Gulliverovy cesty: Singáč – cesta tam a zase zpět

Dne 20. června začala létat nová linka od Scootu mezi Berlínem a Singapurem, o které jsme vás informovali už v únoru tohoto roku. Jeden z našich kamárdů této akce využil a vydal se na cestu do Singáče první letem. Podělil se s námi o své zážitky a my se teď o ně podělíme s vámi! 🙂

Co je to Singáč?

V roce 1988 jsem nějakou dobu pracoval na ruzyňském letišti. Nakládal jsem zavazadla do letadel. Nikdy to nedělejte, je to strašná dřina. Spolu se mnou si tam přivydělávali zemití Kladeňáci. Oni si říkají Kladeňácí. Dorozumívali se mezi se-bou půvabnou hantýrkou. Třeba: „sedli židí“ znamenalo „přistála linka z Tel Avivu“. Nebo: „v noci bude sedum koupáků“ rovná se „přiletí sedm charterových letů“, tehdy zpravidla z Burgasu, Varny, Konstanty, výjimečně ze Splitu či Tivatu. Jednou nebo dvakrát týdně byl ohlášen „Singáč“. To byla železné oponě navzdory mnoho let létající linka Českosloven-ských aerolinií Praha – Bombay – Singapur – Jakarta, obsluhovaná elegantním IL-62. Tehdy mne ani ve snu nenapadlo, že se do Singáče, čili Singapuru, čili jednoho ze tří městských států a třetí nejbohatší země světa taky někdy podívám. No vidíte. Uplynulo 29 let a 10 měsíců a zrovna jsem se odtud vrátil. Před nedávnem se totiž objevila nabídka singapur-ské letecké společnosti Scoot na nově otevírané lince do Berlína. Tomu nešlo odolat!

Úterý 19. června 2018 – Nejdřív na skok do Berlína

Nebojte, nepojedeme vlakem celou cestu. Jenom do Berlína, k němuž mě taky váží vzpomínky z dob studií, a pak tepr-ve letadlem. Protože je odlet ráno, vyrážíme den předem odpoledne. Eurocity Express 172 Hungaria spojuje Budapešť s Bratislavou, Prahou, Berlínem a nověji i s Hamburkem již desítky let. Odjíždíme načas a po pár minutách v Holešovicích přistupuje do třetice Kryštof, který bydlí hned za holešovickými výhybkami. Jestli se nemůžete dopočítat, tak třetím členem výpravy je tradičně cestovní medvěd Gulliver. Na trati podél Vltavy a potom podél Labe je až do Dráž-ďan na co se dívat a pak následují dvě hodiny čisté nudy, přestože se oproti dřívějšku mírně změnila trasa. Hlavně na území Berlína. Dříve se jezdívalo okolo letiště Schönefeld, dnes vlak zmizí u stanice Südkreuz pod zemí a celé město podjede tunelem.

V Berlíně nepoznávám skoro nic. Několikapatrové hlavní nádraží připomíná spíše obchodní dům, protože koleje prochá-zejí v několika patrech nad sebou. To tu za nás nebylo. Jedeme S-Bahnem na Friedrichstraße, kde jsem chodíval do školy. Pokračujeme U-Bahnem, čili metrem, do hotelu, který se nachází blízko letiště Tegel. Jmenuje se Hotel Central Tegel. Hotel je čistý, jeho personál také, a dokonce mluví německy. To se v této čtvrti ani zdaleka nedá říci o každém. Okolí tady není příliš vábné ani atraktivní a ani budova hotelu zrovna neláká ke vstupu. Silně připomíná éru NDR, třeba-že stojí v bývalém Západním Berlíně. Večer trávíme ve městě. Kryštof zná na Hackescher Markt nejlepší berlínskou kebabárnu, a tak si nad opravdu výtečným Dürüm Döner pomalu zvykáme na exotické pokrmy. Je zajímavé, že německý Döner Kebab vypadá a chutná docela jinak než v Česku. Maso je pokrájené na kousky, nikoli na hobliny jako u nás. Také placka je měkká a tlustší.

