PORTUGAL HOPPER aneb Svatováclavské poletování
16.3.2018

PORTUGAL HOPPER aneb Svatováclavské poletování

O této nabídce

Po velikém úspěchu akce Island Hopper“, při níž jsme za 8 dnů v 12 přískocích obletěli celý svět, jsme se letos rozhodli smysluplně využít svátek sv. Václava, překlenout plonkový pátek, kdy se stejně žádné kloudné hodnoty vytvořit nedají, připojit víkend, a s heslem „Všude dobře, tak proč být doma?“ jsme podnikli tematický zájezd do Portugalska.

1

Čtvrtek 28. 9. 2017

První let máme podniknout s ještě novotou vonící a bizarně znějící linkou FR 3637 Pardubice – Londýn Stansted. Nejprve je však třeba se dopravit do „města perníku“. Abychom si pomalu zvykali na tryskáče, volíme ranní Railjet Českých drah číslo RJ73 pojmenovaný po známém skladateli a přezdívaný Smetanový Béďa. Vzhledem ke svátečnímu dni je kolejový tryskáč nacpaný do posledního místa. I s takovou zátěží na několika místech dosahujeme rychlosti 160 km/h. Trasu dlouhou 104 km zvládáme za 50 minut a s tříminutovým předstihem vystupujeme v Pardubicích, zatímco Railjet pokračuje do Hradce. Nikoli Králové, nýbrž Štýrského. Nadšeni hladkým průběhem prvního segmentu si ve voňavé nádražní pobočce firmy Mr. Backer dopřáváme sladkou snídani. Perník neměli.

Městský autobus číslo 8, v němž nás šokují USB zásuvky na dobíjení mobilů, nás oklikou veze k místnímu vzdušnému přístavu a už se pranic nedivíme, že se mu říká „letiště za humny“. Zastávka u lesíka nazvaná „Letiště“ vypadá jako vtip, ale po pár desítkách metrů už vidíme dosluhující terminály připomínající venkovský supermarket. Modrá část terminálu slouží jako odletová hala a provozuje se v ní dokonce malý freeshop a občerstvení. Druhá část, pokrytá červeným kobercem, nejvíce ze všeho připomíná sokolovnu. Bradla, kozy a žíněnky zde chybí a nápis „Tužme se“ překryla cedule „Welcome to Pardubice“.

Odbavení i bezpečnostní kontrola probíhá důkladně. Zaměstnanci si to užívají, vždyť každý odlet letadla je tady menším svátkem. Od terminálu k letadlu je to kus cesty. Jede se tedy několika nacvakanými autobusy, které pro tyto mimořádné události propůjčuje městský dopravní podnik. Jejich kapacita nestačí, a tak se trochu tlačíme. Několik cestujících se dokonce namačkalo do autobusu určeného pro privilegované cestující, kteří si připlatili, aby se nemuseli mačkat.

Na náš let FR 3637 je přistaven Boeing 737-800 s registrací EI-FTZ. Ještě voní novotou, protože poprvé vzlétl teprve letos v únoru.

Ryanair je filuta a zlomyslně rozhazuje společně cestující pasažéry po letadle. Chcete-li s partnerem či partnerkou sedět vedle sebe, musíte si připlatit. Naše parta však neletí na líbánky, a proto nenecháváme nejlépe vydělávající letecké společnosti v Evropě utržit ani cent navíc a sedíme každý zvlášť. K našemu úžasu máme všichni místa u okénka.

