Zápisky z cest: Cesta na Zéland
1.5.2017

Zápisky z cest: Cesta na Zéland

O této nabídce

Po krátké době jsme sepsali další zážitky z našich cest. Dejte si čaj či kávu, pohodlně se usaďte, poletíme daleko… Až na Nový Zéland. A protože letíme do země Pána prstenů, i tyhle zápisky budou trilogie.

  1. Cesta na Zéland
  2. Z jihu na sever
  3. Po stopách Hobitů

Cesta na Zéland

Jedno letní srpnové odpoledne si partička čtyř kamarádů půjčila v Chorvatsku rychlou loď. Z přístavu rovnou zamířili do klidné a tiché zátoky plné dalších jacht a menších lodí, kde se chtěli vykoupat a vyblbnout. Hudbu na lodi hrála pořádně nahlas, ostatně prodloužený víkend v Chorvatsku si ti čtyři chtěli pořádně užít.

Pivo teklo proudem, hudba hrála dostatečně nahlas na to, abychom v té zátoce s nádherně průzračnou vodou a bílým pískem byli za chvíli sami. Lukášovi pípá na mobilu notifikace z aplikace Zaleťsi o levných letenkách z Mnichova na Nový Zéland. Za 13566 Kč to byla akce pěkná, nestačím se ani rozmyslet, kluci ty letenky okamžitě kupují i pro mě.

Za chvilku mi to pípá na mobilu, koukám na itinerář. Hm, 12 hodin z Mnichova do Bangkoku, a pak už je to jen dalších 12 hodin a jsme tam. Pecka!

A čas běžel. Najednou byl podzim, zima, Malajsie, Maledivy o kterých jsem psal taky tyhle Zápisky z cest, a datum odletu na Zéland se blížilo mílovými kroky.

Pár dní před odletem tradičně nestíhám v práci. Čím jsem starší, tím nechávám věci jako přískoky, auta a parkování na letišti na poslední chvíli. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Jediná věc, která nedopadla, bylo půjčení kempervanu. Snad každý, kdo tam byl, ho na nějakou dobu měl, ale ne, na náš termín to stálo hrůzostrašných 70 000 Kč na deset dní. A protože jsme byli čtyři borci, mrknul jsem do klasické půjčovny a půjčil si za 17 000 Kč na celou dobu pobytu pěknou Toyotu Highlander. A nebylo co řešit.

Je 23. února 2017, 6 hodin ráno. Potkáváme se na domluveném místě v garážích, nasedáme do auta a šineme si to směr Mnichov. Káru necháváme na osvědčeném parkingu a za chvilku jsme už naložení pouze s kabinovými zavazadly v typické německé putice těsně za security. Dáváme si každý tradiční Schnitzel mit Pommes a zapíjíme to Weissbierem.

Nástup do letadla probíhá v klidu, nikdo nikam nepospíchá, všichni jsou smířeni s 12 hodinami v obstarožním Jumbu. Seating máme dopředu zařízený, doufáme, že si mezi mě a Lukáše na trojce u okýnka nikdo nesedne. A nebo když jo, aspoň pokecáme s někým novým. Při téhle loterii, kdy nevíte, koho si za společnost vylosujete na pěkně dlouhou dobu, posledně vyhrál Lukáš na cestě do Addis Abeby černocha, který si z něj udělal na celou dobu polštářek. Tak snad to bude tentokrát lepší.

Letadlo se plní a přichází poslední cestující. Ind, který voněl směsicí různých odérů, z nichž žádný nepřipomínal ani vzdáleně voňavku, nás naštěstí mine, stejně tak typicky vyžraný Hans z Bavorska, mířící ulovit do Bangkoku svou novou 18letou přítelkyni.

A jako poslední dobíhá pohledná mladá brunetka. Tentokrát to vypadá, že se na nás trochu usmálo štěstí. A opravdu má sedačku 23B. Lukáš ji pouští, v ruce drží český pas, takže konverzaci nezahajujeme tradičně anglicky, ale rovnou se ptáme, jestli taky letí na vejlet. Martina letí na pěkně dlouho, letenky má ze stejné akce, jen zůstane na Zélandu rok. A my letíme na týden.