Stavební památky jsou to jediné, co v Berlíně poznávám. Jenom Palast der Republik zvaný „Ballast der Republik“ a prošpikovaný azbestem od sklepa po půdu zmizel. Na jeho místě bude znovu postaven ve válce zničený Stadtschloss čili Městský zámek. Škoda paláce, mívali tam vynikající zmrzlinové poháry.

Celé centrum Berlína, Alexanderplatz i bulvár Unter den Linden, to vše se proměnilo v jedno velké staveniště. Vzniká zde totiž nová linka metra.

Šok mě čeká u Braniborské brány. Už je zase zavřená. Na západní straně bylo umístěno obrovské plátno, na které se promítají fotbalové zápasy. Mně to připadá dost nevkusné, ale fotbaloví nadšenci jsou rádi.

Středa 20. června 2018 – Skoro deset tisíc kilometrů na jihovýchod a skoro dvanáct hodin ve vzduchu

Vstáváme o šesté, vydatně po německu snídáme, metrem jedeme na Kurt-Schumacher-Platz, kde už nám letadla létají kousek nad hlavami. Ještě pár set metrů autobusem TXL a už jsme na letišti Tegel, které mělo být už dávno uzavřeno. Je dávno za hranicemi kapacity a životnosti, ale slouží dál. Rozšiřuje se pomocí provizorních staveb. Z někdejší mon-dénnosti jeho původní budovy ale zbyla už jen trpká pachuť.

Fronta na odbavení je snad nekonečná. Jsme prvním, inauguračním letem společnosti Scoot na lince z Berlína do Sin-gapuru. Odbavovací systém hapruje, přepážkoví pracovníci se učí za pochodu. Supervizoři běhají od jedné přepážky k druhé, třetí, deváté a řeší problémy. Delší check-in jsem tedy ještě nikdy nezažil. Konečně! K letadlu odstavenému na poslední stojánce u plotu autobusy přivážejí další a další pasažéry, až je 10 měsíců starý, citronově a bíle zbarvený Boeing 787-800 s imatrikulací 9V-OFJ plný do posledního místa. Těch míst má asi 330. Do dvanácté řady vedle nás usedá podivný pán, Němec, oblečený do zimní bundy a kulicha. Vypadá hodně divně. Na palubě je nezvykle teplo, 24°C. Místa je tu málo, mnoho pohodlí si tedy neužijeme. Startujeme s více než hodinovým zpožděním v 10:47. Palubní prů-vodčí si vyměňují černožluté uniformy za kostýmy připomínající rozmanitou kulturu Singapuru. Jedna kráska se prome-nuje v indickém sárí, další připomíná Číňanku, třetí má patrně malajsijský oděv. Asi po hodině letu je servírován oběd, který jsme si předplatili. Nepochybně by se dobře umístil v soutěži Co nejméně muziky za co nejvíce peněz. Je to hovězí gulášek s bramborovou kašičkou a zeleninkou, kyselý fazolkový salátek, miniporce dánské minerálky Aqua d’Or a ple-chovka Coca coly. Jako dezert koláčová jednohubka, slané tyčinky a minimistička taveného sýra.

Po obědě následuje kulturní program. Nejprve palubní průvodčí za tónů písně oslavující Singapur zvesela tančí v uličkách letadla a pak letušky vyhlašují soutěž. Dobrovolníci se učí vyslovovat a používat několik výrazů z „singlish“, což je singapurská varianta angličtiny. Vítězové dostávají voucher (zřejmě sleva na další let) a plastový model letadla, dámy pak šperk. Zkrátka nepřišli ani ostatní. Všichni pasažéři tohoto prvního, odborným jazykem: inauguračního letu dostali cestovní protiskluzové ponožky.

