4.1.2019

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

Moje prvotina ohledně cestování se pokusí přiblížit můj příběh, přístup, vjemy a možná i inspirovat, či předat dát pár tipů. Tohle cestování nebylo extrémní, ale bylo daleko za komfortní zónou. Text nebude probírat záležitosti, jak zařizovat vízum, ubytování, či jestli a jakou SIM kartu si koupit, ale popíši, jak třeba vyjednávám. První kapitoly budou popisovat, jak se dá jít neobyčejnému zážitku naproti, předposlední tři to nejlepší z cesty a v poslední bude už jen krátké shrnutí. Budu rád za Vaše komentáře.

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

 

Jak neplánovat

Jsem dva roky zpět v čase, je konec jedné mise pro humanitární organizaci a nad místem odpočinku se toulám prstem po glóbusu. Hledám místo, které je autentické a moc nezměněné turismem. 3 měsíce? To by mohla být jihovýchodní Asie. Třeba Myanmar, Thajsko okrajově, a taky Laos a Kambodža. Jsem spontánní a dávám na svůj nos. Šup, letenka přes letenkový portál na Facebooku. Zastavuji se na den a noc v Istanbulu. Benefit jedné sprchy po cestě. A přichází druhá další díky zpoždění připojovacího letu v Bahrajnu a excelentních vyjednávacích schopnostech jednoho zkušeného cestovatele včetně luxusu 5* hotelu a prohlídky města. Architektonická stránka města mě neoslovila, nicméně krásné propojení národnostních a náboženských kultur bylo obdivuhodné a inspirativní. Odhazuji bundu, mikinu a boty a v malém batohu se mi tísní už jen lehký stan, nafukovací karimatka, mini spacák, foťák a pár objektivů, tablet na editaci fotek, jedno oblečení navíc a pár kusů spodního prádla. Těch sedm kilo na zádech (na sucho) bylo vykoupené přeci jen cenou za lehkost, a tak to přece nebudu zatěžovat věcmi, které budu potřebovat až na konci února. Na nohách mi zbyly sandály, aby mě šlo lépe identifikovat, odkud tedy že jsem. Ehm, tedy bez ponožek.

Thajsko

V Bangkoku se zdržím jen chvíli. Chci jen vidět, jak město vypadá. Hm, je moderní a tak pokračuji dál. Prst na mapě opět šmátrá, teď už tedy po místě bez turistů. Vypadá to, že jsem našel. Nakhon Sawan, na Lonely planet ani Wikitravel o něm nic nepíší. To je ono! Na vlakáči mají okénko pro cizince-turisty. Přesvědčují mě, že si mám koupit II. třídu, protože vlak bývá plný, tak se ujišťuji, že můžu cestovat i III., tudíž „spartánštější“, když budu chtít. Na peróně si povykládám s majitelem kadeřnické školy, který nechává stříhat studenty zadarmo cestující, aby získali praxi. Skvělý nápad. Majitel zírá a nechápe, proč mám radost z toho, že mi řekl, že v městě, kam jedu, nic není. III. vlaková třída je skvělá. Lidé se často mění, usmívají, mají radost za opětování úsměvu.

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

Ve městě opravdu nic zajímavého pro turisty není. Spokojeně jdu na poslední procházku a v tu chvíli se něco stane. Z ničeho nic prudce zastaví těsně přede mnou policejní auto a vyskakují z něj tři policisté a policistka. Hned mi bleskne hlavou „Co jsem udělal? Že by něco nevědomě? Doufám, že nehledají někoho podobného.“ „Hello. What is your name? “ jeden policista pomalu vytahuje lámanou angličtinou. „My name is Jan Pouza“ odpovídám „A sakra, celým jménem? Panikařím“ říkám si v duchu. Pokračujeme tím, co tam dělám a pak to přijde. „Can we photo with you? “ Wow, v tu chvíli mi to došlo. Našel jsem místo v Thajsku, kde jsem já, jako turista, atrakcí. Jezdili jsme asi hodinu po městě v policejním voze. Nejvíce mi chtěli ukázat sochu v té době nedávno zesnulého krále, ke kterému mají dále nezlomnou úctu. Užili jsme si navzájem svůj čas.

