Pohlednicové místo – Maledivy

Jak to u mě bývá, destinace, kam poletím, si nevybírám já, ale vybírají mi to aerolinky se svými super akcemi a někdy i errory a chybnými tarify. Je to trochu zvláštní způsob cestování, který vás zanese někdy do Ohňové země (5 986 Kč), jindy třeba do indického Jaipuru za (5769 Kč) . A když se v březnu 2016 objevily letenky z Prahy do Male za 10 749 Kč, tak nebylo co řešit. Ťukám jména, čísla platební karty, píp píp a letenky přistály v mailu.

Měsíce se nic nedělo, Vánoce, Nový rok a ubytko jsem nechal na poslední chvíli. O Maledivách jsem akorát tak věděl, že nejprofláklejší ostrov je Maafushi (tam se mi moc nechce) a když pojedu na resort, tak se nedoplatím. Snažil jsem se dopátrat nějakých užitečných info, jak si užít výlet na Maledivách v nejlepším poměru cena/výkon, v Lonely Planet toho nebylo nic moc, tedy spíš nic, než moc. Nakonec jsem narazil na Lucii, která mi pomohla s výběrem hotelů a naplánovala do itineráře i superlevné přejezdy státními trajekty (za pár dolarů, zatímco soukromá loď je 100x dražší. Doslova). Naprostá pecka, ušetřila mi tím hromadu peněz.

Poslední týden v lednu byl na letišti v Praze celkem šrumec, venku mrzlo, bylo silně pod nulou a hromada lidí letěla za teplem. Mezi nimi byla i skupinka 6 lidí, mířící za teplem na rovník do Male.

Letěli jsme nakonec v Businessu, oproti Economy v tom byl jen nepatrný cenový rozdíl. Tedy v Businessu, u Flydubai je to spíš taková hodně vymazlená Premium Economy, ale i tak, rychle se odbavit na přepážce a hned zmizet v salonku Menzies.

Na terminálu 1 jsem vždy končil v salonku Mastercard, vůbec poprvé tedy po výjezdu eskalátory do vyššího patra se salonky se nedávám doleva ale doprava. Nečekal jsem, že to bude bůhví jaký super mega salonek, ale kvalita občerstvení a pitiva tu byla značně lepší, než v tom Mastercardovém. Ze salonku jsem se kochal na poměrně slušný ruch na letištní ploše, až jsem dočista zapomněl, že co by vedoucí skupiny mám taky trochu sledovat hodinky. Bylo najednou 13:05 a odlet byl v 13:25. Rychlý úprk přes celý terminál, naštěstí u brány se letadlo teprve boardovalo a my celí udýchaní usedáme do prvních řad jednouličkového Boeingu 737-800 společnosti FlyDubai.

A pak to začalo. Byť se sedačky nedaly sklopit do vodorovné polohy coby postele v nejlepších typech business tříd, servis, který předvedly Flydubai, byl naprosto špičkový. Ono se to blbě srovnává s Business class servisem u větších letadel typu Boeing 777 či Airbus A380, kde je těch možností jak si zpohodlnit cestu víc, ale i tak to bylo veeeelmi dobré! Sympatická stewardka, očividně z nějaké africké země, nás přivítala „Dobry den“, byla neustále v pozoru, jestli něco nepotřebujeme a nevtíravě dolévala šampaňské Mumm až do té doby, než jsem v tom velkém křesle usnul. Probudily mě až těsně před přistáním tradiční dva čekací okruhy před přistáním v Dubaji.

Občerstvení Praha => Dubaj

V Dubaji to na přestupu to vypadalo jak na nějakém vesnickém terminálu letiště á la Frankfurt Hahn, s tím, že v okolí nebyl les ale mohutná výstavba. Nízký terminál, a boarding autobusy. FlyDubai je lowcost, takže ani žádný luxus jsme čekat nemohli. Na přestup jsme měli nějakých 20 minut, rychle jsme proběhli security a doběhli k bráně, odkud letělo další letadlo do Male s mezipřistáním v Colombu. V businessu jsme byli tentokrát solidně rozházení. Navíc za nás posadili ruský manželský pár, ze kterého bylo na kilometry cítit, že nejsou odkojeni mateřským mlékem ale vodkou. Hned se samozřejmě začali družit a začali nabízet svoje vlastní zásoby Heinekenů (já tedy čekal vodku, ale ta už asi došla). Naštěstí let byl přes noc, takže za chvilku pochopili, že nebudeme úplně ti praví, kteří se s nimi v letadle (už po několikáté) sestřelí jak raketa buk s letadlem MH370 nad Ukrajinou. V Colombu naštěstí vystoupili a na krátkém hodinovém přískoku do Male jsme už pokračovali bez nich.