V 12:44 opouštíme Město perníku (PED). Startujeme přímo na západ. Už po 10 minutách rozeznáváme jižní okraje Prahy. Ti, co sedí vpravo, vidí víc. Hned za Prahou nás však obejme hustá oblačnost a už nikdo nevidí nic. Nastává příležitost porozhlédnout se po kabině, která je až na pár míst zcela zaplněná cestujícími natěšenými na Londýn, anebo na úplně jiné destinace. Mám exkluzivní místo 1A, takže sleduji práci palubních průvodčí. Předku dominuje sveřepě se tvářící Asiatka s dokonalým mejkapem a s výrazem kamenné panny, které jen náhodou zatím nepatří celý Ryanair. Svoji kolegyni, pohlednou, odhadem Lotyšku, sekýruje tak, že to zavání mobbingem. Nejradši bych jí jednu otcovskou střihnul, ale představa vynuceného mezipřistání kvůli napadení posádky mne od tohoto úmyslu spolehlivě zrazuje.

Let dlouhý 1104 km ubíhá rychle. Ve 13 hodin britského času se pod námi objevuje moře a o 23 minut přistáváme na 3. největším z 6 londýnských letišť.

Po výstupu z letadla se nám potvrzuje, že cestovat do Spojeného království s cestovním pasem šetří čas i nervy. Zatímco my, opásaní, jsme průchody se samoobslužnými skenery pasů prošli skoro okamžitě, Kryštof si s občankou vystál dlouhatánskou frontu u přepážky s opravdickými, živými úředníky. Na jednoho takového kontrolora občanek zde připadá jeden hlídač a několik set cestujících.

Vlakem nazvaným Stansted Express vyrážíme do víru velkoměsta. Na konečné v Liverpool Street na nás už čeká šestý člen naší výpravy. V nádražní hospůdce se občerstvujeme letitým šlágrem Albionu nazvaným „Fish and Chips“. Treska obalená v těstíčku, k tomu hranolky, větší a měkčí, než bývají ty naše, jedna česneková omáčka a jedna wasabi. Místní dávají přednost octovému dresingu. Zní to zvláštně, ale nechutná to špatně. Zpět na letiště jedeme opět Stansted Expressem zaplněným do posledního místa. Opouštíme město a uháníme mezi pastvinami. Vlevo ovce, vpravo krávy a za chvilku naopak.  Stanstedské letiště (STN) je velké. Odbaví ročně o polovinu více cestujících než to pražské. A přitom má jenom jednu dráhu. Neříkejte to obyvatelům Prahy 6. Ti se nervózně bouří, že na Ruzyni mají časem být dráhy tři.

Bezpečnostní kontrola zde probíhá důkladně. Není divu, když se v Londýně každou chvíli chce nějaký magor zviditelnit. U mě chtěli kontroloři vidět boty zevnitř a z batohu mi vyndali zubní pastu a kontaktní čočky. Ještě více je však zaujal Jirkův batoh a také jeho dron.

Povečeřeli jsme šťavnatý burger a už spěcháme do východu 34. Nejprve je však nutno popojet vláčkem, kterému se zde prý říká peoplemover. Do téměř zcela vyprodaného letadla nastupujeme mezi posledními. Na let FR 9282 je nasazen Boeing 737-800 registrace EI-EKW, rok výroby 2010. Opět máme všichni místa u okének, ale je nám to celkem k ničemu, protože startujeme v 19:39, a to už je nad Londýnem černá tma. O naše pohodlí se nevtíravě stará křehce půvabná blondýnka se zasněným výrazem Patricie Kaas a urostlý Iber toreadorského typu. 1774 km dlouhý let kupodivu probíhá většinou nad pevninou a trvá 2 hodiny a 32 minut.

Faro (FAO) nás vítá teplým vánkem a vůní oceánu. Na letišti objednáváme služby Uber a ubíráme se do skromného, ale čistého, typickými azulejos vydlaždičkovaného hotelu Residencial pár kroků od přístavu. Dlouhý, namáhavý den zakončujeme v útulné zahrádce pod pomerančovníkem obtěžkaným dozrávajícími citrusy.

