19.6.2019

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Zběsilé dobíhání dopravních prostředků, blízké setkání se zásahy irských IZS, výběr piv, whiskey a irské hudby, a památky až z 9. století. To vše a více v našem krátkém průvodci po víkendovém irském tripu.

Dárek za všechny prachy

Jaký je vhodný dárek pro 4 oslavence (3 x 30 let, jednou 35 let), kteří mají zálibu v pivu, historii, fantasy a netradičních zážitcích? Přece 4 letenky do Irska. Když jsem s tímhle nápadem přišel loni v říjnu za Jirkou, shodli jsme se na tom, že to je tak blbý nápad, až by to mohlo vyjít. A protože naše kamarády máme rádi, koupili jsme si letenky s nimi, abychom je mohli po Irsku provést, a postarat se o jejich potřeby. Nakonec nás letělo osm, 6 z Prahy, 2 z Kolína nad Rýnem. Naše dobrodružství začíná být divočejší už v Praze na letišti. To, že letadlo letí do země Evropské unie z terminálu 1 místo tradiční 2 by nebyl takový problém. Ani instalace aplikace společnosti Ryanair a stažení všech boarding pasů nebylo úplně náročné. Problém byl, když Jéža zjistil, že místo občanky a pasu si přibalil kartičku zdravotního pojištění (ne, nechápu doteď, jak si to mohl splést). Takže zaurgoval přítelkyni, aby si odskočila z práce, vyzvedla mu doklady doma, a obratem mu je dovezla na letiště. Pro nás pozitivní na tom bylo pak to, že jsme mohli plně využít výhod salónku na terminálu 1, kde jsme měli připravených akorát pět míst. S napětím jsme pak v živém přenosu sledovali, jak se Jéžova přítelkyně popere s nástrahami pražské dopravy. Nakonec docela dobře, a i když ji málem srazila vaz orientace na letišti, nakonec předala doklady a Ježa dosprintoval ke gatu, a včas se dostal do busu k letadlu. Jak už to tak u Ryanairu bývá, v ceně letenky je i okružní jízda po letištní ploše s vyhlídkou na velkou část letiště Václava Havla. Let byl vesměs klidný, jinak klasická ryanairovská nuda, kdy z celého servisu dostanete nápojový lístek a těšíte se, kdy už bude konec.  

Na letišti procházíme halou a sháníme dopravu do centra města. Na Google mapách nacházíme náš “hotel” (spíš ubytovnu) Generator Dublin. Nejjednodušší dopravou se zdají být busy řady 700, ale při bližším googlení nacházíme spoj, který sice není expresní, ale stojí méně než půlku – 3,30 EUR za osobu místo 7. Sice je trošičku pomalejší (téměř hodina místo cca 35 minut), ale za ušetřené peníze kupujeme prvního Guinnesse v Irsku. Jediný problém vyvstává při nástupu do autobusu. Nedá se platit ani kartou, ani bankovkami, automat je prostě na mince. Řidič nás sice odkazuje na nějakou prodejnu lístků o kus dál, ale to bychom nestihli a museli bychom čekat na další spoj. Takže každý vysype svoje drobné, a nakonec dáváme dohromady jen tak tak 20 EUR v kovácích, abychom mohli jet.

Za tu hoďku kodrcání vystupujeme kousek od katedrály svaté Marie a obdivujeme i další dominantu Dublinu – Spire, 121 m vysoký monument v centru města, na levém břehu řeky Liffey. Proti proudu řeky se pak vydáváme do našeho ubytování. Ale jak se tak říká – žízeň je veliká, a smrt žízní hrozná, takže když jsme natrefili na vývěsní štít Budějovického budvaru,  vešli jsme dovnitř. Podnik nesl jméno Black Sheep, a spadal pod společnost Galway Bay Brewery. A musím uznat, že přestože doteď nevím, jaký druh piva jsme to pili (Budvar to nebyl, kromě vývěsního štítu nebylo po té značce nikde ani stopy), dané pivo se obratem zařadilo na vrchol žebříčku piv, ochutnaných v Irsku, kde popravdě, alespoň u mne, zůstalo až do konce na stupních vítězů.

