4.3.2019

Karibské dobrodrůžo, part II

Vydání navazujícího cestopisu o našem karibském dobrodrůžu sice trochu trvalo. Přiznávám, že jsem pochytil trochu tamějšího přístupu k životu, jeho každodenním radostem i strastem, a možná právě proto pokračování nevyšlo týden po dílu prvním, nýbrž v horizontu trojnásobném. Alespoň na tomto příkladu velmi jednoduše demonstruji, jak to obecně na většině míst v Karibiku prostě chodí…

20 dkg karibské pohody zhmotněné do fotky

Sbohem a šáteček Martiniku

Byť nás cestou z Le Vauclinu na letiště ve Fort de France nemile překvapil velmi hustý provoz, jehož plynulost nám velmi připomínala cesty z Prahy do Brna (jen to tolik nehupsalo), tak na letiště přijíždíme včas. Pomalu ale jistě odhalujeme další bledé tváře (čti Čechy), které budeme v následujících dnech potkávat více než často. Nicméně ještě před security kontrolou nás čeká malá výzva, a to zlikvidovat cca půl litr destilátu „svatého Jakuba“ a zahladit tak definitivně všechny stopy po včerejším večeru. Absence snídaně nám dvakrát nepomáhá, přesto s flaškou bojujeme statečně přímo před zraky pracovníků letiště, kteří jen nevěřícně protáčí panenky. Nedá se nic dělat, přiznávám konečnou porážku – žaludek je holt občas prevít – a zanechání inkriminovaného předmětu vedle odpadkového koše. Třeba ještě někomu po nás zlepší ráno, kdo ví.

Davida si však přesto letištní personál ještě pár hodin bude pamatovat. Naivně se snažil se do letadla propašovat plechovku piva a kontrolou neprošel. Ochotně nejbližšímu zaměstnanci ukázal, kde byl „zakopaný pes“. Naznačil také, že se ho bez problémů zbaví přímo na místě a není třeba mu plechovku odebírat, ta však byla jako živá a upadla mu na zem. A co se stane, když se snažíte otevřít nahrkanou plechovku? Správně, následuje erupce, za niž by se nestyděl kdejaký středoamerický vulkán. Spolu s Davidem to odnesli i dva místní pracovníci, kterým po našem průchodu nezbylo nic jiného než převléci uniformu…

Poslední nákup Davida & Matěje – nakoupíno mají solidně

Barbados – konečně pravý Karibik

Po 45-minutovém letu jihovýchodním směrem přistáváme na tom nejvýchodnějším ostrově celého Karibiku – Barbadosu. Rychle procházíme imigrační kontrolou, měním „love“ na místní barbadoské dolary a již v multivanu směřujeme do nedalekého ubytování na jižním pobřeží, kde si plánujeme jen odložit bagáž a hurá vstříc zážitkům. Přeci jen na poznání ostrova, tedy lépe řečeno jeho ochutnání, máme nějakých 23 hodin. Od majitele nemovitosti Earla získáváme pár tipů na lokální pohodu, balíme je do kapes a vyrážíme k Mikeovi aka malé smíšence nedaleko. Již cestou je patrné, že Barbados je diametrálně odlišným ostrovem od Martiniku. Francouzštinu vystřídala typická afroamerická angličtina, krajina hrající několika odstíny zelené barvy se změnila na již tak dost vysušené traviny, které byly i nadále bičovány ostrými slunečními paprsky a „homies“ se tvářili i něco více přátelsky. Zkrátka na první dobrou příjemná změna, která jen dokreslovala přesun do „pravého Karibiku“ (alespoň v našich očích).

U silnice zastavuje minibus s č. 11, rychle nasedáme a míříme po jižním pobřeží vstříc hlavnímu městu. Ulicemi Bridgetownu zní libozvučné tóny muziky, kterou prostě nejde nemilovat. Hlavní pěší třída je doslova v obležení pouličních prodejců. Od všemožných cetek zde seženete téměř vše až po boty či cédéčka s nejnovějšími hudebními vypalovačkami. Centrum města není velké, dominuje mu několik koloniálních staveb v anglickém stylu, ale to nám bohatě stačí neb nás začíná zmáhat hlad. V malém zapadlém bistru volím variantu lasagne a usedáme s ostatními na chodník před sousední zastavárnu. Na základě pohledů kolemjdoucích usuzuji, že to není zrovna typický způsob stravování pro Evropany na dovolené. Porce je skutečně výživná, dělím se proto o ni s opodál sedícím starším mužem chatrné tělesné kondice a výměnou získávám Boží požehnání. Fair enough!

