, ne želvy ninja). Zatím touto památkou jenom lehce procházíme – chceme si nechat věci v hotelu – čas na pořádnou prohlídku bude později. Hned na malém prostranství pak musíme dávat přednost místní dopravě.
Pro nás turisty jsou dva nejzajímavější druhy dopravy po městě poměrně netypické – musíte neustále dávat pozor na koňské povozy, a jak jsem již zmínil, lodičky, nabízející prohlídky města. Na onom prostranství jsme se tedy dostali do cesty koňskému spřežení, které zde mělo svou obhlídkovou trasu. Cestou podél řeky pak obdivujeme architekturu, užíváme si krásného počasí, a lehce ujídáme marcipánu. Kromě kanálu je tato část podobná pražskému centru – tuny turistů, především asijského původu, se speciálním školením jak zabrat co nejvíce místa a co nejvíce se plést pod nohy. Ale postupně se jimi propracováváme směrem k našemu hotelu – Canalview hotel Ter Reien. Kousek před hotelem se u rozcestí kanálu otevře pohled na řadu restaurací, kde už neodoláme, a sedneme si k prvnímu pivu. Zároveň s ním objednáváme jídlo, protože dvanáctá odbila už před nějakou dobou a jídlo vypadá velmi lákavě. Já si objednávám steak – belgické hovězí není vůbec špatné a Lucka místní specialitu – vlámské dušené na pivu. Steak který přinesou je z cca 20% medium a zbytek až well done, což je skoro škoda. Naopak dušené hovězí co má Lucka je pohádkové – měkoučké, šťavnaté, a díky omáčce z tmavého piva má jemnou nasládlou chuť – tohle prostě vřele doporučím každému, kdo do Belgie pojede. Po obědě už odneseme kufry do hotelu, ale protože ještě není čas na check-in, pouze je odložíme,a jdeme se projít do centra. Po chvíli na hlavní třídě nás vítají dvě náměstí, a na radnici i další z velmi výrazných věží. Ta, jak se dozvídáme později, byla snad v Číně zvolená v jakési anketě jako nejošklivější stavba na světě. Její zajímavostí je to, že se trochu nešťastně inspirovala u slavné věže v Pise. Poté, co v Gentu postavili věž, která byla vyšší než v Brugách, si občané Brugge usmysleli na tehdejší věži novou část, aby byla ta jejich zase o kus vyšší. Bohužel, stavba se úplně nevyvedla, a věž se teď postupně rok za rokem naklání na pravou stranu. A, jak nám oznámil o den později průvodce, pokud se na věž díváte z druhé strany, naklání se na stranu levou. Což je jev, který nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit.
Po náměstích se dostáváme i k poslední velké věži – ke katedrále svatého Salvatora. V jejím nitru nás pak zaujaly nádherné vitráže po celé délce hlavní lodi. Po katedrále nás už lehce zmáhala únava, tak jsme šli zpět do hotelu, kde po krátkém check-inu jsme šli najít náš pokoj. Ten byl na úplném konci chodby, a jak název hotelu sliboval, měl výhled na kanál. Konkrétně, okno vedlo přímo do kanálu, necelý metr a půl nad hladinou vody. Což by jistě ocenila moje romantická duše, ale na druhou stranu to znamenalo, že do pokoje je z vody nádherně vidět, a zároveň je tam neskutečně slyšet. Ono totiž motory malých loděk uprostřed centra neruší. Ale pokud proplouvají 5 metrů od vás, tak už to rachot skutečně je. A o to horší, že doprava je tam horší než na naší D1 – prostě loď za lodí.
