O této nabídce
A máme tu druhý díl putování po Novém Zélandu. Tentokrát se dostaneme z jihu od Milford Sound až na severní ostrov pod úpatí Hory osudu. Čeká nás pořádná štreka v autě!
- Cesta na Zéland
- Z jihu na sever
- Po stopách Hobitů
Z jihu na sever
Časná ranní vstávačka (ostatně kdy jsme nevstávali brzo), přibíráme na další den Ráďu coby novou členku výpravy, čeká nás jednosměrná cesta tam a pak zase zpět do Milford Sound. Do našeho itineráře to vůbec nepasovalo, ono ostatně komu by pasovalo, když se odtamtud nedá jet dál a musíte se vracet zpět po stejné cestě. Ale podle všech tipů a průvodců to stojí za to, pokud zrovna neprší. Štěstí jsme si nevypotřebovali ani tentokrát a na to, že tu spíš prší než je hezky, jsme vybrali to krásné počasí prakticky bez mráčků. Po několika hodinách jízdy s krátkými zastávkami u nádherných Mirror lakes a pickniku v Eglinton Valley jsme dorazili do Milford Sound. Je to spíš taková zátoka a malé město, odkud jezdí výletní lodě okolo fjordů až k výhledu na širé tasmánské moře. Lodě jezdí každou chvíli a netřeba si je rezervovat dopředu. Bookli jsme si první loď, která jela a byla to pecka. Monumentální kilometrové kopečky, mnohem vyšší než norské fjordy, stometrové vodopády, tuleni, tučňáci, delfíni… V Lonely planet často píšou ledacos, ale opravdu na vše jsme narazili. Třešničkou na dortu byla koupel pod vodopádem, kdy kapitán vymanévroval loď několik desítek cm od vodopádu a všichni, kteří zůstali venku, dostali nedobrovolnou koupel z ledovcové vody.
Z Milford Sound nás čekalo 300 km v autě kolem hor do Queenstownu. Brutální zajížďka, kdybychom měli letadlo, vzdálenost by byla pouhých 60 km. V tomhle městě u jezera žije poměrně velká komunita Čechů, a čeština tu opravdu byla na promenádě slyšet na každém kroku. Musím přiznat, že celkem chápu proč, to město je opravdu nádherně položené mezi horami, kde se lyžuje a zároveň je u pěkného jezera, kde se dá v létě (asi?) koupat. Takové novozélandské Zell am See. Času jsme tu neměli nazbyt, večer jsme ještě museli přejet do Alexandry, kde nás čekala příjemně vyhřátá podlaha a spacáky a pro jednoho VIP hosta se zlatou hiltoňáckou kartou i gauč.
Loučíme se s Ráďou a Pájou, ty jedou do práce vydělávat novozélandské dukáty, my začínáme konečně nabírat směr sever a přejíždíme přes celou řadu mostů, pokračujeme podél jezera Hawea a Wanaka sedlem na západní pobřeží. Zastavujeme u řady vodopádů, z nichž před jedním byla říčka a nedalo se k němu dostat. Začínáme být kreativní a přemýšlíme, jestli bychom si přeci jen nepostavili přes tu říčku most, jsme 4 a nějak by to určitě šlo. Nejprve zkoušíme házet šutry do vody, to bychom tu ale byli velmi dlouho, přemýšlíme dál. Hm, určitě to chce nějakou kládu. Lukáš hlásí, že našel 100 m od úzkého hrdla říčky 4 m poleno. Je těžké, ale ve čtyřech se nám ji s pomocí různých fyzikálních zákonů (a ne akce a reakce 🙂 daří dostat až k říčce. Kládu opatrně zvedáme a při spouštění ještě jednou kontrolujeme trajektorii, kam přesně padne. Kláda padá do vody ale zadní částí je ve vodě a to bychom nepřešli. Sundávám si boty a ponožky, tohle holt musíme dodělat! Kládu pomalu z vody zvedám jenže… Proud je tak silný, že kládu bere, a kláda nám odjíždí pryč. A tak jsme bez mostu. A já promrzlej z ledové říčky. A kluci naštvaní, že jsme se tam nedostali. A aby toho nebylo málo, je mi pořádná zima a odtud si odvážím suvenýr ve formě rýmy a kašle. :-/