Barbados jak z katalogu – Brownes beach

S plným bříškem už míříme na vyhlášenou Brownes beach ochutnat taky trochu té pravé karibské pohody z katalogů cestovních kanceláří. Míjíme malý přístav a za malý moment již v plážovém klubu usrkáváme vychlazený Carib, vyhlášený zlatavý mok původem z Trinidadu a & Tobaga. Člověk se párkrát vykoupe, chvilku si hází frisbee, doslova v něm zmizí další Carib neb je tradičně servírován spíše v lahvích pro kojence nežli v tupláku, jak by si zdejší teplotní podmínky žádaly. Ale co dál? Beach life je prostě tak trochu nuda. Jako na chvilku velký dobrý, ale pocit opojení velmi rychle přejde. Naštěstí nedaleko pláže objevujeme krásnou budovu sytě červené barvy s černými nápisy Banks. Banka to asi nebude, ale rozumně investovaný peníz zde určitě najde bohaté uplatnění. Klasická akce na pivní kuželky 3+1 a jedeme. Podnik ve švech zatím zcela nepraská, a tak nás barman zasvěcuje do barbadoské pivní kultury. Kdo by čekal, že i na Barbadosu budou pravidelné pivní festivaly? Tak snad příště!

Kde je Banks, tam je dobře

Pomalu zapadá slunce. Přímo se tak nabízí romantická procházka po téměř vylidněné pláži – klasický kýč jako z televizní obrazovky. Užívám si tyto kouzelné okamžiky s nejbližším „Banksem“ a je nám oběma fajn. Nebeští malíři si postupně sklidí svá fidlátka, slunce definitivně zmizí za obzor a my pokračujeme na rybí trhy do Oistins. Doslova se nacpeme do prvního mikrobusu zastavujícího u cesty. Nic není problém, takže ve vanu pro cca 20 osob nás jede dobrých 35. Třeba Davidovi usedá na klín kanadská prostitutka v důchodu a zahajuje družnou debatu. Ten se má – to by v Brně nezažil… O chvíli později vyskakujeme na místě určení a když naznačím, že nahaněči do místních restauračních zařízení se o nás téměř poprali, nebudu daleko od pravdy.

Moc dílu pořadu S Jakubem na rybách jsem bohužel v mládí neshlédl, proto mám jen slabou představu o tom, co bude žít v karibských vodách. Nicméně mňamka u vedlejšího stolu vypadá moc libově, proto se ihned zeptám „vo co tady de“. Podobný dotaz házím i ke stolu za námi. A je to jasné, panamerická shoda nás utvrdila a objednáváme 9x Kingfish. Výrazně doporučuji! A to je skutečně co říci, neboť rybám neholduji ani na Štědrý den, kdy se jakožto probruselský proimigrační mladý neomarxista vysmívám českým zvykům a šlapu po svém okamurovském vlastenectví. Od tohoto posvátného však už jen#dyckykingfish!

Řekni, kde ti Češi jsou, co se tady mohlo stát…

Vstávat, cvičit, zuby čistit, batoh sbalit a jedeme na letiště. Ideální scénář na maximálně 30 minut. Nakonec se z ranní rutiny stala téměř nezapomenutelná zápletka:

8:30 -> Poslušně čekáme na shuttle na zápraží. Nepřijíždí.

8:45 -> Nevadí, šofér si dal o pivko navíc a bude tu cobydup, domníváme se.

9:00 -> Ručička však po ciferníku utíká nějak rychle. Po odvozu stále ani vidu, ani slechu. Earl nás ujišťuje, že tu určitě bude každým okamžikem.

9:05 -> Jsme pohodáři, tak důvěřujeme Earlovi, mastíme karban a po očku sledujeme sestřih včerejších zápasů NBA v telce. Nedlouho poté začínají padat první vtípky i o zmeškaném letu. Všechny přítomné ujišťuji, že celý hopper máme na jednom ticketu a případně nám propadnou i všechny následující segmenty.