Dublin

Po občerstvení, které obsahovalo kromě pitného režimu i 4 talíře jídla pro sdílení – fish and chips, tuna křidýlek, miniburgeříky, kuřecí stripsy a hranolky – jsme se vydali na zbytek cesty k hotelu. Čím víc jsme se blížili, tím více se před  námi objevovala zvláštní vyhlídka na rozhlednu na bývalém komínu jakési továrny. A při zahnutí do poslední ulice před ubytkem už vidíme, jakému podniku komín patří. Otevírá se nám pohled na dublinské sídlo společnosti Jameson. Když obejdeme budovu zjistíme, že náš Generator je na druhé straně, na náměstí Smithfield Square. Toto náměstí je na místě, kde dříve bývaly haly společnosti Jameson, které nyní, když je výrobní závod společnosti přestěhován mimo Dublin, byly zbourány, a na jejich místě byly postavené nové rezidenční budovy, multikino a restaurace a další podniky. Celé náměstí je pěší zónou, a musím uznat, že velmi hezké a klidné. Hotel/ubytovna generator pak v sobě ukrývá restauraci s barem, kde každý čtvrtek hraje živá hudba, a patří k poměrně navštěvovaným podnikům. Náš pokoj spočívá ve čtyřech palandách, a vlastní sociálce – což nám pravděpodobně bude následující dny stačit. Jinak tu ale bylo čisto, takže rozhodně palec nahoru, a vřelé doporučení především pro velké skupiny, přeci jen, mít celý pokoj pro sebe je veliká výhoda. Sharing sice je caring, ale v tomto případě je někdy méně více. Na pokoji jsme poté počkali na poslední dva členy výpravy, cestující z Německa. Ti nás přivítali lahví Jamesonu, která se s nimi svezla z frankfurtské bezcelní zóny. Řekl bych něco o tahání dříví do lesa, ale zase – darované whiskey na původ nekoukej, že jo. Posilněni jsme se vydali dolů prozkoumat bar. Při stáhnutí vhodné aplikace máte na tři hodiny 20 % útraty dolů, čehož jsme hodlali plně využít. S nadcházejícím večerem jsme se rozhodli přesunout do dalšího podniku. V tuto chvíli to může vypadat, že alkohol byl hlavním cílem naší výpravy, ale v dalším podniku jsme našli to, co bylo skutečným účelem. Trochu té irské kultury.

Hospoda, typický irský pub, naplněná k prasknutí, a na maličkém podiu kytarista a hráč na tahací harmoniku. Ti dva spolu dohromady dali takovou show, že lidé se skutečně zvedali od svých stolů, tancovali mezi nimi. Našli jsme poslední volný stůl u vchodu, daleko od hudby, ale dostatečně blízko na to, abychom si ji byli schopni užít, a ponořili se do irské atmosféry. Po půlnoci se někteří z nás rozhodli odebrat se na kutě, neboť přeci jen byl den plný událostí, a s malou zastávkou v místním kebabu (btw, řetězec podniků s názvem Abraka Kebabra je dle mně nejlépe pojmenovaný fast food v historii) jsme se vrátili zpět do hotelu.

Hostel Generator u destilérky Jameson

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

A z blízka

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Black sheep, tady měli to nejlepší pivko, které jsme v Irsku měli