2

Pátek 29. 9. 2017

Snídáme v pekárně v centru. Croissant s čokoládou, fresh pomeranč a cappuccino. Navzdory očekávání z přístavu na městské pláže nejezdí trajekt, pouze výletní lodě. Bereme si osvědčený Uber. Sympatický řidič nám kromě pláží doporučuje restauraci, kde prodávají „Francouzečky“ (Francesinha). Takto zde nazývají poctivé, křupavé a bohatě obložené sendviče. Pláže tady mají hned dvě. Jednu na břehu divokého oceánu a té druhé, klidnější, protože leží v zálivu, říkají Ría. Z obou jsou dobře vidět přistávající letadla. Sezóna tady právě končí, ale provoz na letišti je čilý.

Písčitá pláž je urolbovaná na hrubý manšestr. Voda má 19°C a v mnohém připomíná prázdniny blahé paměti trávené u Baltu. Svačíme v doporučené sendvičárně. Tři křehké Francouzečky pro šest chlapů a všichni mají dost. Jedna byla tuňáková, jedna tropická a ta třetí taky stála hřích.

Po svačině se už do ledové vody nikomu nechce, a proto měníme pláž. Volíme alternativní dopravu, jíž dali duši v Americe a jméno v Německu. Německé „über“ se prý v americké angličtině používá ve smyslu „super“. Asi to neví ani řidič, protože anglicky moc neumí a naše portugalština rovněž není valná. Kromě „obrigado“ (děkuji) si s ním moc nepokecáme.

Naší další zastávkou je nádherné, okázalé letovisko Albufeira. Z centra města vedou na krásnou pláž funkční eskalátory. Voda má rovných 20°C a vzduch přívětivých 25°C. Pláž okupují tělnaté Britky a skotačivá mládež hrající jakousi prapodivnou míčovou hru spočívající v tom, že se neustále ztěžují pozice, v nichž je třeba chytit mičudu. V plážové restauraci se občerstvujeme šťavnatým burgerem a pomalu voláme dalšího Uberáka. Pravý opak toho předchozího nám během třičtvrtěhodinového monologu stačí detailně popsat místní krajinu, boj mezi portugalskými taxikáři a Uberáky i své milostné úspěchy z mládí. Ze zdvořilého „really?“ pomalu přecházíme na obligátní „OK“, načež během jeho přednášky všichni usínáme.

Vyložil nás před pečlivě vybraným hotelem Santa Catarina ve výstavním městě Portimão. Město je čisté, upravené jako ze škatulky, moře před bezvadně udržovanou pláží je průzračné a studené. Průvodce z renomované edice National Geographic odvážně praví, že v Portimão není nic kromě sardinek. Asi proto sardinky v restauraci došly. Museli jsme se podělit o poslední tři porce. Gastronomické zklamání z nedostatku však bohatě vynahradil výtečný tuňákový steak. Ještě předtím jsme ochutnali rybí polévku na způsob provensálské bujabézy.

Sobota 30. 9. 2017

Přichází vrchol naší výpravy. Vždyť jsme sem přiletěli, abychom se proletěli.

Navlékáme fun-trička a po snídani voláme – jak jinak – osvědčený Uber. Řidič se s námi chvilku dohaduje. Tvrdí, že v Portimão žádný „airport“ neexistuje a že musíme zpátky do Fara. Nakonec uznal, že kdesi za humny něco takového mají, ale rozhodně to není „Airport“, nýbrž „aeródromo“. Po příjezdu uznáváme, že 859 (!) metrů asfaltu na délku má do airportu trochu daleko. Pidi letišťátko v Portimão (PRM) je však v sobotu docela vytížené.

Co chvíli zde startují letadla plná nadšenců, kteří si let moc neužívají, protože po pár minutách houfně vyskakují. Ještě že si s sebou vzali padáky!

Odletový terminál má rozměry skromnějšího českého obýváku a gate tvoří úzká chodbička s pěti židličkami.