Dáváme džin, tonic, džin, tonic, džin tonic… V galley dojde džin, thajská stewardka ale neváhá ani chvíli, že prý mají ještě dost vodky. Dáváme tedy vodka, tonic. Vodka tonic. A pak dojde i tonic a zbyde jen vodka. Tu maj snad celou cisternu.

Kromě tedy velmi kvalitního džinu (který došel v 1/3 letu) musím Thajce pochválit, kovové příbory, hodně odvážné dobré jídlo ve stylu hovězí nebo guláš (běžně bývá čikn or pasta, ale tady evidentně moc vegetariány nemusí) a spousta místa na nohy, klidně bych si to s nimi těch 12 hodin dal v economy znovu.

V Bangkoku přistáváme brzy ráno, nám to letí zase až večer, pojedem se projet aspoň na chvilku do centra. Každý z nás byl už v Bangkoku několikrát, takže nasedáme na metro, v centru Bangkoku se kousek se projdem, dáme si skvělé ovoce, pad thai k obědu a pojedem zpátky na letiště.

Taková klasická zastávka na pár hodin v Bangkoku. Nicméně i po několikáté návštěvě Bangkoku nás několik věcí překvapilo. Třeba to, že metro nejezdilo před rokem tak přecpané. Teď se na některých zastávkách musí čekat i několik souprav, než se tam vůbec vejdete. I cena za metro stoupla, už to není ten ultralevný Bangkok, ale středně drahá asijská metropole.

A mají tu Uber, který je po centru levnější než tuktuk či taxík.

Zpět z centra s ním jedeme a všichni okamžitě usínáme. Vlhko, teplo, o 6 hodin jinak, je to znát. Na letišti si dáváme v salonku zdarma sprchu. To je celkem výjimka, většinou ji mají letištní salonky pro Priority Pass pasažéry zpoplatněnou. Sprcha bodla. Člověka osvěží a hned se mu chce na další, 12hodinový let.

Hrajeme stejnou loterii, Martina dostala jinou sedačku. Naše prostřední sedačka je tentokrát prázdná, Martina si k nám tentokrát cíleně přisedne a na letu z Bangkoku do Aucklandu pokračujeme v džin-tonic párty.

Pár minut před přistáním se objevuje pevnina, vysoká skaliska. Jsme tu. V zemi Pána prstenů, tam někde dole bude určitě Hobitín. Přelétáváme těsně nad Aucklandem a jdeme rychle dolů.

Novozélanďané patří údajně mezi nejsociálnější národ na světě. Tedy nejsociálnější, spíš nejpřátelštější. Hnedka na agro kontrole, která byla asi nejpřísnější, kterou jsem kdy zažil, jsme si to vyzkoušeli na vlastní kůži.

„Máte banány?“ odpovídá důrazně postarší Maor v policejní uniformě.

„Nemáme.“

„Opravdu ne? Jestli jo, tak jeden banán vás po kontrole báglů rentgenem vyjde na 400 USD.“

„Ne fakt nic nemáme, si koupíme v supermarketu ne?“

„Jo, hele supermarket je za rohem, ten tu na Zélandu taky jeden máme.“

Na rentgenu báglů nám fakt žádnej banán nenajdou, loučíme se s Martinou, která jde hledat v Aucklandu práci a vítáme se s Honzíkem, který s námi neletěl, ale v podobný čas odlítal z Mnichova a letěl přes Abú Dhabí a Hong Kong.

Čeká nás poslední vnitrostátní přelet do Christchurche. V nedalekém fastfoodu Carl‘s Jr. vzpomínáme na skvělé hamburgery z Cesty kolem světa za 8 dní a jdeme se odbavit na poslední, krátký, hodinu dvacet dlouhý přískok s nízkonákladovým Jetstarem.

Novozélandská angličtina je pro nás trochu porod. Místo „check-in to Christchurch“ slyšíme spíš „čikin to Christčírch“. Zkrátka kuře do nějaké dědiny na Zélandu.