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Druhý den jsme začali počítáním ztrát – kupodivu, žádná morální ani jiná kocovina se neobjevila, a po krátkém průzkumu okolí jsme narazili na velmi hezký podnik, který se zdál vhodným pro snídani. Jmenoval se Fresh, a musím se u něj na chvíli zastavit – ten koncept je totiž boží! Pult s teplým jídlem v době snídaně obsahuje typickou britskou (dobrá, irskou) snídani – slaninu, klobásky, fazole, vajíčka míchaná i klasická malá volská oka, puding a další – případně výběr z bagelů s vajíčkem, slaninou a dalšími. Druhý na řadě je obrovský salátový bar, a za rohem ještě pult s přípravou baget, obložených chlebů případně hamburgerů s trhaným masem. K tomu všemu obrovský výběr pečiva a ovoce a dalších potravin – je to i normální samoobsluha. Součástí je pak i kavárna s výborným flat whitem a sladkými dorty. Vybere si prostě každý. Nabídka je navíc každou částí dne poctivě obměňována, takže v poledne naleznete kuřecí stripsy, křidýlka, obalovaný smažený sýr, pizzy, a další a podobně. Skvělý koncept, kde se dokáže najíst skoro každý, a když chce tak jak trošku prasácky tak i zdravě. Něco takového bych hrozně rád viděl u nás. Každopádně, po té co jsem založil tábořiště u sympatického stolečku akorát pro osm, začali se pomalu trousit moji spolunocležníci. Díky tomu, že každý máme ráno trošku jiné tempo, tak jsme na procházku, kterou jsem očekával začít sympaticky okolo desáté, vyráželi spíše o hodinu později. Dnešním cílem bylo projít hlavní památky města, a ochutnat něco málo místní slavné whiskey.

Celou pouť se chystáme zvládnout pěšky – Dublin je zhruba stejně veliký jako Brno, s metrem se tu stejně jako u nás na venkově nikdo neobtěžoval, takže to vlastně je vcelku logické řešení. K dublinskému hradu nás čeká cca 30minutová cesta, během které si prohlédneme i některé křesťanské pamětihodnosti – kostel svatého Audoena, kupodivu kostel polské církve, katedrálu církve Krista a od ní jsme volným krokem došli ke královskému paláci. Pokud bych měl udělat okénko architektonické, tak oba kostely jsou krásné, je vidět staré zdivo, a skutečně na vás dýchá architektura raného středověku, kterou já osobně mám velmi rád. U Kristovy katedrály je pak i vikingské muzeum, provázející touto dobou, tzn.  obdobím historie do cca 12 století. Na druhou stranu, když dojdete k paláci, kde očekáváte podobnou historickou hodnotu a architektonické skvosty, přichází naprosté rozčarování. Někdo na místním magistrátu se totiž hrozně opil a po nejhorší kocovině v dějinách Irska, a že ta zemička pamatuje pořádný pařby, povolil přemalovat historické části paláce do zářivě pastelových barev. No, vzpomněl jsem si na Skittles, ale tady to vypadá, jako kdyby někdo to s duhou vážně přehnal. No, lehce zklamáni odcházíme dál, ještě nás čeká katedrála sv. Patrika, od které já osobně mám velká očekávání. Přeci jen tohle jméno a Irsko jdou tak nějak ruku v ruce.

A tam jsem spokojený – hrdá kamenná budova z počátku 13.století je nádherná, obklopená navíc velmi příjemným parkem. Bohužel se nedostaneme dovnitř, chystá se akorát svatba, tak jen lehce okukujeme z venku. To už nás ale zmáhá žízeň, a jak víme, to je veliká mrcha. Stavujeme se v sousedním SPARu, který se přeci jen od nám známého konceptu lehce liší. V první řadě před vchodem mají několik židlí a stolečků, a navíc uprostřed je i jakýsi teplý bufet s wrapy, polévkou a dalšími možnostmi občerstvení. Využíváme především toho tekutého občerstvení (a nemyslím tím teď polévku) a jdeme se podívat kousek dál do této čtvrti – přeci jen, máme asi dvě hodiny do předem objednané návštěvy destilérky, takže proč ne. Nakonec nás kroky zavedou k nedalekému parku, kde, jelikož nejen procházkami živ je člověk, velím k odpočinku. Sesedneme se s pivečky pod strom, kocháme se zelení, a necháváme si chvíli oddechu. Pak, odpočati, ještě ulovíme něco malého k snědku právě ve Sparu, a míříme do Teeling Whiskey Distillery.