 9:10 -> Pan John s dodávkou se však neblíží a raději píši kamarádce na letiště s dotazem, zdali už tam jsou a jak to vypadá.

9:12 -> Dostávám fotku a zprávu: „My už sedíme na gatu a za 18 minut se zavírá check-in.“ „Pohoda, my taky sedíme, ale na gauči v obýváku a koukáme na basket!“ odpovídám promptně.

9:15 -> Situace začíná být lehce nepříjemná, ale v tom přijíždí John. Naházíme bagáž do kufu!

9:19 -> Začíná závod s časem – máme 11 minut. Dle stylu jízdy to vypadá, že Mike častěji než v multivanem jezdí ve WRC speciálu, ale dneska to bereme. Brzda – plyn, tmavě oranžová na semaforu = furt zelená, vyloženě zážitková jízda.

9:27 -> Za hlasitého skřípění brzd stavíme před terminálem a náš výstup připomíná zásah Útvaru rychlého nasazení.

9:28 -> Dobíhám na přepážku a agent mi s úsměvem povídá: „U lucky maan, 2 minutes left.“ Povedlo se a my v kompletní sestavě odlétáme na St. Vincent & Grenadiny.

St. Vincent = malá Jamajka

Ostrov Sv. Vincenta vypadal již z ptačí perspektivy naprosto parádně. Nepředbíhejme však. Dosedáme na malé letiště Argyle. Letištní personál je na imigračním příjemný jak rozlitej panák zelený. První dojem skutečně nic moc, teda spíš nic než moc. Rychle odhazujeme bagáž v sympatické vile pronajaté skrze „RnB“ a hurá za zážitky. Na tento ostrov máme krásnou dotaci 20 hodin.

Z bydla to k nejbližší pláži přeci jen zcela blízko není. Zastavujeme v malém obchůdku a kupujeme zaslouženou orosenou odměnu (jakože odměnu, že jsme se sem vůbec dostali). Víčka odevzdáváme podivínovi u vstupu a cítíme se jako doma. Vidíte, jak blízko k sobě naše kultury mají? Také se tu sbírají víčka na jistě dobrou věc. Jsem skálopevně přesvědčen, že za 100 víček dostane frajer jednoho lahváče gratis! U hlavní silnice zavoní stánek s grilovanými kuřaty, nelze odolat. Dáváme chill, beer & wings pod jeho jediným slunečníkem a za malý moment se staneme svědky bizarní situace, kdy nejprve natáhne prodejce o pár babek Davida, aby se podobný trik povedl i Davidovi o pár minut později při další platbě. Ve finále se tomu všichni smějeme, kluci jsou fifty-fifty a míříme na pláž. Koupačka i plážový fotbálek nás zde baví nezvykle dlouho. Podezření padá na flašku rumu, která nám dělá společníka. Místní chlapáci si vedle nás pochutnávají na chlebovníku, samozřejmě se podělí a ještě navrch přihodí přednášku na téma lokálního bylinkářství. Je to poměrně čerstvá událost, když na konci loňského roku zdejší úřady (jako první z východokaribských zemí) dekriminalizovaly užívání marihuany pro medicínské a výzkumné účely.

Lehká brigádka u kuřat, aby bylo na večerní malbu

Dáváme zcuka se zbytkem party. Zároveň se potřebujeme zbavit zbytku „rumcajse“ a tak posíláme lahev napříč minibusem. První dvě dámy odmítnou (chápu, alkohol kazí postavu – na druhou stranu tady už ani Pán Bůh nepomůže),  další pasažér v pořadí však již nikoliv. Flaška obejde půl vozidla až dorazí k „průvodčímu“ (nejdůležitější postava celého byznysu; nahání zákazníky a vybírá jízdné), který se profiluje jako velmi mazaný lišák. Nenapije se! Avšak vytahuje vlastní plastovou lahev, kam si zbytek našeho rumu vzápětí přelije (tzv. „na ažpak“) a prázdnou flašku nám poslušně vrátí. Se smíchem vystupujeme a mikrobus odjíždí. Jenže Davida popadá totální schíza. Nenachází v kapse svůj cestovní pas, zahazuje kšiltovku a okamžitě se rozbíhá za pomalu mizícím minibusem v zátáčce. Řekněme si to na rovinu, David nikdy nebyl expertem na přespolní běh a kurzy na dostihnutí vozidla byly opravdu vysoké. Ovšem zde nám vytřel zrak a on několik minut později se vrací i s cestovním dokladem! Kdyby celé události přihlížel šéftrenér české atletické reprezentace – Tomáš Dvořák –  tak s nominací na LOH do Tokia v příštím roce jistě neváhá.