Hory necháváme za sebou a dorážíme na západní pobřeží. Není tu žádný mobilní signál, takže jsme bez internetů, ale příroda je tu boží. Podle průvodce se vydáváme na třicetiminutový trek na pláž Tawaki, kde by měli být tučňáci. V tuhle roční dobu je to ale spíš náhoda a na pláži taky žádného tučňáka nepotkáváme. Pokračujeme károu na sever, míjíme ledovec Fox, na kterém jsme přistávali z druhé strany vrtulníkem a zastavujeme až u známějšího ledovce Franze Josefa. Hodinovou procházkou z parkoviště se dostáváme téměř až k němu. Téměř – tedy na nějakých 700 m. Dostat se blíž už není bezpečné. Ledovec taje a kdykoliv se může uvolnit kra, kus šutru či nějaké větší množství nahromaděné vody, které způsobí dočasné záplavy. Večer dorážíme do města Greymouth, kde v kempu plánujeme další program. Když už jsme v té novozélandské přírodě, je tu spousta divokých řek a určitě jedna by stála za to sjet. Na recepci kempu zrovna moc ochotní tedy nejsou, 170 NZD za jednoho mi přijde celkem ranec a navíc jsou obsazeni. Trochu gůglím a na slevovém portálu bookme.co.nz objevuji pěknou nabídku raftingu za 109 NZD, navíc podle referencí velmi dobře ohodnocenou na Lonely Planet. Super, mají 4 volná místa, platím kartou a za chvilku dostávám potvrzení, že se na nás Bruce a Martin těší, paráda, jdeme na kutě.
Ráno jsem šel řídit já, únava byla trochu znát, ale šlo to. Že to byl tak trochu den blbec, odstartoval to můj neopatrný odjezd od benzínky naplno rejdem doprava. Ozvalo se nepříjemné KŘUP a BUM. Zkrátka jsme najednou v plně naloženém SUVčku hupsli na obrubník a zase z něj seskočili. Zastavuji, jdu se podívat pod auto. Toyota dostala trochu ránu do vejfuku naštěstí nic neteče, takže sem rychle zahnal myšlenky na proraženou olejovou vanu. Holt není to SUVčko s vysokým podvozkem. No nic, jedeme dál. Na Zélandu je povoleno mimo obec max 100 km/hod, že jsme jezdili prakticky všude aspoň trochu rychleji je jasné. Na jedné rovince se nám ale rychlejší styl jízdy nevyplatil, v protisměru vidím policejní auto, přibržďuji na nějakých 90 km/hod a jedu dál. Jenže policejní auto spouští svůj vánoční stromeček a dojíždí nás. Z auta vylejzá policista ve středních letech. Dávám mu přes okýnko všechna naše lejstra. Chvilku si něco opisuje a pak nám říká, že jsme jeli neskutečných 119 km/h na úseku, kde je povoleno 100 km/h a že zaplatíme pokutu 120 NZD (tedy něco málo přes dva litry).
…
- „Šéfe, já se moc omlouvám, asi jsem na to omylem šlápnul trochu víc a bylo to z kopce, nešlo by s tou pokutou něco udělat?“
- „Snažíte se mě snad UPLATIT?“
- „Ne to ne, ale přeci jen těch 120 NZD je pro mě hrozně peněz.“
- „NEDÁ!“
…
A taky nedalo. Na Zélandu mají přesně stanovené výše pokut pro míru překročení rychlosti. Měli jsme ještě štěstí, pokud bychom jeli ještě trochu rychleji, mohli by nám i auto zabavit a to by byl průšvih. Nakonec jsme nedostali ani lísteček, pouze informaci o tom, že mi přijde pokuta do e-mailu a že to pak mam zaplatit kartou. A ani měsíc po návratu ze Zélandu nic nepřišlo, několikrát jsem psal na novozélandský policejní inspektorát nebo co to je a nic. Tak už snad nic nepřijde. Nebo mě při příští návštěvě Zélandu rovnou zavřou…
Trochu rozladěni dojíždíme na místo M v domluvenou hodinu H. Kamsi uprostřed hor k železnému mostu, pod kterým teče v údolí řeka Buller. Za chvilku dorazilo další auto s dvěma páry ve středním věku a také vodáci Bruce a Martin. Nasedáme do dodávky a jedeme několik kilometrů proti proudu na místo, kde se nalodíme na rafty. Svítí sluníčko, je celkem teplo na šortky a tričko, ale voda teda teplá není vůbec. Neopren to jistí.