Opouštím město a pokračuji dále k hranicím.   Navštěvuji Thi Lo Su vodopády. Svezl jsem se i na střeše transportu songtaew, kde jsem měl co dělat, abych se udržel. Na hraničním přechodu v Mae Sot potkávám krajánka Petra a jelikož on má itinerář, tak se na k němu připojuji. Na chvíli.

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

 

Rangún

Jedeme do Rangúnu, dnes Yangonu, kde chci navštívit pobočku naší organizace pro security briefing. 5 miliónové město má zvláštní veřejnou dopravu. Jedna vlaková linka v kruhu oběma směry a pak je tu doprava všelijakými soukromými vozidly po silnici. Vlak byl jednoduchý na cestování. V tomto prostředku cestující převáží například živé slepice, kačeny, či otýpku s dřevem, či nějaké stohy pravděpodobně nějakého krmiva. Minibusy a autobusy, to bylo jiné kafe. Celý systém této dopravy funguje vlastně bez systému. Neexistují linky. Průvodčí, pokladní a zároveň lovci pasažérů v jedné osobě v těchto vozidlech různé velikosti a stupni opotřebení z otevřených dveří za jízdy vyvolávají, kam jedou. Funguje to dobře, akorát cizinci chybí znalost jazyka, jeho výslovnosti a také místopis. Na sedačce šíře automobilu se tísní i pět lidí. Ostatní asi neoceňovali mou průměrnou evropskou postavu. Místní občas sedí i na něčím klíně. Mně nedopřávali tento komfort. Cena všech přeprav byla stejná, jako pro místní, pro nás tedy velmi levná. Najít nějaké místo bylo problém. Ulice nejsou značeny, když jsou, tak barmským písmem a často ulice nejsou i pojmenovány vůbec. Snad i náhodou se mi podařilo najít mojí organizaci. Bezpečnostní instrukce mám, policie je k turistům přívětivá, systém chrání turisty před místy, kde jsou konflikty a veřejná doprava vám neumožní zakoupit jízdenku, kam nesmíme. Tam kam turista nesmí, jsou i ty místa, kde nemůže být ubytován. No jo, trochu proti mému gustu.

Vlak do Baganu

Na vlakovém nádraží přesvědčuji svého kamaráda, abychom cestovali obyčejnou neturistickou třídou. Na tvrdých lavicích umouněného vagónu, kde zub času zanechal svůj otisk, si s místními cestujícími darujeme úsměvy, pár slov, kterým navzájem nerozumíme a později i jídlo, které zakupujeme ve stanicích, či od prodavačů procházejících vlakem. Místní nám také doporučují, jaké jídlo si máme koupit, a většinou se nám trefují do našich chutí. V posledních vozech vlaku vyšší třídy je plno turistů, kteří mají asi jiné zážitky. Po pár hodinách stále čekáme, že vlak už zrychlí, ale 30 km/h je po celou cestu jeho maximum. Koleje jsou prohýbané tak, že v některých částech trati se vagóny zuřivě kymácí ze strany na stranu, hopsají a někdy toto oboje dělají v jakémsi tanečku dohromady. Mám svou historku ze záchodu. Už nám dává i lepší smysl, proč na otázku, jak dlouho jede vlak do naší destinace, nám prodavač odpověděl 12-16 hodin. Nakonec to bylo 19 hodin. Později se od jiného velmi zkušeného cestovatele dozvím, že v Myanmaru je asi nejhorší trať na světě.