Odpočinek na hřbitově

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Před jednou z katedrál

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Teeling Whiskey Distillery

Společnost Teeling je v dnešní době jediná palírna whiskey, která je v provozu na území Dublinu. Všechny ostatní velké podniky, jako je například Jameson, už přesunuli své výrobny jinam, blíž k hlavním surovinám, levnějšímu nájmu, pracovní síle, nebo všem výše zmíněným faktorům dohromady. Pro nás byla hlavním cílem právě kvůli aktivní činnosti, a přeci jen jsme doufali v ne tak “turisticky profláknutý” zážitek, jako jsme čekali v případě Jamesona. Na začátku prohlídky, kterou jsme měli objednanou dopředu (asi doporučím, některé termíny jsou hodně plné, a mohli by jste si chvíli na prohlídku počkat, obzvlášť ve větší skupině). Náš průvodce se jmenuje Connor, a prohlídku začíná krátkým seznámením s původem svých hostů. Hodně jich je z Ameriky, pár z Německa, Holandska, a pak je tam osm fešáků z Čech. Velmi poutavým a zábavným výkladem nás postupně provádí historií whiskey, jejím složením a celým výrobním procesem až po zrání v sudech. Při výkladu se jemně dotýká některých zemí s méně úspěšnou výrobou, jako je USA a Skotsko (je to velký patriot), ale obvykle ve velmi příjemném duchu. Na konci prohlídky nás čeká ochutnávka místních výrobků i s povídáním o různorodosti a rozdílech mezi Single Malt, Blended, Single Grain a dalšími. Po ochutnávce ještě zkouším místní koktejl – An Apple of my Eye, který chutná díky jablečnému likéru a skořici jako vánoce. Po prohlídce si jdeme na chvíli odpočinout na pokoj a nabrat síly na večerní program. Naši kamarádi domluvili večeři s jejich známou a jejím přítelem.

V destilérce

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

A na závěr ochutnávka whiskey

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Chlupatý citron

Na večeři jsme šli do chlupatého citronu, nebo alespoň mně to přijde jako nejpoetičtější jméno podniku Hairy Lemon. Typická malá irská hospůdka, kam se naše skupina deseti lidí nemohla dle mne vejít (vešla), pohodlně najíst (najedla) a popovídat si (a popovídala). Eliška na nás již čekala, a spolu s přítelem vyprávěli zajímavé historky o životě v Irsku, vztahu mezi severními a “jižními” iry, separatistech v Belfastu a dalších. Tři hodiny utekly jako voda, a zatímco oni zamířili domů, my jsme pokračovali, jak jinak, než za písničkou. Průchod centrem města nás obohatil o několik umělců, pár z nich dokonce bylo tak schopných, že i my jsme jim přidali pár korunek do mošničky. Nakonec jsme zakotvili v podniku Porterhouse Temple bar, třípatrovém baru, kde každý den (dobrá, byli jsme tam tři večery v týdnu, tak minimálně od čtvrtka do soboty) hrajou od půlnoci kapely, v našem pátečním případě velmi hezký rock. Tam jsme večer zakotvili, vybrali si z velmi široké palety piv, a nechali se chvíli unášet hudbou. Postupně jsme, dle únavy jednotlivých účastníků, směřovali zpět na hotel a do postelí.