Jen co přijíždíme co Kingstownu, záhy se přesvědčujeme, že místní obyvatelé nevyužívají kouřící vonné tyčinky jen pro medicínské účely. Na každém druhém rohu cítíme tu charakteristickou vůni. Je pátek odpoledne a vypadá to, že místní dnešní večer v nudě trávit rozhodně neplánují. Město je malé a jeho nejzajímavější část se dle mého názoru nachází bezpochyby v přístavu. Spousta malých putyk, kde již posedává, popíjí i šlukuje nejenom místní mládež. Skvělá atmosféra, další bílé duše byste těžko hledali, přesně takto vypadá opravdový Karibik (ten který není o plážích, nýbrž o lidech a kultuře). Zatímco na vybavení svých barů majitelé evidentně šetří, tak v případě soundsystémů je tomu přesně naopak! Celým přístavem zní nepřeberný mix reggae, dancehallu a dubu. Zastavíme se v náhodném podniku. Ucucáváme lokální chmelený nápoj Hairoun, posloucháme doslova řvoucí muziku, zároveň se pohupujeme do jejího rytmu (Shazam nestíhá), a čile debatujeme se štamgasty (o fotbale, o legalizaci, o Evropě atd.). Nad ulicí se vznáší hustý zelený dým a všichni jsou happy. Pokud existuje ráj na zemi, musí to být v daný moment zde. O nějakou tu hodinku později měníme adresu a vyrážíme za písničkou. Celé náměstí je plné lidí tančících před obrovskou hradbou, troufám si říci „největším soundsystémem na celém ostrově“. Pravá street party je v plném proudu. A co se dělo dál, to už navždy zůstane na ostrově… 🙂

To je pohoda, když je pohoda

Nepopírám, že následujícího ráno je spánek poměrně nedostatkovou komoditou a hlavou ještě rezonují včerejší rytmy. Je čas však zase zvednout kotvy a přemístit se o ostrov dále. Směřujeme na další z francouzských departmentů, na Guadeloupe. Cestou nás však čeká ještě pár hodin dlouhý stopover na Barbadosu. Vzhledem k únavě ho využíváme k částečnému dospání deficitu včerejší noci. A ještě bychom se potřebovali zbavit slečny kocoviny. A to se udělá jak? Jasně, přepijeme ji nanovo! Právě z tohoto úhlu pohledu se jeví naše aktuální poloha v bezcelní zóně velmi výhodně. Rozbalíme deku, do repráku pustíme nově objevené karibské hitovky, rozdáme karban a sebeoprava (možná je lepší výraz sebepoprava) začíná. Na check-in přicházíme tanečním krokem již značně „vylepšeni“ s hlasitou hudbou v zádech (jo, vypadáme přesně jako ty puberťáci, které bychom v Čechách nejradši propleskli – ale tady to je Karibik, tady je to jiný). Přichází k nám lehce zamračená pracovnice letiště, čekáme průšvih, ale ona se jen usměje a směrem k nám pronese: „Play it more!“ Jdeme do kolen. To jsme opravdu nečekali, ale krásně to ilustruje pohodu, v níž zdejší obyvatelé žijí.

Ranní odlet z Argyle (SVG) a náš autobus

Hodinový let strávíme družnou debatou s ostatními pasažéry. Nálada je všeobecně uvolněná, proto po dosednutí na dráhu opět odšpuntujem repro a na celým letadlem zní Vašek Neckář. Tolik českých občanů jako v následujících třech týdnech zde asi ještě dlouho nepotkají…

Zpátky do francouzského područí

Pobyt na Guadeloupe jsme si rozdělili dle ostrovů. Na Grande-Terre nás bude čekat plážová pohodinda, zatímco na Basse-Terre si dáme trochu do těla.