 

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

 

Bagan

Ve stanici už čekají místní přepravci na svůj výdělek, který přijíždí z každé strany jen jednou denně. Všichni se slétnou na „upper class“ vagóny a turisté vystrašeně a poslušně přijímají ceny. Já rád vyjednávám. Svolám si hlouček asi pěti, šesti vykřikujících lidí a ostatní odháním. Vidím, že se předhánějí mezi sebou a tudíž nespolupracují v kartelu. Výhoda, která není často vidět na nádražích. Prvnímu říkám „Řekni mi cenu, když bude dobrá, jedem, když ne, sbohem“.

První to má za sebou rychle. 10 000 Kyat za osobu. Posílám ho nemilosrdně pryč z kruhu, což mi chvíli mi trvá a o to je to lepší divadlo pro ostatní. Druhému říkám „Buď daleko chytřejší, než tvůj kamarád!“ a převozník říká 5 000 a já ukazuji prsty na ruce čtyři tisíce, hned dodávám „za oba. Ano, nebo?“ a už začínám natahovat ruku s jedním prstem, že půjde z kola ven, což převozník nechtěl a souhlasil. Dobrá cena za 10km svezení a i jeho čekání, říkám si. Do auta ještě přisedají dva turisté, jeden za 10 tis. druhý za 5. Oba byli velmi nespokojeni s cenou, jakmile se dozvěděli tu naši. Žádají, jestli bychom jim nepomohli vyjednat lepší cenu, ale tahle to nefunguje. Je pozdě něco měnit, už se dohodli.

V Baganu jsme se s Petrem rozdělili, protože on chtěl jet na kole a já na elektrickém skútru. Pagody byly hezké, ale bylo to právě to turistické místo. Zajel proto trochu bokem. Našel jsem vesnice a to už bylo něco jiného. Sice tohle bylo také stále šité na míru turistům, ale uviděl jsem to, co vlastně později budu hledat jako reálné. Po dni v Baganu odjíždíme na další položku Petrova itineráře nějaká nejvyšší hora ve 3 tisících.

Mount Victoria

V městečku Mindat vystupujeme a výška 1400 m. n.  m. dává holým prstům na nohou chladem znát. Komfort ubytovacích zařízení také letí dolů. Kbelíková sprcha se studenou vodou je rychlá. Elektřina funguje jen chvíli večer a chvíli ráno. Ráno začíná cesta dlouhá 26 km s celkovým stoupáním 2 km a já nemám natrénováno. Přijíždí mládenec na motocyklu a nabízí svezení za 30 000 Kyat. Velmi tvrdým vyjednáváním se dostávám s cenou hluboko – až na 2 000, což v té době bylo asi 35 Kč. To by bylo pravděpodobně i na místní poměry velmi nízko a měl bych na konci něco přidat. Petr ale nechce jet a já zas nechci nechat Petra na cestě samotného, tak mi radost z vyjednávacího rekordu kazí to, že posílám mladíka s nepořízenou pryč. Později mě i mrzí, že jsem mu nedal alespoň něco. Vyjednávání je hra a snažím se, aby dopadla férově. Po celkem vyčerpávajícím výšlapu přespáváme na hoře. Oceňuji stan a kvalitu všeho vybavení, protože k ránu mrzlo. Druhý den mě bolí koleno a cesta pokračující do jiného malého městečka má 30 km a celkové klesání 2 400 m. Petra nechávám jít rychleji. Zatoulám se mimo cestu i do horské vesnice a snažím se sehnat svezení, jenomže tam nemají žádné vozidlo. Na tomto místě je možné najít jednu z mála kultur, kde jsou ženy po svatbě tetovány v obličeji. Odpoledne se mi daří stopnout motocyklistu. Sjednávání ceny je opakované a svezení by mě mělo stát 5 000. Po cestě vidím, jak řidič vybírá a nastražuje pasti na ptáčky spolu se svou rodinou. Později nás zastaví patrně řidičův známý, co také cestuje na motocyklu, který rozmluví tomu mému převozníkovi tu naši dohodnutou cenu, aby ji po pár kilometrech sám přijal. Rozdíl je ten, že chci tentokrát řídit. Míjím Petra, který stále nechce jet. Cenu v místním ubytovacím zařízení jsem akceptoval za 5 000, i když jsem věděl, že klasická cena pro turisty vyžaduje poplatek vládě cca 10 000. Třeba tady neplatí tyhle poplatky, říkám si. Petra nemůžu najít a cesta spolu s ještě více otužovací kbelíkovou sprchou si začíná vybírat svou únavovou daň. Ráno stoupla cena za ubytování na 20 000 i kvůli turistickému poplatku. Daří se mi dostat zpět pas a vyjednávání je jednodušší. Vysvětluji hoteliérovi, proč jeho přidání dalších 5 000 není férové a v tomto případě buď poděkuje za 10 000, anebo odcházím bez díku za 5 000. Odcházím s díky od hoteliéra. Potkávám Petra v songtaew. Řidič mi neprodává lístek jinam než do města Pakkoku. Já vyskakuji v městě Pauk na občerstvení a ilegálně mizím do uliček tržiště.