Kilkenny

Stejně jako jsme začali pátek, začali jsme i sobotu, dobrou snídaní ve Fresh food. Tentokrát jsme se lehce zasekli u kávy, kterou jsme nahlas rozebírali a chválili s Jirkou. Poměrně nás překvapila baristka, která nám na naše česká slova chvály odpověděla také česky, že ji to velmi těší, a jak se máme, a co zrovna že děláme v Dublinu. Což mi jen potvrdilo, že Čechů v této metropoli pracuje poměrně dost. Posilněni snídaní jsme se vydali na vlakové nádraží. Jelikož jsem věděl jak to chodí s mými kamarády, a nevěděl, jak to chodí na vlakových nádražích v Dublinu, směřoval jsem je tak, abychom na vlak dorazili o 15 minut dříve, a měli čas v klidu koupit jízdenky. Bohužel, ani to nakonec málem nestačilo. Zjistili jsme, že klasické pokladny jsou přežitkem, skupinové slevy jakbysmet, a tak jsme byli odkázáni na automat, kde maximální počet lístků ke koupi byl 6, což pro osmičlennou skupinu není úplně hodně. Navíc, při první pokusu je odmítnutá moje Revolutka, následně Česká spořitelna a nakonec i kreditka. Když se to samé stane i Georgovi se třemi kartami, zjišťujeme, že do odjezdu zbývají už jen minuty. Část skupiny kupuje lístek pro dva lidi, a ten jde zaplatit jakoukoliv kartou. Obsazujeme tři ze čtyř automatů, kupujeme lístky po dvou, a kdo má lístek odbíhá k vlaku. Poslední tři jedinci už dobíhají k závorám, které se otevírají na lístek v okamžiku, kdy výpravčí se chystá dát povel k odjezdu. Naštěstí si nás i nádražním zřízencem všimne, zřízenec nás pouští na univerzální kartu, abychom neztráceli čas kontrolou lístků, a sprintujeme k vlaku. S naskočením do vlaku se souprava rozjíždí a za námi se zavírají dveře. No, tohle bych si příště rozhodně odpustil.

Nakonec nacházíme volná místa v soupravě akorát vhodně rozdělená na dvě mariášové skupinky, a věnujeme se střídavě kochání se irskou krajinou, a obírání svých drahých kamarádů. No, ani tímhle bych se úspěšně živit nemohl.

Po necelé hodině a půl cesty, během které potkáme i našeho včerejšího průvodce z destilérky Connora (Irsko je vlastně taková větší vesnice, obzvlášť vezmete-li v potaz, že hlavní město je asi tak velké jako Brno), zastavujeme v historickém městečku Kilkenny. To je známé svým hradem, a spoustou křesťanských staveb, které se datují až do jedenáctého století. Po prvním kostelu který navštívíme se ještě na skok zastavíme v místním obchodu s nápoji, kde si na posilněnou bereme pivečko – někteří místní, jiní jsou věrni tradiční české Plzni. Prodavač se nás ptá, jestli chceme tašku na nákup, na odpověď že ne, že to moc dlouho nevydrží se chápavě usměje, podá mi otvírák a zároveň začne prodávat papírové obaly na lahve, abychom mohli pít na veřejnosti. Vysvětluje nám, že to není kvůli zákazu pití na veřejnosti, ale spíš jakési cechové věci, kdy on nemůže prodávat nápoje k okamžité spotřebě a navíc nás nechat dělat viditelnými obaly reklamu. Nebo bůh ví co – kdo tomu irskému dialektu má rozumět, když se těší na tu orosenou nádheru. Pokračovali jsme podél řeky k hradu, kam jsme vylezli boční zahradní brankou a, můžu vám upřímně říct, tohle bylo ono. Tohle bylo to, proč jsem se tak moc těšil do Irska. Starý hrad, ještě z období vikingských nájezdů, hrdě se tyčící cimbuří, a před ním obrovský park plný zeleně, který jen podtrhoval a vyzdvihoval nádheru a jakousi “epičnost” hradu. Prošli jsme se parkem, zjistili, že pohled na hrad z větší dálky je úplně stejně působivý jako zblízka, a pak se okolo hradu vydali zpět ke zbývajícím památkám – katedrále svaté Marie, Černého opatství psů božích (Dominican Black Abbey – psi boží se prý často říkalo dominikáncům za středověku z latinského Domini Canis – psi boží, pozn. autora) a katedrály St. Canice doplněné kruhovou věží. Pokud jsme pochopili správně, sloužili věže jako obrana před Vikingy. Vchod byl vyvýšen, do věže se schovalo obyvatelstvo, vytáhlo za sebou žebřík a zabouchlo dveře, a nájezdníci měli díky absenci obléhacích zařízení smůlu. Obyvatelé počkali až odtáhli, slezli zpět a v pořádku přežili další den. Katedrály byly neskutečně krásné, na rozdíl od těch v Dublinu nebylo třeba nikde platit vstupné (výjimkou byla St. Canice) a mně osobně připomínaly často kostely z map z prehistorických Call of Duty 2, ale kdo by si takové věci pamatoval. Cestou na vlak jsme se stavili v podniku Brewery Corner, kde, jak název napovídá, nabízí širokou paletu točených piv, a k tomu velmi dobré občerstvení. Po nabrání sil jsme se vraceli zpět na vlak. Musím uznat, že Kilkenny nás nadchlo svou historickou částí, architekturou, úzkými uličkami, malebnými obchůdky a atmosférou, kterou bych v Čechách přirovnal možná ke Krumlovu nebo centru Kutné Hory. Za mne určitě doporučení a palec nahoru.