Ve 20 hodin se podává (předplacená) lehká večeře: miniaturní sendvič s krůtí šunkou, zajímavým dresinkem s kyselou okurkou, slané křupky a pomerančový džus, vše evropské provenience.

Z Berlína míříme na polskou Vratislav, míjíme Česko, přelétáme Košice, dále Maďarsko a Rumunsko. Po dvou hodinách letu u Konstanty vlétáme nad Černé moře. Následuje turecký Trabzon, íránský Tabriz a Teherán, pákistánské Karáčí, protínáme Indii, letíme přes Bengálský záliv, dále nad Malajsii, jižně oblétáváme Singapur a na jeho nejvýchodnějším cípu dosedáme na letiště Changi.

Na palubě je slyšet hlavně angličtina, němčina, docela často i čeština, občas slovenština a polština. Asijské jazyky neu-mím ani spočítat ani pojmenovat. Všechny jazyky postupně umlkají a pasažéři usínají. Když po 9963 kilometrech ve vzduchu a 11 hodinách a 52 minutách letu přistáváme, je v Praze téměř jedenáct hodin večer, ale tady mají už skoro pět hodin ráno. Po dosednutí dlouho pojíždíme a pak vystupujeme do haly 5* letiště Changi, čti /čangi/, které již šestým rokem zaujímá první místo v žebříčku agentury Skytrax. V Evropě je nejlepším letištěm Mnichov, Ruzyně je 92.

Gulliverovy moudrosti:
Singapur je velký asi jako Hamburk. Je to jeden ze tří městsých států na světě (spolu s Monakem a Vatikánem). Jeho rozloha se neustále zvětšuje, protože se zasypává okolí ostrovů pískem. V Singapuru žije asi 5,5 milionu obyvatel. To odpovídá počtu obyvatel celého Slovenska. Používají zde čtyři jazyky – angličtinu, čínštinu, malajštinu a tamilštinu a trojí písmo. Angličtina je tu křehce zvonivá a není jí zrovna moc dobře rozumět.

Čtvrtek 21. června 2018 – Lví město plné mrakodrapů i svěží zeleně

Na asijskou půdu vystupujeme po kvalitních kobercích na podlahách hal lemovaných orchidejemi a další exotickou fló-rou. Chvíli zápasíme s automaty na prodej jízdenek na metro. Ano, i zde v Asii vede na letiště metro! Má však poměrně děsivé označení. Po nástupu do vlaku se objeví hororový nápis:

Volně přeloženo: vítejte na palubě SMRT. Na klidu našinci nepřidá ani fakt, že metro zde jezdí bez řidiče. Vystupujeme po pár stanicích do úplné tmy. Jsme kousek od rovníku a tady se rozednívá až kolem 7. hodiny. Ale i přes časnou hodinu je zde velmi teplo a ještě více vlhko. Jako když vstoupíte do skleníku. Jenom o dost víc. Během několika minut bychom suché místečko na naší z letadla uválené garderobě nenašli ani s lupou. Vlhkost vzduchu se zde prý blíží 100 %. Ubyto-váni jsme v hotelu Holiday Inn Express, který sídlí v jedné z nesčetných singapurských výškových budov. Zaujímá sedmé až šestnácté patro. V nižších patrech je jiný hotel. Do našeho pokoje v 15. patře můžeme až odpoledne, takže vyrážíme do města.

Patrový autobus číslo 10 nás veze až k prvním mrakodrapům. Jedním z nejzajímavějších je bezesporu hotel Marina Bay Sands. Skládá se ze tří věží, které nahoře překrývá plošina trochu připomínající snowboard. Na ní se nachází vyhlídková terasa, restaurace a bazén. Ten je však vyhrazen pouze pro hotelové hosty. Nevadí, vyhlídka z 57. patra vás dostatečně uchvátí, i když zrovna nevězíte po krk ve vodě.
Za zmínku jistě stojí, že na každém balkoně rostou květiny, myslím, že bugenvilie.