Před přistáním se začaly objevovat nádherné atoly s domečky na nožičkách. Při plánování hotelů jsem si říkal, co je na těch domečcích na nožičkách tak super, když je to všude daleko, šplouchá tam voda o podlahu a je to nahňácané jeden barák za druhým. A teď, když píšu tenhle cestopis, tak tápu a nevím. Snad jen to, že to na fotkách dobře vypadá a může se tam pít alkohol. K tomu se vrátím ještě později.

Atol na obzoru!

První domečky na nožičkách

Přilétli jsme s asi 20 minutovým zpožděním, říkal jsem si, že to bude v pohodě a zezačátku to v pohodě bylo. Venku bylo příjemných 28°C (na konec ledna myslím super!), před letištěm jsme nasedli na trajekt, který nás za pár čudlů odvezl do Male. Mezitím koukám na hodinky, hm, 8:45, státní trajekt odjíždí v 09:00, to budeme mít co dělat. Hnedka po přirazení na břeh hledám taxi, nakonec nasedáme na korbu sajtkáry (bylo nás 6, všichni na sajtnu!) a ta nás veze na druhou stranu ostrova do přístavu Villingili. Jedna odbočka, druhá, 8:57, trochu zácpa, šofér jede, co to jde, ale uzounké uličky natřískaného Male zkrátka nejdou jakkoliv objet. 8:59. Těsně před přístavem je trochu větší zácpa, seskakuji ze sajtny a běžím rychle do prodejny lístků, měli bychom je mít od Lucie zamluvené. Je 9:01 a místní slečna, zahalená v šátku pouze kroutí hlavou, že už je pozdě, že trajekt právě odjel. Vlevo vidím malý pomalý trajekt, jak akorát odráží od břehu a odjíždí z přístavu… Ach jo. Jdeme improvizovat.

“A kdy tedy jede další loď na Dighurah?“

• „Další? Ta jede až za dva dny, opět v 9h“.

V přístavu jsem hned začal dohadovat speed boat, která stojí několikanásobně víc (700 USD). Nic jiného nám nezbylo, než to vzít, čekat 2 dny v Male se nám opravdu nechtělo a z týdenního výletu by toho moc nezbylo. Jedinou náplastí bylo aspoň to, že speedboat jela jen 2 hodiny, zatímco státní trajekt to jel přes 6 hodin.

Na speedboatu to trochu házelo, ale i tak to byla paráda, dva třistakoňové motory spokojeně vrněly, sem tam jsme viděli soukromé atoly s domečky na nožičkách. Někdy jich bylo opravdu hrozně moc u sebe s výhledem hned na další a připadalo mi to jak pražské Stodůlky nad vodou.

Po dvou hodinách se na obozu se začala objevovat delší nudle, na jejíž začátku byla hromada palem a na druhém konci písečné duny, jen několik metrů široké, které sahaly až na další soukromý atol. Jsme tu, Dhigurah. Připadáme si, jak kdybychom dorazili na opuštěný ostrov kde skončil Robinson Crusoe. Nikde nikdo, jen palmy a maličký přístav, kde nekotví žádná loď. Za chvíli ale přijíždí auto, byť tu tedy není asfaltová silnice. Přijelo jen kvůli tomu, aby nám mohli přepravit z přístavu zavazadla do hotelu.

Hotel TME Retreat Dhigurah byl naprosto fantastickej, asi nejlepší poměr cena/výkon/lokalita. Ta lokalita byla opravdu famózní, hotel byl jen 50 kroků z pokoje na Bikini Beach (tedy pláž, na které se můžete koupat v klasických plavkách, to na většině míst nejde a musíte být zahalení). Na pláži se občas někdo objevil, ale dost času jsme tam byli sami.

Odpoledne tedy koupačka, nikde nikdo, trochu šnorchlování u břehu, večer poprvé ochutnáváme místní kuchyni (máme polopenzi, na ostrově je totiž jen jeden krámek s předrženými surovinami, kde navíc toho moc nemají). A dobré, velmi dobré. Večer si dáváme nealkoholické Mojito, přeci jen by to mohlo být s rumem, ale co, snad to nějak přežijeme, objednáváme ještě na recepci celodenní výlet lodí na další den a jdeme na kutě.