Náš vzdušný koráb na sebe nenechává dlouho čekat. Měkce dosedá a na pár metrech zastavuje. Je jím 19místný Dornier 228-200 poněkud kredencovitého tvaru. Má imatrikulaci CS-AYT a vyroben byl v roce 1986, tedy dříve, než většina členů naší výpravy. Na palubě nelze procházet ve vzpřímené poloze, nýbrž pouze v mírném předklonu. Palubní průvodčí by musely být liliputky, proto tady žádné nejsou. Zato je vidět do kuchyně, pardon, do kokpitu, a pilotům pod ruce. Na sedadlech nás čeká občerstvení v podobě 3 dl minerálky a balíčku s předmětem připomínajícím sluchátka. Že by nám pro ukrácení chvíle pouštěli hudbu? Omyl, byly to špunty do uší!

3

Startujeme v 10:11. Nejprve letíme na západ a potom podél pobřeží Atlantiku ve výšce 10.000 stop.

Na palubě je 12 cestujících. Let dlouhý 188 km trvá 35 minut. Letiště mondénního města Cascais (CAT, někdy též LCT) se nachází v docela hustě zastavěné oblasti. Příjemné letiště (aeródromo, žádný airport) je uzpůsobeno spíše movitější klientele, která má ve zvyku si na místní vyhlášené golfové hřiště zaletět svým letadlem. Bagážista okouzlený naším jednotným outfitem se chlubí, že má přítelkyni dovezenou z Polska. Loučí se s námi sympatickým slovanským „do widzenia“.

Odbila jedenáctá a my už zase nastupujeme, tentokrát na nejdelší úsek tohoto transokresního spoje, z Cascais do Viseu, měřící 255 km. Piloti se při pojíždění trochu sekli. Když zjistili svůj omyl, nebo je spíše někdo z věže upozornil, prostě kousek couvli. Dobře udělali, právě přistávala malá Cessna. Let WV 952 startuje přesně v 11:11, nejprve míříme nad moře, stoupáme podél pobřeží, míjíme Cabo da Roca a starobylou Sintru. Vracíme se nad pevninu a letíme severně. Pod námi se klikatí řeka Mondego. Vlevo je vidět proslulou Coimbru. Piloti neustále vyplňují nějaké papíry. Na palubě sedí 17 cestujících. Po 50 minutách klidného letu, v 12:01, hladce usedáme na aerodromu ve Viseu (VSE). Místní letiště se nachází na náhorní plošině. Oba konce 1200 m dlouhé dráhy se nacházejí nad povážlivě vyhlížejícím srázem. Tady se prostě dobrzdit musí.

Ve Viseu 4 cestující vystoupili. Hned po pěti minutách, v 12:06, opět startujeme, a to na nejkratší úsek. Do Vila Real (VRL) je to jen co by kamenem dohodil, pouhých 63 kilometrů. Letíme nad kopečky ve výšce 5500 stop. Trošku to s námi houpe. Pod námi jsou vidět spáleniště po ničivých požárech. Let trvá 13 minut.

Vilarealské aeródromo se svým umístěním podobá tomu předchozímu. Jen runway je o 250 m kratší.

Ve Vila Real vystupuje 1 cestující, takže se nezdržujeme a po pěti minutách, v 12:24, už zase míříme k oblakům. Nejprve ostrý oblouk nad vinicemi a pak už přímo na konečnou v městečku Bragança. Piloti mají celou dobu rozhrnutou záclonu, která je má dělit od kabiny pro cestující. Můžeme je sledovat při práci. V 12:44 dosedáme na 1700 m dlouhé dráze v Bragançe (BGC). Toto město leží na severu Portugalska v horách, kde lišky dávají dobrou noc. Město prý má pozoruhodnou architekturu, ale železnice sem vedoucí byla dávno zrušena. Spojení s civilizací je tu dost obtížné, proto jsme se ještě v Portimão rozhodli, že se nezdržíme, a přikoupili jsme si ještě jeden let z Bragancy zpět do Vila Real. To už se posádka málem neudržela smíchy. Vstupujeme z letadla, abychom si aspoň protáhli nohy. Kapitán informuje pozemní personál o exotech, které přivezl a zase hned odveze, takže jsme si směli dokonce nechat zavazadla v letadle.