Po příjezdu do Dublinu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna se nechala zlákat davy lidí mířícími kamsi za nádraží, a po zjištění, že ve městě je hudební festival se vydala za nimi, druhá šla nabrat síly na večer. Přeci jen, chystalo se finále fotbalové Ligy mistrů, a čekal se napínavý souboj. Nicméně, po chvilce googlení jsem zjistil, že vstup na festival je cca 70 Eur, takže po krátkém morálním boji (napsat to kamarádům a ušetřit jim cestu, nebo je nechat tam dojít a zjistit to po svém) šel s chutí domů s myšlenkou na to, že jim ta delší procházka vadit určitě nebude. Byli za ni náležitě odměněni. Při ochomýtání se okolo vstupu do festivalového areálu zaslechli hlasité výkřiky, a spatřili prchajícího mladíka a za ním se ženoucí policisty. Mladík po chvilce zaběhl za auto, ale již se nevynořil. Drobný, cca 2 metry vysoký a 130 kg svalové hmoty vážící policejní zřízenec mladíka chytil, zvedl, a praštil s ním o zem až kosti praštěly. Po zakleknutí a rychlém nasazení pout bylo po honičce, zákon byl uchráněn a zlo opět potrestáno. My jsme zatím došli na hotel, a zkontrolovali situaci ve sport baru nedaleko. Tři hodiny před zápasem zde již sedělo na deset fanoušků Liverpoolu, připravených na zápas. Když jsme po krátkém odpočinku vyrazili ve dvou (více fanoušků jsme neměli) na fotbal, cca hodinu před zápasem, v hospodě nebylo téměř k hnutí, a počet fotbalových fanoušků narostl více než na sto. Nakonec jsme naštěstí ukořistili dvě místa, a sledovali jedno z nejnudnějších finále za poslední roky. Na druhou stranu, převaha fanoušků Liverpoolu (cca 100 ku 4 Tottenhamu) mi rychle poradila, komu nakonec fandit, abych byl uchráněn násilí. Po fotbale jsme zašli za ostatními do italské restaurace na večeři (poslední pizza z pece, bylo přeci jen už později) a zase zamířili do baru za trochou irské hudby. Tentokrát nás uvítala kytara a banjo. A po této hudební tečce už jen spánek a poslední den.

Kilkenny bylo super!