Odpočívat se tedy bohužel moc nedalo, a tak jsme se odebrali prozkoumat jižní stranu města. Přes park královny Astrid jsme se postupně propracovali zpět k Minewater parku, konkrétně pak k restauracím u jeho severního konce. Tam jsme zjistili, odkud všechny ty spřežení koní vyráží, avšak naši touhu po troše animálního dobrodružství zchladila cena. 50 Eur za projížďku nám nakonec přišlo trochu dost. Co jsme ale neodmítli, byla sympatická restaurace, kam jsme zašli na večeři, a další druhy belgického piva. Je pravda, že se skoro dvaceti tisíci kroky to byla poslední zastávka, po níž následovala akorát cesta domů. U hotelu jsme se opět nechali zlákat hospůdkou, kde nás však při placení čekalo nepříjemné překvapení. Už od rána mne mrzelo, že nemohu projít celou dovolenou pouze s telefonem pro bezkontaktní platby (karta Revolut funguje v Google Pay skvěle), a po dovolené v Austrálii, kde jsem se za 16 dní nepotřeboval dotknout hotovosti, jsem se těšil, že styl placení opět posunu. Bohužel, když jsem požádal o účet na 16 Eur, bylo mi oznámeno, že kartou se platit nedá v okamžiku, kdy jsem neobjednal žádné jídlo. Po krátké debatě jsem zavolán k manažerovi podniku, který mne nakonec nechává zaplatit kartou. To, že většina podniků pro jistotu nepřijímá platby telefonem bych ještě pochopil, ale extra charge za platbu v hotelu (1 Euro) a obecná nechuť přijímat platby pod určitou hodnotu mi v dnešní době přijde, no, řekněme archaická.
Typické kanály v Bruggách
Druhý den ráno po snídani jsme měli v plánu výlet lodičkama, a poučen z večerního nezdaru jsem se rovnou díval na možnosti platby kartou. Ani na jednom z míst, která jsme obešli (nástupní místa jsou co 100 metrů skoro, aby se rej turistů rozhodil po městě, ale je vesměs jedno, kde cestu začnete) nebrali karty. Při 10 eurech za osobu by člověk čekal, že to nebude problém, ale… No, co se dá dělat. Naštěstí Revolut karta má i nějaký ten výběr v zahraničí zdarma, tak jsme se posilnili hotovostí pro rychlá piva a lodičky, a šli jsme na to. “Kapitán” lodi napřed zjistil lingvistické schopnosti “posádky”, a vedl pak prohlídku v angličtině i francouzštině. Poměrně vtipné povídání doplněné i pár skutečnými historickými událostmi v doprovodu velmi netradičního pohledu na město způsobí, že si budete přát projet ještě nějaký ten kanál navíc. Prohlídka trvá okolo 35 minut, a za nás ji můžeme doporučit. Nejhezčí detail přišel nakonec – kapitán rozhodně jde v tradicích starých námořníků, a po skončení výkladu začal bafat z – elektronické fajfky. A to mi přijde velmi stylové.
Jelikož jsme obecnou procházkou celé město prošli již první den, a poměrně se zděsili i velikosti účtů, oběd jsme se rozhodli pojmout v letním stylu, k čemuž vybízelo i počasí. 25 stupňů každý den bylo skvělým doplňkem k tomuto výletu. Po krátkém nákupu v místních potravinách jsme zamířili do oblíbeného Minewater parku na piknik. Podobný nápad jsme neměli jenom my, ale naštěstí park je docela velký, a každý si našel svoje místečko. Hroznové víno, pivečko, sýry, klobásky – prostě pohoda. Odpoledne jsme strávili dalším couráním po památkách a především belgickou vaflí. To, co měla být původně svačina/zákusek se proměnilo ve večeři, a popravdě, nacpaný jsem byl, jako bych měl tři chody. Večer pak byl jasný cíl – Bruggy ve večerním nasvětlení. Pár fotek si můžete prohlédnout sami, ale věřte, že díky teplému počasí a studenému pivu se nám to velmi líbilo.