Jedinej, kdo z raftů nebyl vůbec nadšenej, byl Lukáš. Ač je pro každou šílenost á la bungee jumping, bylo vidět, že z vody má fakt strach. Nakonec jsme ho přemluvili a na raft nasedl. Martin, co by zkušený vodák a znalec místních divokých vod nám začal říkat příkazy a pokyny, co dělat když se začne někdo topit, jak se vyhýbat šutrům a jak házet lano pro tonoucího. Lukáš dál zelenal a nevím, jestli zelenější byly stromy podél řeky nebo on. Martin ale vydal pokyn „FORWARD!“ a my jsme se vydali do peřejí řeky Buller.
Raftování na Zélandu není takovéto raftování, jak ho známe my v Čechách, že si vezmete raft, kalí se rum Božkov a jede se na pohodu Sázava z Týnce do Pikovic. Rafting na Zélandu je adrenalinová zábava bez alkoholu, kde před každou větší peřejí dostanete briefing, jakým způsobem ten úsek projet co nejbezpečněji a jak si to užít.
A jeli jsme. Ze začátku to byl trochu volej, ale pak to začalo! Silný proud, peřeje, pořádné vodní válce… A do toho nádherná příroda všude kolem nás… Hodně silný zážitek.
Na závěr raftingu nás čekala teplý čaj a sušenky, Lukáš už zelený nebyl, vypadal spokojeně, zelená barva byla ta tam a už chrlil nápady, že příště to chce něco vostřejšího, ideálně divokou vodu na stupni 5. 🙂 Následně nás Martin odvezl zpátky k našemu autu a nás čekal jen další téměř 300 km přejezd do Pictonu.
Picton by byla obyčejná přímořská vesnička, kdyby v ní nebyl obrovský přístav pro trajekty, které každou chvíli křižují Cookův průliv k severnímu ostrovu. Dorazili jsme v pozdní odpoledne, bylo nádherně, takže jsme zamířili za jednu z pláží se vykoupat. Zbyl trochu i čas na jídlo, takže jsme konzervy s tuňákem schovali na později a dali si ve vyhlášené Bayroad Seafoods na prasáka Fish & Chips s majonézou.
2. března
Po několika slunečných dnech se zatáhlo a začalo pršet. Ráno mizíme do přístavu na trajekt a opouštíme jižní ostrov. Na mapě to vypadá, že severní a jižní ostrov jsou od sebe blízko. Aby ne, v nejužším bodě je to pouhých 22 km, ale trajekt to složitě objíždí a doba plavby je okolo 3 hodin.
Naloďujeme se na pořádnou lodičku společnosti Interislander s názvem Kaiarahi postavenou v roce 1998 ve španělských loděnicích, která pojme 550 pasažérů a celkově 220 tun nákladu.
Ještě aby to pořádná lodička nebyla, vody v Cookově průlivu jsou brány jako jedny z těch nejvyzpytatelnějších a nejnebezpečnějších vůbec kvůli místním stále se měnícím větrům a velmi silným proudům. Dokonce některé společnosti chtěly tyhle rychlé proudy využít na generování elektřiny, nicméně podle všeho to zatím zůstalo jen u plánů.
Venku pršelo, tak jsme celou dobu mastili karty, s lodičkou to nepříznivé počasí moc nehnulo a tak jsme po třech hodinách plavby dorazili do hlavního města nového Zélandu, Wellingtonu.
Centrum Wellingtonu je sídlo mnoha korporací a kolem nás chodili lidé v oblecích, zatímco my jsme dělali v šusťácích a tričku krátký sightseeing lanovkou na Kelburn (něco jako pražský Petřín). Z Wellingtonu to bylo všechno, čekal nás ještě dost dlouhý přejezd do Howards Mountain Lodge, kam jsme dorazili s krátkými zastávkami (třeba takový železniční most mezi Horopitem a Eruou byl pecka!) okolo deváté večer. Je před námi jeden z nejšílenějších dnů celého výletu, drobné zdržení by nám zbořilo celý itinerář…
Co jsme měli v plánu? Brzy v dalším díle.
Milford Sound
Milford Sound II
Tuleni
Na pikniku v Rohanu
Nádherné ráno
Stavíme most
Buller river, dole ta jedna červená tečka je náš raft
Raft v akci
Železniční most, už tam chyběl jen ten vlak