První část dle očekávání moc velké vzrůšo není, ale přeci jen jsme na dovolené a poslední dny nás docela dost vyčerpaly. Objíždíme několik pláží na jižním pobřeží ostrova, pěkně od západu na východ. Začínáme v Le Gosieru, abychom na oběd pokračovali do Sainte-Anne, svačinu slupneme na plážích u Saint-Francois a ten nejluxusnější závěr si necháváme na pláže v Les Salines na nejvýchodnějším cípu ostrova. Zde objevujeme i mys Pointe des Chateuax, kde se divoký oceán potkává s pevninou, což je opravdu nádherná podívaná. Vlny se tříští o útesy jedna za druhou, my jen sedíme na vyhlídce a mlčky pozorujeme sílu matky přírody. Hlavou už se nám honí plány na zítřek, byť ještě netušíme, že to bude nejspíše nejnáročnější den celého výletu!

Dechberoucí panorámata na Pointe des Chateaux

Nezapomenutelné dobrodružství kolem La Sufriére

Další den brzy ráno vyrážíme k vulkánu La Sufriére. Už se zase těšíme na pořádnou dávku aktivity a protáhnutí našich těl odpočatých těl.  Nejdříve nás čeká 80 km v káře, neboť samotná sopka leží na samém jihu ostrova Basse-Terre. Bohužel každá cesta na Guadeloupe nevede do Říma, nýbrž do Pointe á Pitre, které se brzy ráno potýká s velmi hustým provozem, v důsledku čehož se očekávaný dojezdový čas poměrně výrazně posouvá. Vzhledem k tomu, že jedeme jen ve čtyřech si můžeme dovolit nabrat i stopaře. Komunikaci s Pierrem lze bez obalu označit za velmi zábavnou, neboť angličtinu už pár pátků nepoužil, zatímco naše francouzština také zrovna nevybízí k debatě o osvícenské filosofii. I přesto se dozvídáme, že máme tu čest bývalým válečným veteránem (z konfliktů v Alžírsku, Bosně, Somálsku atd.), který si momentálně užívá výsluh. Také se chlubí asi třinácti mistrovskými tituly v guadeloupské lize házené (pro představu v ní o titul bojuje hned 6 mančaftů). Zkrátka velmi zajímavý chlapík, kterému se však moc nechce vystupovat a nakonec i vojensky nadiktuje přesnou adresu.

Partička dobyvatelů pralesa (ještě s úsměvem na rtech)

Auto necháváme stát na sběrném parkovišti na úpatí sopky. Měla by nás čekat dvouhodinová procházka na vrcholek a zpět. Lesem se začíná klikatit malá, ale upravená stezka, po níž postupujeme výš a výš. Vegetační pásmo se mění a hustý les střídají traviny, přibývá i prvních skalisek. Stezka poměrně prudce nabírá na sklonu a místy již máme pocit, že skáčeme z kamene na kámen jako kamzíci. Zvedá se vítr a lehce prší. Ideální počasí na výstup. Když vylezeme na vrchol, nevidíme lautr nic – jen mlhu před sebou a mlhu za sebou. Přes silný vítr prakticky již není slyšet vlastního slova. Jestliže nám vypověděly služby oči a uši, pak nás zachraňují čichová ústrojí. Smrdí to tady skutečně fest. Takovou rychtu jsem nezažil ani během své pouti na znalostí 1000 + 1 vaječného tajemství, která náš pražský byt několikrát přivedla na pokraj vyhoření, a díky níž si o mé lásce ke žloutkům a bílkům (srdce Fanouška defenzivního fotbalu musí zaplesat) povídal několikrát týdně celý činžák. Počasí na vrcholku se doslova honí a během čtvrthodiny se vystřídá rychlý deštík, mírný vichr (dle Beaufortovy stupnice), mlha jak krupicová kaše i pár slunečních paprsků, díky nimž na chvilku i vidíme okolní krajinu, kterou jakoby do Karibiku přinesli skřítkové odněkud z Britských ostrovů. Jen ten smrad je všudypřítomný a neměnný. Je čas opustit vrchol než nám síra vleze na mozek. To se možná však již stalo, neboť následující rozhodnutí nebylo moudré…

Téměř u vrcholu La Sufriére (cítíte tu síru až v obejváku?)