Gulliverovy moudrosti:
Singapur má údajně velmi propracovaný systém justice. Soudy jsou spravedlivé a velice přísné. Uplatňuje se tu i trest smrti, především za dovoz drog. Využívány jsou i tělesné tresty – rány bejkovcem na holý zadek! Kriminalita je tady však velmi nízká. Snad to bude blahobytem, snad těmi tresty. K tomu blahobytu – Singapur patří k nejbohatším zemím světa. Příjem na obyvatele je 10x vyšší než v Česku.

Mrakodrapová architektura na nás působí, jako bychom se ocitli v budoucnosti. Nás však přepadl docela současný hlad, a tak jsme si ve 2. patře jednoho asi čtyřicetipatrového domu dopřáli oběd v jedné z nesčetných čínských restaurací. Kryštof si objednal masový vývar, kterým si poléval rýži a k tomu přikusoval (snad skopové) maso z toho vývaru, mně úslužné servírky ochotně přinesly hovězí s rýží zapečené v kameninovém hrnci a ozdobené volským okem. Teplota pokrmu připomínala taveninu ve vysoké peci. K jídlu nám neustále se klanící dívky naservírovaly dvě omáčky. Jednu pálivou jako pekelný oheň a jednu sladkou, černou, hustou, připomínající melasu. Zapíjeli jsme to skvělým ledovým ča-jem s medem.

Gulliverovy moudrosti:
Vynikající kondice místních obyvatel se odůvodňuje jejich oblibou v tradiční stravě a kvalitních surovinách. Celosvětově se Singapur v kvalitě místní stravy řadí na druhé místo za

Japonsko. Kuchyni mají Singapuřané neobyčejně rozmanitou – čínskou, japonskou, indickou, malajsijskou…

Když už jsme poobědvali po čínsku, vypravili jsme se na návštěvu čínské čtvrti. Pro ni jsou typické dvoj- až třípodlažní domky a četné buddhistické svatostánky. Ulice jsou vyzdobené červenými lampiony a lemované prodejními stánky, kde seženete od náboženských předmětů přes potraviny až po oděvy.

Nejznámější je Chrám Buddhova zubu. Byl vysvěcen teprve před 10 lety a ukrývá prý nesmírně cennou relikvii – Budd-hův levý špičák získaný z jeho pohřební hranice v indické Kušinagře. Relikvie se údajně nachází v 420kilogramové schráně z ryzího zlata, ale my jsme na trosku Buddhova chrupu nebyli zvědaví. Kromě onoho zubu je uvnitř chrámu umístěno přes 10.000 sošek Buddhy a vládne zde čilý ruch. Oranžově odění mniši nepřetržitě monotónním hlasem před-čítají jakési litanie a věřící je po nich stejně monotónně opakují.

Vracíme se do hotelu a dopřáváme si trochu spánku. Venku začalo pršet a stmívat se. Den je zde mnohem kratší než u nás. I teď v červnu se stmívá už krátce po 18. hodině. Večer ale vyrážíme znovu do víru velkoměsta. Chceme se podívat na výjimečnou vodní, hudební a světelnou show, která je na pozadí zářících mrakodrapů opravdu ohromující.

Na večeři jsme si pro změnu zvolili ryzí indickou čtvrť. Leží jen o pár stanic metrem dále než ta čínská a nabízí úplně jiný obrázek. Nevěřili byste, že jste stále v jednom a tomtéž městě.

Kryštof si vybral skopové s rýží a já kuřecí masalu s chilli a česnekový chleba se dvěma omáčkami. K tomu výtečný ledový čaj s mlékem a medem. Ve stáncích se vyrábějí a prodávají květinové závěsy.

Pátek 22. června 2018 – Ve znamení flóry

Bohatá hotelová snídaně zahrnuje i typicky čínské a indické pokrmy. Nechybí rýže na několik způsobů, ale v nabídce najdete i pokrmy na kari a třeba i italské párečky a džus z guávy.

