5.5.2017

O této nabídce

Trilogie našeho putování po Zélandu se blíží ke konci. O zážitky na konci našeho výletu rozhodně nebyla nouze!

  1. Cesta na Zéland
  2. Z jihu na sever
  3. Po stopách hobitů

3. Po stopách hobitů

To už je ráno? Budík zvoní v nekřesťanských 4:50. No nic, všichni vstáváme, čeká nás nejdrsnější den celého výletu. Plán je takový, že:

  • nejpozději v 6h začneme Tongario trek, v 9:40 budeme na vrcholu Mt. Ngauruhoe
    (pro fanoušky Pána prstenů, to je ta slavná Hora osudu, do které Frodo hodil prsten),
  • v 13h budeme zpět u auta,
  • v 15h budeme v Wai-O-Tapu,
  • musíme stihnout Hobitín, v 17h tam zavírají,
  • okolo 21h dorazíme do Whangerei.

Celkově tedy 600 km za volantem, 19 km pěšky na 2287 m vysokou horu s převýšením téměř 700 m.

Rychle balíme, venku jsou vidět hvězdy, je ještě tma a celkem zima. Rychle házíme věci do auta a šlapeme na plyn a jedeme do národního parku Tongariro. První časová ztráta, 20 minut, je stále tma. Nemáme čelovky tak si svítíme mobily před sebe a šineme si to pomalu nahoru. Ze začátku to jde, cesta je celkem po rovince jen do mírného kopečka, až po 3 km začnou schody a výšlap začíná být čím dál tím nepříjemnější. Čas se nám daří trochu srazit, pomalu se rozednívá, před námi se tyčí monumentální hora a vypadá to, že k vrcholu je to už jen kousek.

Docházíme na rozcestí, odkud končí cesta, rovně pokračuje nejoblíbenější jednodenní trek na Novém Zélandu, my uhýbáme z cesty a plazíme se pomalu sutí nahoru. Stoupání je prudší a prudší, některé úseky musíme lézt po čtyřech. Několikrát jsme to už chtěli otočit, ale nedá nám to, v 9:45 jsme nahoře! A ono tu vlastně nic není, ani prsten, ani Frodo… Fotíme se přes selfie tyč, jenže… upadne mi černý čudlík, který drží můj telefon pevně k tyči a telefon si rozdává nerovný souboj tváří v tvář s lávovým kamenem. Zvedám ho. Funguje, jen tam přibyly 2 nové pavučiny. Ach jo. 🙁 Už se moc těším, až Samsung bude vyrábět telefony, které prostě nepůjdou rozbít…

Času mnoho na zbyt není, nahoře jsme byli trochu později, jenže… zjišťujeme, že dolů se dá jít sutí mnohem rychleji a dá se tam dokonce i tak trochu lyžovat. Stačí skákat doprava a doleva jak na lyžích a je to!

K autu se dostáváme ve 12:30, takže… jestli  chodíte opravdu velmi rychle a máte dobrou fyzičku, Hora Osudu se dá zdolat za 7 hodin.

Wai-o-Tapu se popisuje slovy hodně špatně, zkrátka hodně moc bublajících vroucích jezírek, které hrají všemi možnými barvami, mrkněte hlavně na fotky, ty vydají za 1000 slov, určitě tohle místo stojí za návštěvu. Zůstáváme zde 30 minut a rychle nasedáme do auta, ať nám nezavřou v Hobitíně, údajně mají do 17h.

Přijíždíme na parkoviště s cedulí Hobbiton Movie set v 16:24, Honza rychle mizí z auta do budky, kde se prodávají lístky. Hm. 79 NZD (1400 Kč) za osobu, to je teda ranec, bus, který nás tam odveze, odjíždí za 5 minut. Ok, jsme tady asi jen jednou, tak to dáme.

Nasedáme do autobusu, uvnitř nám na televizi promítají krátké záběry + vstup Petera Jacksona o tom, jak se to stavělo a spolu s námi jede průvodce Jack, který zapáleně vypráví o Hobitíně. Po 10 minutách jízdy autobus zastavuje. Neskutečné, Peter Jackson musel být naprostej magor. Přesně tak, jak to bylo v knížce, jak to bylo ve filmu, ten Hobitín tu pořád stojí. Včetně všech rekvizit. Ale ony to nejsou rekvizity ani kulisy, ty kytky, pěstované ovoce, ono je to všechno živé! Jack nám zapáleně povídá o dalších zajímavostech, třeba o velkém stromě nad Bilbovým domem, jehož lístečky přišly Jacksonovi málo zelené, tak pozval partičku Indů a lísteček po lístečku kvůli jednomu záběru několik týdnů přemalovávali barvami na tmavší zelenou.