 

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

 

Osudový Htin

Při koukání do mapy v telefonu mě hezkou angličtinou oslovuje mladík jménem Htin se kterým se vzápětí seznamuji. Je to výjimečné, že někdo umí tak dobře anglicky a tak mu ihned nabízím pozvánku na jídlo. Dozvídám se, že přijíždí ze zahraničí za rodinou po několika létech. Htinovi se líbí můj zájem vidět obyčejné vesnice, život a místní kulturu. Zeptá se mě „Kolik máš času?“. A to je ten okamžik, na který čekám! Odpovídám, že tři týdny a ruka byla v rukávě. Opatrně sděluji Htinovi, že moje přítomnost není úplně legální. Vypadá to, že mu to je ale jedno. Později se raději znovu ujišťuji, že chápe, že můžou nastat určité potíže. Htin mě naopak uklidňuje, že nemusím mít obavy. Navštěvujeme část jeho rodiny, známých a budhistický klášter. Všude jsme vřele pohoštěni. Kousky nasekaného kuřecího, či vepřového s kostí a kůží, či nějaký rybí mix nepatří mezi moje oblíbené, tak  je mým jídlem většinou vejce, rýže, chilli a zelenina a občas buráky. Kamkoliv spolu jdeme, budíme pozdvižení a to jsme teprve ve městě. Mniši nám vybavují Jeep a to nejlepší je teprve přede mnou.

 