Navzdory bujnému porostu v podobě mrakodrapů patří Singapur k velmi zeleným městům. Proto náš program začíná v Gardens by the Bay. To je obrovská, futuristická botanická zahrada, jejíž dominantu tvoří 13 obrovských „superstro-mů“. Jsou to vlastně trubkové konstrukce zčásti porostlé pro nás velmi exotickými rostlinami. Některé stromy spojuje lávka, ze které se nabízí fantastický výhled na celou zahradu a na velkou část města.

Gardens by the Bay stojí na rekultivované půdě a rozprostírají se na ploše 101 hektarů. Na volné ploše stojí zmíněné superstromy a na okraji areálu se nacházejí dva „obrácené“ skleníky. Když vstupujeme do skleníku, obvykle očekáváme, že na nás dýchne horko. Tady nikoli. Tady jsou skleníky obráceně. Je v nich chladněji než venku.

Prvním z nich je párou zahalený Cloude Forest (asi: les v oblacích nebo mlžný prales), který napodobuje tropické klima ve výši 1500 – 3000 metrů nad mořem. Jeho dominantu tvoří umělá hora s největším vnitřním vodopádem na světě.
Na její vrchol nás veze výtah.

Ještě větší skleník se jmenuje Flower Dome (Květinový chrám). Ten chrání nám celkem běžné rostliny jako například muškáty, begónie, kopretiny nebo řepu a kopr před tropickým vedrem. Velmi originálně, ale trochu asijsky kýčovitě zde působí kombinace květin a soch ryb, chobotnic a jiných mořských tvorů.

Gulliverovy moudrosti:
Singapur má tropické podnebí. Teplota se tu skoro po celý rok pohybuje kolem 30°C. Ani v noci neklesá pod 20°C. Všude se proto používá klimatizace. Ta bývá pravděpodobně všude nastavená na 24°C. Pocitová teplota je však úplně jiná. Typická je zde pro nás nepředstavitelná, velmi vysoká vlhkost vzduchu. Turistu poznáte podle toho, že z něj kape jako z Ladova hastrmana. Domácí jsou zvyklí, a tudíž suší. Mnozí pánové, co pracují v těch věžácích, dokonce nosí do práce košili, kravatu a sako!

Oběd jsme si dopřáli v trochu více nóbl čínské restauraci Pollen v areálu zahrady. Byly to v páře vařené a poněkud mdlé závitky. Jedna porce plněná vepřovým masem a zeleninou, druhá vypasenými krevetami. Jídlo bylo chutné, ale mohlo by ho být i více. Naši nespokojenost zavinila komunikace. Ptali jsme se na „starter“, což má znamenat „předkrm“, ale čínská servírka neměla o existenci tohoto slova ani ponětí. Takže to asi startér byl. Ale nic víc.

Odpoledne věnujeme návštěvě Orchard Road. Pod tímto názvem se skrývá rušná ulice plná okázalého přepychu. Říká se, že nakupování se singapurský národní sport a Orchard Road je nákupům zasvěcené sportoviště olympijských rozmě-rů. Luxusní značky se zde pilně předhánějí v nabídkách. Je skutečně nač koukat, ale není skutečně čím tu nádheru zaplatit. Nahlížíme do Apple Store a procházíme kolem obchodů, protože právě začalo pršet. Prší tady každý den, ale vždycky jen velice krátce a vydatně. O pár minut později už nemáte o dešti ani potuchy.

Jenom o pár kroků dál jsme narazili na sympatický kousek domova. Jakýsi český minipivovar a prodejnu obuvi. Mimo-chodem – Baťa má velikou prodejnu i na singapurském letišti. Došla mi baterie ve foťáku. V jednom obchodě tedy doku-puji energii. Místní prodavači se s námi pouští do řeči. Divný název Czechia ani Czech Republic in Europe jim nic neříká, ale po vyslovení názvu Czechoslovakia se rozzáří jako zdejší slunce a z rukávu sypou jména českých fotbalistů jedno za druhým. V životě by mne nenapadlo, že je naše vlast tak úrodná na právě na hráče kopané.