Jak nám to Jack zapáleně říkal, napadlo nás, jak vlastně probíhá výběrové řízení na jeho pozici, jestli píše test na reálie z Pána Prstenů. 🙂 Prý stačí si párkrát přečíst knížku a být do toho blázen, pak to jde samo. 🙂 A taky prý musel zodpovědět při pohovoru pár jednoduchých otázek typu: „Kde přesně leží Dol Guldur?“  či „Co byste nám dokázal říct o černokněžnické říši Angmar?“

Prohlídku Hobitína jsme zakončili s Jackem v hospodě Green Dragon, kde jsme dostali na rozloučenou točené pivko. V tom vedru bodlo! Hobitín se nám líbil moc, dokonce se líbil i Lukášovi, který Pána prstenů vůbec neviděl. 🙂

Pokračujeme dále na sever přes Auckland do Whangerei, další den se chceme dostat až na nejsevernější bod Zélandu. Trochu jsme ale podcenili zácpy před Aucklandem a nabíráme zpoždění. Do Whangherei dorážíme před půl jedenáctou celí vyčerpaní a abychom vstávali další den v 5 ráno a jeli dalších 600 km a stihli do 17h Skyjump v Aucklandu, na to už nejsou psychické ani fyzické síly. Musíme holt program upravit a na nejsevernější bod Zélandu se holt podíváme jindy.

Na hotelu nás čekají čisté ručníky a povlečení, Lukáš si toho všímá a a říká, že to je naprosto super věc mít v ruce voňavý ručník a spát v čistém povlečení. Pomalu si začíná vážit i takovýchto vesměs běžných věcí, zkrátka pár posledních dnů ve spacáku se na něm podepsalo pozitivně. 🙂

„Pánové, VSTÁVAT!!!!“, Je 8:30, dostal sem chuť na lyžovačku!“

Kluci si trochu mlátí hlavou o čelo, cože mě to zase napadlo za krávovinu. Nicméně místo  nejsevernějšího místa na Zélandu pojedeme na písečné duny, kde můžem blbnout na sandboardu. Všem se nápad líbí a po rychlé snídani mizíme na západ do Oponi. Platíme nějakých 25 NZD za loď na druhou stranu přes záliv k písečným dunám. Kapitán nám důrazně vysvětluje, že na sandboardu máme jezdit jen a pouze hlavou napřed břichem dolů a za žádných okolností si nemáme na to prkno stoupat.

První jízdu jedeme samozřejmě podle všech psaných pravidel, kapitán lodi odjíždí na druhou stranu a další jízdu už oba Lukášové zkouší jako klasicky na snowboardu ve stoje. Jede první Lukáš B.

Bum, prásk, třísk! Vypadly mu brejle, trochu rozsekaná ruka, ale jinak v pohodě.

Jede druhej Lukáš ve stoje. Bum třísk, škub. Rozseknuté obočí, ale jinak taky jakžtakž v pohodě.

Třetí jel Honza, ten se ale má rád, a říkal, že to sjede klasicky podle všech bezpečnostních pravidel po břiše a zastaví se dole těsně před mořem, aby se nenamočil, jinak by se osypal. Honza to sjel zkušeně, jen mu to před vodou moc nebrzdlo, udělal parakotoul a rozsekal se z nás nejvíc. Ale o rozsekání nešlo, nějaké šrámy přežije, vždyť je to silnej chlap. Šlo ale o to, že byl kompletně celej od písku a tím jak se předtím nakrémoval opalovacím krémem, byl jak naklepaný syrový řízek vyválený ve strouhance.

Po obědě jedeme lodí zpět k autu, nasedá jeden borec z rozsekanou rukou, jeden s rozsekanym obočím a jeden, ze kterého se sype neustále písek. A já. 🙂

Posledních pár set kilometrů za volantem si užíváme ve správném stresu, Honza (ten obalený pískem), se odvážil jako jediný na skyjump. To je něco jako Bungee jumping, akorát letíte nohama napřed 192 m z věže dolů, kde vás těsně před přistáním zabrzdí lano. Snad.