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

Venkov

Jeep nás dostává jen do půl cesty k vesnici. Dál neprojede. Když procházíme vesnicemi, lidé a hlavně děti nás doprovázejí. Pro děti jsem hotová atrakce. Vyzkoušel jsem si s nimi i hru ze starých telefonů, hada. V Htinově rodné vesnici mi starosta oznamuje, že jsem tam v celé historii úplně první cizinec. V takové vesnici bez elektřiny jsem asi opravdovou událostí. Na venkově je celkově velmi hezky. Vypadá to, jako by všichni měli tak nějak stejně. Obydlí je z dřeva a bambusu na kůlech a dole pod ním spí dobytek. Občas má někdo plechovou střechu. Život bez elektřiny a spaní na bambusových podložkách má své kouzlo, já však oceňuji nafukovací karimatku. Navštěvujeme školy, různé lidi, rodinu a kamarády mého nového přítele a průvodce. Jsme u sklizně rýže a jejího zpracování až po můj nejoblíbenější produkt, rýžovo-bambusovou tyčinku sticky rice. Stane se mi tam i jeden zážitek. Htin mi při návštěvě jednoho chrámu oznámí, že by bylo fajn se opláchnout, že pak budeme mít program. Sprcha je káď s kbelíkem skoro uprostřed plácku před chrámem a bez žádného závěsu. Na podobné sanitárky už jsem si zvykl. Při mytí ve vesnicích jsem vždy vystihl ten pravý okamžik, jenže tentokrát mi to nevychází. K mému překvapení vidím, že i po několika hodinách v chrámu stále asi 30 dospělých a dětí čeká před chrámem, a jakmile mě vidí s ručníkem, sedají si do kruhu kolem kádě. Dlouhé nicnedělání, mávání ručníkem ani pantomima umývání nevedli k vzájemnému porozumění a vydávám se zpět za Htinem. „Hej Htine, ti vesničani jsou stále tady“. Htin jen kouká a tak pokračuji „No chtěl jsem si dát tu sprchu a oni si posedali kolem té kádě“. Htin stále nic a mě to zneklidňuje. „Jsou tam děti…“ dodávám. Htin stále stoicky zírá a já nervózně doplňuji s gestikulací „Budu nahý“ a v tu chvíli se Htinovi v obličeji ulevilo a s úsměvem konečně odpovídá „Á, potřebuješ longyi“ (místní tradiční oblečení, sukně, pro muže i ženy) a mě dochází naše kulturní nedorozumění. V duchu se Htinovi omlouvám a přijímám spolu s longyi i výzvu býti pozorován při své očistě. Vesničané mě za to odměňují nulovými emocemi. Život na venkově končí zprávou od vystrašené Htinovi tety, že imigrační kontaktovalo starostu a že se musíme přihlásit na policejní stanici. Někdo ohlásil mojí nelegální přítomnost. Mám obavu o Htina, nicméně ten se snaží zachovat chladnou hlavu. Na stanici Htin sám komunikuje a také překládá mé omluvy a výmluvy, že jsme nevěděli, že něco porušujeme. Policie nás nakládá do autobusu, přikazuje řidiči, kde nás má vysadit, a tak nedobrovolně jedeme do Pakkoku.

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

 

Novicové a mniši

Spaní bylo možné už jen v hotelovém zařízení, anebo v klášterech. Teď se tedy vrátím k tomu speciálnímu tohoto výletu. Během celého setkání s Htinem jsme spali často v klášterech. Mým velkým štěstím byla i osobnost Htina. On sám, před tím, než odjel do zahraničí, býval mnichem. To nám prolamovalo ledy snáze a zároveň mi darovalo i příležitost shlédnout běžný život  mnichů a noviců. U noviců bylo hezké vidět jejich rutinu. Ráno jsem šel s nimi pro jídlo, co jim lidé nabízejí, nebo je večer sledoval, jak se učí a modlí. Většinou se jednalo o sirotky a je fajn, že je o ně takhle postaráno. Mniši mě nenechávali projevovat úctu tak dlouho, jak nechávali ostatní, což je asi hodinové klanění se v kleku, než nechají na sebe vůbec promluvit. Bylo velmi vidět, že je jako cizinec zajímám. Mniši ve společnosti mají významné postavení. Jeden horský mnich mi půjčil svůj Jeep a zažil jsem, jak buddhistické vlaječky na vozidle umí už z dálky automaticky zvedat závory u výběrčích mýta a udělují přednost na křižovatkách. Jeden jiný mnich mě zase vyzval, ať si s ním udělám fotografii, pak se na ni podíval a pronesl „Když tě jakákoliv autorita zastaví, ukaž tuhle fotku a řekni, že mě znáš“. Htin mi potvrzuje můj pohled na moc mnichů v Myanmaru a doplňuje, že pár let zpátky po buddhistických nepokojích, vláda vybavila kláštery satelity, samozřejmě pouze s vládními kanály. S mnichy jsem si většinou hezky povykládal odkud jsem, co dělám a oni naopak sdíleli co a jak u nich. Některé jsem překvapil svými znalostmi postojů a výroků současného Dalajlámy, kterého myanmarští mniši až tak dobře neznají. Zažil jsem i jedno setkání s velmi radikálním mnichem. Musel jsem požádat kamaráda, abychom odešli z kláštera kvůli jeho výrokům. Naštěstí většina mnichů, co jsem potkal se takto neprojevovala a u některých bylo jejich jednání příkladné. Zejména péče o děti a sirotky vypadala velmi hezky.