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

A tohle bylo jak v  Call of Duty 2! Mapa Sainte Mère Église

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

Loučení

Nedělní ráno jsme strávili opět ve Freshi, a pak jsme zamířili do centra. Tentokrát se loučíme s kamarádem Mártym, který bydlí v Německu, a cestuje tak do Kolína nad Rýnem. My se po rozloučení vrháme do Carolls – obchodní sítě s irskými suvenýry a dárkovými předměty. No, nevím nakolik je to mým nadšením z Irska, ale tak hezký a bohatý obchod se suvenýry jsem asi nezažil. Takové velmi sympaticky koncentrované Irsko. Takže po dárcích pro naše blízké, případně po splněné povinnosti se vydáváme k poslední památce. Trinity College a její knihovně. Vítá nás krásný vysokoškolský kampus s centrálním náměstím, a na jeho pravé straně knihovna slavná z mnoha filmů (naposledy jsem ji viděl v posledních Transformers, kde mne velmi iritovalo, že ji autoři relokovali do Londýna, Hollywood no). V knihovně se pak nachází nejstarší památka irského písemnictví, Book of Kells. Ta se datuje až do osmého století, a jedná se o bohatě a krásně ilustrovanou verzi bible. Obrovská fronta, čítající odhadem přes dvě stě lidí, nás zprvu odradí, ale touha vidět knihu a vnitřek knihovny je silnější. Přiznám se, že se chvíli poflakuju po obchodu se suvenýry, za kterým začíná prohlídka, a kam se dá dostat bez fronty, a jakmile se uvolní místo u pokladny za velkou skupinou turistů, přitočím se tam, a koupím si lístek jako poslední z (asi německých) turistů. S ním se dostanu dovnitř, a mohu si prohlédnout tamní skvosty. Přímo u knihy se fotit nedá, ale staré ilustrace a text je nádherný. Pokud jsem dané části rozuměl správně, týkala se Lazaruse, a je neuvěřitelné vidět něco takového na vlastní oči. O patro výše nacházející se knihovna je pak dalším neskutečným dílem umělecké mozaiky. Tisíce, desetitisíce svazků všeho druhu a stáří, a další památné předměty (bible z 11. století, harfa, která sloužila jako královský dar z téhož století a další) ve mne zanechávají hluboký dojem. Na tohle budu vzpomínat z celého Dublinu asi nejvíc. Když jsem vyšel ven, a oznámil ostatním jak jsem dopadl, nabídl jsem jim vstupenku – kterou si sice hlídač zkontroloval, ale ani neštípnul, ani nic neutrhnul, a tak jeden z našich kumpánů zkouší na drzáka projít také, a daří se mu to. Ostatní tyto touhy nemají, a tak se pomalu loučíme s Trinity College.

Směřujeme k přístavu, abychom nasáli i trochu této nálady, ale přístav v dnešní době, aspoň ta část, kam se dostaneme my, slouží spíš nadnárodním společnostem než lodím. A tak míjíme sídla Google, Facebooku a dalších, a v kancelářské čtvrti, kde okolo probíhá navíc další silná výstavba, si dáváme oběd. Tato část města je z velké části zodpovědná za to, že HDP Irska na obyvatele se zvedlo za posledních patnáct let z nějakých 40k USD na více než dvojnásobek.

A to je z naší cesty po Dublinu téměř vše – vydáváme se na autobus, tentokrát expres za 7 euro, přeci jen je to k lince mnohem dál, a jsme uchození a sprostě líní. Na letišti projdeme kontrolou, já jsem jako skoro vždy vybrán na prohlídku batohu (zapomněl jsem tam powerbanky no, moje chyba), a když Jéža vidí, jak mi jde úředník rozepnout batoh, začne se smát se slovy: “No, probírat se tvýma zpocenýma trenkama bych nechtěl.” V tu chvíli se na nás otočí úředník, a s šibalským mrknutím říká také česky: “Zpocené trenky? No, to jsem rád, že v tom případě mám rukavice.” a my s Jéžou jdeme do kolen. Je tady fakt hodně pracujících Čechů, ale tady jsme ho už vážně nečekali.

Dublin, resp. Ryanair se s námi rozloučí tradičním cca dvouhodinovým zpožděním, ale to už je nám jedno. Chceme prostě do postele, dospat to, a naplánovat další výlet. A Irsko? Směle do toho, a snad vám naše zkušenosti trochu pomohou.

Neskutečná knihovna!

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

A na závěr, tohle vystihuje Irsko a Iry snad nejvíc, jejich týdenní harmonogram

Zápisky z cest: Dárek za všechny prachy

3
Zapoj se do diskuze

avatar
1 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
augustusJirka Spolek - www.zaletsi.cz Recent comment authors
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
augustus
Host
augustus

pokud vim tak irsko neni v šengenu tak to je netradičního na odletu z t1?

Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)