Zpáteční let WV 953 společnosti vystupující tu pod názvem Sevenair (též 7 Air), tu pod jménem Aero VIP, startuje v 13:10. Kromě nás letí ještě dva dědouškové a jedna bábinka. Jsou našňoření, jako by se vraceli z kostela. Let dlouhý 106 km absolvujeme během 20 minut. Zase letíme nad rozsáhlými spáleništi a před přistáním zahlédneme i proslulý Matyášův palác.

V 13:30 hlavní část akce Portugal Hopper končí. Proto ještě pár slov k právě skončené atrakci:

Portugal Hopper je kuriózní letecká linka dotovaná portugalskou vládou. V zimě létá jednou denně, v létě dvakrát, na trase Bragança – Vila Real – Viseu – Cascais – Portimão. Ačkoli má Portugalsko na pevnině tři poměrně velká mezinárodní letiště, Lisabon (LIS, 22 mil. cestujících), Porto (OPO, 9 mil.) a Faro (FAO, 7 mil.), Portugal Hopper je nepochopitelně míjí a spojuje pět malých letišť, která naopak nemají žádné jiné pravidelné linky. Linku zajišťuje Aero VIP Companhia de Transportes e Serviços Aéreos, S.A., která patří ke státní skupině Grupo 7 Air. Používá dvě letadla Dornier 228. Kromě Hopperu ještě spojuje Madeiru se sousedním ostrovem Porto Santo.

5

Vystupujeme tedy na nácestné zastávce, na letišti ve Vila Real. Letiště se nachází na náhorní plošině asi 4 km od stejnojmenného padesátitisícového univerzitního města ležícího na řekách Corgo a Cabril. Vynález zvaný Uber sem ještě nedorazil, a tak s pomocí ochotného letištního personálu voláme dva taxíky. Sjíždíme do velmi členitého, kopcovitého, starobylého města, jehož novou dominantu tvoří postmoderní nákupní centrum připomínající sportovní stadion. Vystupujeme u dvoupatrového autobusového nádraží a zjišťujeme, že autobus do 100 km vzdáleného Porta odjíždí za pár minut. Prohlídku městských krás tedy odkládáme, pořizujeme něco proviantu a už spěcháme po dálnici s mnoha úctyhodně vysokými mosty a tunely, mezi horami a hrozivě vyhlížejícími balvany směrem na západ. Naši dopravně ministerští úředníci by se při představě stavby dálnice v takovémto terénu nejspíš zhroutili a stavbu by odložili na období kolem roku 3000.

V čtvrtmilionovém Portu nás nejprve čeká občerstvení u McDonald’s Imperial umístěném v atraktivních prostorách starobylého domu s orlicí, na náměstí Svobody s jezdeckou sochou (Dom Pedro IV.) a mohutnou radnicí. Pak vyrážíme do víru města. Potkáváme vyhlídkovou historickou tramvaj, která jako by z oka vypadla své lisabonské sestře, míjíme krásné nádraží São Bento a scházíme na most Dom Luís. Hned na první pohled je jasné, že ho postavil autor Eiffelovy věže. Po mostě jezdí tramvaj, která se v centru města pohybuje pod zemí, a proto jí zde říkají „metro“. Po mostě včetně kolejiště špacírují stovky lidí. Vždycky když projíždí „metro“, musí opatrně uskočit. Faktem je, že metro v tomto úseku projíždí prakticky krokem. Z mostu se nám nabízí úchvatný pohled na krásné panorama starobylého města nad řekou Douro. Od kláštera da Serra do Pilar sjíždíme lanovkou dolů k řece.