Proč jít dolů stejnou cestou, když si vlastně můžeme dát trochu do těla v rámci trailu k vodopádům Chute du Carbet. „Jsou to necelé tři kiláčky, bude pohodinda.“ lákám ostatní. Naštěstí to nejsou žádní plážoví povaleči a vydáváme se na stezku. Mokrými vřesovišti postupně sestupujeme níž a níž, okolní krajina je vodou doslova nasáklá a málokdo po půlhodince disponuje suchem uvnitř svých tenisek. Nepotkáváme ještě ani živáčka, zatímco vstupujeme do husté karibské džungle. S mačetou by se jednalo o náročnou cestu, ale na co mačetu, když „těžkejma rosteš“, jak praví jedno lidové rčení. Zde spíše platilo v inverzní podobě neb čím hlouběji jsme se do pralesa ponořili, tím nižší postoj chůze vyžadovala. Po hodině cesty, která již všem začínala lézt krkem, dle údajů z GPS zjišťujeme, že máme zakrojeno krásných 600 m. Začínají padat první peprnější nadávky a touhy po návratu. Razantně zamítáme, nejsme přeci kdovíjaké padavky, a proto nás prales nezlomí a pokračujeme v cestě. Ta se však stává horší a horší. Přibývá bláta, občas je nutné jít po všech čtyřech. Dvakrát brodíme potok a uklidňujeme se tím, že blízko musí být již zmíněný vodopád. Čím častěji koukáme do GPSky, tím pomalejším tempem zkracujeme vzdálenost do cíle. Místy je nutné slanit iks metrů na skalním převisu. Naštěstí lana jsou na svých místech a cesta je sem tam značena červeným fáborkem, nemůžeme jít špatně. No, zkrátím to. Zpráskaní jak psi přicházíme k vstupní bráně pod hlavní vodopád, kde zjišťujeme, že „náš trail“ je od roku 2009 pro veřejnost uzavřen. Masivní sesuvy půdy na východních svazích sopky a hurikán způsobili jeho uzávěrku. Značky o tom však dávají vědět jen z jedné strany. Jednoduchým úsudkem domýšlím, že červené značky nebyly značením turistické stezky Klubu guadeloupských turistů, nýbrž prostým zákazem vstupu. Téměř jistojistě jsme se tak zařadili do skupinky několika málo úspěšných absolventů tohoto trailu, byť jsme ty necelé tři kilometry zdolávali více než 5 hodin – to mluví samo za sebe.

Zastávka na první kaskádou vodopádů (příjemnější pasáž trailu)

Mačeta by se neztratila

Zážitkové odpoledne však ještě nekončí. Teď se nějak musíme dostat k autům – vzdušnou čarou je to asi 7 km podobnou džunglí, po silnici krásných 37 km. Šeda & Maris ukecají mladý pár, aby je hodil alespoň k hlavní silnici, že pak pro auta dostopují. Děvčata se podobným způsobem dostávají do městečka Capesterre, kde plánujeme pozdější sraz. Já s Davidem a Matějem se rozhodneme dojít pěšky, času máme určitě dost neb kluci to pro auta mají skutečně daleko. Po starší asfaltové komunikaci scházíme dolů. Po necelé hodince pěší chůze máme na dohled první obydlenou osadu. Zavazuji si tkaničku a lehce se zpozdím. V tu ránu v zádech slyším silné funění, otáčím se a stojím tváří v tvář rozběhlému býkovi. Zařvu: „Ty krávo, zdrháme!“ a taky že jo. Oči se během vteřiny proměnily ve scan okolní krajiny hledající jakékoliv místo, kam se dá vyskočit a zůstat v bezpečí, moc variant se však nenabízí. Po první hladké stovce se ohlížím a býk běží stále, dělí nás dobrých 40 m. Srdce mám v kalhotech. Býk mě ještě nikdy nenaháněl. Sbíháme za horizont a zjišťujeme, že náš pronásledoval to nejspíše vzdal. „Ufff!“, hlasitě si všichni tři oddechneme. Tendle den prostě nevymyslíš. A to nás ještě v blízké osadě pozve trojice postarších mužů na terasu, kde do nás navzdory velké jazykové bariéře začnou nalévat panáky rumu. Jsme zesláblí a zmůžeme se jen na minimální odpor, takže vlastně neodporujeme a držíme krok. Vysvobození přichází až pozdě po setmění, kdy přijíždí Šeda, poslušně se rozloučíme a mizíme směr dočasný domov.