Třetí den ráno nás čekal přejezd do Bruselu. Pro dopravu jsme si vybrali vlak IC. Super je, že doprava je poměrně hustá – vlaky jezdí i o víkendu co dvacet minut. Vlak, přestože druhá třída vypadá jako dnes již poměrně kvalitní IC a EC českých drah, nás i tak příjemně překvapil rychlostí a tichostí, a za pouhých 45 minut jsme byli v hlavním městě Belgie. Naše cesta vedla rovnou okolo krásné stavby Porte du Hal – bývalé opevněné městské brány, a v dnešní době muzea – do hotelu, kde chceme nechat zavazadla. Pro Brusel jsme vybrali hotel Hilton Garden Inn. Trošku se bojíme, jestli nebudou chtít nějaký poplatek za nechání zavazadel v hotelu před checkinem, ale jsme neskutečně mile překvapeni. Nejen, že rozhodně nic nechtějí, ale sympatická slečna zjišťuje, jestli náhodou náš pokoj není připraven, a omlouvá se, že ve dvanáct ještě není. Navíc nám dává mapu města, pečlivě vyznačuje a ukazuje cestu na metro, a doporučuje i nejvýhodnější lístky na náš pobyt. Dokonce si doběhne pro telefon, kde má nafocený automat na lístky, abychom viděli, kde objednat lístky. Zkrátka servis na jedničku, a o tom to v dnešní době dle mne je.
Z hotelu míříme ke dvěma z největších památek v Bruselu – Atomiu a Basilice Sacre Coeur. Atomium je nádherná a úchvatná stavba, viditelná z jakéhokoliv výše položeného místa v Bruselu postavená k příležitosti výstavy Expo, která se v Bruselu konala. Poblíž něj najdeme i další atrakce typu MiniEurope, které ale díky velmi teplému počasí míjíme, a spíš se věnujeme procházce. Přesto, že by nás lákala i návštěva Atomia jako takového, tak fronta vinoucí se kolem dokola jeho základny nás velmi rychle z tohoto nápadu vyléčila. Ale stíháme ještě pár fotek z krásné promenády pod výstavištěm cestou na metro, které nás pak odveze k bazilice Sacre Coeur. Cestou skrz park pod bazilikou se snažíme dostat z poměrně pálícího slunka pod klenbu stromů, a tak se nám výhled na baziliku otevírá postupně. Je ale impozantní. Je to druhá stavba po Atomiu, viditelná z veliké dálky a skutečná dominanta Bruselu. Uvnitř je nádherná chrámová loď, kterou akorát připravovali na oslavy zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a nahoře nádherná vyhlídka. A co je super – je bezbariérová. I když si těch pár set schodů asi nějak můžete i vyšlapat, ale na to už nás moc bolely nožičky. Celé město se tím pod vámi otevře jak na dlani, a ukazatele na krajích ochozu naznačují, která další budovy a dominanty můžete zahlédnout.
Klasické, staré dobré Atomium
Celkem tu bylo živo!