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

 

The end

Od odloučení se s mým průvodcem cestuji sám na sever. Cestování je stále hezké, ale venkov a kláštery měli svoje kouzlo, které mi chybí. Jako nejlepší dopravní prostředek nacházím člun. Je to stejně rychlé, jako ostatní prostředky s tím rozdílem, že hladina je nesrovnatelně rovnější. Cesta ve velkém dopravním člunu z Katha do Bhamo to trvá skoro celý den. Během plavby občas přikotví jiné čluny s občerstvením. Nápadu koupit si obrovské krevety po pár hodinách začínám litovat.  Jsem totiž asi tisíc kilometrů od moře, a tak následující dva dny trávím v horečce a v podřepu.

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

Po uzdravení přijímám po telefonu nabídku práce, a proto cestuji zpět do Evropy dříve. Chci si také užít alespoň na chvíli zimu, než poletím zpět do teplých krajů. To se mi daří hned na letišti Václava Havla, kde stojím v -13 ˚C v košilích a v sandálech, které mi už zdobí i ty ponožky. V hlavě si přemítám svůj výlet, co bych udělal jinak. Kromě odlehčení batohu o stan a zmenšení foťáku tak akorát do kapsy, mě toho moc nenapadá. Věřím, že upřímný úsměv v pozdravu otevře diskuzi, která člověku může nabídnout skvělý příběh. Taky jsem rád, že se nechám táhnout jen svým nosem, neomezuji se naplánovanými věcmi a stále se snažím učit. Jak vnímáte tento příběh Vy a co byste sami udělali jinak?

 

Jak skvěle nenaplánovat Myanmar

3
Zapoj se do diskuze

avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
MartinDanielaMichelle Recent comment authors
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Michelle
Host
Michelle

Ano! Neplánovat, objevovat, přijímat, vnímat. Někdy si říkám, že jsme ztratili mnoho přirozených instinktů jako je naše intuice. Proto máme neustále tendence vše plánovat, organizovat a tím pádem se nedokážeme zcela uvolnit. Ale když vylezeme ze škatulky, páni, to se dějí zázraky a život nám jde tak nějak „zázračně?“ naproti. Přitahujeme si věci a connection přestává být o wifi nebo mobilním připojení. Přitahujeme různé události, lidi, mentory a co je hlavní, inspiraci a veškeré informace, které opravdu potřebujeme znát, nám dává sama příroda. Ono na tom ale vlastně není vůbec nic zázračného. Je to úplně přirozené. A svým způsobem i… Číst vice »

Daniela
Host
Daniela

Skvelý článok a inšpirácia na moje nadchádzajúce cesty. Verím, že tieto zážitky sú nezabudnuteľné a páči sa mi ako je to napísané. Som za neplánovanie a príde mi, že stále viac a viac ľudí má potrebu plánovať všetko do detailu a boja sa vyjsť zo svojej komfortnej zóny, ale vačšinou až vtedy človek zažije tie najlepšie zážitky. Prajem veľa šťastia na cestách a v práci. 🙂

Martin
Host
Martin

Krasne napsane! Uplne me to vtahlo do doby cca 4roky zpet, kdy jsem Barmu na 2 tydny taky navstivil. Taky jsme byli v takovych odlehlych vesnickach, spali u mistnich lidi v horach a byli jsme pro mistni opravdovou atrakci. Diky pruvodci, ktery sel s nami, jsme si mohli s mistnimi popovidat o cemkoliv, coz bylo fakt super! Co bych si priste vzal/nevzal. Meli jsme s sebou sadu pohlednic z ruznych koutu Ceska, vzdycky jsme jim ten balicek dali prohlednout, at vidi jak to u nas vypada a jednu pohlednici si mohli vzit. Necekal jsem, ze z toho budou mit tak… Číst vice »

Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)