Večer se vracíme ještě jednou do zahrad. I v nich se každý večer koná velkolepá světelná a hudební podívaná.

Během představení sedíme nebo ležíme prostě na zemi. Říká se, že v Singapur můžete projít bez bot v bílých ponož-kách a večer na nich nepoznáte, že jste byli ve městě. Čistota města je opravdu zarážející, přinejmenším v jeho centru. Nikde na světě jsem neviděl tolik metařů, počisťovačů a uklízečů jako tady. Kromě toho zde vládnou velice přísná pravi-dla a tresty. Na veřejnosti je přísně zakázáno žvýkat. Na ulici a v metru nesmíte jíst ani pít. Odhodit nedopalek si nikdo netroufne. Pokuty jsou zde přemrštěně vysoké. Ale očividně funkční. Angličané prý Singapuru říkají „fine city“. Slovo fine znamená sice pěkný, prima, prostě fajn, ale také znamená pokuta. A pokuty zde zrovna fajnové nejsou.

Gulliverovy moudrosti:
Název Singapur pochází ze sanskrtu. Singa-pura znamená Lví město. Jakýsi princ zde prý kdysi zahlédl lva a na tom místě pak dal založit město a přístav. Singapur omývá Jihočínské moře, které tvoří přirozenou spojnici Tichého a Indického oceánu a je hojně využíváno k lodní přepravě. O jeho důležitosti svědčí jeden z největších transportních uzlů světa, Malacký průliv. Prý tam dosud řádí piráti.

Sobota 23. června 2018 – Po Trumpových a Kimových stopách a koupání s krokodýlem

Jedeme důvěrně známou desítkou a pak pořádný kus metrem. Přestupujeme na monorail. To je takový vláček, který jezdí po jedné tlusté koleji. Každá jeho souprava má jinou barvu a ta naše má barvy všechny. Doveze nás na ostrov Sentosa, kde se před necelými dvěma týdny setkal Donald Trump s Kim Čong-unem. Jsme jim v patách. Je sobota a na ostrov, kterému se říká „Ostrov zábavy“ jede mnoho lidí. Vláček monorail je nacpaný k prasknutí. Jedeme až na konečnou, která se nachází poblíž plá-že. Konečně moře! Poprvé Jihočínské moře. Přes lanový můstek přebíháme na další, malinkatý ostrůvek Palawan Island, který nás vítá nápisem oznamujícím, že jsme se ocitli na nejjižnějším bodě kontinentální Asie. Jak Singapur, tak Sentosa, tak i tenhle mrňous jsou ostrovy, ale budiž. Jsou s pevninou spojené mosty. Nacházíme se pouhých 136 km od rovníku.

Je trochu pod mrakem a místní lid koupání v moři očividně nijak zvlášť neholduje. Na půvabných maličkých plážičkách se sluní hlavně cizinci. Například vedle nás se usadila skupinka polských baťůžkářů. Vylezli jsme na dřevěnou vyhlídko-vou věž a našli jsme si krásnou zátoku o velikosti většího obýváku s mohutnými, tropickou zelení lemovanými balvany a s hrubým zlatým pískem. Teploměr vozím na cesty s sebou, takže zjišťuji, že voda má rovných 30°C. .

Chvíli se čvachtáme v průzračné, čajově teplé vodě, když tu najednou zaznamenáme na pláži podezřelý pohyb. Jde se na nás podívat krokodýl!

Když nás nenachází, hup do vody a už plave směrem k nám. Tak rychle jsem se z vody nedo-stal ještě nikdy. Popadáme aparáty a fotíme jako diví! Krokodýl plave velkým obloukem kolem nás a vrací se na pláž. Ještě stíháme pár snímků a příšera mizí mezi balvany. Od znalců místních poměrů vím, že pokud je krokodýl menší než člověk, není lidem nebezpečný. Nejsem si ale jistý, zda to ví také ten krokodýl. Navíc tohle klidně mohl být nějaký za-běhnutý výrostek a někde v křoví za kamenem může číhat jeho naštvaná půltunová máti, co žere turisty na posezení, jako Jožin z Bažin blahé paměti.