Pláž u hotelu

A ještě jedna s palmou

Po snídani mizíme na druhou stranu ostrova (rozuměj asi 500 m pěšky) do potápěčského centra, kde nás doplňuje ještě jeden pár z Čech a jedeme lodí na manty. Na lodi nás bylo 6 a téměř stejný počet Maledivců, kteří jeli s námi. J Po deseti minutách jeden z nich manty zahlédl, rychle si nandaváme šnorchly a skáčeme do vody.

„Wuaaaaa!!!!“ vyděsil jsem se.

„ Klid!“ uklidňuje mě místní domorodec. „Oni nekoušou, a když popluje proti tobě, tak tě maximálně obepluje.“

Představte si opravdu obrovského rejnoka s rozpětím ploutví okolo 4 metrů, který míří proti vám a má otevřenou pusu (je to býložravec, který se živý planktonem, ale i tak). Trocha odvahy a bylo to okej, po chvilce jsem si to už i užíval. Tenhle zážitek se nedá vůbec s obrovskými akvárii, jako je v Dubaji nebo v Atlantě, srovnávat. Zkrátka tohle je příroda a tohle je naživo.

Po mantách jedeme lodí zase o kus dál. K naší lodi přijíždí na malém člunu ještě jedna prsatá blondýnka, evidentně ze Států. Po nastoupení na loď se chce evidentně se všema děsně bavit, pokládám jí svou oblíbenou umlčovací otázku, kterou Američané nesnáší a neradi se o tom baví. „Hele já sice nevim, jak se jmenuješ, ale tys volila Trumpa nebo utíkáš z USA?“ A byl klid.

Jedeme na Bod B.Tedy tam, kde by se měli objevit žralovci verlybí.Tentokrát tam bylo více lodí, než dopoledne. Kroužíme sem a tam a po hodině kapitán oznámí, že zatím nic, že pojedeme na nedaleký ostrov nejprve na šnorchlování (naprostá pecka, sasanky, želva a další potvory) a pak si tam na ostrově dáme barbeque.

Na ostrově sebrali popadané kokosy a na nich začli místní mořští vlci kuchtit ulovenou rybu. Naprosto vynikající. Následně jsme jeli hledat znovu žraloka velrybího. Opět kroužíme sem a tam a najednou se Ozve „Spatřen žralok, všichni do vody!“ No, popravdě, když jsem tohle slyšel, moc do vody se mi teda nechtělo, nejdřív šel jeden místní Maledivec a za ním tedy i já. Potvora byla fakt velká, tečkovaná a rychlá, ale opět to stálo za to! Jen teda byla to trochu masovka, přijely hned další lodě a do vody naskály další desítky žralokuchtivích šnorchlistů a potápěčů. To ty manty byly oproti tomu příjemně komorní.

Po návratu na ostrov a do hotelu jdeme na véču, zase trochu něco jiného, vynikající zeleninová polévka a super místní deserty. Po večeři by to chtělo nějakej koktejl a jít spát, ale opět jen nealkoholické Mojito nebo Virgin Cuba Libre (takže hromada cukru), druhý večer už o tom začínám přemýšlet, jestli se tu alkohol opravdu nedá koupit někde jinde podpultově.

Sintibádové hledají manty, úspěšně.

A jedna manta, poslední fotka předtím, než jsme utopili foťák.

Další den jsme vyrazili na menší trek. Tedy trek, spíš procházku na druhý konec ostrova, ale i tak podle všech propočtů to bylo aspoň na hodinku každým směrem. Byla to pecka, po levé straně byla hodně dlouho džungle a palmy, najednou palmy zmizely a byl tam už jen písek, ostrov se postupně zužoval, a pokračoval dál jen písečný pás až k dalšímu atolu. Na samotném konci byl úzký průliv, kde bylo vody tak po pás a začínaly už vodní vily vedlejšího atolu. Přešel jsem přes tenhle úzký průliv, vyšlapal na schody k vilám a v tu chvíli na mě vlítla ochranka s vlídným přivítáním, „Vítejte na atolu LUX, ohlaste se nejprve prosím na recepci, vstupné na ostrov je 80 USD.“ Asi netřeba říkat, že po schodech dolů do vody jsem slezl hodně rychle a šel jsem zpět. 🙂

Odpoledne nás čekala už jen koupačka na Bikini beach a tradiční nealkoholický večer, plný coca coly a džusů.

Jdeme na výlet!