Poslední noc před odletem zpět jsme nechtěli žádný prapodivný kemp kdesi v džungli a bydleli jsme na předměstí Aucklandu u Číňanů v tomhle ubytku, bylo to na pohodu. Do centra to bylo nějakých 20 minut jízdy Uberem, večer se k nám připojila Martina (to je ta, která vyhrála kolo štěstí a dostala sedačku uprostřed mezi nás z Mnichova do Bangkoku), takže to byla pánská jízda, vylepšená o jednu sympatickou brunetku.

Následovala bujará párty do brzkých ranních hodin, kterou si každý užil po svém na 100 % a podle únavy odpadávali účastníci do aut Uberu a jeli zpátky na naší čínskou rezidenci.

Dopoledne jsme vraceli káru na letišti, nejprve vystoupili kluci, já jsem ještě prolejzal auto ze všech stran. Z budky vylezl agent, že si auto převezme, načítá SPZtku a ptá se ostatních.

„Kdo řídil?“

„Ten co je v autu, ještě tam hledá, jestli jsme tam něco nenechali.“

„Aha, dobře, budeme ho hlídat, aby nám neutekl, má tu hromadu nezaplacenejch pokut.“

Oou… Přeci jen jsme nejezdili úplně podle předpisů, ale tolik pokut? Byl sem taaaakhle malinkej, když sem vylejzal z auta. Za chvilku přišel jinej člověk z autopůjčovny, řekl, že je u auta všechno v pohodě a že můžeme jít… No, tak jsme šli.  Doteď nevíme, jestli to byl jen pokus o vtip, nebo mi tam svítí pár set dolarů pokuta za několikanásobné překročení rychlosti.

Na letišti kupujeme poslední suvenýry (hlavně čokolády, moc typicky novozélandských normálních suvenýrů, které by nebyly jen lapače prachu, nemají) a nasedáme do našeho kočáru, triplsedmy, kterou čeká dlouhá cesta do Bangkoku.

Po nástupu do letadla jsem usnul prakticky hned po první roznášce jídla a probudil se asi po 6 hodinách spánku… Nad Austrálií. Uff, tak já se vyspim, a jsme ještě nad Austrálií? Ještě dalších 6 hodin cesty a pak dalších 12. První krize v letadle z těch více než 350 letů ve vzduchu. Jdu si pro džin s tonikem a je po krizi… Džin z lahve začíná příjemně působit a já si opět užívám ten nádherný pocit dunění dvou motorů Rolls Royce, jak táhnou celý kolos obrovského Boeingu 777 na severozápad. Čas si krátím i psaním prvních Zápisků z cest z tohohle výletu, které začínají vznikat u Bornea.

A pak už jen na pohodu 12 hodinový let do Mnichova, autem do ČR a jsme doma. Další skvělý výlet za námi, spousta nových zážitků, neskutečně vyrelaxovaný z novozélandské přírody. Nový Zéland mě neskutečně nadchnul… A to už jsem toho viděl celkem dost a nevěřil jsem ostatním, kteří o něm pěli takovou chválu, že je to až tak super.  A ono to super bylo. Jedno z mála míst, kam bych se podíval klidně znovu.

Hora osudu

resized_17240578_10212937005086858_1252241778511782404_o

Téměř nahoře!

resized_17191720_10212937057528169_6760412421202997991_o

Wai-O-Tapu
resized_17159109_10212937048767950_4045201025679259420_o

Hobitín

resized_17192622_10212937069968480_347248181424146477_o

Předpisově po břiše

resized_17240425_10212937017047157_6267944943563674780_o

Auckland. A letící Honza

resized_17218631_10212937049687973_3489419455438529757_o

Nejhezčí letadlo na světě – Boeing 747

resized_17191637_10212937060048232_2034225795402474793_o

 

Chtěli byste vidět více fotek? Mrkněte na facebook.


Zapoj se do diskuze

avatar

Už ti letenky nikdo nevyfoukne

Nejlepší akce aerolinek jsou pryč často i během několika minut a bohužel se nikdy nedostane na každého. Nastav si naše e-mailové notifikace, stáhni si appku a o každé akci budeš zaručeně vědět jako první. Jen blázen dává svým soupeřům dobrovolně náskok, no ne? :)
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)