Na letu okamžitě všichni usínáme. 12 hodinový posun a 24 hodin v letadle je už znát, probouzí nás až pořádné drcnutí o runway a strohé přivítání „Vítejte v Christchurch, venku je ošklivo.“

A venku byla zima a poprchávalo. Do půjčovny jsme to šli pěšky. Ne že bychom nechtěli využít místní shuttle bus, ale už jsme se naseděli dost.

V autopůjčovně na nás čekala netrpělivě teta Beta. Pod tetou Betou si představte na krátko ostříhanou blondýnku s asimetrickým poměrem, asi metr krát metr.

„Už jste někdy řídili nalevo?“

Já: „Jo, v Jižní Africe.“

„Aha, takže neřídili, budete se tedy dívat na instruktážní video.“

A teta Beta nám pustila megafilm o tom, jak se vyjíždí z odpočívadla či jak se správně najíždí na kruhový objezd.

Následně jsme museli vyplnit jednoduchý test a pak už jen předání klíčků a hurá do Toyoty Highlander, velkého SUVčka, které nám bude pár dní dělat společnost. Zezačátku jsme samozřejmě zkoušeli, co se z toho dá vymáčknout. Teta Beta by jistě ocenila každý náš pokus odpíchnout se co nejrychleji s dvoutunovou čtyřkolkou z každé křižovatky.

V Christchurchi je už pozdě večer, v noci ho ještě projíždíme. Na některých budovách byly znát ještě následky zemětřesení, které zasáhlo Jižní ostrov na konci února 2011.

Večer prší, okolo deváté padáme do postele v tomhle hostelu.

26. února 2017

Budíme se poměrně brzy, s 12h posunem nejsme úplně srovnaní, po dohodě tedy pojedeme už co nejdřív, každý den nás bude čekat aspoň 500 km v autě.

Vyrážíme v 6 ráno směrem na západ, je mlha a počasí nám vůbec nepřeje. Naštěstí po 150 km se mraky trhají, přejíždíme první hory a objevuje se jezero Tekapo. První dotek s novozélandskou přírodou a hned úžasnej. Vyjíždíme na Mt John Observatory a posíláme první selfíčka do všech známých sociálních sítí.

Odpoledne míříme okolo jezera k nejznámější a nejvyšší hoře na Zélandu, Mt. Cook. Hora je to majestátní, trochu podobná nádhernému Materhornu (to je ten kopeček, který máte doma v kuchyni na Alpské soli s jodem).

Nejprve jsme podnikli krátké procházky k ledovcovým jezírkům a pak, po chvilce váhání, jsme zamířili na letiště, odkud startovaly každou chvíli helikoptéry směřující k špičce Cooka.

Na letišti by pro nás měli slot až v 18h večer, což by byl logistický problém. Čeká nás ještě poctivých 300 km a potřebujeme dojet v rozumném čase ke spolužačkám do Alexandry, kde máme slíbený nocleh. Trochu smutní, že se to tentokrát nepovedlo, jedeme zpět a narážíme na farmu, kde mají 4 heliporty s čtyřmi zaparkovanými vrtulníky. Ptáme, jestli by nás nevzali nahoru a jo! Za 40 minut by měli mít volný slot! Slyšíme pláč. To byla naše kreditka při projetí platebního terminálu, ale co jsme slyšeli, tak tohle je jeden z nej zážitků na Zélandu. Holt zbytek výletu budeme jíst tuňáky z konzervy a spát ve spacácích. 🙂

Naposledy jsem letěl vrtulníkem v Honolulu kolem Oahu a byl to hodně silný zážitek, tehdy jsme byli ve vrtulníku sami, a když jsme přelétávali nad známou Waikiki beach plnou lidí, zeptal jsem se pilota:

„Hele, neumíš s tim nějaký tríčky?“ Pilot se na mě spiklenecky podíval, vypnul nahrávání na kameru a zeptal se ostatních:

„A chcete to všichni?“ „No jasný.“ dodali sborově ostatní členové výpravy.