Konec ostrova v nedohlednu

Vedlejší ostrov Lux, u té chatičky mě přivítala ochranka, vody bylo po pás

Těch 2,5 dne na ostrově bylo na mě tak akorát, ve středu nastal nejvyšší čas objevit jiný atol.  Rozloučili jsme se s personálem a vyrazili na hodinovou plavbu směr Thinadhoo. Počasí nebylo úplně nejlepší, na širém moři to pořádně házelo a ani posádka nebyla příliš pozitivní, na lodi byla rozbitá navigace, takže prej to zvládneme na širém moři s klasickými Google mapami na obstarožním a rozsekaném telefonu Samsung.

Sintibádové s námi nakonec úspěšně prokličkovali mezi mělčinami a brzy odpoledne se dostáváme na Thinadhoo. Po příjezdu nás vítá pracovnice hotelu Plumeria, místní nám berou zavazadla na malou rikšu (což byl zároveň největší dopravní prostředek na ostrově), a my přecházíme celý ostrov napříč, míjíme dva krámky s jídlem, jednu mešitu a přicházíme do hotelu. Čtyřhvězdový hotel Plumeria byl parádní, nově zařízenej, opět musím pochválit skvělý tip od Lucie. Přesně tohle jsem chtěl, malinký atol s pěkným hotelem, odkud se můžeme vrátit zpět do Male státním trajektem.

Odpoledne jsem ještě prošel celý ostrov kolem dokola za 10 minut, pak jsem to dal ještě jednou za 2 minuty na kole. A večer u nealkoholického mojita přemýšlel, co budu dělat další den. 🙂 Tedy mimo jiné, přemýšleli jste někdy na výletě o tom, jestli nepůjdou kokosové ořechy zkvasit a udělat z nich aspoň Malibu? Nechávám myšlenky stranou, piju další a další džusy, až jsem se z těch vitamínů opupínkoval.

Profi navigace na širém moři

Hotel Plumeria

Houpačka u hotelu Plumeria

Pátek. Na pláži jsem vydržel chvíli, trocha kayaku na protáhnutí taky neuškodí (kayakem ostrov objedete za 30 minut), ale odpoledne na mě začala padat trochu nuda, zkrátka válení na pláži není pro mě ale jedno odpoledne jsem přežil. Večer jsme jeli na noční šnorchlování s bíložravými žraloky u útesu. Tedy nejen žraloky, v té vodě se to hemžilo všim možným, rejnoci, různé ryby, potápěči… Zkrátka jakmile se setmí, je to pod tou vodou prostě jiné.

V sobotu nás čekal 6h přesun do Male trajektem. Trochu jsem se toho bál, loď není zrovna můj oblíbený dopravní prostředek, počasí tentokrát přálo a loď jela pomalu. Vyvalil jsem se na střeše lodi a usnul spánkem spravedlivých. Probudil jsem se de fakto asi až na třetí zastávce, kterou bylo Maafushi. Sice jsem tam nevystupoval, ale ve srování s Dhigurahem a Thinadhoo, na první pohled jsem si připadal jak někde v Bulharsku. Hlava na hlavě, hromada hotelů, pro objektivnější hodnocení by to tam chtělo aspoň den dva pobýt. To jsme už nemohli, čas nás tlačil a my museli ještě ten samý den večer odletět s Flydubai zpět domů.

Odpoledne jsme strávili v Male, úzké uličky, věčná dopravní zácpa, špína, smrad z aut… Male prostě neodpovídá cestovatelským snům o nádherných plážích bez nikoho, ale spíš přeplněným čínským městům, plných smogu. Zkrátka jestli sem nemusíte, do města nejezděte.

Večerní přejezd na letiště lodí byl už na pohodu a my usedáme do letadla Flydubai a po několika dnech detoxu si objednáváme výborné šampaňské Mumm. Sličná letuška evidentně vycítila (a nebo ví, jak to po návratu z Malediv chodí), a otevřela rovnou láhvě dvě.  No netrvalo to dlouho, a po několikadenní absenci alkoholu jsem toho nepotřeboval tolik a prakticky celý let přes Colombo do Dubaje prospal.

Do Prahy pak už jen krátký 6hodinový let, a jsme doma, zpátky v realitě, všude bílej sajrajt…

Další výlet se blíží ke konci, tripreport dopisuji pozdě v noci u velké mapy v obýváku a už se nemůžu dočkat na další výlet. Tentokrát to nebude o plážích a šnorchlování ale o dlouhých přejezdech autem, republika plná kiwi. Bude to Nový Zéland za parádních 13 000 Kč…