Cesta domů aneb jak se stát hvězdou Paříže

Ráno nás bolí snad ještě každá část těla, to je holt daň za včerejší dobrodrůžo. Finále trailu sice provázely spíše ksichty kyselé, ale dnes to již každý bere s nadhledem a společně na to konto žertujeme. Všem je jasné, že toto bude zážitek na celý život. Poslední den na Guadeloupe si tedy lížeme rány na plážích v Sainte-Anne, kde však platíme daň za krásu zdejšího pobřeží (vypadá to zde jak v kolonii rypoušů sloních) a pomalu vyhlížíme večerní odlet.

Další zátiší z katalogu v Sainte-Anne

K Matějovi, který už dva týdny cestuje bez zavazadla, se přidávám  do „klubu blbečků“ i já. V džungli položily život moje „všemi kontinenty s výjimkou Austrálie otřískané“ vansky a poletím do Paříže v pantoflích.  Předpověď slibuje mrazivé počasí, tak to se máme na co těšit.

Celý let prospím jako nemluvně. Únava po včerejším treku si žádá své a přihlédneme-li k volné trojsedačce, kde mám tu čest cestovat, není absolutně o čem! Ihned po příletu na Orly zmenšujeme objemy svých batohů (až na Matěje – kdo nic nemá, nemůže nic zmenšit) na polovinu. Vše, co má alespoň základní hřejivý potenciál, navlékáme na sebe. Telefony totiž ukazují krásné 3 stupně pod nulou (jen o 32 °C méně než včera stejnou dobou), což pro „ajfouny“ znamená poslední záchvěv aktivity před samovolným úmrtím na 45 % baterky.

Vyrážíme do města. Prvním skromným cílem je opatřit si pevnou obuv. Procházíme tržiště i H&M v 15. pařížském obvodu, nicméně investovaná částka za jedno odpoledne v suchu zdá se mi zbytečně vysoká. Vyhrává tedy varianta B) jako „bude dobře i v ponožkách“. Kupuji triplepack bílých sportovních ponožek a hned za pokladnou podpořím dvěma páry své aktuální obutí (třetí si nechávám prozíravě do letadla jako železnou záchranu). Nejen personál je novým českým modelem evidentně zaskočen. Pokračujeme směrem k Eiffelovce. Pokud bych za každý nevěřícný pohled dostal euro, tak si bez problémů nechám obratem ušít mokasíny na zakázku. A protože dnešní době vládnou sociální sítě, tak se cítím trochu jako Pokémon – jako virtuální Pokémon ve hře PokemonGo. Každou chvilku na mne někdo namíří svůj smartphone a rádoby tajně odloví. Dnes jsem pro smích, ale počkejte za tři,čtyři roky…

Pijonýři v Paříži

Celou bizarní pařížskou zkušenost vtipně dokresluje zážitek z letiště CDG. Dostihne mě únava a lehám na deku z letadla poblíž vývodu teplého vzduchu nedaleko vstupu do terminálu 2D. Přikrývám se Davidovou dekou. Její délka však nepostačuje k zahalení mokrých a špinavých ponožek. Před dekou mám je pantofle. Snažím se usnout, když náhle přichází mladý pár a nabízí mi vodu a sušenky. Je skutečně nejvyšší čas letět domů a udělat ze sebe opět člověka…

2
Zapoj se do diskuze

avatar
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
airinaMarek Recent comment authors
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Marek
Host
Marek

Zdravím, skvělý cestopis, praktický a moc zábavně napsaný, už jsem se tak dlouho nezasmál. Jen tak dále. Díky

airina
Host
airina

Hi, hi, paráda, kluci :-).
Připomnělo mi to mého syna, který takto přiletěl kdysi v létě z Karibiku do Frankfurtu v tričku a v kraťasech, s pár chechtákami v kapse.Zrovna byla v Evropě studená fronta :-).

Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)