Prudce jsme začali stoupat a najednou helikoptéra ztratila vztlak a začala padat na Waikiki Beach. Lidi se rozutekli do stran, pilot to vybral a v klidu dodal:
„Pche, čeho se ty lidi bojej, já to vždycky vyberu.“

Ale zpátky 8400 km níž na Nový Zéland. Tady nás nečekal Eurocopter EC130 ale AS350tka, se silnějšími motory a speciálně upravená pro přistávání na sněhu. Nejsem takový fajnšmekr do helikoptér, ale aspoň nám to říkal náš pilot ve středních letech, který neměl moc pro zábavu pochopení. Na můj dotaz, jestli by nám s tou helikoptérou nepředvedl mě odpálil s tím, že to není zrovna bezpečné a že musí dodržovat všechny postupy. Tak snad příště. I bez akrobacie to ale byla velmi pěkná podívaná přes ledovcová jezírka, obrovské ledové pláně plné tajícího ledu. Po pravé straně s námi paralelně letěly dvě helikoptéry, který pilot důkladně sledoval a dával pozor.

Po několika minutách jsme přistáli na sněhu, motory byly zapnuté, prý se vypínat nesmí a my jsme si odečetli pár let zpátky a začli se koulovat. Ledovec byl těsně nad oblačností, takže kromě sněhu hnedka vedle nás byly pěkné mráčky, takový kus sněhu kdesi v mracích, no moc pěkné! Za chvilku pilot zavelel, že se kazí počasí a musíme letět. Zpět jsme letěli kolem několika ledopádů, později vodopádů a po necelé hodince přistáváme zpátky na heliportu.

Odpolední přejezd do Alexandry byl za krásného počasí, navigace ukazovala příjezd okolo 20h a opravdu zhruba v tolik hodin se dostáváme do tohohle malého ospalého městečka a potkáváme se s Pájou a Ráďou. Mými spolužačkami ze střední, kteří sem přijeli na working holiday víza trhat třešně. Představují nám kamarádky, které bydlí (!) ve stanech a také tu pracují na working holiday víza. Přiznám se, že mi nevadí bydlet lowcost, ostatně holky nás nechaly přespat 2 noci u nich na zemi ve spacácích, ale bydlet delší dobu pouze ve stanu, navíc když teplota často klesá až k nule, mi přijde už opravdu hodně hard core.

Ještě než jsme šli spát, jeden člen naší výpravy si opatrně vytáhl svůj zbrusu nový spacák, přeci jen je zvyklý bydlet v Háčkách (Hiltony), a Šeríčkách (Sheratony) než ve spacáku na zemi. Vytáhl svou zlatou kartu z Hiltonu a ukázal ji Páje. Přeci jen na zlatou kartu v Hiltonu dostanete zdarma snídani a pravděpodobně také upgrade na Executive floor s větším pokojem a vstupem do salonku.

„Pájo, nebyl by nějaký upgrade?“

„Tady v žádnym Hiltonu nejseš, ale jestli chceš upgrade, můžeš si lehnout na gauč.“

„Pěkný upgrade, lepší než studená země…“

Lehl si na gauč a okamžitě usnul.

Pokračování příště.

Svérázný oběd z Mnichova

Zápisky z cest: Cesta na Zéland

Po 2x 12 hodinách v letadle se objevuje pobřeží Zélandu

Zápisky z cest: Cesta na Zéland

Fantastická příroda, první zastávka

Zápisky z cest: Cesta na Zéland

Jedno z mnoha ledovcových jezer
Zápisky z cest: Cesta na Zéland

Ledovec, za pár let tu nebude

Zápisky z cest: Cesta na Zéland

Partička na ledovci nahoře

Zápisky z cest: Cesta na Zéland

Cesta do Alexandry

Zápisky z cest: Cesta na Zéland


guest
0 Komentáře
Zpětné vazby
Ukázat všechny komentáře

Už ti letenky nikdo nevyfoukne

Nejlepší akce aerolinek jsou pryč často i během několika minut a bohužel se nikdy nedostane na každého. Nastav si naše e-mailové notifikace, stáhni si appku a o každé akci budeš zaručeně vědět jako první. Jen blázen dává svým soupeřům dobrovolně náskok, no ne? :)
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)