I na tomhle náměstí
Po této procházce jsme se vydali zpět k hotelu, kde jsme po checkinu a sprše (celý den zase pálilo slunce, zaplať bůh za stromy okolo cest) jsme další trasu pochodu. Tentokrát jsme se vydali okolo budovy justičního paláce do centra města. Justiční palác v nás vyvolával vzpomínky na soudní budovy amerických filmů, ale upřímně, tahle budova má dle mne v sobě víc historie, vznešenosti, a takové jakési osudovosti, že bych radši byl souzený asi kdekoliv jinde, než tady. Potom jsme se vydali ke královskému náměstí a pak nádherně zrekonstruovaným parkem Mont des Arts směrem do centra. Zbývalo vybrat místo pro večerní zakotvení. Jelikož je Belgie zemí piva, zavolal jsem kamarádovi do Plzeňského prazdroje, co by on doporučil jakožto pivní znalec. Jedním z tipů byl Brussels Beer Project. Cesta k němu vedla skrz většinu centra, takže jsme si prošli i trošku té hlavní části, a nakonec jsme skrz celé centrum došli téměř k řece. Téměř na jejím břehu pak leží nenápadný podnik, který skrývá místní minipivovar. Na čepu 15 druhů piv, neuvěřitelně přátelská obsluha, složená dle rozhovoru i z lidí, vlastnících/zakládajících pivovar jako takový. Nabízí i malé ochutnávky 4 různých druhů, a lehký sýr jako občerstvení k pivu. Naprosto skvělá kombinace, kterou mohu vřele doporučit. Jediným nezvyklým faktorem pro Čecha je poslední objednávka v půl desáté večer – musím uznat, že tady by se pilo velmi dobře i déle. Cestou zpět procházíme zbytek centra, kam jsme se nedostali, a postupně se propracováváme až k hlavní nebo nejznámější památce Bruselu – čůrajícímu chlapečkovi. Asi nikdy nepochopím, jak může malá, asi 40 cm vysoká, soška vzbuzovat takový ohlas ve světě. A, protože železo se má kout, dokud je žhavé, o pár stovek metrů dál se nachází socha čůrající holčičky, a naposledy byla přidána i socha čůrajícího pejska. Ani jedna z nich dle mne není nijak extrémně zajímavá či povedená, ale ostatní turisté si to zjevně nemyslí. Zbytek cesty jsme si ale už objednali Uber – přeci jen, v nohách bylo 23 000 kroků, a do hotelu ještě skoro 3 km cesty, a navíc trochu sbírám země, kde Uber zkusím.
Poslední den jsme se chtěli věnovat centru blíže, a zavčasu se vydat na letiště. Přeci jen Fibco busy bývají často plné, a dopředu nevíte, jestli se vejdete nebo ne. Opět nás až překvapí obsluha svou ochotou, automaticky nám zanechává bagáž v hotelu, a my se tak můžeme klidně vydat na pochůzky. Evropský parlament zeje o svátcích prázdnotou, česká vlajka místo aby hrdě vlála visí nejzplihleji ze všech, a celá stavba vypadá neuvěřitelně obrovsky, ale opět přispívá k dojmu jakési neuspořádanosti Bruselu. Jak kdyby architekti nevěděli, kde chtějí mít historické části, kde moderní budovy, a jak je propojit dohromady. Od parlamentu pak procházkou směřujeme ke královskému paláci, který jsme první den vynechali, a k park Parc du Bruxelles, spojujícím palác a budovu parlamentu – tentokrát tedy toho belgického, ne evropského. Zbývá nám centrum, ve kterém kromě hlavního náměstí, které je krásně zaplněné turisty, procházíme zbylé křesťanské památky, v čele s katedrálou svatého Michala a Guduly (co je tohle za jméno vážně netuším). Musím uznat, že tyto stavby mají v Belgii neuvěřitelně nádherné. Obrovské lodě, bohatě zdobené, krásné vitráže… Tohle tu skutečně umí. Člověk úplně cítí tu pokoru, a snad se věřících čtenářů nedotknu, ale tu potřebu církve ukázat každému člověku jak je malý, a kde je jeho místo.
Po průchodu centrem jsme se s Belgií museli pomalu rozloučit, a jak to udělat stylověji, než další (poslední) vaflí. Pak už nám chyběla jen cesta na letiště, kde jsme opět na jedno priority nenápadně proklouzli a předběhli frontu oba dva a poměrně rychlý let do Prahy. Jak je Ryanairu zvykem, nastavují si dlouhé časy letů, takže místo 1 hodiny 50 minut přistáváme za 80 minut v naší staré dobré Praze. A upřímně, přestože jsme každý ochutnali přes deset druhů piv, stejně se domů těším na Plzničku. Tak na zdraví.
Čůrající chlapeček, čůrající holčička, čůrající pejsek, zkrátka všechno čůrající
Vafle, ňami ňam!