Gulliverovy moudrosti:
Prý se nejedná o žádného krokodýla, nýbrž o varana skvrnitého, kterému tady říkají „water monitor“. Mně tedy stejně připomínal více krokodýla než monitor.

V Singapuru na každém rohu prodávají durian a na každém druhém rohu visí nápis, že tam s durianem nesmíte ani páchnout. On totiž páchne sám, a to strašlivě! Chutná docela lahodně, ale smrdí jako psí kšíry bohatě pomazané uleželými olomouckými tvarůžky. Přesto je v Asii považován za jedinečnou lahůdku. Mnozí jej zbožňují, někteří ho ale nemůžou ani cítit. Občas se dá sehnat už i v Česku.
Další vodní radovánky probíhají ve znamení ostražitosti, jestli se na Evropany nepřijdou podívat další zástupci místní fauny. Po koupání vyrážíme z Palawanu zpět na Sentosu. Nejprve se osvěžujeme skvělou kokosovou zmrzlinou podá-vanou v rozpůlených kokosácích. Kdo si koupí zmrzku, dostane skleničku kokosového mléka na zapití grátis.

Na Sentose mají nevysoký kopec. A na tom kopci stojí věž. U paty věže nastoupíte do prstence, který věž obmyká a rotuje kolem ní. Vystoupá do výše a stále se točí, takže vidíte celý ostrov jako na dlani. Pak se zase za stálého otáčení vrátí dolů.

Obědváme ještě na ostrově v malajské ulici. Systém rychlého občerstvení tady mají velice bohatý. Tolik rozmanitých možností, jak se rychle, chutně, kvalitně a docela levně najíst na ulici, se jen tak někde nevidí. Jenom v Asii.

Po návratu ze Sentosy míříme ještě jednou do čínské čtvrti. Mají tady pozoruhodnou galerii dokumentující rozvoj města. K jejím branám přicházíme v okamžiku, kdy zavírají. Přesto nás ještě alespoň na pár minut pustili dovnitř.

Gulliverovy moudrosti:
V Singapuru mají na každém rohu trávník, parčík, záhonek s květinami nebo aspoň strom či ozdobný keř. To, co si doma pipláme jako drahé pokojovky, tady roste samo.

Přišel čas loučení s magickým Singapurem.

Vracíme se do hotelu pro zavazadla a odjíždíme na letiště. Vracíme místní lítačku, kterou nám půjčili za 10 dolarů kus. Nyní nám peníze vracejí. Vyřizujeme si vrácení daně a prohlížíme si tři ze čtyř terminálů Changi.

Na let do Berlína je přistaven teprve půl roku starý Boeing 787-800 Dreamliner s registrací 9V-OFK.

Neděle 24. června 2018 – Půl dne v Dreamlineru a pak vlakem domů

Startujeme v 1:08 a v 7:17 přistáváme v Berlíně. Připočtěte šestihodinový časový posun. Let tedy trval 12 hodin a 9 minut. Trasa je skoro stejná jako ve středu. Ještě lze rozeznat rumunské černomořské pobřeží a pak už se pod námi rozprostírá těžká duchna mraků. Prorážíme ji až těsně před přistáním na berlínském Tegelu. Let probíhá klidně, tentokrát bez soutěží, atrakcí a dárků. Jsme tak utahaní, že většinu letu prospíme. Berlín nás vítá velmi nevlídným, sychravým počasím. Přesto si nemůžeme nechat ujít ojedinělou vyhlídkovou terasu ikonického letiště Tegel a pak už spěcháme na Hlavní nádraží. Nakupujeme cestovní proviant a něco ke čtení a už nás Eurocity Porta Bohemica veze domů.

Tak třeba zase někdy příště…