K jízdence dostáváme i poukaz na ochutnávku pravého portského. Samozřejmě ho jdeme ochutnat a se slepenými žaludky se vydáváme zpět nahoru do centra, abychom si ulovili něco k večeři. V sobotu večer není v městě plném turistů snadné najít místo pro 6 lidí bez rezervace. Nakonec ale usedáme v restauraci, kde právě otevřeli. O pár minut později už bychom měli smůlu. Zatímco hodujeme, přede dveřmi se tvoří fronta čekajících na uvolnění místa v lokále. Objednáváme si pivo, tentokrát německé, ale to servírují v mini sklenkách, snad na portské. Až po změně značky nám konečně přinášejí pivo s rozumnější mírou 0,4 l. Jako předkrm máme výtečné uzeniny a sýry a pak ještě poctivý steak s česnekovým přelivem a chipsy.

Když už je hodně pozdě, nasedáme na metrotramvaj (ano, i tady se dá po kolejích dostat až na letiště) a jedeme na Aeroporto Francisco Sá Carneiro. Odpojuje se od nás Kryštof, který ještě jde obdivovat místní moderní architekturu. Nedávno zde postavili ikonický koncertní sál Casa da musica.

7

Neděle 1. 10. 2017

Bylo velmi prozíravé zamluvit ubytování v Parkhotelu přímo na letišti. Vstáváme totiž ve 4:15. Letadlo odlétá o dvě hodiny později. Letiště je plné, dnes končí hlavní sezóna. Odbavení však probíhá rychle. Odpojuje se od nás jeden z Lukášů, který do londýnského domova pokračuje přes Ženevu. Zbylo nás pět. Na 1559 km dlouhý let FR 4703 je přistaveno letadlo EI-EVS z roku 2012. Startujeme v 6:35. V 8:53 je pod námi vidět letiště v Toulouse. Nebývale aktivní stevard pocházející zřejmě z místa, kde v neděli ráno bývají trhy, vychvaluje zboží z palubního prodeje. Ustavičně vychvaluje voňavky, hodinky a bůhvíco ještě. Připadáme si jak na perském trhu. Na letišti Il Caravaggio v italském Bergamu (BGY) přistáváme po dvouapůlhodinovém letu v 10:06.

V Bergamu nás konečně čeká snídaně včetně opravdického italského cappuccina. Nakupujeme zásoby těstovin. Pak nás čeká už jen let FR 5507 do Prahy. Startujeme v 12:06. Dva a půl roku starý Boeing potřebuje na 598 dlouhý přískok pouhých 57 minut. Pod námi jsou vidět půvabně zasněžené vrcholky Alp. V 13:03 náš Portugal Hopper Trip končí.

 


4
Zapoj se do diskuze

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
VašekJirka Spolek - www.zaletsi.czTomášw Recent comment authors
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
w
Host
w

docela hezké čtení, zajímalo by mne jak dlouho se taková věc plánuje 🙂

GeorGo
Admin

Jednotky měsíců předem kvůli přípojům do Portugalska. Samotný Portugal Hopper se moc cenově nemění.

Tomáš
Host
Tomáš

Velmi dobré a zábavné čtení. A určitě zajímavý, nevšední cestovatelský zážitek 🙂

Vašek
Host
Vašek

Zajímavé čtení 🙂 Mne by zajímalo, jak se tváří na letišti při cestování nízkorozpočtovkou, když si beru s sebou na palubu dron 🙂 Zeptej se když tak na pocity Jirky. Díky

Už ti letenky nikdo nevyfoukne

Nejlepší akce aerolinek jsou pryč často i během několika minut a bohužel se nikdy nedostane na každého. Nastav si naše e-mailové notifikace, stáhni si appku a o každé akci budeš zaručeně vědět jako první. Jen blázen dává svým soupeřům dobrovolně náskok, no ne? :)
Chviličku prosím, zaletsi.cz pro Vás vyhledává tu nejlevnější letenku ;)